Božena Němcová (Vávra)/VI. V Domažlicích a Všerubech

Božena Němcová Vincenc Vávra
V. První pobyt v Praze	VI. V Domažlicích a Všerubech	VII. V Nymburce a Liberci

Údaje o textu
Titulek:	VI. V Domažlicích a Všerubech
Autor:	Vincenc Vávra
Zdroj:	VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 64–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová

1. „Obrazy z okolí domažlického“

Ku konci srpna 1845 Němcová se stěhovala z Prahy do Domažlic. Odcházela nerada. „Sama nevím proč, ale vždycky je mi tak bolno, když na to pomyslím, jako bych tu naši Mekku více spatřiti nemohla“, píše Čelakovské.^[1]

Praha byla Němcové skutečnou Mekkou. Když před pěti léty odcházela z Polné, byla sice již nadšenou, uvědomělou Češkou, věděla, že pracovati bude ku zdaru a blahu svého milého národa, neznala však dosud určité cesty, kterou by se měla bráti k cíli. Teď už cestu poznala a již se jí také nespustila. V Praze zdokonalila se Němcová v každé příčině. Vědomosti, které měla v Polné, byly sice dosti rozsáhlé a rozmanité, nebylo však v nich dosud souladu a mnoho jí ještě scházelo. Především tedy doplnila svou znalost literatury české, zdokonalila se v řeči a pravopise, takže se zdarem mohla se pokoušeti v básnictví i v próse. Že v Praze pilně se oddala též studiu dějepisu českého, patrno hned z Obrazů domažlických.

S velikou oblibou zabývala se i botanikou a účastnila se též vycházek do okolí pražského, pořádaných slovutným botanikem Fil. M. Opicem, tehdy spolu s Janem Sv. Preslem v Praze žijícím. V pozdějších spisech Němcové skutečně se divíme, jak dobře znala naše rostlinstvo, a zvláště byliny léčivé. Mocně na ducha jejího působila v Praze též přítelkyně Boh. Rajská, skvící se i neobyčejnými vědomostmi i ušlechtilostí ducha. A tak různými činiteli dostalo se Němcové v Praze vzdělání rozsáhlého, hlubokého a co zvláště na váhu padá, souladného.

Čejkou a Erbenem jsouc povzbuzována, chopila se péra, aby i takto přispívala k probuzení národa a zvelebení literatury. Když pak jí Erben objevil, jaké poklady dosud skryty jsou v chatách lidu našeho, když ukázal jí na důležitost národních písní, báchorek, zvyků, obyčejů, kroje — vůbec všeho, co národ činí národem a čím od ostatních se liší — tu Němcová viděla již jasně celý směr a úkol života před sebou.

Jestliže bylo něco, co jí odchod z Prahy ulehčovalo, byla to jen touha její, aby zase přišla mezi dobrý selský lid český, kde by nejen veškeré zbytky samorostlé národní vzdělanosti bedlivě sbírala, si poznamenávala a širší veřejnosti oznamovala tiskem, nýbrž i lid budila k novému českému životu, jej k tomu měla, aby si všeho vážil, co dobrého zdědil po předcích a tak znova žil životem svým vlastním.

V Domažlicích tedy stala se Němcová nadšenou buditelkou zanedbaného lidu a badatelkou celé jeho duše, — první folkloristkou českou.

Domažlice, ač město dosti veliké, průmyslné a také zámožné, byly do dob Němcové po stránce národní velmi zanedbány. Ruch český, který z Prahy po vlastech našich se šířil, málo dosud nacházel ohlasu na nejzazším západě země české.

Občané domažličtí, kteří se nejvíce zabývali průmyslem tkaničkářským (t. zv. kalounkářstvím), sotva si byli vědomi významu, jehož v dějinách českých jejich rodné město požívalo a požívá. Dávno byli zapomněli, že u jich města jest onen památný průsmyk, jediný, kudy mohly voje nepřátelské od západu vtrhnouti do Čech, a že proto zde založil Břetislav I. (1037—1055) osadu tak zvaných Chodů, kteří potom bedlivě střehli hranic zemských po celá století, stojíce chrabře při svém praporu, na němž měli psí hlavu jakožto znak strážců.^[2] Z vědomí Domažlických bylo vymizelo, že u jich rodiště předkové tolik krve prolili za práva a svobodu země: tu že svedena památná bitva r. 1040, ve které císař Jindřich III. na hlavu byl poražen; u Domažlic r. 1431 na útěk že zahnáno za válek husitských křižácké vojsko od Prokopa Holého, jako r. 1467 od Jiřího Poděbradského.

