Božena Němcová (Vávra)/Zlatá zrnka ze spisů Boženy Němcové
| Božena Němcová Vincenc Vávra | ||
| XVI. Památce Boženy Němcové | Zlatá zrnka ze spisů Boženy Němcové | Několik charakteristických úvodů pohádek Boženy Němcové |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zlatá zrnka ze spisů Boženy Němcové |
| Autor: | Vincenc Vávra |
| Zdroj: | VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 187–196. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Božena Němcová |
O Bohu. Bůh jediné zná svět, on nahlíží v nejtajnější skrýše lidského srdce a soudí je; on rozumí mluvě zvířat, před ním je světlým kalíšek každé bylinky; on zná cestičky každého broučka, šum větru řídí se jeho rozkazem, vody proudí, kam on jim vykázal cestu.
Babička.
Pán Bůh jinak soudí než my chceme a nedá na sobě ničehož vynutiti.
Rozárka.
Vždyť je Pán Bůh pánem nad celým světem, a všude ho mají lidé chválit; kdo se za Pána Boha stydí, toho Pán Bůh nevidí.
Pohorská vesnice.
Důvěra v Boha chudých. Kdybychom neměli doufat v Pána Boha, kam bychom se poděli v té bídě a psotě. Ty můj pane, vždyť se o chudého každý otře.
V zámku a podzámčí.
Modlitba. Modlitba vroucího srdce je Bohu milá.
Babička.
O přírodě. Kdo octnuv se v náručí vznešené matky přírody, nepocítí posvěcující její políbení, kdo nestává se v takovém okamžení zbožným, necítě než lásku, čistou lásku k veškerému stvoření, tomu darmo mluvit.
Z Uher.
Dobrý člověk. Všude dobrých lidí, ale jen že jich musí člověk hledat; na potkání jich nenajde.
V zámku a podzámčí.
Mezi dobrými lidmi je ráj. Je přece více dobrých lidí na světě, než zlých. A kam by se dělo, nemůže býti více koukole než pšenice; kdež bychom se octli!
Chudí lidé.
Kdo má děti rád, je dobrý člověk.
Jen při dobrých lidech stojí andělé.
Babička.
Povaha lidská. Všude je to stejné, všude lidé, kteří jeden druhého trápí, trní pod nohy si stelou.
Křehkost lidská. Vlas má svůj stín, a všickni sedíme při hříšné vodě.
Pohorská vesnice.
Život lidský. Jsme tu všichni na čas: ráno vstáváme — budeme-li večer léhati, nevíme.
Babička.
Zdraví. Čistota je půl zdraví a veselost celé.
Chudí lidé.
Zdraví je velký poklad, a člověk si ho teprve váží, když ho ztratí.
Babička.
Řeč mateřská.
Řeč ta krásná, libozvuká,
jak mi nemá býti milá?
Vždyť mě modlit, mluvit, zpívat
česky jenom máť učila.
Moje vlast.
O národnosti. Kdo z české krve pochází, ať zůstane při českém jazyku.
Babička.
O národní hrdosti. Krásná je to ctnost — národní pýcha, ale nesmí býti nespravedlivá, uznávat musí práva druhého, by se jmenovat mohla ctností.
Zpomínky z cesty po Uhřích.
O snášelivosti národní. Jsme všichni děti jednoho otce, jedna matka nás živí, a máme se tedy milovati, bychom i krajané nebyli.
Babička.
O užitku dějin. Málo kdo si všímá minulosti, aniž myslí, že potřeba z ní pro budoucnost čerpat a na ni stavět.
Uher.
O vůdcích lidu. Kdo chce s lidem žíti, kdo si uložil vzdělávati jej a vésti na cestu k lepšímu blahobytu, ten musí hledět, by dříve získal si jeho lásku a důvěru.
Pohorská vesnice.
O vychování. Naše vychování je nepřirozené od jednoho konce až k druhému.
O vychování národním. Vímť já ze skutečnosti, jaký dojem příběhy z české historie na dětskou mysl činí; každé slovo padne do srdečka jako jiskra a roznítí je tak, že jim plamen z oček sálá. A takové jiskry boží, vházené do mladých srdcí, nedají se více ututlat, ty nezalije ani celý Dunaj.
Obrázky z okolí domažl.
Cestování. Má-li cizina rozum zbystřit, myslím, že se nesmí cestující na svět jen z kočáru dívat.
Doma sedia nic nězkusíš, svetom chodia se vybrúsíš.
Pohorská vesnice.
O ženách. Koně nebij a ženy nepopouzej, chceš-li s nimi dobře vyjít.
V zámku a podzámčí.
