Máj (almanach 1862)/Ženám českým

Údaje o textu
Titulek: Ženám českým
Autor: Adolf Heyduk
Zdroj: Máj : almanah na rok 1862. Praha : I. L. Kober, 1862. s. 275–296.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

…jest iskra w człowieku,
…w młodocianym zapala sie wieku.
Jesli tę iskrę oko niebianki zapali,
wtenczas trawi sie w sobie, świéci sama w sobie,
jako lampa w rzymskim grobie.

Olizarowski.

To osud krásných, krásu vystavit.

Sládkovič.

I. editovat

Uvolni si srdce, srdce rozplakané,
vždyť nám zase hvězda v krásném nebi splane,
vždyť nám zase láska v novém vzejde svitu,
pokud máme místa k svému blahobytu.

Nevíš ani, nevíš, co v tvé krvi dřímá,
více lásky chová, nežli posud jímá,
až ta láska všecka v jedné písni splane,
pak — pak můžeš puknout, srdce rozplakané.

II. editovat

Přijměte mé pozdravení,
české matky, české děvy,
které lehkých na perutích
přinášejí vám mé zpěvy.

Přijměte mé pozdravení
a národa prosbu svatou,
byste duši odvrátily
cizou touhou předpojatou.

Byste vlasti na výměnu
krásný soucit lásky daly,
byste dítky drahé vlasti
a vám k slávě odchovaly.

III. editovat

Vím pohádku a chci ji vám,
vy dívky zlaté, povědět,
jak sem ji jindy slýchal sám
za tichých mládí svého let.

Když anděl ráj byl uzavřel
a lidstvu v odkaz slze dal,
tu ještě jednou nazpět zřel,
a hrstku hlíny z ráje vzal.

Pak v míru otevřel svou hrsť,
a smutně v každou končinu
rozhodil rajskou onu prsť,
a jmenoval ji otčinu.

A mluvil slova veliká:
„Kde člověk zrozen na světě,
tam láska jeho všeliká
a štěstí jeho rozkvěte.

Leč tam, kdo srdce nesdělí
s svým bratrem, hoden prokletí,
ten drahý ráj svůj oželí
a věčný ztratí po třetí.“

Nuž tedy milujte svou zem,
a bůh vám požehnání dá,
pak vzejde štěstí bratřím všem,
a matka vlasť, ta zaplesá.

IV. editovat

Dolů sestup, dívko snivá,
dolů na dno srdce svého,
tam kde láska přeblaživá,
povždy krásná, povždy živá,
našla místa posvátného.

Hleď, tam ona perla leží,
tam jí místo bohem dané,
perlu tu svět neotěží,
kol ní svatá hrůza běží —
láska k vlasti milované.

V. editovat

Zde ta srdce, jež vám podáváme,
za vůdce je vemte srdcí svých,
stejnou snahou všemu odoláme,
nechť by svět se k zkáze naší zdvih’;
vystavíme slávě nové chrámy:
pojďte, dívky, pojďte pro vlasť s námi!

Věřte bratřím — bílé holubice,
létající rodných po vlastech,
věčností že zrůmění vám líce
vlasť, když vámi zmnoží sílu všech;
čekáť ona na vás se slzami —
pojďte, dívky, pojďte pro vlasť s námi!

VI. editovat

Rychlej, nežli kvítek jarní,
vadne první lásky čas,
a co srdce nepromarní,
ztrhne s sebou život zas. —
Dívko drahá, duše milá,
proč si se tak zamyslila?

Rychlej, nežli rosa z rána,
vyschnou slzí prameny,
jenom citu růže planá
zdobí hrobní kameny. —
Dívko drahá, duše milá,
proč si se tak zamyslila?

Vidíš, děvče, pláč a smání,
smutek, lásku, hrstku let,
a kol všeho zpomínání
pojmenoval člověk svět. —
Dívko drahá, duše milá,
proč si se tak zamyslila?