„V zdejším městě jest lid ještě tuze pozadu.^[3] tak že se toho člověk až zhrozí. Oni mluví česky, protože německy neumějí, ale o vyšší vzdělanosti, o národním citu nemají ani ponětí. A co mám říci o selském lidu! V jedné vesnici učí zedník, tu zase truhlář, jinde též takový, který neumí ani čísti, a když chce, aby děti psaly, musí si dát předpis napsat. Sama posoudíte, kam to vede. Krvavé slzy by člověk nad tím lidem plakal — ale anděl Páně nad ním bdí a nedá mu zahynouti! Jak mnohé vlohy, jak mnohá bystrá hlava zajde, aniž ku pravému uvědomění přijde. Oni to cítí, oni by se učili, ale což mají dělati, když jim žádný mesiáše nepošle. Málo který, aby o historii co věděl aneb knihu jak živ byl přečetl; než nyní přicházejí z vesnic, v nichž jsem známa, sami pro knihy a večer při přástvách čtou. Ten selský lid je moje radost; vždycky okřeju, kdykoliv mi podá selka mozolovitou svou pravici a upřímně se zeptá: „Nu paní, jak se máte? Proč tak dlúho k nám neidete?““ —

S rázností sobě vlastní, s neunavností bezpříkladnou, s apoštolskou obětivostí chopila se tu Němcová práce, aby lid probudila k národnímu životu. V městě samém potkávala se Němcová s počátku s nesnázemi, tak že sama o tom píše:^[4] „Bych lásku k vlasti v srdci zdejších dívek vzbudila, chtěla jsem jim předčítat předně historii, neboť jen tou se může pravé lásky docílit; že se mi nepodařilo, nemohu za to… Ze čtyř děvčat mám ale potěšení.“ Avšak za nedlouho přece se jí srdce otvírala.

Píšeť o tom dne 25. list. 1846:^[5] „Již se uvědomělost zde přece trochu zmáhá, ale při každém kroku se potká člověk s překážkami, jakoby šel řekou, kde popukal led a kry se mu v cestu stavějí. Ještě bude muset hezky dlouho slunce svítit, než tady všecka tvrdá kůra roztaje.“

Byloť jí ovšem snášeti příkoří mnoho, přemnoho, jak snadno lze se domysliti. Nenávist některých neuvědomělých lidí zašla tak daleko, že poslali za příčinou nepříznivého úsudku Němcové o poměrech domažlických^[6] do redakce „Včely“, kde „obrazy“ Němcové vycházely, hanlivý a velmi potupný list, Němcové pak před okny připravili „kočičinu“ hrozíce jí násilím.^[7] Tu zastal se Němcové redaktor „Včely“, K. Havlíček Borovský,^[8] slovy, která jsou zároveň správnou a zdařilou kritikou Obrazů z okolí domažlického. „Nedávno poslán jest nám neslušný dopis z Domažlic proti paní Boženě Němcové, který jsme jen proto nevytiskli, že by takový spis samému panu dopisovateli k nehrubé cti posloužil. Z celého spisu vidíme jenom zlost, ale slušné nějaké příčiny k zlosti, jakož i důvod proti „Obrazům“ paní Němcové nikde v něm nenacházíme. Obrazy tyto nejen v Praze, anobrž všude jinde s pochvalou přijaty jsou, a náhledy v nich pronesené my sami schvalujeme, srovnávajíce se ve všem úplně se smýšlením paní Němcové. Že se v nich někde paní spisovatelka ohledem na národní smýšlení a na vzdělanost českou nechvalně dotýká města Domažlic: nikdo, ani sami dobře smýšlející Domažličané jí za zlé vykládat nebudou. Bohužel! celý náš národ takového povzbuzení k národnímu smýšlení ještě posud potřebuje, ale nikdo rozumný nebude se pro takové důtky horšiti… Obrazy paní Němcové Domažličanům ne k potupě, nýbrž ke cti slouží. Bylo by věru podivno, aby paní Němcová, které si celé Čechy váží, jen v Domažlicích tupena býti měla.“^[9]

