Božská komedie/Peklo/Zpěv dvacátý osmý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv dvacátý sedmý	Zpěv dvacátý osmý	Zpěv dvacátý devátý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý osmý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Kdo moh’ by třeba v řeči nevázané
a vypravuje častěj’ popis dáti,
co tady ran jest, co zde krve kane?

Neb každý jazyk ochablost zde schvátí,
že řeč i mysl místa mají málo,
by všecko toto mohly objímati.

To množství lidí kdyby tady stálo,
jež na osudnou Apulie půdu
pro vylévání vlastní krve lkalo.

Dřív v boji s Římany, pak v bitvy trudu,
kde prstenů jest nasbíráno dosti,
jak Livius dí, který nezná bludu;

Pak ti, jež rány žehly palčivostí,
když proti Guiscardovi vzdorně vstali,
a ti, jichž posud sbírají se kosti

U Ceperana, Apulští kde stali
se lháři; za Tagliacozzou bez zbraní
starému Alardu se pobit dali,

Kde ukazoval každý v naříkání
ten protknutý úd a ten zmrzačený:
s devátou tůní žádné porovnání.

Tak ztrátou dna neb stěny protržený
sud nemůž' být, jak jeden zde od brady
až tamo, kde se bzdí, byl rozštípený.

Skrz nohy jemu visely střev řady,
vnitř s okružím ten hnusný pytel zíral,
jenž v lejno změní vše, co stráví hlady.

Já pevně ještě na něho zrak vzpíral,
hleď na mne řka: „Viz, jak jsem rozštípnutý!“
a rukama víc hruď svou otevíral.

Viz, Mohameda jaký stih’ trest krutý,
tam přede mnou klopýtá Ali v pláči,
od brady až ku kštici rozseknutý.

A všickni druzí, kam se zrak tvůj stáčí,
ti pohoršení, rozkol v světě seli,
a proto každý rozštěpený kráčí.

Jest vzadu ďábel, který tak nás dělí,
neb každému z nás, jak jej řadou zhlédne,
svůj do útroby pohrouží meč celý,

Jak vracíme se z této pouti bědné;
neb naše rány jsou zas zaceleny,
než dojdem k němu a než meč on zvedne.

Kdo’s ale ty, jenž s této skalní stěny
tak dlouho zříš, bys prodloužil pouť k trestu,
kam vlastní žalobou jsi odsouzený?" —

„On neumřel, hřích nevrh’ jej v tu cestu,
dél mistr můj, by propaď ďáblů zlobě,
leč by vše poznal, co je v tomto městu,

Já mrtvý, všemi kruhy v této době
jej musím vésti až do Pekel dolů,
a to jest pravda tak, jak to dím tobě!“

Víc nežli sto jak slyšeli to spolu,
se zastavili v tůni plné stínů,
až úžasem svých zapomněli bolů. —

„By opatřil se, řekni Fra Dolcinu
ty, jenž snad záhy uzříš Slunce plání,
když nechce brzy hynout, já kde hynu,

Vší potravou, by husté sněhu vání
zdar nepřineslo Novarskému v boji,
jejž jinak vyhrát, těžké namáhání.“

To Mohamed děl zvedna nohu svoji
a ku další pak cestě odhodlaný
zas spustil ji ve zatracenců roji.

Tu jeden, který chřtán měl provrtaný,
nos uříznutý celý ku obočí
a ucho toliko jen z jedné strany,

Jenž vzadu zbyl, pln podivení točí
před druhými svůj jícen k promluvení,
jejž na všech stranách oko v krvi zočí, říká:

„Ty, jenž's vinou nepaď v zatracení,
jejž v kraji latinském mé oči zřely,
když velká podobnost mi klamem není,

Pro Petra z Medicíny povzdech vřelý
měj, vrátíš-li se v dol ten plný vnady,
jenž k Marcabo se sklání od Vercelli;

Dej z Fano lepším dvoum zvěst blízké zrady:
ať zví to Quido i ser Angiolello,
když naše věštby nejsou klamné tady,

Že bude s lodi vrženo jich tělo
a v pytli stopeno u Cattoliky
lstí tyrana, v němž zloby dost vždy vřelo.

Tak mezi Cyprem, břehy Majoliky
sám Neptun nezřel u Argolských lidí
ten hřích, ten nebyl spáchán loupežníky.

Ten zrádce, který jedním okem vidí,
a město, jež ten, kdo dlí u mne v mdlobě,
byl nepřál sobě v žití vidět, řídí,

Je pozvati dá k rozhovoru k sobě,
pak při větru, jenž z Fokary se řití,
jim modlitba i sliby selhou obě.“

Já k němu: „Chtěj mi vlídně vysvětliti,
bych nahoře moh’ o tobě dát zprávu,
kdo jest, zrak jehož trpkým žárem svítí?“

Otevřel ústa jednomu tu z davu
svou ruku vloživ mu do dásní páru řka:
„Ten to jest a mluvit není v stavu.

Jsa z Říma vyhnaný šel ku Caesaru,
v něm pochybnosti osten potlačoval
řka: „Kdo otálí v zbrani, hyne v zmaru!“

Jak zaražen Curio objevoval
se nyní, jazyk vyríznutý maje,
jenž v drzý hovor tak se osmčloval!

A jiný obě ruce pozvedaje
pahýly jejich vznášel ve vzduch šerý,
až tvář mu hyzdila krev, při tom laje

Řval: „Na Moscu též vzpomeneš si, který
jsem pravil: Po účinku rady není,
čím Toskánským zla případ vzrostl sterý.“

Já připojil: „Smrt tvému pokolení!“
A nad tím onen bol hromadě k bolu
odcházel jako člověk ve šílení.

Já zůstal však, bych rozhleď se v tom dolu
a zřel jsem věc, již dále bez důvodu
bych bál se sdílet, ale se mnou spolu

Jde svědomí mé dobrém ve průvodu,
jež v brnění, že duch se čistým cítí,
mne vyprostí a ve všem svede v shodu.

Já v skutku zřel a ještě mním to zříti,
jak jako druzí, již v tom byli roji,
bez hlavy trup se chystal ke mně jíti.

Za vlasy v ruce držel hlavu svoji
jak lucernu, ta zřela na nás chvíli
a vykřikla pak: .Běda duši mojí!'

Sám sobě svítilnou byl a dva kryli
zde v jednom se a jeden v dva se šatí,
jak, to ví Ten, čí rozkazy v tom byly.

Když došel právě mostu na úpatí,
tu pozveď rámě s celou svojí hlavou,
by jeho řeč k nám blíže mohla vláti.

Ta zněla: „Ty, jenž dýchaje jdeš tmavou
zde tůní mrtvé kolem prohlížeje,
zda jiný stížen pokutou tak dravou?

A moje bys moh’ vyprávěti děje,
věz, Bertram z Bornu jsem, jenž Jindřichovi
vždy radil zle dle svého obyčeje.

Syn proti otci štván byl mými slovy,
sám Achitofel nepopouzel ani
tak Absolona proti Davidovi.

Tak spojené že rozvedlo mé lání,
svůj mozek oddělen od vzniku jeho,
jenž v tomto trupu ztajen, nesu v dlani,

Tak mstí se na mně, co jsem spáchal zlého.“ —