Božská komedie/Peklo/Zpěv dvacátý třetí

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv dvacátý druhý	Zpěv dvacátý třetí	Zpěv dvacátý čtvrtý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý třetí
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Dál sami, bez průvodu v němém bolu
jsme kráčeli, ten napřed a ten vzadu,
jak přes ulici minoriti spolu.

Mé myšlení tu rozjímajíc vádu
na bajku Esopa v té padlo době
o myši a o žábě. V tomto pádu

Se teď a nyní víc nerovná sobě,
jak s koncem začátek když mysl spojí,
ty události uvažujíc obě.

A myšlénka jak z myšlénky se rojí,
tak tato jedna zrodila hned jinou,
která mi v duši první bázeň dvojí.

Já myslil tak: „Zde tito naší vinou
za blázny byli k škodě, ku posměchu
a tuším, to je mrzí. S nehostinnou

Když vůlí vztek se spojí v ryčném spěchu,
nás divěji štvát budou hněvní ďasi,
než zajíce pes chytá bez oddechu.“

Já cítil, kterak strach mi ježí vlasy,
a pozorlivý na zad okem těkám
řka: „Mistře drahy, pro nás není spásy!

Když neskryješ nás, Zlýchspárů se lekám,
jsouť v patách nám, v své mysli poděšené
je slyším již a každou chvíli čekám.“ —

„Bych olovem já sklo byl podložené,
tak nezachytil hych tvůj obraz vnější
jak vnitřní,“ —děl můj mistr; — „pobouřené

Tvé myšlénky však náhle podobnější
svým posuňkem a tvarem mým se staly,
že jedna rada obě ukonejší.

Když s pravó strany tak se kupí skály,
že v jistý přechod v novou tůň se pojí,
ta honba domnělá se od nás vzdálí.“

Však nedokončil ještě radu svoji;
já zřel, jak ’s křídly rozpjatými pílí
k nám ďáblů dav a nás chytit se strojí.

Hned uchvátil mne na to mistr milý;
tak dítě matka hřmotem probuzena,
když vidí plamen, kterak vůkol střílí,

Hned uchytí a prchá poděšena,
víc jeho dbá než sebe, neustává
div do košile jedné oblečena:

S tvrdého břehu tak se v útěk dává
můj mistr na znak po skloněné skále,
jež bok druhého jícnu obehnává.

Tak neubíhá voda ve kanále,
by otočila bleskem kolo mlýnu,
když k lopatkám se blíží nenadále,

Jak mistr běžel v tomto skalném klínu
mne na své hrudi nesa bázlivého;
ne druhu, jeho roven jsem byl synu.

Když jícnu dna se dotkly nohy jeho,
sbor ďáblů stanul tam, kde trčí skála
nad námi; on však nebál se víc zlého.

Neb prozřetelnost, jež jim rozkázala,
pátého příkopu by byli sluzi,
od něho vzdáliti se, moc jim vzala.

Zde lid jsme našli obílený, chůzí
spěl zdlouhavou v té jednotvárné tiši,
s mdlou tváří, plnou úzkosti a hrůzy.

Jich očím kápě kutny byly skrýší,
a jejich střih se k tomu vzoru chýlí,
jak ve Clugny je posud nosí mniši.

Na svrchu zlatem svým div neslnili,
však uvnitř olovo tak tuze tlačí,
že kutny Fridricha by slamou byly.

Ó těžké pláště, na věčnost jež stačí!
Vždy k levé ruce stále obráceni
jsme s nimi šli a zřeli, kterak pláčí.

Však pro tíž pláště v těžkém unavení šli
zvolna tak, že, jak jsme hnuli bokem,
jsme s novou tlupou byli seznámeni.

Dím k vůdci: „Každým ohlédni se krokem,
zda skutky zde, či jmenem kdos je známý,
ó, prosím, v chůzi bdělým těkej okem!“

Tu jeden, jenž znal toskánsky, za námi
se ozval křiče: „Stavte nohy v pouti,
kdo běžíte tak pekel mrákotami!

Co chcete, ode mne lze dosáhnouti.“
I obrátil se vůdce můj a pravil:
„Stůj, s jeho krokem pak hleď v před se hnouti.“

Tu dvéma v tvář jsem patřil, které trávil
jít dále se mnou plamen touhy vřelý,
leč úzká mez a těžký plášť je stavil.

Když došli mne, tu šilhajíce zřeli
po dlouhý čas a neřekli ni slova,
pak obráceni k sobě vespol děli:

„Dle hrdla pohybu se zdá, že chová
to tělo život; je-li mrtvý, k čemu.
kým právem tady chodí bez olova?“

„Ó Toskánský“ —mi děl, — „jenž k nešťastnému
jsi přišel sboru pokrytců, hleď dáti
nám zvěst, kdo jsi, a odpovídat k všemu!“

Já: „Velké město bylo mojí mátí
a chůvou mojí nade krásným Arnem,
a tělo, jež jsem vždycky měl, mne šatí.

Leč kdo jste vy, jimž slzy v toku žárném,
jak vidím, bolest přes obličej žene,
co trpíte v tom lesklém plášti parném!“

A jeden děl: „Ty kutny pozlacené
tak olovem jsou těžky, že nás sklání,
až váhy skřípají již přetížené.

Jsme z Bologne, „Veselí bratři“ zváni,
ten Loderingo a já Catalano,
od města tvého volbou povoláni.

By, jednomu co bývá odevzdáno,
mír střehli jsme; jak šlo to, ulicemi
u Gardinga jest posud znamenáno."

„O bratři, vaše zlo!“ — však byl jsem němý,
hned jak jsem začal, vida, kterak vbitý
byl jeden v zem jak na kříž koly třemi.

Jak viděl mne, hned zmítal sebou lítý
a prskal vztekle do vousů své brady.
Když bratr Catalan to zřel, hned hbitý

Mi vykládal: „Ten probodený tady
kdys Fariseům radil, jediného
by umučili pro lid smrtí zrady.

Přes cestu leží nahý, od každého,
kdo kolem jde, jak vidíš, musí dříve,
než přejde, cítit celou tíži jeho.

V témž příkopu tchán jeho údy křivé
též natahuje a ti z rady druzí,
již byli Židům símě záhubivé.“

Tu s podivem se Virgil stavil v chůzi
nad tím, jenž tady leží bídně v kříži
u věčném vyhnanství a plném hrůzy.

S tím slovem na to ku bratru se blíží:
„Když možno sdělit s námi, rcete, zdali
lze pravou stranou projít bez obtíží

Nám oběma skrz rokle mezi skály,
ku pomoci a východu z té sluje
anděly černé bychom nevolali?“

On: „Dřív než mníš, se skála přibližuje,
jež od velkého kruhu jde a divá
víe údolí ta křížem prostupuje,

A zdrcena zde propast nepokrývá;
leč stoupat můžete dál trosek vřavou,
jichž po stranách i na dně dosti zbývá.“

Stál vůdce chvíli s nakloněnou hlavou,
pak děl: „Ten špatně o tom všem nás zpravil,
jenž hříšníky tam vidlí bodá žhavou.“

„Již v Bologni jsem“ — bratr na to pravil —
„o ďáblu slýchal mnohé nepravosti,
že otec lži se vždycky lží rád bavil.“

Můj vůdce velkým krokem v horlivosti
spěl trochu vzrušen hněvem v obličeji;
ty stížené jsem nechal, s ochotností

Jda milovaných nohou za šlepějí.