Následkem této Havlíčkovy obrany a také z té příčiny, že uvědomění českého lidu přičiněním Němcové rychle přibývalo, měnilo se smýšlení občanů domažlických tou měrou, že ku konci pobytu svého v Domažlicích nacházela všude úctu a lásku. Nyní pak jsou Domažlice pevnou hradbou a stráží českého západu a vděčně pamatují, že se tak stalo hlavně její zásluhou. Po venkově práce buditelská dařila se Němcové mnohem snáze. Schodila celé okolí domažlické; doprovázena jsouc manželem neb ženou jakousi, vyptávala se bedlivě na všecko, co by objasniti mohlo život lidu venkovského, povzbuzovala lid k četbě českých knih, sama knihy jim přinášejíc neb vybízejíc je, aby k ní si docházeli. Zvláště milou se jí stala vesnice Chrastavice (sev. asi hodinu cesty od Domažlic). Také podnikala delší vycházky do Koutů, Nové Kdyně,^[10] do Oujezda,^[11] vůbec celé okolí procházela, vždy jen za tím cílem, aby lid probouzela a památky jeho zachované pilně sbírala a si zaznamenávala. Lid selský tak si zamiloval Němcovou a s takovou láskou k ní přilnul, že když se odtud stěhovala do Všerub, za ní putoval, nemoha laskavosti její zapomenouti.

V Domažlicích ovšem opoutala Němcovou svými půvaby též velkolepá příroda šumavská. Pokud zdraví její dovolovalo, konala s manželem svým výlety na Šumavu, z nichž zvláště pěkně vyličuje nám vycházku na Čerchov,^[12] ba i do Bavor se podívala. Navštívila tam zvláště Brod v Lese (Furth im Walde), kde nalezla patrné toho dosud stopy, že jazyk český zasahoval až do Bavor. Byla tam také přítomna slavnosti zlé saně, kterou podrobně vypsala ve článku Královské hraniční město Brod v Lese v Bavořích.^[13]

Při těchto vycházkách do okolí Němcová nezapomínala sbírati všecko, co pamětihodného se zachovalo mezi lidem venkovským. Sbírala pohádky a pověsti, zaznamenávala si zachované zvyky a obyčeje, říkadla, přísloví, popsala nám veškeré slavnosti lidu, koledy, voračky, posvícení, tance, táčky a přástvy, každý kousek národního kroje, vybízejíc při tom lid, aby neodkládal krásných zvyků po předcích zděděných. Aby lidu ukázala, jak si ho váží, sama účastnila se slavností a zábav jeho v kroji národním.

I řeči lidu Němcová věnovala bedlivou pozornost, sbírajíc a zaznamenávajíc si všecky její zvláštnosti a odchylky. Bohatou svou sbírku poslala Čelakovskému do Vratislavě, jenž tehdy právě spisoval svou srovnávací mluvnici jazyků slovanských. O zásilce píše Čelakovský Němcové:^[14] „Poznamenávání Vaše o mluvě lidu okolí domažlického byla mi nad míru věc vítaná a děkuji Vám za Vaši ochotně v tom podniknutou práci. Skutečně, Vám se všecko výborně daří, čehož se koliv péro Vaše dotkne, a jestliže jako kus básníka jsem Vás od delšího času již ctil a Vám se divil ve vší vroucnosti srdce, aj hle, přinucujete mne chladnokrevného gramatika i v této stránce s pochvalou spravedlivou Vám se ohlásiti. Některé z poznamenaných slov a způsobův mluvení jsem uvítal jako staré známé, probíhající též končinami kraje prachynského. ale větší částka mi byla nová a neznámá.“

Že však mnozí vrstevníci Němcové nepochopovali záslužnou činnost její v oboru české lidovědy, o tom se nám zachoval zajímavý doklad.^[15] Roku 1850, když vrátila se na delší pobyt do Prahy, setkala se s dr. Čejkou.

„Dobře, že se s vámi před svým odjezdem ještě setkávám,“ pravil Boženě se svraštělým čelem. „Mohu Vám aspoň konečně pověděti, co jsem vám chtěl vlastně povědět již dávno a co bych vám zajisté také byl pověděl, kdybyste nebydlela jako na věži, kamž mi s mými chorými plícemi nemožno za vámi se vyšplhati.“^[16] Němcová sklopila před Čejkou plaše oči, jako žačka před neúprosným učitelem. Přiosoboval si stále nad ní práv vychovatelských, ač mu byla duchem dávno již odrostla.