Jenom jedna, jedna láska
pučí ještě nad hrobem,
láska k vlasti, která skrývá
všecky lásky v lůně svém. —
Dívko drahá, duše milá,
proč si se tak zamyslila?

VII. editovat

Ach dívky, dívky, vy poupata svatá,
jež čistou láskou v jaru pučíváte,
zde poklad váš — aj, milujte ho vřele,
tu matičku, již sotva poznáváte.

Ach dívky, dívky, perličky vy jasné,
milujte zem a božskou mluvu naši,
pak pokoj věčný z nitra duše krásné
pražádná slza smutku nevyplaší.

Ach dívky, dívky, procitněte ze sna,
a duše vaše, lásky ohněm jatá,
zatouží zas po krásné mluvě naší,
a pět budou ta ústka růžovatá.

Ach dívky, dívky, stůjte mužně s námi,
ať vaše srdce láskou k vlasti planou,
pak celá vlasť vás někdy žehnat bude,
a na váš růvek slze díků zkanou.

VIII. editovat

Dívko, tvoje ňádra vroucí
tichou ať jsou schránkou citu,
a tvé tělo svatou síní,
v niž plá oheň čarosvitu.

Požehnáním buď tvůj pohled,
aby naše trapná chvění,
jež teď tajně skrývají se,
láskou došla vykoupení.

IX. editovat

Dokonáno, dokonáno —
zněla trudných synů slova,
štěstí, lásce s bohem dáno,
a vlasť naše sirá vdova.

Dokonáno, dokonáno —
volal národ, drahá máti,
v srdci jeho stálo psáno,
na věky tě oplakati.

Hle a vstává v plné záři,
jako slunce druhdy skryté,
naše věrnosť stavbu zdaří,
když se k nám vy přidružíte.

X. editovat

Láska srdce vám rozvíjí,
jako jarní větřík růže,
ale cit váš ani jeden
milé vlasti nezpomůže.

Ale cit váš ani jeden
není lásky výkvět pravý,
láskou je jen láska k vlasti,
a cit její — jiskra slávy.

XI. editovat

Krásná země, krásná země,
vaše kolíbka v ní stála,
zde nad vámi vaše matka
ponejprvé zaplakala.

Krásná země, krásná země,
zde bude váš růvek státi,
zde spí otec váš a matka,
zde budete i vy spáti.

Krásná země, krásná země,
milujte ji po vše časy,
aby někdy po staletích
na vás ona zpomněla si.

XII. editovat

Pomáhejte, pomáhejte,
bůh vám podal zdatné síly,
abyste nás hloubkou citů
bezcitností vyprostily.

Pomáhejte, pomáhejte,
čisté srdce — poklad ženy —
více zmůže, více zpraví,
nežli meč náš obnažený.

Pomáhejte, pomáhejte,
bůh vám podal hloubku citů,
abyste jim cestu kladly
k opětnému blahobytu.

XIII. editovat

Vaše srdce, vaše srdce,
onen poklad všeho míra,
ve kterém se zlatem svítí
jemná láska, pevná víra.

Vaše srdce, vaše srdce,
bůh mu dodej tolik síly,
aby se v něm láska k vlasti
s vírou slávy zasnoubily.

Vaše srdce, vaše srdce
novou rozkoší se zčeří,
až se k němu níže skloní
srdce, které stejně věří.

XIV. editovat

Naši muži chladně světem bloudí,
naše ženy nejsou ženy více,
chvílemi jen krev jinošská proudí,
chvílemi jen rdí se panny líce.

Protož, ženy, rukou svých nám dejte
rychle k činu, matka na vás zírá,
o své dítko, díl své duše, dbejte,
jež v svém srdci nebe uzavírá.

Bůh je někdy nazpět žádat bude,
s oným rájem, který vám byl svěřil,
s onou láskou k milé vlasti chudé,
kterou křížem žhavý meč byl měřil.

Sirá vlasť vás nikdy nezabude,
pakli s námi věrně vytrváte,
slávu svou, jež s vaším jmenem zbude,
milým dítkám v krásné věno dáte.

