Božena Němcová (Vávra)/VII. V Nymburce a Liberci

Božena Němcová Vincenc Vávra
VI. V Domažlicích a Všerubech	VII. V Nymburce a Liberci	VIII. Druhý pobyt v Praze

Údaje o textu
Titulek:	VII. V Nymburce a Liberci
Autor:	Vincenc Vávra
Zdroj:	VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 81–89. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová

1. „Sestry“

Nymburk, staré královské město na pravém břehu Labe, v krajině úrodné a rovinaté, mělo r. 1890 obyvatel 6659, až na nepatrnou část českých.

„Nyní jsme zase v Nymburce,“ píše Čelakovské dne 28. čce 1848, „jsou zde Češi a tudíž jsem zde spokojenější. Seznala jsem zde již několik horlivých vlastenců a vlastenek. Selského lidu posud neznám, ale krajina okolní se mi nelíbí, nejsem ráda v rovině. Ostatně jsme zdrávi.“ Brzo se jí však tam zalíbilo, zvláště ty staré mlýny na Labi vždy pozornost její vzbuzovaly. Jako v Domažlicích chtěla i v okolí nymburském Němcová seznámiti se s lidem selským, vnikati do jeho povahy, sbírati starodávné jeho obyčeje a zvyky, báchorky a pověsti, seznamovati se s krojem lidu, hledati vhodných typů pro své povídky — práce se jí však nedařila. Lid byl bouřemi pražskými a pronásledováním, jaké měly po celých Čechách i na Moravě za následek, příliš přestrašen a nedůvěřiv. Neviděl v Němcové nic jiného — než choť úředníkovu, která zajisté jen přichází za nekalými výzvědy. „Kdykoliv do rodiny jsem vstoupila,“ vypravovala sama později K. Světlé,^[1] „byla jsem co nejuctivěji uvítána, ale nic více. Jakmile jsem chtěla hlouběji vniknouti do rodinných poměrů, vždy s takovou obratností se mi vymkli, že jsem se nikde zachytiti nemohla. Nevěřili mně jako choti komisaře finančního a domnívali se, že na nich vyzvídám z nekalé příčiny, čímž mi byla vždy odňata na dlouho chuť k podobné návštěvě.“

Ačkoliv tedy ve starých mlýnech labských mnohý typ pravého našeho českého mlynáře pro své povídky zachytiti a použiti chtěla, přece toho z nedůvěry lidu učiniti nemohla. V oné době živnost mlynářská, nejryzejší ze všech českých řemesel a také nejzámožnější, byla by Němcové poskytla mnohé látky k povídkám vděčným. Ale okolnosti způsobily, že se odmlčela pro veřejnost na nějaký čas.

Ze Zahaně Němcová dostávala častější zprávy od svých rodičů, kteří ji nyní zvali na návštěvu tím důtklivěji, že otec její postonával. Když pak v říjnu poměry poněkud se ustalovaly a doufala, že manžel její už nepřijde do vyšetřování, odhodlala se k daleké té cestě.

Jela směrem severním na saskou Žitavu, do Zhořelic a odtud do Zahaně.

Zahaň jest krajské, malebné město v kraji lehnickém na řece Bobrové, přítoku Odry a má přes 12.000 obyvatel. Krajina bývala kdysi slovanskou. Městu vévodí nádherný zámek knížecí s velkolepým parkem, který nám malebným způsobem Němcová popsala v povídce „Sestry“.^[2]

„Zámecký park od divokého je dělen řekou Bobrou. Květinný park od řeky trochu do výše se táhne. Uprostřed něho stojí nádherný knížecí zámek ve čtverhran stavěný. S jeho terassy jde se po širokých mramorových schodech dolů k řece. Jakých to krás v tomto parku nahromaděno! Svěží, vždy zelené trávníky, po trávníkách jak krásných skupení, sestavených z květin a záhonků! Co tu arabesek, jmen a různobarevného kvítí okras! A ty cestky, drobounkým pískem sypané, jako žlutohnědé pentle s barevnými okraji skrze ně se proplétají. Stromky v nejlepším pořádku, každý ulíčen, vyfintěn, jako chlapec o školní visitaci. Fontány tu, besídky, loubí z jasmínu, růží, háje myrtové a cypřišové. Když nastává máj, měsíc květů a lásky, tu přiletují sem pěvci z dálných krajů. Když pod večer zazní jich sladké klokotání, zachvěje se myrta i cypřiš. Ony znají ty melodie. Jsou to melodie vzdálené, krásné vlasti, je to pozdravení lásky, jež matka svým ubohým, uvězněným dětem rok co rok posílá, by si nezasteskly. Ale prchá máj, prchá léto, odletují pěvci, a smutně stojí myrta, zasmušile cypřiš.“ —

Po dlouhé odloučenosti Němcová se pokochala mezi svými příbuznými, zvláště s otcem, jehož dosud byla miláčkem největším a který brzy potom (1850) zemřel. Sestra Marie byla již vdána za vrchního dozorce zámku zahaňského, rodilého Francouze, Adéla pak dlela ve Vídni u přátel.

