Božská komedie/Peklo/Zpěv dvacátý druhý
Božská komedie/Peklo Dante Alighieri | ||
Zpěv dvacátý prvý | Zpěv dvacátý druhý | Zpěv dvacátý třetí |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Zpěv dvacátý druhý |
Autor: | Dante Alighieri |
Zdroj: | ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive |
Vydáno: | Praha, J. Otto 1897 |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Já viděl leckdy jezdce v útok hnáti,
na pochodu, neb ku přehlídce jíti,
a často k spáse své se v útěk dáti;
Já, Aretinští, vaší zemí hřmíti
jsem viděl tlupy divých námezdníků,
rej zatáčet a v turnajích se bíti.
Hned ve poplachu zvonů, hned v trub ryku,
ve bubnů víru, dle signálů z hradů,
tu podle našich, tu dle cizích zvyků:
Však nezřel jsem v šalmaje také spádu
se bráti jezdce s pěší hotovostí,
ni podle hvězd či břehů lodí řadu.
S desíti ďábly — hrozná společnosti! —
jsme kráčeli; však v chrámě se svatými,
a s pijáky se v krčmě moudrý hostí.
Jen na tůň smolnou zraky upřenými
jsem zřel, s tím dychtě seznámit se luhem
a s obyvateli v něm hořícími.
Jak delfíni, jenž hřbetu svého pruhem
jsou plavcům znamením, by pozor dali
a zachránili loď svou y boji tuhém:
Tak, by si ulehčili, ukázali
čas ob čas hříšníci ze smoly záda,
je rychlej, než se blýská, ukrývali.
Jak vod na kraji u příkopů řada
žab s vystrčenou pouzo hubou vstává,
však břicho s nohami jim v bahno padá:
Po obou stranách hříšníků tak vřava
se tiskla, Chlupáče však sotva zřeli,
hned zlutila je smolná tůně žhavá.
Já viděl jsem a posud mne to želí,
jak čekal jeden, jako žába zbývá,
co druhá skokem plaše od ní střelí.
Psídráp, jenž nejblíž na něho se dívá,
v ráz vidlí chyť vlas jeho nasmolený,
jej vytáh’, že byl jako vydra divá.
Já seznámen byl s všemi jejich jmeny,
já pozor dával, když se jmenovali
a všim’ si, kdo byl z ďáblů vyvolený. —
„Hleď, Ohniváči, by v hřbet jeho vťaly
se drápy tvé, bys kůži sedřel jemu!“ —
Tak zatracenci všickni v spolku řvali.
A já: „O mistře, lze-li zvědavému
dát zprávu, vyšetř, kdo ten bídný zde je,
jenž padl v ruce nepříteli svému!“
Na slova ta hned k jeho boku spěje
a ptá se, odkud jest, můj mistr sladký.
„Jsem z Navarry a dobře se mi děje!
Já sluhou pána stal se péčí matky,
jež zrodila mne otci ničemníku,
jenž zmařil sebe a vše svoje statky.
Z Tebalda krále byl jsem služebníků,
tak přijímal jsem různá podplacení,
že nyní pykám v ohni tom a křiku.“
A Štětináč, jenž z tlamy svojí cení
na každé straně tesák jako prase,
jak trhá, ukázal mu bez prodlení.
Myš mezi kočky dravé dostala se,
neb Cblupáč ten ho sevřel v svoje páže.
„Co držím jej, vy stůjte,“ pravil zase.
A k mistru tváří obrátiv se káže:
„Víc chceš-li zvědět, než ho jiný zmydlí,
hleď pospíšit, ať jazyk tvůj se táže.“
A mistr: „Neznáš z lotrů, kteří bydlí
ve smole, jednoho z nich Latiníka?“ —
„O, nebál bych se spárů teď a vidlí,
Bych potopen s ním ještě byl,“ — on vzlyká,
„byl soused země té, před malou chvílí
já opustil jsem toho nešťastníka.“
A Nachomour: „Dost mučeni jsme byli tvým
hovorem;“ a v páže ťal jej hákem,
strh’ masa kus, že kosti mu jen zbyly.