XV. editovat

Co nám platno, kdyby světy celé
nad zhynutím naším zaplakaly,
když nám zrada hanbou hrob vystele,
v kterém bysme nepoznáni spali?

Přijdou časy, v nichž snad děti vlastní
budou klíti naše kosti; —
čas je pán, tak díte přenešťastní,
čas je pán, leč času není dosti.

Kam as dojdem takým počínáním?
K nedostupné přání našich skále,
lbí svých rozbijeme cizím štvaním,
zahynem a svět — svět půjde dále.

XVI. editovat

České matky, české růže,
umíráte vlastním chladem,
zmírajíce dusíváte
krásných poupat v srdci mladém.

České matky, zlatým zrnem
zasívejte svatou roli,
na vás leží naše blaho,
buďte jeho apoštoly.

Hle, což dražším může býti
nad vše, čehož mysl chápe,
nežli zem, již malou nožkou
anděl — vaše dítě šlape.

A což může krasším býti,
nežli mluva jasnoskvoucí,
kterou plačíc líbáváte
dítku ústa na horoucí!

Víte, jak se malé srdce
dítku v prsou tetelívá,
když mu matka tichou, krásnou
píseň roztoužení zpívá?

Kterak k modru nebeskému
malinkou svou zdvihá ruku,
když mu matka vypravuje
zašlé slunce českých zvuků?

České matky, české růže,
umíráte vlastním chladem,
zmírajíce dusíváte
krásných poupat v lůně mladém!

XVII. editovat

Krásný keř je srdce dítka,
na němž tisíc kvítků pučí,
a každičkým květem matka
dítko velké pravdě učí.

A ty pravdy všecky, všecky
v rozkošný se celek spojí,
ta pak velká, svatá pravda
jasnou hvězdou v srdci stojí.

Pravá matka políbením
umí tyto pravdy psáti,
jednou slzou, jedním vzdechem:
„Uč se vlasť svou milovati.“

XVIII. editovat

Nejkrásnější, nejsvětější
perla, lidstvu posvěcená,
jesti krásná, lásky plná,
v ušlechtilé pýše žena.

Je to poklad, který lidstvu
z ráje zůstal na znamení,
že chce tvůrce ranám světa
cheruba dát k ukojení.

Žena — poklad — ona hájí
vlastním srdcem těžký příval,
ona může okem říci,
co svět celý nevyzpíval.

Ona může lásku k vlasti
u svých dítek vypěstiti,
by se mohla po staletích
celým světem pozaskvíti.

Ona může něžným slovem
zahnat srdce vlnobití,
ona může jasným žehem
slunce k naší slávě býti.

Ona božskou jiskru dítka
může k blahu lidstva vésti,
aby srdce kalu prosté
mohlo bouřný příval snésti.

Ona může znovu vzkřísit,
staletí co zpustošila,
aby její duše krásná
navždy v středu dítek žila.

Nejkrásnější, nejsvětější
perla, lidstvu posvěcená,
jesti krásná, lásky plná,
v ušlechtilé pýše žena.

XIX. editovat

Ach svatá lásko mateře,
ty jiskro všemohoucí,
jež v srdci dítka vzbuzuješ
cit k vlasti nehynoucí:

O voď je rájem citů svých,
a křti je slzou lásky,
a přivinutím toužebným
mu odvěť na otázky.

Ach svatá lásko mateře,
již tvůrce světem vodí,
ty v dítku oheň rozněcuj,
jenž blahobyt nám zrodí.

XX. editovat

Pohleď! Na té krásné zemi
bůh ti velký poklad svěřil,
a tím darem na sta citů
v mateřském tvém srdci zčeřil.

Života díl, díl tvé duše
v klenot ten se s láskou slily,
že radostí tvoje oči
srdéčko to zatopily.

Položil je ve tvé rámě,
aby soucit v srdci zmnožil,
abys láska roznítila,
kterou jemu v srdce vložil.

Běda tobě, matko chladná,
pakli srdce tvoje chudé
lásku k vlasti nepěstilo,
kterou tvůrce žádat bude.