Ze Zahaně Němcová měla v úmyslu navštíviti ve Vratislavi rodinu Čelakovských, sešlo však z toho, ježto zajížďka byla dvacíti mil, jednak že se jí k další cestě nedostávalo — peněz. Omluvila se tedy Bohuslavě těmito pozoruhodnými slovy:^[3] „Nekladu na bohatství pražádné váhy, ale když se mi naskytnou případy — a to bývá velmi často — kde mi jedině peníze scházejí k vyvedení potřebných a milých záměrů, tuť teprve si přeji býti bohatou a nahlížím, že je škoda, přeškoda, když těch šajnů není.“ —

V Zahani dostalo se Němcové látky k povídce „Sestry“, kde také děj se koná. Lehkomyslný a nesvědomitý kníže, vydávaje se za panského myslivce, obloudil děvče selské Hedviku, která těžce pykajíc za svůj hřích, umírá ve vězení, do kterého z lásky k ní i sestra Johanna uvržena byla. Podobné látky použila Němcová k povídce ještě jednou, totiž ve „Viktorce“, kterou vložila do své Babičky. Že „Sestry“ počala Němcová psáti hned po svém návratu ze Zahaně, toho důkazem jest jednak celý ráz povídky, zvláště však reminiscence na věznění ubohých mladíků po bouřích svatodušních.^[4] Povídku tuto vydala tiskem Němcová teprve roku 1855 v almanachu „Lada Niola“, pořádaném Jos. Fričem, opatřivši jednotlivé kapitoly její vhodnými příslovími, vybranými z Mudrosloví Fr. L. Čelakovského.

Způsob, jakým Němcová „Sestry“ psala a uveřejnila, poskytuje zajímavý pohled do duchovní dílny její vůbec, Látky na povídky nikdy si nevymýšlela, nýbrž brala jez lidu, zvláště venkovského, toho našeho dosud nezkaženého jádra národu. Dříve než povídku napsala, celou do nejmenších podrobností v mysli si ji srovnala, přemýšlela o ní dlouho, vyprávěla ji přátelům, tázala se na úsudek a teprve když sama úplně s rozvojem povídky byla spokojena, psala a to velmi rychle a obyčejně v noci. Někdy nechala povídku nedokončenu, majíc právě látku na povídku jinou, která celou duši její zaujala. Tím si vysvětlujeme, že povídky napsané teprve po letech tiskem vydávala, že konec některé z nich je náhlý, překvapující a že po smrti její nalezlo se několik povídek nedokončených.

Roku 1849 konečně, po osmi dlouhých letech v cizině, vracel se Čelakovský do Prahy, jmenován byv professorem slovanských jazyků na vysokém učení Karlově. Bohuslava z toho upřímně se těšila, chtějíc zase věnovati se vzdělávání dívek českých. „Kéž bys i Ty, drahá Boženko,“ píše Němcové,^[5] „v Praze mohla býti! To bychom si přes všecky překážky spolek děvčat a žen českých utvořily, a ve spojení s ostatními dalo by se něco vyvésti.“ V prázdniny již odstěhoval se Čelakovský s rodinou do Prahy, a Němcová, chtějíc svého Hynka dáti do studií, chystala se na návštěvu své upřímné Bohuslavy. Než nedošlo k tomu, manžel její byl opět přeložen a to do Liberce, a Němcové nastaly jiné starosti. Tou dobou končí se zajímavá korrespondence obou vzácných žen v knize „Z let probuzení“ uveřejněná. Ze vzájemných dopisů Němcové a Čelakovské poznáváme nejlépe a nejjasněji krásnou, ušlechtilou, nezištnou, skromnou duši Němcové. Bohuslava přijela do Prahy churava prsním neduhem, který bohužel překazil veškeré krásné její a vlastenecké záměry. Nemohlať se již účastniti prací národních.

2. „Divá Bára“

V prosinci roku 1849 Němcová se stěhovala do Liberce, kam odcházela velice nerada. Liberec, šesté město co do lidnatosti v Čechách, založen na místě české osady Liberce na řece Nise od Přemysla Otakara II. ve třináctém století jakožto město s německým obyvatelstvem původu saského. Ježto celá okolní krajina odevzdána v majetek německého rodu pánů z Bibrsteinu, poněmčila se již ve 14. století.

