Bajky velkých/Bílý osel

Bajky velkých Eliška Krásnohorská
Velbloud světský	Bílý osel	Medvěd

Údaje o textu
Titulek:	Bílý osel
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Bajky velkých od Elišky Krásnohorské. V Praze. Nakladatel: Eduard Valečka, 1889. S. 63. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Ne socha, — osel stojí u rybníka;
jak z mramoru jest bílý!
Strýc jeho šedý s bečkou vody hýká
a táhne ze vší síly.

„Tu přece vidím, to žeť osel pravý,“
tak bílý dumá o něm;
„však já, čím já jsem? Nejde mi to z hlavy!
Jsem labutí? či koněm?

„Mám podezření, tuchu přetajemnou,
že nejsem oslem zrozen!
Vždyť ondy hrabě, když se potkal se mnou,
dal žrát mi — vinný hrozen!

„Toť důkaz přece! Slyšel kdo, že kdesi
jsou oslům hrozny pící?
Či comtessy se oslům na krk věsí?
Já rdím se až, to říci…

„Ta malá Zoé, kdekoliv mě spatří,
mou hlavu k sobě shýbá, —
ne na ráz jeden, na dva ani na tři,
však tucetkrát mě líbá!

„A gouvernantka - - tajnosť mezi náma! -
Ta hoří, jak ta malá!
Či zmýlí se tak vzdělaná kdy dáma,
by osla objímala?

Já ondy s fioriturou, jak se říká,
jsem pěl … nu, píseň hezká…
a tleskali mně! Či, když osel hýká,
snad panstvo s gustem tleská?

„Pak jeden dandy zkoušel zpívat po mně,
však mohl se s tím schovat!
Nu zdaž by nedovedl, ptám se skromně,
snad s oslem konkurrovat?

„Či snad by měli domácí i hosté
tak všichni osla v přízni?
Jeť osel zvíře ubohé a sprosté,
a jeho los jest trýzní.

„Hle osla! Týrají ho nekřesťansky
tou těžkou vodní kádí!
Já osel nejsem, já si hovím pansky
a hodlám užit mládí!

„On táhne, — bit jest; já jen tropím kousky, -
mne každý hladí, laská;
mně leckdo podá v hrsti cukru, housky,
já mlsám, až to mlaská.

„Já oslem? Činím zcela jiný dojem —
a zvláště na cit ženský;
mám zcela jiný o životě pojem
i význam společenský.

„Mám zcela jiné v světě postavení
i také jméno jiné;
pan kaplan, žádán pro mne o příjmení,
děl: ať ‚král Midas‘ slyne!

„Nuž, věřil bych, i když mě králem zovou,
že jsem, co tam ten šedý ?
Však domněnky mé v nejistotě plovou,
a nevím, čím jsem tedy!

„Ať čímkoli, však oslem nejsem jistě!
I mojí pleti krása,
tak bělostné, vždy umyté tak čistě,
že nejsem oslem, hlásá.“ —

Tu malý vrabec, umouněný smolík,
v své všetečnosti známé
mu odpovídá: „Já ti povím tolik,
co všichni cvrlikáme.

„Tys osel! Že tě velebí a slaví
a hýčkají a krmí,
tím splést se nedej! Neboť od tvé hlavy
dvě oslí uši strmí.

„Tys osel, ne však osel obyčejný,
neb výhodou ti jesti,
žes bílý! Slovem, mezi oslů hejny
tys osel, jenž má štěstí.“