Božena Němcová (Vávra)/Několik charakteristických úvodů pohádek Boženy Němcové
| Božena Němcová Vincenc Vávra | ||
| Zlatá zrnka ze spisů Boženy Němcové | Několik charakteristických úvodů pohádek Boženy Němcové | Ukázka z fraseologie Boženy Němcové |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Několik charakteristických úvodů pohádek Boženy Němcové |
| Autor: | Vincenc Vávra |
| Zdroj: | VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 197–200. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Božena Němcová |
Byl jeden král a měl tři dcery, které choval jako oko v hlavě. Když mu počínala hlava sněhem zapadat, a údy mu tak nevládaly, jako vládaly, přicházelo mu často na mysl, která z dcer by po jeho smrti měla být královnou. Dělalo mu to nemalé starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně mu přišlo na rozum, aby tu za královnu ustanovil, která ho nejvíc miluje.
Sůl nad zlato.
Byl jednou bohatý kníže a ten neměl žádných dětí; i modlíval se se svojí ženou každodenně, aby jim Bůh aspoň jednoho syna požehnal.
Světská krása.
Byli jednou dva manželé a ti neměli dětí. I prosili u věk Pána Boha, aby jediným alespoň synkem je požehnal. I vyslyšelť Bůh želání jejich.
O Palečkovi.
Byl jednou jeden pán a ten měl nesčetné bohatství. Januž ale, cože mu ze všeho bohatství, když neměl potomka, kterému by je rád byl odkázal. A věru byl již spíše stár než mlád! Něboráčík! Každý od boha den chodíval…
Ztracený chlapec.
Byl jednou bača; když byl bača, musel bývat vysoko v horách na salaši, kde vše řídil. Také někdy ovce pásal atd.
O bačovi a šarkanu.
Byl jeden starý král a měl tři syny. Když mu čas vypršel a z tohoto světa odbírati se měl, ptal se jich, co by který chtěl, aby mu zanechal.
Otcovo dědictví.
Byla jedna krajina smutná jako hrob, temná jako noc, neboť v ní nikdy slunce nesvítilo…
Sluncový kůň.
Byla matka a měla dceru Helenku. Ta byla velmi lenivá. Jednoho dne, když se zase jen tak do božího světa dívala a nic nepracovala, vzala ji matka na jarčok (potok) a začala jí prsty kamením oklepávati.
Kinkoš Martinko.
Byla vdova velmi chudobná; dětí měla jako ratolestí, ale na všem jiném nedostatku zrovna dost. Byla dobrá matka, starala se o své děti, jak jen mohla, do úpadu pracovala, aby je vyživila, ale cože, když to přece jen malý kousek chleba bylo, co vydělala, na tolik zubů.
O chudých sirotcích a andělu.
Bylo krásné děvčátko a říkali jí Popeluška, protože se ustavičně po domě osmetala a popelila.
O popelušce.
Bylo kdy bylo, než jednou bylo, co žil kdesi král a ten měl překrásného syna, kterého velmi miloval.
Mahulena.
Kde bylo tam bylo. Než — bylo to v sedmdesáté sedmé krajině, za červeným mořem, za skleněným vrchem a za dřevěnou skalou, kde žil jedenkráte král, který měl tři syny…
O Popelváru.
Když chodili sv. Petr s Otcem nebeským po širokém údolí, přišli do jedné dědiny. Když přišli, vešli do chýže a tam slavily se krstiny…
Petrova čepice.
Úvod poučný: Když se valaši (pastýři ovec) redikují (stěhují na lepší pastvu s místa, kde je odpaseno), nezapomene bača (vrchní pastýř) oheň (vatru) z koliby (obydlí valachů) vyházet, a strungi (průchody u košáru, kudy ovce pouštějí se ven) četinou (chvojem) zaklásti; kdyby zapomněl to udělati, měl by zlý duch právo na tom místě své rejdy prováděti.
Jednou redikovali se valaši a zapomněli vatry zahasiť a z koliby vymetať a strungi četinou zaklásti. Tu samu noc zabloudil jeden pocestný v těch horách atd.
Zlá nocka.
Mešká byl šuhaj krásný, že mu daleko roveň nebylo, ale byl šuhaj chudý — neměl než dvě nohy. — Ani pěkných šatů neměl, co v pátek, to ve svátek. Byl sirotek, neznal otce ani matky. Jako sirotka vzali si ho na královský dvůr; tam se měl jako nahý v trní. — Když povyrůstal, potřebovali ho kde k čemu ve dvoře, v zahradě, na posílky, zkrátka byl v domě pokládán za popelíka.
Cesta k slunci.
O tom, co vám já nyní idem rozprávať, neví ani ta stryga, co už sedmkrát na tokajském hradovišti na rákoši (sněmu) byla.
O tom šuhaji, co se nebál.
Starý jeden bohatý král měl jediného syna krásného jako růže, silného jako dub. Toho syna vším tím zaopatřiti, od čeho štěstí života závisí, byla jeho jediná žádost.
Tři citrony.
Vdovec jeden měl dceru, a ta dcera dle zvyku venkovských děvčat chodívala často k sousedově dceři, buď na přástvy, buď s jinou prací. Sousedka byla vdova, a lidé si o ní vypravovali, že je Ježibaba.
Pamodaj.
V jedné dědině žil člověk, o kterém říkali, že je sprosťáček (hloupý); nebyl také nikdy ani dvě míle za pecí a proto mu říkali: Pecko.
Pecko sprosťáček.
Za starých časů stalo se, že šlo vejce na vandrovku; když tak jde na vandrovku, potká ho vůl —
Jak šlo vejce na vandrovku.