Převrácené vychování ženské. Děvče, dle nynější módy vzdělané, zná velmi mnoho, jen samo sebe nezná; ví toho mnoho, jen to neví, kde leží základ pravého štěstí. Děvče nynějšího vychování a buď si měšťanská dcerka, buď řemeslnická, nehodí se již pro muže, který nemá hodně peněz; ono poznalo mnoho potřeb, bez nichž neví, jak se obejít, ona baží po rozkošech velkého světa, a v těch jediné hledá svoje štěstí, a jestli jich užívat nemůže, cítí se nešťastnou, a mnohdy k docílení jich dopouští se nejhroznějších prostředků.
Poslání žen. Žena musí vrátit lidstvu ztracený ráj, onu drahocennou perlu; dříve však musí vědět, že spočívá na dně vlastního srdce, tam že se musí pro ni ponořit.
Pohorská vesnice.
Byl by čas, aby přestaly ženy myslit, že jsou na světě jen pro parádu.
Obrázky z okolí domažl.
O manželství. Když se rovný k rovnému sejde, bývá shoda, a Pánbůh sám radost má z takového manželství.
Dostaneš-li velikého věna, bude ti muži poroučeti žena.
Babička.
Srdce naše potěšit, mysl občerstvit, dovede jen útlá ruka ženina.
Pohorská vesnice.
O lásce manželské. Jen v šetrné ruce laskavého zahradníka kvete růže domácího štěstí; v hrubých rukou — zvadne.
O zdárné rodině. Zdárná rodina je nejkrásnější dar boží. Já bych ji přirovnala naladěné hře, každá struna jiný tón a přece v spolku nejčistší souhlas.
Z dopisův.
Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočiti.
Babička.
Ditě bohaté a chudé. Dítě bohaté dlouho zůstává dítětem, ono žije blahé doby krásné mladosti v radosti, nezná jiných bolestí, leda když se mu hračka nedá nebo nepodaří, nebo pokárání rodičů; nezná jiných starostí, leda o své učení. Slabé jsou to mráčky, jež nebe jeho kalí.
Chudé dítě nezná takových radostí. V nejútlejším věku již život se všemi trpkostmi a bolestmi se před ně staví v celé své nahotě. Chladným ostrým dechem setře s něžného květu dětské duše útlý pel i skvoucí barvitost, jako mráz kdy spálí sotva rozvité poupě.
V zámku a podzámčí.
O vlivu starobylých chrámů na ducha lidského. Mezi těmi zkamenělými city dávných věků jak libě vane živé slovo nadšeného kazatele, jak se upíná v myslích, jak zde bleskem rozmítá marné úmysly a jak rozhřívá ztvrdlé předsudky a zapuzuje mraky kalné chtivosti sobecké, člověk pomocí slova živého, slova vroucího vniká v hlubokosti bytosti své, cítí zde Boha a ctí se v Bohu.
Baruška.
O národním kroji. Se šatem složí sedlák i své prosté mravy, všecky staré obyčeje, písně a hry se mu zdají hloupé a konečně zkazí tím opičením i svou krásnou řeč.
Obrázky z okolí domažl.
Oděv. Kdyby se děvčata naše učila poznávat, co je pravá krása, neviděli bychom tolik nevkusných obleků, jimiž se oko mnohdy uráží, a myslím, že by nebylo ani tolik bídy a neštěstí mezi městským stavem, kdyby ženy nahlédly, že pravá krása záleží v jednoduchosti.
Jsou lidé, které by špinavý zedraný šat na těle tak pálil, jako skvrna na duši.
Pohorská vesnice.
To je dlužen člověk společnosti i sobě, choditi si v čistém šatě, když to může býti.
Babička.
Šat klame. Pod ošumělým kloboukem tak moudrá hlava bývá jako pod pěkným, a pod sprostou halenou srdce často bije šlechetné, mnohdy šlechetnější, než pod drahým suknem a hedbávím.
Pohorská vesnice.
Různá povaha lidská. Některý člověk nebyl by šťasten, kdyby každou radost, každou žalost nemohl světu na odiv postaviti, jiný nosí ji za ňadry po celičký život a vezme ji s sebou do hrobu.
Přirozený pud dětský. Děti a psi hned poznají, kdo je má rád.
Panské obyčeje. Panským jídlům se nesmí sprostý člověk navykati, to by brzy ve psí byl. Také by mu ty lahůdky málo síly dodaly.
Povolání. Každý stav má své obtíže, a kdo si jaký zvolí, musí už snášeti zlé s dobrým, kdyby tu i o krk šlo.
Babička.
O návštěvách. Kde tě rádi vidí, tam choď zřídka, a kde neradi, tam nikdy.
Pohorská vesnice.
O starostech. Zcela bez starosti není žádný člověk; jednoho tlačí to, druhého ono, každý nese svůj křížek, jenom že každý pod ním neklesá.
