Božská komedie/Peklo/Zpěv dvacátý prvý
Božská komedie/Peklo Dante Alighieri | ||
Zpěv dvacátý | Zpěv dvacátý prvý | Zpěv dvacátý druhý |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Zpěv dvacátý prvý |
Autor: | Dante Alighieri |
Zdroj: | ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive |
Vydáno: | Praha, J. Otto 1897 |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Od mostu k mostu hovoříce spolu
o jiném, což má báseň nevypráví,
jsme šli, a dospěli jsme ku vrcholu,
By druhý jícen a v něm usedavý,
ač marný pláč jsme zřeli; krok náš stane
a jícen ten mně zdál se divně tmavý.
Jak v zimě ve zbrojnici Benátčané
si vaří smůlu tak, až musí žhnouti,
by vysmolili lodě porouchané,
A proto v době, když nemohou plouti,
ten novou robí loď a ten cpe čile
své lodi dužiny po mnohé pouti;
Ten na předku, ten v zadním kuje díle,
ten vesla dělá a ten točí lana,
ten s větší plachtou a ten s menší píle:
Ne oheň zde, však božská, svrchovaná
moc tady vaří spousty smoly vřele,
jíž břehu každá strana lemovaná.
Tu viděl jsem, však nezřel nic v ní ztmělé,
než varem po ní jak vír bublin táhnul,
jak vzkypěla a jak zas klesla cele.
A upřeně co dolů jsem se nahnul,
děl vůdce ke mně: „Měj se na pozoru!“
a na místo, kde stál jsem, po mně sáhnul.
Já obrátil se podoben jsa tvoru,
jenž viděti chce, co jej v útěk zrývá,
však s náhlou bázní když se octne v sporu,
Ač civí dál, přec s během neprodlívá,
černého ďábla zřel jsem k svojí hrůze,
jak rychle stoupal na skaliska divá.
Ach, ve pohledu jak byl hrozný tuze!
A v posuňkách jak vzhledu urputného,
měl křídla vzpjata, nohu lehké chůze.
Jak přímá, ostrá byla bedra jeho!
Je tížil hříšník boky, moh’ jsem zřiti,
za nohou svaz jak držel nešťastného. —
„U mostu našeho,“ — tak jal se výti:
„Zlé spáry, zde je radní Zity svaté,
jen dolů s ním, chci pro druhé též jíti;
Neb tam jich množství, jako on jest, máte,
tam každý za peníz až na Bonturu
dá podplatit se a „ne“ v „ano“ mate!"
V tůň shodil jej a obrátil se vzhůru
na tvrdé skále; tak pes za zlodějem
se neřítí, když popustíš mu šňůru.
A onen zmizel, zas však nad peřejem
se zkroucen mih’; z pod mostu tlapy dravé:
„Co tady,“ křikly, „s svatým obličejem?
Než v Serchiu zde jinak se to plave,
a nechceš-li hrot našich vidlí znáti,
tož nad povrch se nenoř smůly žhavé!“
Víc než stem vidlí jali se jej práti.
„Hleď, tajně ať tvá žravost něco lapí,
zde schován v smůle musíš tancovati!“
Tak kuchaři poroučet sluhům kvapí,
a každý maso v kotli vidličkami,
by nevyplulo nahoru, níž ztápí.
Děl dobrý mistr dobrou radou známy:
„By nezvěděli, že jsi se mnou tady,
bys záštitu měl, skrč se za skalami!
Co stane se mi pohany a zrady,
tč neplň bázní, jindy se již stalo,
že byl jsem při jich půtce, znám jich spády.“
Za konec mostu zašel kroků málo
a k šestému když dostupoval břehu,
mít klidné čelo, dosti práce stálo.
A s oním vztekem, s bouří, jakou v bohu
psi za žebrákem zběsile se řítí,
jenž, kde jen stane, žebrá po noclehu:
Z pod mostu všickni vyrazili lítí
a na něho své všecky vidle vztáhli.
On zvolal: „Každý z vás hleď tichy býti!
Než po mně byste vidlicemi sáhli,
z vás jeden předstup, dej sluch slovu mému,
pak tcprv hleďte, hyste vidle vzpřáhli.“
Tu řvali: „Jdi, Zlochvoste.“ A již k němu
se jeden hnul, co druzí ztichli stoje,
i děl on cestou: „Co to pomůže mu? —
Mníš, Zlochvoste, že já bych kroky svoje
sem obrátil,“ můj pravil mistr drahý, -
neb mne se netknou vaše všecky boje,
By vůle boží aneb osud blahý
tak nechtěly? Jdi, tak chce nebes říše,
bych jinému zde drsné klestil dráhy!" —
Tu poražen on byl tak v svojí pýše,
že k nohám vidli nechal upadnouti
k svým druhům: „Teď ho nebijte!“ řka tiše.
Tu mistr pospíchal mi pokynouti:
„O ty, kterého mostu stěny halí,
vstaň, ke mně zpátky bezpečnou spěš poutí!“
I povstal jsem, šel rychle k němu z dáli
a ďábli všickni davem na mne spěli,
že bál jsem se, aby nás neklamali.
Tak zřel jsem, pěší voje strach jak měly, když
z Caprony dle smlouvy vytáhnuly
a od vojska se obklíčeny zřely.
I celým tělem k mistru ustrnulý
jsem přitiskl se, v strachu ohlížeje
se po jich tvářích zlých, jak jen se hnuli.
Děl k druhu druh své vidle uklánčje: -
Mám jemu do zad jednu říznou vsadit?"
a jiný: „Hleď jen, dobře se mu děje!“
Však ten, jejž zřel jsem s vůdcem svým se radit,
ten obrátil se k ďáblu řka: „Hleď, Rváči,
svůj plamen rvačky na tu chvíli schladit!“
Pak děl k nám: „Břeh ten, po němž noha kráčí,
dál nejde, nebo šestý oblouk celý
jest zřícen na dně, kam tvé oko stačí.
Však v před-li jíti pud jest ve vás vřelý,
tož dále jděte stále po té hrázi;
tam jiný břeh, ten přechod s vámi sdělí.
To včera bylo, pět hodin teď schází,
dvanácte set a šedesát šest roků,
co zřícení se stalo na té hrázi.
Chci některé svých pobídnouti k skoku,
by nahlédli, zda mnohý nezveď hlavu;
dál s nimi jděte, jdou k vám bez úskoku!“ — —
„V před Kradoplaze s Jíníšlapem zprávu
mi dejte! Šilhoun nechať s vámi kráčí,
ty, Chlupáči, povedeš deset z davu!
K nim Kachomoure ty a Tlamodračí
s Psímdrápem, Štětináči s chrupem svině,
v před Netopýre, vzteklý Ohniváči!
Kol žhoucí tůně spějte po pěšině!
Z těch každý nechať dojde s tělem zdravým
až k mostu, jenž se klene po roklině!“ — —
„O běda, mistře, co zřít musím,“ — pravím,
„nech bez průvodu dál nás jít, já věru
tak nežádám, když směrem dáš se pravým.
Ty, opatrný jsi-li v každém směru,
jen viz, kterak své zuby na nás cení,
a pikle kují šilhajíce v šeru.“
A ke mně on: „Zde nemístné tvé chvění,
dle libosti ať zuby vystrkují,
to patří těm, kdož v smůle uvaření.“
Ku hrázi v levo již se obracují,
však na vůdce dřív, nežli začli jíti,
skrz zuby v signál jazyk vyplazují,
A tento na cestu nám troubil řití.