Božská komedie/Peklo/Zpěv dvacátý sedmý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv dvacátý šestý	Zpěv dvacátý sedmý	Zpěv dvacátý osmý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý sedmý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Již vzpřímen plamen trčel bez záchvěvu,
již domluvil a od nás šel, neb kynul
mu ku odchodu mistr sladkých zpěvů;

Když druhý plamen, jenž se za ním šinul,
na vrchol svůj mé obě oči sklání,
neb pomatený zvuk se z něho řinul.

Jak sicilský býk, jehož první řvaní
byl muže pláč — a to se stalo právem -
jenž pilníkem svým zdělal jej, ve štkání

Řval mučeného stonem v kovu žhavém,
že zdálo se, ač býk byl z kovu celý,
že bol jej protknul v pláči usedavém:

Tak od počátku, že se v žáru chvěly
bez cest a otvorů, ty zvuky bolu
nám zmateně a v řeči ohně zněly.

Kdyžcelou cestu prošly ku vrcholu,
kterému onen chvějný pohyb daly, jejž
dal jim jazyk skrytý ve plápolu,

Tu slyšeli jsme : „O ty, k němuž valí
se hlas můj, lombardskou jenž mluviťs řečí
řka: Víc se neptám, pouť tvá nechť se vzdálí:

Byť zpozdění mé bylo trochu větší,
tě nemrziž, ó, postůj, promluv se mnou,
zříš, nechť i hořím, přec mám toho péči.

O, nedávno-li v tuto říši temnou
jsi spadl s toho latinského kraje,
jenž mých všech hříchů kolébkou byl jemnou,

Zda míru, rci, neb prapor války vlaje
ve Romagni? Já z hor byl pod Urbinem,
kde Tiber vzniká v dálku ubíhaje.“

Můj vůdce v bok mne strčil vlídným kynem,
má tvář pozorně zřela nakloněna,
i děl: „Teď mluv, ten latinských niv synem!“ —

Má odpověď, jež byla připravena,
když hned jsem začal, k němu takto spěje:
„O duše, jež dlíš v žáru zahalená,

V tvé Romagni se války žár vždy stkvěje
a ve tyranů srdci neustává,
však zjevný bol jsem nezřel, odcházeje.

Jak před lety teď Ravenny jest sláva,
Polenty orel vždy tam hnízdí v zdaru
a nad Cervií křídly ještě mává.

Zem dlouho obležena, statně zmaru
jež vzdorujíc Francouzů sbila řady,
pod vládou trvá zelených teď spárů.

A z Verrucchia starý chrt a mladý,
již Montagnovi zatopili perně,
jak zvyk jich, zuby zatínají všady;

A města na Lamonu, na Santerně
z bílého hnízda mladé lvice řídí,
jež strany žádné dlouho nedbá věrně,

A hrad, jejž zrak tvůj na Savii vidí,
jak leží mezi horami a luhy,
hned po vládci, hned svobodě se pídí.

Teď, prosím, nebuď tvrdší nežli druhý
a vypravuj nám, kdo jsi v tomto mžiku,
by nezhaslo tvé jméno bez zásluhy.“ —

Když chvíli hučel plamen, jak měl v zvyku,
hned sem tam jazyk ostrý pohyboval,
a toto ke mně dechlo z jeho vzlyku:

„Věř, tento plamen, kdybych víru choval,
že osobě zní, jež se na svět vrátí,
tak nyní on by sebou nelomcoval.

Však tato tůň že všecko živé schvátí,
tož, pravdu-li zde moje ucho slýchá,
bez bázně, hanby chci ti odvet dáti.

Byv vojákem pak vzal jsem provaz mnicha
v té naději, že tak dost pykat budu,
má víra v skutku nebyla by lichá.

Však velekněz ku prvotnímu bludu
mne zase svedl, — budiž stižcn zmarem! —
to, jak a proč, ti zjevím beze studu.

Co byl jsem z kostí, z žil a z masa tvarem,
jejž matka dala mi, mé všecky činy
než lví spíš liščí byly lstí a svárem.

Já všecky tajné cesty znal a stíny
a v tom jsem vyveď díla neslýchaná,
že světem spěla slavná zvěst mé viny.

Však žití mého loď když byla hnána
tam, kde pomýšlí každý, že jest chvíle,
by spustil plachty vše a stočil lana,

Mně zhnusilo se, co mi bylo milé,
já litoval a zpovídal svou bídu
a pokání mé mohlo dospět cíle.

Leč nových Farizeů hlava v lidu
blíž Lateranu vznítila chuť k boji,
ne s Turčíny však, ani s rodem Židů,

Jen křesťan stál v nepřátel jeho roji,
u Akri žádný z nich nepohnul zbraní,
ni neprodal Sultanu službu svoji.

Sám nedbal úřadu, ni pomazání,
ni provazu, jenž moje spínal tělo,
jímž mnohý zhubne, kdo jím bok svůj zraní.

Jak Silvestru se s Konstantinem dělo,
jenž na Sorakte ždál, a by jej zhojil,
mne zvolit rádcem svým se jemu chtělo,

A zimnici bych jeho pýchy zkojil,
mne v potaz bral, já mlčel v první době,
neb on svá slova jak opilec pojil.

Děl: ,Obavy já nechci vznítit v tobě,
já ihned rozřeším tě, dej mi radu,
jak Praeneste hrad získati mám sobě?

Víš, v zámek nebe dva své klíče kladu,
a mohu otvírat neb zavírati,
můj předchůdce jich zanedbával vládu.'

Tak důvodem mne pádným doveď hnáti,
a mlčet že mi nejhorším se zdálo,
já děl: ,Když, otče, smýt a zažehnati

Hřích můžeš, v který mne tvé přání hnalo,
věz, vítězství ověnčí vládu tvoji,
jen mnoho slib a plnit můžeš málo.'

Jak přišel František při smrti mojí,
by vzal mou duši, ale Cherub tmavý
mu dél: ,Jej nech, v něm vidím kořisť svoji,

K mým otrokům on půjde v jícen žhavý,
neb radil ke lsti, od té chvíle shání
se po kadeřích jeho spár můj dravý.

Neb odpouštěti nelze bez pokání,
kdo ale kaje se a v zlo se chýlí,
ten rozporu se jistě neubrání.'

O jaký strach mnou chvěl v té děsné chvíli,
když ďas mne chyť řka: ,Ty’s nemyslil, brachu,
že tak se vyznám v logice, můj milý!'

Nes’ k Minosu mne, který, v osmém vzmachu
když ku tvrdému hřbetu ocas prudce
vzpjal, vztekem hryz jej, řval: ,Ve ohně nachu

Svůj trest spěj hledat mezi zrádné škůdce!'
Tak vidíš mne, v ty zatracen jsem kraje,
zde v šatu ohně hynu ve své muce.“

Když hovor svůj tak ukončil, tu štkaje
ten plamen kráčel dál směrem své dráhy,
roh ostrý kloně hned a ohýbaje.

My dále šli, já a můj vůdce drahý,
na nejbližší most nad skal úžlabinou
nad propasť, v které odvet najdou záhy,

Kdo svár sijíce obtíží se vinou.