Babička.
O stavu rolnickém. Sedlák lpí tělem a duší na té hrudě, z které v potu tváři chléb svůj dobývá. Vzhůru se mysl jeho nepovznese. Od mládí bloudí ve tmách, a nikdo neosvítí stezku jeho, nikdo nestrhne pouta, duši jeho klíčící! Zableskne-li se někdy v mysli jeho, je to právě jen pouhý blesk. Mrav jeho je čistý, prostý, ale není zušlechtěn, rozum zdravý, ale nevzdělaný, upřímné, dobré srdce, ale nedůvěrné, samostatnost však již dávno pode jhem — zanikla.
Obrázek vesnický.
Ovocné stromoví. Jen sázejme stromy, sázejme, a bychom ani květu se nedočkali, umřeme přece s tou jistou nadějí, že ty štípky zárodek krásného, sladkého ovoce v sobě nesou.
Pohorská vesnice.
Tabulkami: Škoda na stromech učiněná trestá se tak a tak! nepřivede se lid k ničemu, ba jeho svévole se tím jen podráždí. Kdyby ale byla za školou malá štěpnice, kde by se dítě učilo, jak proutek z jádra pučí, jak roste, až se z něho strůmek vyvede, kdyby viděl chlapec, jakého opatrování a šetření tu potřebí, aby rostlina nezahynula a dobré ovoce vydávala, jsem jista, že by raději novou kudlu do vody zahodil, než aby mladý strůmek poranil.
Obrázky z okolí domažl.
O týrání zvířat. Co je člověku ke škodě nebo k užitku a zabiti se musí, no s Pánem bohem, zabijte to, jen ne mučiti.
O pudu zvířecím. Bůh dal zvířátkům přirozeností takový pud, že vědí hned od malička, jak se živiti, že vědí, čeho jim k zachránění potřeba, a některá zvířátka s takovou umělostí a chytrostí potřeb svých dobývají a domácnost svoji si zřizují, že se to skoro rozumu lidskému podobá.
O vědomostech. Jen se uč; čemu se naučíš, o to tě ani dráb neoloupí. — Čemu se člověk z mládí naučí, k stáří jak by našel. —
Je to škoda a hřích, když má člověk dar ducha svatého a nechává ho bez úroku.
O řemesle. Řemeslo je pán. — Řemeslník za pecí válený ani za babku nestojí.
Vesměs z „Babičky“.
O práci. Člověk, který může pracovat, almužnou se snižuje, ale prací se stává neodvislým, svobodným.
Pohorská vesnice.
Dokud žiju a Pánbůh mi zdraví popřává, náleží, abych pracovala. Lenoch je darmo drahý.
O svobodě osobní. Zavřete ptáka třebas do zlaté klece, les mu bude přece milejší.
Babička.
Lepší je kousek chleba v svobodě než pečeně v službě.
Dobrý člověk.
Srdce lidu — věru je to kniha, na jejíchž stránkách bývá nejkrásnější poesie.
Srdce lidské. To srdce lidské podobá se mnohdy moři: je bohaté, hluboké, nevyzpytatelné a klamné, jako ono, plno krás i divů, plno i hrůzy.
Pohorská vesnice.
Slabost lidská. A což je to všecko platno, i nejdokonalejší člověk podléhá slabostem.
Babička.
Dobrá pověst. Lepší dobrý hlas než zlatý pás.
Pohorská vesnice.
O lásce. Jen v čistých, vroucích duších zahoří láska opravdivá, horoucí, která člověka blaží i šlechtí.
Obrázek vesnický.
Nedá se poručit, co se líbí, aby se nelíbilo, nechť je to pán nebo žebrák, srdce neptá se po bohatství, nedbá na žebrotu.
Dobrý člověk.
U nejnižšího a u nejvyššího bývá srdce často pravým pastorkem.
Obrázky z okolí domažl.
Opravdivou lásku zřídka najdeš tak mezi vyššími jako mezi nižšími stavy. U oněch se lichým převráceným vzděláním srdce zkazí, u těch se zase ani nevzdělává.
Obrázek vesnický.
Láska jako slza, rodí se v očích a padá k srdci.
Cesta s pouti.
Bohužel! mezi námi je mnoho lásky na jazyku, v srdcích však pramálo.
V zámku a podzámčí.
Opravdivá láska ušlechtí i nejdivočejšího člověka.
Pohorská vesnice.
O poctivosti. Raději o černém chlebě, ale poctiví buďte!
Chudí lidé.
Lepší sprostým nádenníkem nežli panským ničemníkem.
Rozárka.
Poctivý, neúhonný vždy bývá nepočestným a rozpustilým protivný, aspoň nepohodlný a takřka němou výčitkou už pouze tím, že jest jinaký.
