Božena Němcová (Vávra)/VIII. Druhý pobyt v Praze

Božena Němcová Vincenc Vávra
VII. V Nymburce a Liberci	VIII. Druhý pobyt v Praze	IX. První cesta na Slovensko

Údaje o textu
Titulek:	VIII. Druhý pobyt v Praze
Autor:	Vincenc Vávra
Zdroj:	VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 89–95. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová

O prázdninách r. 1850 Němcová konala přípravy, aby vypravila Hynka a Karla do Prahy na studie. Rodičové byli rozhodnuti dáti je do české reálky, první české školy střední v Čechách od dob císaře Josefa II.,^[1] mající ředitelem vynikajícího paedagoga Josefa Wenziga (nar. 1807), upřímného přítele Němcové, zvláště v dobách jejího utrpení.

Když Němcová k odjezdu vše přichystala a také vyjednáno bylo, že syny její vezme k sobě do bytu šlechetný muž, Franta Šumavský, přišel rozkaz, aby Němec jako vrchní komisař ihned se odebral do Míškovců v Uhrách.

Míškovce neb Míškovec (maď. Miskolcz) leží nad řekou Slanou, přítokem Tisy na úpatí Tater. Němcová popsala toto město podrobně r. 1854 ve svých „Zpomínkách z cesty po Uhřích“.^[2] — Nezbývalo ovšem Němcové, než aby se se všemi dítkami odstěhovala do Prahy, manžel pak její aby sám se vybral na dalekou cestu. Byt si vyhledala nyní na Václavském náměstí u Greutlerů v třetím poschodí, kdež měla dva skrovné pokoje. „Druhý pokoj zdobilo piano poněkud sice obehrané, ale ještě obstojné a dosti veliká knihovna s poprsími našich slavných mužů. Mnoho podobizen českých literátů zdobilo stěny. Její okna byla naplněna květinami. Byl to roztomilý útulek.“^[3]

Zde věnovala se nyní Němcová s obětivou láskou mateřskou výchově svých dítek a dalšímu vlastnímu vzdělávání. Do rodiny Rottovy uvedena byla Frantou Šumavským a brzo uzavřela přátelství s Kar. Světlou a sestrou její Sofií, provdanou Podlipskou (nar. r. 1833). „Němcová okouzlila sestru a mne,“ praví K. Světlá,^[4] „svou nevšední krásou, svou půvabuplnou prostomyslností a skvělým svým důvtipem.“

„Třicetiletá tehdáž nevypadala jinak než jako devatenáctiletá svěží dívka. Tak skvělá byla její pleť, tak zářící oko, tak štíhlá a pružná její postava… Její nádherné černé vlasy byly podél skrání hladce sčesány a v týle stočeny jednoduše v řecký uzel.“^[5]

Němcová obnovila opět osobně své dřívější styky s muži a ženami v Praze vynikajícími. Často ovšem navštěvovala těžce již churavou Bohuslavu, jakož i svého lékařského rádce dra Čejku, bohužel prsním neduhem také zle stiženého a tím valně mrzutého. Čejka, tento stálý mentor Němcové, byl s ní velmi nespokojen. Kouzlem neodolatelným působily na něho vzpomínky na Georges Sandovou, kterouž nedávno byl po Praze provázel. Georges Sandová to právě byla, která ve Francii s neobyčejným zdarem vzdělávala román sociální, řešíc všecky možné otázky společenského života. Tím také získala si světového jména a nám Čechům zvláště sympathickou se stala pro svůj román La Comtesse de Rudolstadt,^[6] kdež s nadšením vzpomněla bývalé slávy jména českého.

Čejka domlouval Němcové, aby zanechajíc dosavadního způsobu svých povídek, obrátila zřetel k povídce a románu sociálnímu, tím že nejen pomůže národu českému, ale i jméno své proslaví. „Podávejte nám,“ poučoval Němcovou Čejka,^[7] „z čeho život klíčí a rozkvétá — myšlenky! Myšlenky plamenné, sršící, odvážné, pro které bychom vás velebili i nenáviděli, milovali i haněli, o které bychom se mohli do nekonečna hádat, myšlenky takové, které by se staly hesly naší mládeže… Krátce: tu tam na obraze^[8] následujte a uhlídáte, jakou setbu vyvoláte za krátký čas ze zmrtvělé půdy národních poměrů našich…“

„Byla skutečně tak krásná, jak ji mnozí popisují?“ tázala se Němcová.

