Božská komedie/Peklo/Zpěv dvacátý
Božská komedie/Peklo Dante Alighieri | ||
Zpěv devatenáctý | Zpěv dvacátý | Zpěv dvacátý prvý |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Zpěv dvacátý |
Autor: | Dante Alighieri |
Zdroj: | ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive |
Vydáno: | Praha, J. Otto 1897 |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
O nové muce verše musím psáti,
a k první písně zpěvu dvacátému
o pohroužených látku musím dáti.
Já připraven byl ke dnu odkrytému
se přiblížit a pohlednouti dolů,
co úzkosti slz na jeho dlí lemu:
Tu zřel jsem tímto kruhem, kterak v bolu
se táhly stíny mlčky ve zástupu,
jak v tomto světě o procesích spolu.
Když hlouběji můj zrak paď na tu tlupu,
tu všichni byli divně otočeni
od brady svojí až k počátku trupu;
Ku zádům obličejem obráceni
k nám musili pozpátku všickni jíti,
neb dívati se v před jim možno není.
Snad mnohý dnou tak zkroucen může býti
jak tito, jichž tlum údolem tím kráčí,
já nezřel to, ni lze mi uvěřiti.
O čtenáři, když dopřát ti Bůh ráčí,
že z toho čtení duch tvůj něco získá,
rci, jak má tvář se mohla bránit pláči,
Když lidskou tvář jsem zkroucenou zřel z blízka,
že dolů řítě úžlabím se valí
všem slzí tok, jenž z jejich očí tryská!
Já plakal v skutku opřen o roh skály,
až průvodce můj z myšlenek mne plaší:
„Jsi rovněž blázen, kterého blud šálí?
Zde soucit budiž mrtev v mysli naší,
neb zločin páše ten, kdo nenadále
do božích soudů lidský soucit vnáší.
Nuž hlavu zvedni a viz toho krále!
Zem otevřela jícen v středu voje,
až Thebští křikli: Kam to padáš stále,
Amfiarae? Proč se straníš boje?
Však neslyší a rázem níž se hříží,
až k Minu, jenž vše chytne v spáry svoje.
Hleď, jeho ňadra jsou teď v jeho kříži;
že příliš zřít chtěl v budoucnosti proudy,
zří do zadu a po zpátku se blíží.
Na Tiresiu dál viz boží soudy,
jenž změniv pohlaví své stal se ženou,
od hlavy k patě vše proměniv oudy.
Než mužské dostal chmýří, před proměnou
dva v úzké kruhy zapletené hady
dřív musil roztít holí napřaženou.
Jenž jeho břicha dotýká se; zády,
jest Aruns, jenž si za byt zvolil horu
u Luni mezi Carrarskými lady;
Skrýš vytesal si bílém ve mramoru,
by na hvězdy a moře roztoužený
bez překážek se díval po obzoru.
Ta, která vlasy zde má rozpuštěny,
v nichž svoje prsy, jichž nevidíš, tají,
i chlupy těla od nás odvráceny,
Jest Manto; v mnohém bloudívala kraji,
než tam se, kde jsem zrozen, usadila,
tož rád bych byl, bys naslouchal mé báji.
Jejího otce smrt když uchvátila
a město Bakcha bylo otrokyní,
v svět šírý na čas dlouhý zabloudila
V Italii, tam kde ji Alpy stíní,
jež k Tyrolsku před Německem jsou hrází,
jest jezero, Benacus slove nyní.
Sta proudů v tomto jezeru se schází,
jež mezi Gardou, Camonicou pílí,
hor Apeninských smáčejíce srázy.
Tam s požehnáním by se zastavili
z Verony, Trenta, Brescie pastýřové,
tu cestu kdyby sobě vyvolili.
Kde břeh se níží, Peschiera slove
tam krásná tvrz, o niž skráň musí bořit
si Bergama, Brescie zástupcové,
Tam všecky vody musí se pak vnořit,
jimž nelze zůstat v Benacu, a v lada
kol téci zelená a řeku tvořit.
Tu řeka, jak své proudění rozpřádá,
ne Benacus, leč Mincio se nazývá,
až ke Governu, do Padu kde padá.
A nejde daleko, když pláň oblívá,
tu proud se rozlije se bahnem stana,
jež v letním čase často škodné bývá.
Sem přijdouc zřela odsud divá panna,
jak v středu toho bahna země čněla,
jsouc liduprázdna a též nevzdělaná.
Zde, od všech lidí aby osaměla,
se sluhy zůstala a čarovala,
a složila tu kosti svého těla.
Sem okolní se mnohá obec hnala,
a na místě, jež bylo opevněno tím,
bařina že kol do kola stála,
Nad kostmi těmi město vystavěno;
po té, jež první místo vyvolila,
bez věštby Mantovy mu dáno jméno.
A větší lidstva bydlila zde síla,
než hloupost, v které žil rod Casalodů,
od Pinamonta oklamána byla.
To sdílím s tebou, kdybys o původu
rodiště mého slyšel snad zvěst jinou,
lež pravdě aby nepřinesla škodu.“
Já: „Mistře, tvoje řeči tak se linou
v mou duši, která bezpečně jim věří,
že jiné mi jak zhaslé uhlí kynou.
Leč rci mi, z lidu, jenž tou spěje šeří,
což ani jeden zmínky hoden není,
neb víš, že pouze k tomu duch můj měří.“
On: „Ten, kterému bujnou vlnou čeří
se na hnědý hřbet vous, byl, když se stalo,
že z Řecka vyšlo mužů pokolení
A v kolébkách jich sotva zbylo málo,
s Kalchantem ve Aulidě augur směle
ždál chvíli, by se v první lano ťalo.
Slul Eurypyl, v mé tragedii skvělé
kdes o něm jedno místo zmínku dělá,
ty víš, neb nazpamět ji umíš cele.
Kol boků jenž jest hubeného těla,
to Michal Scottus, který ve svém žití
znal všech magických podvodů hry zcela.
Tam Bonatti; tam Asdenta lze zříti,
teď příliš pozdě lítost hruď mu tráví,
teď nechtěl kůže opustit by s nití.
Viz nešťastné, jenž jehlu, cívky, stavy,
vše opustily, aby věštky byly
a býlím, obrazy zlo sily v davy.
Však konečně pojď, neb Kain s roštím chýlí
se hemisfer dvou zvolna ku hranici
a dotýká se vln již u Sevilly.
Již včera v noci měsíc bledolící
byl v úplňku, snad zpomínáš si, skvělý
že prospěl v lese tobě hárající?“
Tak mluvil ke mně, zatím dál jsme spěli.