„Jak dlouho Božena Němcová v české literatuře již působí?“ s týmž se jí tázal přízvukem málo lahodným. „Nemýlím-li se, zajisté celé desítiletí, ne-li více, a dosud kde nic tu nic. Kdy se konečně vzdáte té své manie popisovati, jaké mají tam mašle a tu lemy u sukně, kterak v tom kterém kraji na svatbách se napijí a jak při tom si zatančí a zazpívají? Nejvyšší čas, abyste se dala do pořádné práce a sběratelský svůj úkol postoupila lidem, kteří jiného a lepšího nedokážou. Vlastně by se mělo do toho naše studentstvo pustit. Naskytuje se mu k tomu o prázdninách nejvhodnější příležitost.“

Jak smýšlel o pracích Němcové Čejka, takového mínění byli i jiní. A přece na základě těchto podrobných studií českého lidu ve východních, západních, severních Čechách a v jejich středu, zkrátka na základě studia po celých téměř Čechách neunavně konaného, sepsala — svou nesmrtelnou Babičku.

2. „Dopisy z Lázní Františkových“. — „Obrázek vesnický“. — „Selská svatba z okolí domažlického“

Ani v Domažlicích, v kraji tak zdravém, choroba Němcové neopouštěla.

„Bohužel, u nás je stálá nemocnice,“^[17] píše Čelakovské. „Moje dobrá Dora stále churaví, a i se mnou se věc zhoršila. Jako poutník bloudící po poušti saharské s toužebností hledí, kdy zelený trávník uvidí, tak hledím i já, kdy sníh roztaje a kvítí se probudí, abych své ubohé dítě na boží světlo poslala a sama též okřála. Jest to trapný stav, když člověk ani den bez bolesti stráviti nemůže a snad ani žádné pomoci očekávati nesmí. Ještě dobře, že se chráním melancholie, sice bych byla již pod zeleným rovem, z čehož bych si ale, kdybych neměla svaté mateřské povinnosti, pranic nedělala. Řeknete, že mám ale ještě jednu povinnost, viďte? — Nu chvála Bohu, již je naše lípa zelená, již je v úplném květu a nepozná, kdy lístek upadne! Jen aby nám Bůh její květ ode vší pohromy uchránil!“ —

Němcová měla pravdu. Probuzení lidu českého bylo již téměř, alespoň v Čechách, dokonáno. Jaký to vítězný pokrok od té doby, co na počátku tohoto století ještě sám Josef Dobrovský (nar. 1753, zemřel v Brně 1829) pochyboval, že podaří se vzkřísiti národ český, a Jos. Jungmann v letech dvacátých „sedě s několika málo přáteli stejně cítícími u stolu, zádumčivě je upozorňoval, kdyby náhodou na ně spadnul strop, že jest na dobro po českém národě, veškeré duševní jeho snažení že se soustřeďuje jen v jejich hlavách a veškerá uvědomělá a plodná k němu láska jen v srdcích jejich“; již bohudík minul čas, kdy v hostincích každý od toho stolu vstal, kamž zasedl host po česku hovořící, jenž býval pak schválně tak špatně a nedbale obsloužen, aby mu na mysl nevstoupilo po druhé do místnosti té zavítati a sprosťáctvím svým neslýchaným poplašiti osoby jiné, ba kdy „sám Čech vše, což bylo jeho, za nedostatečné, směšné, hloupé pokládal, zaleknuv se, uklouzlo-li mu krom domácnosti jediné slovíčko odsouzeného a na prosto již zavrženého jazyka“.^[18] — A k tomuto obratu Němcová přispěla měrou dnes již neocenitelnou.

Na radu lékařů Němcová odebrala se počátkem července r. 1846 do Lázní Františkových a pobyla tam čtyři neděle.

Františkovy Lázně, v západních Čechách nedaleko Chebu, prosluly byly již počátkem tohoto století jakožto lázně slatinné a kyselkové, avšak teprve roku 1865 povýšeny na město. Tam psala své zajímavé Dopisy z Lázní Františkových,^[19] svědčící sestře Marii do Zahaně, určené však veřejnosti. Líčí v nich své denní zaměstnání, vycházky do okolí, popisuje ruch lázeňský a všímá si bedlivě každého nově přišlého cizince a cizinky. Druhý z dopisů věnován jest Chebu, který navštívila zvláště z té příčiny, aby spatřila onu rytířskou síň, kde byl 25. února 1634 vévoda friedlandský, Albrecht z Valdštýna („malý Čech, ale velký voják,“ jak Kollár praví) zavražděn.

