Bajky velkých/Medvěd

Bajky velkých Eliška Krásnohorská
Bílý osel	Medvěd	Klasy

Údaje o textu
Titulek:	Medvěd
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Bajky velkých od Elišky Krásnohorské. V Praze. Nakladatel: Eduard Valečka, 1889. S. 67. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Svit jara zlatí kouty šedých ulic
i slepá okna, začazené krámky.
Již vlaštovice, pod střechu se tulíc,
své hnízdo lepí na kouzelné zámky,
jež ze starých jsou domů sčarovány;
vždyť víla Radosť nyní v každém sídlí,
vždyť vlétá v jejich otevřené brány
zvěsť o blahu jak zázrak zlatokřídlý.

Hle, úsměv letí uličkou tou těsnou,
a kdož ví, jaké tužby za ním vlétnou!
V to dusno svěží vítr dýše vesnou,
v to ticho náhlý šumot s bujnou flétnou;
hle, všecka okna — jako hradů střílny —
jsou číhajících plna. Hlahol roste;
pan mistr, zvědav, vyskočil si z dílny:
co se to blíží? jací jsou to hosté?

Ó jaro, jaro, dobo tažných ptáků 1
co se to hemží ve tvé hravé záři?
Hle, po uličce dětí jako máku,
a v prostřed roje — hejsa! medvědáři!
Hrá na píšťalu, kráčí odměřeně
ten snědý Rumun s ženou otrhanou,
a chlapec opičku má na rameně;
ó šťastná okna, pod kterými stanou!

Již postanuli u zahradní zídky,
s níž střemcha kučery své vonné spouští,
a přes niž hledí růžolící dítky
jak tulipánky pod šeříku houští;
tam šplouchá voda v škebli staré kašny,
déšť slunných jisker zlatem od ní stříká;
teď žena tamburinu vzala z brašny,
a Rumun za provaz rve tanečníka…

Rve vzhůru jej. Kol zvučí ptáčků trylky,
všem jest tak volno, každý zrak se směje,
všem veselosť hrá v taktu každé žilky,
vždyť slunce májové až v duši hřeje!
Tu letí žert, tam šuškot dovádivý,
tu skočí vtip, tam odveta jej lapí,
a v smíchu, zpěvu, jasu medvěd sivý
se nechtě zdvihá na své zadní tlapy.

I tančí, — s kruhem v nozdrách, s kyjem v týle,
a na ten opičku mu posadili;
on tančí dál, a mně se zdá té chvíle,
ten medvěd jatý, těžký, zasmušilý,
když otrocky se v skočné šprýmy nutí,
v té svojí mračné směšnosti až děsný,
i s černým stínem pitvorných svých hnutí
že náleží v ten slunný obraz vesny!

Ba zdá se mi, že bez něho zjev jara
by necelý a vadný byl i lživý!
Vždyť rozkoš věčná, stotisíc let stará,
se vlastní, sladké, žhoucí síle diví,
a nevěřil bys ani v pravdu její,
stín kdyby černý ve tvé duše tísni
se nerozhoupal k medvědímu reji
a nemručel si vzdorně k jarní písni.