A Tlamadračí chtěl též svým tesákem
jej v nohy štípnout, desátník mu hrání,
se ohrátiv je hněvným změřil zrakem.
Když ztišili se trochu, bez meškání
můj vůdce toho tázati se strojí,
jenž na svou ránu patřil v zadumání.
„Kdo onen byl, o němž díš, k škodě svojí
že’s opustil jej, abys k břehu pálil?“
On: „Bratr Gomita ve smole stojí,
Ten z Gallury, lsti nádoba, ten šálil,
v své ruce on měl svého pána vrahy,
tak jednal s nimi, že si každý chválil.
Bral peníze, brát roh, je nechal záhy,
jak říká sám, a každém ve úřadu
byl lichvář malé ne, vsak pravé váhy.
S ním Michal Zanche z Logodoru zradu
svou pyká, jazyk jejich neumdlívá,
o Sardinii stálou mají svádu.
Však běda mi! ten tesáky mi kývá,
víc mluvil bych, však velký strach mne schvátil,
by rozškrábal mi hřbet, se na mne dívá.“
Leč k Netopýru Chlupáč se obrátil:
„Jen kliď se stranou, ptáče zlé a kleté!“
Ten kroutil zrakem a se k ráně katil.
„Když Toskánské a Lombardské zřít chcete
neb slyšet,“ — začal s tváří polekanou, —
„je zavolám a přijdou, když je zvete.
Však Zléspáry nechť stoupí trochu stranou,
by nemusili bát se jejich vzteku,
já na tom místě usednu, jak stanou
Zde před tvou tváří, sedm přijde reků,
jak zapískám, to naším je zde zvykem,
když někdo opustit chce smolnou řeku.“
Tu Šilhoun zveď svůj čumák a pak s křikem
děl k druhým: „Slyšte, co si smyslil lstivě,
by uvrhnout se mohl dolů mžikem.“
Ten, úskoků jenž pln byl, pravil lživě:
„Jsem příliš zlý, bych druhům neupravil
zde větší bol a větší muky chtivě.“
Leč Kradoplaz se nezdržel a pravil
k těm ostatním: „Když pohroužíš se dolů,
věř, tryskem běže bych se nezastavil,
Leč křídly bije přeletěl bych smolu;
nuž, pojďme dolů, břeh nám bude štítem,
zda zmůžeš víc, ať zříme, než my spolu!“
Ó čtenáři, žert nový uzříš, v hbitém
hned kynu všickni obrátili oči,
ten nejdřív, jenž se vzpíral v hněvu lítém.
Tu vhodnou chvíli Navarrský jak zočí,
O zem své paty opře a se řítí,
a překaziv jich záměr v tůni skočí.
Tu každý z ďáblů svoji chybu cítí,
však nejvíc ten, jenž chyby té byl vinou,
i skočil za ním řka: „Má dlaň tě chytí!“
Však darmo křídla jeho v před se šinou,
by strach předstihla, padl v hloubi plesa,
ďas povztyčil hruď, peruť zvedna stinnou.
Ne jinak do vod náhle kachna klesá,
když sokol blíží se, ten zpět se vrátí
se v mraky hněvný zmdleným křídlem nesa.
Nad kouskem tímto Jíníšlap se katí,
jej zdrží, aby onen prchl, chtěje,
by nový spor moh’ mezi nimi vzpláti.
Jak podvodník se vnořil do peřeje,
hned proti druhu obrátil své spáry,
s ním nad tůní se do křížku dát spěje.
Leč tento ostrodrápý ostříž starý
se v něho zaťal, tak že spadli dolů
v střed smolné tůně, mezi vroucí žáry.
To schladilo jich žár, leč ze plápolu
výš povzlétnouti — marné namáhání!
Tak obě křídla slepila se v smolu.
Tu soudruhům svým ihned Chlupáč v lání
dal rozkaz, by se s druhé strany brali
sem čtyři s háky. Na to rozkázání
S míst svojich s každé strany háky vzpjali
k těm, kteří v smůle zalepeni byli
a pod kůrou zpol uvaření lkali:
A při té práci my je opustili.