Ani Lázně Františkovy neposkytly Němcové žádoucí úlevy. „Čtyři neděle byla jsem od dětí vzdálena;^[20] co mne to peněz stálo, co trápení, a vše nadarmo. Po nějaký čas bylo mi lépe, ale nyní se moje staré bolesti navrátily, a jsem tak churava, jako dříve… Možná, kdybych byla zkažena nepřirozenou filosofií, která slovem smrt pochovává duši i tělo, že bych snad zoufala, ale tak mi ani nenapadne, báti se smrti. Vždyť umříti nemůžeme!“ —

Přes veškeru churavost, když byla s pohádkami hotova, sbírala mezi lidem látky na povídky. První v tom oboru pokus Němcové je „Obrázek vesnický“, kterýž ohlašuje Čelakovské slovy: „Napsala jsem vesnickou povídku, ale nevím, bude-li se líbiti. Jestliže ji přijmou, napíšu ještě jiné; jen že mám velmi málo času k tomu a jen večerů a nedělí použiti mohu. Avšak když se na pouť jede v pohodlném voze, to prý není taková zásluha, jako když se jde pěšky.“^[21] —

Na svých pochůzkách po okolí seznámila se Němcová s mladou selkou, na níž patrně pozorovala, že je nešťastna. Ta vyprávěla jí osud svůj, na venkově tak obyčejný. Rodičové přinutili ji z tvrdohlavosti a z neústupnosti ku sňatku s mužem, jehož před tím ani neznala, jako byl ze vzdorovitosti vlastních rodičů i miláček její přinucen proti hlasu srdce se oženiti. To vypravování selčino dalo Němcové podnět k první její povídce, nadepsané „Obrázek vesnický“. Děj je zcela jednoduchý, prostinký, dojímá však svou opravdivostí; povaha Tomšova vylíčena velmi zdařile.

„Selská svatba z okolí domažlického“ těsně přimyká se k povídce předešlé, vypisujíc vedle toho všecky zvyky při selské svatbě ode dávna zavedené.

3. „Karla“. — „Dlouhá noc“

V létě r. 1847 přeložen byl Němec do Všerub, těsně při hranicích bavorských, na jihovýchod od Domažlic, v okresu novokdyňském.

Pro své působení v Domažlicích a okolí Němcová byla udána, že bouří lid,^[22] a manžel její tedy přeložen do krajiny ryze německé.

Všeruby (něm. Neumark), mající (dle sčítání z r. 1890) něco přes 900 obyvatel, z nichž pouze 33 Čechů, byly do konce 17. století městečkem úplně českým, ba ještě r. 1706 byly tamější knihy pozemkové české.^[23] Sem ovšem spokojenost se s Němcovou a mužem jejím nepřestěhovala.^[24] I zkoušela všelijak zameziti přeložení to. Dlela v Plzni, aby ospravedlnila a vysvětlila své působení na Domažlicku, pro něž měl muž její býti z trestu přeložen, a odtud zajela si do Prahy, kdež byla hostem v rodině dra Václava Staňka, dávného a upřímného to přítele svého. Tam po šesti letech setkala se s Čelakovským, jenž právě v Praze meškal. Navštívila též choť Pavla Jos. Šafaříka a těžce již churavého Jos. Jungmanna, jenž brzo potom zemřel dne 16. listopadu.

Návštěvou pražskou duch Němcové velice okřál. „V Praze hlavu a srdce měla jsem plné rozkoší, jedině nohy plné puchýřů od té pražské dlažby. Přes to jsem v Praze zrovna omládla a tak ráda sobě na onu návštěvu vzpomínám, jako na svá mladá léta.“

Dr. V. Staněk chtěl dáti podobiznu Němcové litografovati, ale ona tomu ze skromnosti velice odpírala a také toho nedovolila. Teprv r. 1853, nedbaje námitek Němcové, vydal zdařilou daguerotypii obrazu Němcové u Farského v Praze a přihlížeje k dosavadním pracím jejím sběratelským v oboru lidovědy, připojil heslo: „Quidquid laudabile, memoriae tradendum.“^[25] Daguerotypie tato po druhé vydána po její smrti a jest vedle obrazu Hellichova nejzdařilejší.