„Tak krásná jako vy nebyla,“ s ironickou úklonou Čejka Boženě odvětil. „Byla mnohem menší než vy, zavalitá; již šedivěla, a když mlčela, tož se jí rozložil po tváři zádumčivý klid, který sice nebyl bez zajímavosti, ale nikoho zvlášť nedojímal a neuchvacoval… Kéž byste se chtěla státi naší Georges Sandovou a mne překvapiti, až z Italie se vrátím, knihou, v níž bych shledal ono sto palčivých otázek, které na mne šlehaly z očí Sandové.“

Čejkovy domluvy působily mocně na mysl Němcové.

Od té doby zabývala se otázkami společenského života neustále, a také následující povídky její nesou se již tímto směrem, nikterak na ujmu jejich, Čejkou tedy povzbuzena byvši, dala dalším svým povídkám jiný ráz, nezapomínajíc ovšem ryze českého v nich života, založeného na studiu lidovědném.

Často dlívala návštěvou u Čelakovského, který všechen svůj čas věnoval již studiu slovanských jazyků, a v rodině Erbenově, jenž se zanícením a bezpříkladnou vytrvalostí sbíral pohádky a pověsti slovanské, chtěje je vydati v původních jazycích, a tu poznávala Němcová krásu jazyků našemu tak příbuzných a sama horlivě se učila rusky, srbsky a bulharsky. Neobyčejné její vlohy, že tak snadno a rychle vnořila se v ducha řeči, jak dokázala již na Domažlicku, byly jí v té příčině účinnou podporou.

Vedle toho oddávala se s chutí zamilovanému svému studiu botanickému, o čemž nám zajímavé zprávy podává S. Podlipská. Jakmile se jaro r. 1851. rozpučelo, chodila se svými syny po okolí pražském, súčastňujíc se opět výletů botanických, které stále ještě pořádal neúmorný stařeček Opic. „Sotva koncem února^[9] milé jaro vystrkovalo jako přední voj s bílým praporem míru a nevinnosti rozkošné sněženky a bledule, ozbrojil se prostosrdečný učenec skříní, rýčkem a deskami a v dlouhém šedém kabátě, vždy stejném, se širákem na velebných šedinách, které mu splývaly v týle v kadeřích na límec kabátu, vydával se statečně na cestu. Nechodíval nikdy sám. Každý, kdokoli si přál připojiti se k němu, býval mu vítán. Sledovalať ho vždy dlouhá řada studentů každého věku. Mnohdy pojily se také dámy k těmto botanickým výletům. Němcová mísívala se se svými syny zároveň u veselý ten hlouček botanisující mládeže a s hojnou žní přicházela s nimi domů. Mívala pak na okně plno sazeniček, jež s láskou pěstovala a pozorovala.“ Jak hluboké a důkladné bylo její studium botanické, dokázala zvláště popisem „Lesů ve Zvolensku“.^[10]

Přes všecky tyto práce a studie Němcová nezanedbávala svých povinností mateřských. Žila v dětech svých a pro ně, jsouc schopna každé oběti ve prospěch jejich, jak jsme také již z dopisů Bohuslavě zasílaných viděli. „Byla to matka laskavá a rozmilá. Děti ji zbožňovaly.“^[11]

Blížily se prázdniny, a Němcová pečlivě se všemi svými dítkami se připravovala na cestu na Slovensko. Zatím už manžel její z Míškovců přeložen byl do Ďarmot Balašových v novohradské stolici, na řece Ipole, severovýchodně od Pešti.

---

1. Když z popudu českého sněmu zřízena česká reálka, usilováno o to, aby i jiné střední školy, dávno již trvající, přístupnými byly národu českému. To dařilo se jenom znenáhla. Počátek učiněn s akademickým gymnasiem v Praze, které vráceno bylo českému národu r. 1861, a odtud dálo se to již rychleji v Čechách; na Moravě však teprv r. 1867. zřízena první gymnasia česká v Brně a Olomouci.
2. Sebrané spisy, sv. IV. r. 1875, str. 350. a násl.
3. S. Podlipská, str. 29.
4. Z lit. zátiší, str. 54.
5. S. Podlipská, str. 28.
6. Přeložený do českého jazyka od S. Podlipské.
7. Z lit. zátiší, str. 146.
8. Ukazoval jí podobiznu G. Sandové.
9. Píše S. Podlipská, str. 30.
10. Sebrané spisy, r. 1875, sv. 4., str. 408. a násl.
11. S. Podlipská, str. 29.