Odtud tedy Němcová, jsouc nyní zdravější a nemohouc ovšem v Liberci samém věnovati se zase s celou oddaností zajímavému svému studiu, podnikala časté výlety do jižního českého kraje v horách ještědských, malebného to pohoří, v němž doufala, že nasbírá mnoho látky pro své pohádky a lidovědu. Tak zabloudila i do Světlé, vesnice české na jižním svahu ještědském, kdež otec professora Petra Mužáka byl rychtářem. Za prof. Mužáka provdána byla Johanna Rottová (nar. 1830 v Praze), která po rodišti manželově si dala spisovatelské, dnes vůbec známé a slavné jméno Karoliny Světlé. Avšak zrovna tak jako lid byl k Němcové nedůvěřiv v Nymburce, vedlo se jí i zde. Kar. Světlá podává nám o tom velice zajímavou zprávu. Jsouc jak obyčejně o prázdninách návštěvou u Mužáků, ptala se jednou sousedek:^[6] „Proč vše to, co mi teď vykládáte, jste nevypravovali oné krásné paní, kteráž schválně přišla až z Liberce, chtějíc o vás tak pěkné věci napsati, jaké napsala o venkovanech v krajinách jiných?“

„Však jsem jim dal výstrahu, aby nevykládaly nic jiného, než ňákou tu hloupou pohádku,“ přiznával se tchán.

„A proč?“ podivila jsem se.

„Vždyť to byla paní úřednická, a její muž byl jeden z takových komisarů, kteří vyměřují lidem platy a pokuty,“ objasňoval mi tehdejší situaci. „Jak snadno mohly naše ženštiny něco prošplechtnout, čím by uvalily na nás nové přirážky. K čemu by sem byla vážila tu obtížnou cestu, než že ji sem poslal muž na zvědy? Však nejsme dnešní a víme, jak nám tihle páni přejí.“

A tak co nepodařilo se v těchto zajímavých horách Němcové, zůstaveno geniálnímu duchu Kar. Světlé, která tam skutečně založila svou spisovatelskou slávu, tím právě, že typy románů svých vybírala z tamějšího rázovitého lidu venkovského.

Němcová zůstávala tedy doma a psala „Divou Báru“.

Látku na „Divou Báru“ poznala v okolí nymburském ve vsi Vestci. Chudý, avšak poctivý pastýř obecního stáda Jakub měl děvče, o němž lid si vyprávěl, že je dítětem divým, od polednice matce podstrčeným. Odtud říkali jí „Divá Bára“. Vyrůstala v boží přírodě téměř bez školského vzdělání v dívku neobyčejně smělou, mrštnou jako pstruh; ducha byla přirozeně nadaného, nezkaženého, srdce jemného, ale udatného, pleť měla opálenou, oči neobyčejně výrazné, veliké a modré jak charpa, až se jí posmívali, že má „oči buličí“. Nejvěrnější družkou jí byla neť farářova Eliška.

Na pastvě zas nejvěrnějším druhem Bářiným byl pes Lišaj.^[7]

I když Eliška z Prahy se vrátila jako dívka vzdělaná a sličná, zůstala Báře věrnou družkou. Spolu svěřovaly si svá tajemství, spolu házely před sv. Janem Křtitelem věnce do vody, spolu se těšily. Když teta Elišku nutila ku starému, ošklivému a lakomému správci, vysvobodila ji Bára, přestrojivši se za strašidlo. Za to odsouzena byla od obce přespati noc — v kostnici.^[8]

Němcová majíc výborné vlohy pozorovací, sledovala duševní vývoj svých dítek neustále bystře a s pravým porozuměním. Dle těchto zkušeností svých zobrazila pak v „Divé Báře“ rozvoj dítěte duší i tělem zdravého, ponechaného však učitelce — boží přírodě. Touto psychologickou pravdivostí nabyla povídka vzácné zajímavosti a ceny.

„Divou Bárou“ končí se první období belletristické činnosti B. Němcové. Povídky, jež posud byla napsala, založeny jsou na studiu lidovědném. Líčí se v nich prostým, ale zdařilým způsobem život našich venkovanů v různých poměrech dle látky folkloristické, kterou posud nasbírala. Otázky sociální, všeho toho, co příčinou je společenských proudů a proměn, co pohání nebo sráží život jednotlivců, společnosti i celého národa, buď vůbec si nevšímala nebo měrou pouze nepatrnou. Tomuto prvnímu období povídek chybí jenom koruna — povídka šíře založená, ve které by zobrazen byl celý život českého venkova na základě studia folkloristického. Této koruny se mu dostalo — ovšem teprve později — nesmrtelnou „Babičkou“.

---

1. Z lit. zátiší, str. 56.
2. Sebrané spisy, vyd. Kobrovo, 1869, str. 313.
3. List ze dne 16. února 1849.
4. Str. 314 na hoře.
5. List ze dne 27. května 1849.
6. Z lit. zátiší, str. 56.
7. Jest to poprvé v této povídce, že Němcová tak zdařilým způsobem uvádí psa jako věrného společníka člověka.
8. Jak už zprvu polednice nám připomíná Erbenovu stejnojmennou balladu, tak zase tento trest maní vzbuzuje vzpomínku na báseň Svatební košile. Zajisté tu spolupůsobil vliv Erbenovy Kytice.