Podnebí všerubské Němcové dobře svědčilo. „Jsem nyní zdravější a tloustnu,^[26] snad že v těch horách spokojeněji žiju.“

Tady, jako již dříve v Domažlicích, Němcová měla příležitost pozorovati radost vojáků našich, vracejících se po dlouhých letech z Němec do vlasti. Státy rakouské totiž od kongressu vídeňského roku 1815 do války rakousko-pruské r. 1866 příslušely k tak zvanému buntu neboli spolku německému, ve kterém mocnář rakouský předsedal. Spolkové pevnosti, kam všechny státy súčastněné byly vázány posílati určité oddíly vojenské, byly čtyři, z nichž největší a nejsilnější Mohuč. Tam ležely nejvíce pluky české. Také vysloužilci pluku domažlického vraceli se domů s radostí nevýslovnou za pobytu Němcové v Domažlicích. To jí dalo podnět k první větší povídce „Karla“.

Vojáci naši stojíce ještě na půdě bavorské, odkud však daleko viděti bylo do Čech, „házeli čapkami do povětří, smáli se, výskali, mnohý stál v němém pohnutí — každý dle své povahy radost na jevo dával“.^[27]

Mezi vracejícími se byla také vdova po poddůstojníkovi, Markyta, nesoucí malou Karlu v náručí. Vracela se k domácímu krbu, do služby zase k rodině rychtářově.

Vychovatelem čilé Karly stal se starý vysloužilec Bárta. Povaha Bártova, Markytina, rychtáře Miloty a jeho ženy vylíčena neobyčejně zdařile. Karla učila se všemu jako chlapec, ba i výcviku vojenskému. Krásně se od Bárty naučila vyřezávati ze dřeva — což obyčejným jest průmyslem horalů. Karla dospěla. Jedenkráte od synovce Bártova vypůjčila si vojenský šat, přestrojila se do něho, a z Karly byl — Karel. Karel dal se odvésti a odbyv si službu vojenskou, vzal si bývalou družku svou Hanu za manželku. Jak klonila se Karlina povaha vždy víc a více k povaze mužské, jak konečně Karla nechtějíc déle se přetvařovati, dala se za vojáka, ačkoliv právě z té příčiny Markyta, chtějíc vojančiny uchrániti dítě své, vydávala je za dceru a ne za syna a také dle toho je strojila — to vše vylíčiti podařilo se znamenitě Němcové, a v této jemné hře střídavých duševních pochodů a změn také spočívá největší cena „Karly“. V ní Němcová poprvé užila podřečí domažlického při rozhovoru selského lidu; dodala tím formě povídky jakési pestrosti a nové zajímavosti, učinila ji věrněji realistickou. Zachovala pak v tom míru přirozenou. Pozdější následovníci Němcové jali se však užívati nářečí až i na ujmu srozumitelnosti svých prací.

„Karlou“ dokázala Němcová nejen své výborné vlohy vypravovatelské, nýbrž i mluvnické. Vnikla velmi záhy a rychle tak úplně do ducha podřečí, zvaného bulského,^[28] že z této povídky a z Pohorské vesnice lehce a názorně poznáváme ono podřečí.

„Karlu“ psala Němcová v Domažlicích a dokončila ve Všerubech, vydala však tiskem teprve v almanachu „Perly české“ roku 1855. Hned po „Karle“ napsala „Dlouhou noc“, aby ukázala na rozdíly přástev na Domažlicku a Krkonošsku. V rámci jednoduché totiž povídky o Madlence a jejím Jiřím vyličuje krásnou zimní zábavu a slavnost, zvanou „dlouhou nocí“.

Zatím přiblížil se pohnutý rok 1848. Již v únoru docházely z hlavního města mocné Francie poplašné zprávy o neblahém osudu krále Ludvíka Filipa Orleanského, o obnově republiky atd., a podobně lid počal se jítřiti v Němcích. U nás konán zatím dne 11. března první slovanský sjezd v Praze, kde vypracována též žádost k císaři a králi Ferdinandu Dobrotivému, aby splnil přání národa.

Dne 13. března slíbena konstituce čili společná ústava od císaře Ferdinanda Dobrotivého, povolena svoboda tisku, ozbrojení měšťanů a studentů čili národní garda a svolání sněmu ze všech zemí rakouských, vyjímajíc Uhry. Všude po zemích českých, zvláště ovšem v Praze, rozhostil se nevídaný ruch. Každý staral se jen o politiku a konstituci, vykládaje si pojem ten dle rozumu a vzdělání svého. Všeobecný proud ten zachvátil také naši B. Němcovou. Již dne 8. dubna 1848 vystupuje Božena ve „Včele“ jako apoštol svobody národní a jala se vykládati lidu ve své „Selské politice“, co jest svoboda, co jest to konstituce.^[29]

