Balady a romance/Romance o Karlu IV.

Balady a romance Jan Neruda
Romance o černém jezeře	Romance o Karlu IV.	Romance o jaře 1848

Údaje o textu
Titulek:	Romance o Karlu IV.
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	Jan Neruda. Balady a romance, Dr. Ed. Grégr a Ed. Valečka, Praha 1883 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 189 – 191.
Licence:	PD old 70

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu —
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
»Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína — dolej výš —
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!«
král Karel vesel káže.

»Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo —
toť první víno, které v Čechách zrálo —
aj tedy vzhůru, pijme již!«
A pili — král však náhle prsknul:
»To že je víno? tenhle kvas?
vždyť křiví ústa, láme vaz!«
a zlostně rukou mrsknul.

»Eh — vezu révu z Burgund sem,«
král dál a dál si v zlosti svoji vede,
»a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země — taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí —
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas —
mám já to bídu s vámi!«

Přec zase číši k ústům zdvih’,
a napiv se, své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen – aby marně nezahálel —
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk’
a po jazyku válel.

»Ba je to bída«, děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
»Mám žízní umřít? — na mou víru,
Ty’s oslep’, páže — nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? —
- a dej mi dobrou míru!«

»Pij, Bušku — již se nezarmuť —
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý —
a našel již v tom víně chuť.
Víš — zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas —
my, myslím, se už vpili!«

»Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní — trochu drsná zdá se -
však květe po svém, v osobité kráse,«
Teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice
»ach, přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!«

(Tamt. — Ve Světozoru, 1882.)