Dobré svědomí. Ačkoliv dobré svědomí útěchou a podporou v bývá v neštěstí, nicméně se stává, že vinný hanbu svou snáší, kdežto nevinný pod tíží její klesá.
Úcta nezíská se hrdostí, nýbrž láskou.
O rozvaze. Kdo kvapně, nerozvážně v něco se uváže, snadno toho později pyká.
Baruška.
O shovívavosti. Pánbůh chce, aby lidé vespolek byli, jakoby na jednom chlebě žili, aby si odpouštěli a ne aby se nenáviděli.
Chudí lidé.
O trpělivosti. Trpělivému všecko na dobré vyjde.
Babička.
Velké bolesti člověk dobrý, nábožný snadněji snáší nežli to vosí píchání všedních, zlomyslných trampot.
Baruška.
Pokrytectví. Pod zevnější uhlazeností, líbezností a citlivostí kryje se často největší sprosťáctví, surovost a prázdnota srdce.
Dobrý člověk.
Závist, ta pekelná příšera, přejde hory, doly a vtiskne své jedovaté šlépěje po vesnici jako po městě.
Obrázky z okolí domažl.
Bojácnost je pravá nemoudrost.
Babička.
Moudrý a prudký. Múdrý člověk v hádce hustúpí, ale prudký pes přichází vlku pod zub.
Pohorská vesnice.
Radost i žalost v lůžku jednom spí, proto i mnohdy jedno druhé budí.
Babička.
O pomluvě. Múdré hucho neposlúchá, co hlúpá huba povídá.
Je málo těch hlav, na něž by se hutrhačova kukla nehodila.
Pohorská vesnice.
Dobrota srdce okrašluje pěknou tvář.
Rozárka.
Pohostinnost. Který hospodář zavírá před hostem dvéře, ani chleba se solí mu nepodá, tomu Pánbůh božího daru nežehnává.
Pohorská vesnice.
Kdo u mne nepřijme chleba se solí, ten není hoden, abych mu židli podala.
O dobročinnosti. Pomáhati lidem, to ještě není tak velká zásluha, jen povinnost křesťanská; ale když si od úst utrhne a dá, to je pěkná ctnost.
Babička.
Co dobrého uděláš, to nikdy nepočítej — to je jinde zaznamenáno.
Dobrý člověk.
Úsudek lidský. Lidé mnohdy na člověku to zavrhnou, co je na něm nejkrásnějšího.
V zámku a podzámčí.
Utrpení lidské. Neštěstím a bolestí očišťuje se člověk všech šlaků, jako zlato ohněm.
Babička.
Bohatství. Kde zlato mluví, všecka jiná řeč — slabá.
Cesta s pouti.
Chudý. Chudého ctnosti nikdo nevidí.
Rozárka.
Chudoba na horách. Kde je počatok vody, koněc chlieba.
Pohorská vesnice.
O žebrotě. Žebrácká hůl je těžká hůl.
Rozárka.
O služebnosti. Páni nemají k čeledi své srdce, považují služebníka ne za potřebného pomocníka, za člověka sobě rovného, ale za otroka k služebnosti od Boha určeného.
Dokud služebník do úpadu pracuje, vidí ho rádi, jak ho ale síly opouštějí, překáží už v domě, kdyby tam byl i věk svůj ztrávil.
Dobrý člověk.
Co se ohlíží pyšná paní po tom, co se děje v srdci služky? vždyť pak mají ti pyšní za to, že nižší lid ani nemá citu.
Baruška.
O chlebě. Važte si božího daru, bez něho zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh tresce.
Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi.
Babička.
O darech. Trpké sousto, které se prošením kupuje. Kdo sám nezkusil, neuvěří. Jednou, dvakrát se dá, ale po třetí nechoď.
Jsou lidé, kteří neumějí dát ani dobrého slova, ani kousek chleba podati. Člověka to v ruce pálí, co od nich přijme.
Rozárka.
Kdo z darů se šatí, bez sukně chodí.
O smrti. Ono se žádnému umříti nechce, ani chudému, neřku-li bohatému; ale smrti neuteče, ani ji křížem neodžehná, ani neodmodlí, Pánbůh na něho vzpomene.
V zámku a podzámčí.
Mládež má smrt za hřbetem, staří ji mají před očima.
Pohorská vesnice.
Možná, kdybych byla zkažena nepřirozenou filosofií, která slovem smrt duši i tělo pochovává, že bych snad zoufala, ale tak mi ani nenapadne báti se smrti.
Z dopisův.
O posmrtné oslavě. Po smrti zaobalili by tě do zlatohlavu, a za živa se neptají: Člověče, co je ti?
Babička.