„Selská politika“ Němcové jest sice četba ryze časová, přece však i nám dosud velmi zajímavá, ježto v úvodě, jasně a názorně, vtipným a někdy i rozmarným způsobem líčí, jak sedláci naši představovali sobě tu novou „svobodu“. V „Selské politice“ Němcová líčí „jednoduše, avšak geniálně celou povahu českého sedláka, líčí jeho utrpení za doby absolutistické a jme se jako pravá demokratka obvazovati rány krvácející lidu českého a účastniti se velké oné práce duchovní, kterouž lid k pravému poznání svobody toliko lze povznésti.“^[30]

Než dlouho netrvala radost českého národa. V pondělí svatodušní dne 12. června sloužena před sochou svatého Václava na Václavském náměstí v Praze slavná mše, jíž se účastnilo ohromné množství lidu českého. Po bohoslužbách rozbíhal se nadšený lid do všech ulic pražských, při čemž někteří, jak už bývá při podobných příležitostech, rozpustilým způsobem radost a nadšení na jevo dávali. U Prašné brány vojáci z blízkých Kralodvorských kasáren vyrazili a některé z davu poranili. Tím se začalo tak zvané svatodušní povstání, nerozvážnou bujností byvši vzbuzeno a zmařivši rázem všechny naděje, vznícené vlasteneckým jednáním českého sněmu i příchylností císaře Ferdinanda k nám. Pouliční boje s malými přestávkami trvaly tři dny. V noci na 15. červen zapáleny střelbou z děl staroměstské mlýny u Karlova mostu. Budovy pražské těmi boji utrpěly velice, následky však pro národ celý byly zase osudné, hrozné.

Jak působily převraty pražské na Němcovou? O tom podává nám sama dojímavou zprávu:^[31] „Od počátku udělení konstituce žili jsme v samém napnutí; tu radost, tu strach; zase radost a opět žalost… Tu jako hrom z čista jasna udeří do nás zpráva o událostech pražských! Věřte, že v Neumarku nevěděl nikdo, co činí… Právě když v Praze mlýny hořely, musela jsem v záležitosti přesazení svého muže do Plzně jeti… Když jsem pak již v Plzni byla, tu mi nedalo, zajela jsem do Prahy, abych se dověděla pravdy.

Milá Bohuslavo! jak smutně vypadala ta stověžatá Praha, ta naše matička, ta naše svatá Mekka, již každý Slovan s vroucností miluje a báječně o ní sní! Branami se posud nepouštělo, musila jsem po vodě, kde všude vojenské silné stráže stály… Když spatřila jsem tu zkázu města, když vešla jsem mezi naše drahé hlavy, když slyšela a viděla jsem to utrpení našich šlechetných vlastenců, ten bídný úšklebek na vše, což k Čechům jaký vztah mělo, tu nemohu Ti říci, jaké city se ve mně střídaly — slzela jsem bolem i zlostí… Poslední čas obávala jsem se, že i mého muže zavrou, ale posud nic nepřišlo a nyní, když pražští vězňové jsou propuštěni a na veřejné výslechy odkázáni, nebude se snad tak libovolně a bez příčiny zavírati.“ —

Ježto v bouřlivé ony dny červnové přítelkyně B. Němcové, Honoráta z Wiśniowských Zapová, bydlela právě na nábřeží naproti ostrovu Žofínskému a veškeré hrůzy těch dob prožila, neváháme zde dodati výňatek z dopisu jejího svému muži, jenž právě dlel mimo Prahu. Ze všech současných zpráv nám známých jest onen dopis nejnázornější. Povstání ovšem nevzniklo tak nahodile, jak pisatelka se domnívala, nýbrž snadnovznětlý lid byl do něho stržen od nerozvážných zosnovatelů — na nenahrazenou posud škodu národa. Zapová píše:^[32] „Můj nejdražší muži! Věř mi, že nevím, od čeho mám začíti neb co dříve vylíčiti; přežila jsem strašné časy, ačkoliv ještě nevím, přežila-li jsem je. Nevíme, co se ještě stane a co na nás ještě čeká. V neděli všude na rozích bylo ohlášeno, aby se v pondělí, to jest na druhý den svátků^[33] lid sešel na Koňském trhu,^[34] kdež mše sv. sloužiti se měla. Po mši podával sobě lid ruce na znamení, že svorně spolu držeti bude a že se Windischgrätzovi^[35] zaprodati nedá. Po skončených bohoslužbách ubírala se část lidu s nevinnou myslí kolem generálního velitelství. Vojsko všude bylo rozestaveno, a lid zpíval „Svatý Václave“. Vojsko pozorujíc to domnívalo se, že jdou na Windischgrätze, tedy střelili na bezbranný lid, načež v okamžení začal stavěti barikády. Prvního dne mělo vojsko vrch, dobylo aleje,^[36] železného mostu i jiných částí města, na železném mostě jsou rozestavena děla, střelba zněla strašně, vše se otřásalo — můžeš sobě představiti můj stav. Náměstí před našimi okny bylo naplněno podskalským lidem, dlažbu vylamovali, i mně přinášeli kamení do pokojů, aby odtud na vojsko házeli…

Na ostrově Kampě děla rozestavili, ostrov Střelecký myslivci obsadili, z ostrovů a z Kampy, Letné a Marianských hradeb na město stříleli. Kolem našeho domu postavili se mlynáři a stříleli na myslivce, tito na náš dům. Před tím protlačila se Hlavsová přes barikády k nám a vyvedla mne s dětmi k našemu strýci. Jakmile jsem opustila dům, letěly do naší ložnice koule. Štěstí, že jsem unikla… Své Prahy nepoznáš více, zpustošena strašně.“ —

Ký div, že se Němcová v druhé polovici června vrátila z Prahy ustrašená, zoufalá a chvějíc se obavou o svého muže; i konala hned přípravy k odjezdu ze Všerub. Manžel její ještě ku konci toho měsíce přeložen byl do Nymburka. Ačkoliv si ve Všerubech z počátku libovala, zvláště že zdraví její se tam ustálilo, přece spěchala nyní ráda odtud, bojíc se příkoří od rozeštvaného lidu.

---

1. List ze dne 24. července 1845.
2. Odkazuji na výborný román Al. Jiráska „Psohlavci“. Němcová vysvětluje původ slova „Psohlavci“ jinak; viz Obrázky z okolí domažlického, str. 252, kde líčí příhody známého na Chodsku Kosiny.
3. Píše Němcová Čelakovské 14. února 1846.
4. Obrazy z okolí domažlického. Vyd. Kobrovo, r. 1875, str. 238.
5. Čelakovské.
6. Obrazy z okolí domažlického (Řada II.). Vyd. Kobrovo, str. 89.
7. Dne 14. února 1846. píše Čelakovské: „Pro ty obrazy málem bych byla bití dostala.“
8. Nar. 1821 v Borové u Přibislavě, zemřel 29. července 1856.
9. J. Sojka, str. 521.
10. Východně od Domažlic.
11. Na severozápad.
12. Malebná hora na Šumavě, jižně od Domažlic, 1037 m vysoká. „Obrazy“, str. 267.
13. Sebrané spisy, Kobrovo vyd., 1875, str. 274. a násl.
14. List ze dne 24. ledna 1848.
15. K. Světlá. Z liter. soukromí, str. 143.
16. Bydlelať Němcová tehdy v nejvyšším poschodí dvorního křídla Greutlerova domu na Václavském náměstí. Pozn. K. Světlé.
17. List ze dne 14. února 1846.
18. Upomínky Karoliny Světlé. V Praze, 1888, str. 88.
19. Sebrané spisy. Vyd. Kobrovo, sv. 4.
20. Píše Čelakovské dne 25. list. 1846.
21. List ze dne 14. února 1846.
22. Srv. J. Sojka, str. 522.
23. Ottův Slovník naučný, díl VI., str. 259.
24. Viz list ze dne 19. pros. 1847 k pí. Čelakovské.
25. Vše pamětihodné budiž zaznamenáno.
26. Píše Čelakovské 19. pros. 1847.
27. Karla. Vyd. Kobrovo r. 1869., str. 226.
28. „Říká se tu já jsu bul místo byl jsem, od čehož povstalo jméno bulák, bulka, bulský kroj“. Obrazy z okolí domažlického, vyd. Kobrovo, díl 9. str. 79.
29. J. Sojka, str. 522.
30. J. Sojka, str. 530.
31. List Čelakovské ze dne 28. července 1848.
32. Honoráta z Wiśniowských Zapová. Napsal Edvard Jelínek. V Praze 1894, str. 55. Velmi poutavý rovněž jest dopis c. k. majora M. Fialky k T. Burianovi ze dne 26. června 1848. Viz Z dob našeho probuzení, str. 198.
33. svatodušních.
34. Nynější Václavské náměstí.
35. Nejvyšší velitel vojenský.
36. Nynější Příkopy.