XXI. editovat

Opatrujte naše štěstí,
naději i naši sílu,
vypěstujte srdce velká
k velikému lidstva dílu.

Aby na vás někdy děti
na své nejsvětější zřely,
aby samy utraceny
nad hrobem vás neproklely.

Aby na vás po staletích
v pláči ještě vzpomínaly,
aby pro vás v rodné zemi
rodnou lásku zbudovaly.

XXII. editovat

Ach milujte tu drahou zem,
co k životu vás nesla,
jí z lásky dejte lodičku
a z srdcí vašich vesla.

Ach milujte tu drahou zem,
jež lásku pro vás rodí,
a k vlastním dětem znectěna
jen soucit žebrat chodí.

Ach milujte tu drahou zem,
vždyť krátká cesta světem,
tož po otcích své dědictví
zas nechte aspoň dětem.

XXIII. editovat

Ach ženo, boží poklade,
tys posvěcená brána,
a naděje a blaženosť
nám tebou bude dána.

Tvou nohu vodí andělé
a bůh tvé srdce pěstí,
a srdce tvé je kolébkou
všech čarokrásných zvěstí.

Bůh tebe chrání rukou svou,
tys ona rajská růže,
jež pro nás nové spasení
v svém srdci snésti může.

Bůh tebe žehnej, bůh tě chraň
a dodej tobě síly,
abychom zdárným spojením
potomstvo vykoupili.

XXIV. editovat

Co matka slovem přemůže,
svět nepřemůže zbraní,
a před tou mocí posvátnou
i muž své šíje sklání.

A protož o to nejdražší,
co bůh vám svěřil, dbejte,
a ono malé srdíčko
svým citem zalévejte.

A jaderníčkem připravte
strom velký drahé vlasti,
by ona v hrůze neklesla
i s vámi do propasti.

XXV. editovat

Zvedni svoji tichou ruku,
matko pravá, k požehnání,
když se tvoje dítě drahé
v míru k modlitbě své sklání.

Polož svoje rámě, matko,
na dítěte svatou hlavu,
vypěstuj je zdárným slovem
drahé vlasti na oslavu.

Drahé vlasti, aby ona
nad tvým rovem v tichém vání
za výměnu dala lásku
a mateřské požehnání.

XXVI. editovat

Nuž s námi, s námi, bůh nás zase vzkřísí,
my budem zase v národech se skvít,
a síla naše s bodrostí se smísí,
a věčně, věčně budem potom žít;
jen stůjte s námi, vlasť dá požehnání
a s toužebností zlíbá dítka svá,
my bratrstvím zas budem opásáni,
a bůh nám sílu, bůh nám štěstí dá.

Nuž s námi, s námi, nervete ty svazky,
jež pevně vážou rozum, srdce, cit,
nech ať se vztýčí zrno pravé lásky,
a nový z něho vzejde blahobyt;
ach, stůjte s námi, květ jste našich stromů,
pak vzejde doba nová, blažená,
a ve vlasti pak zapějem jak v dómu,
a bůh nám sílu, bůh nám štěstí dá.

XXVII. editovat

Na tiché stráni sedávám,
a slýchám zpěvné ptactva davy,
a mysle letím, letím k vám,
vy sestry, bratří u Vltavy.

A když váš pozdrav ke mně slét’,
jejž malé zapěje mně ptáče,
pak toužím po vás zpět, ach zpět,
a dětské srdce moje pláče.

Pak myslím na tu drahou máť,
pro kterou různé naše síly
svůj pestrý pel chtí sesypat,
v němž krevné by se slze skryly.

XXVIII. editovat

Buď tělo vaše svatyní,
vy dívky, ženy naše,
snad v lůně vašem velký bůh
nám ukryl mesiáše.

Buď oko vaše jezerem,
v němž obloha se zračí,
v němž kotva všeho doufání
a veslo síly stačí.

Buď srdce vaše drahokam,
v němž paprsek se láme,
a ten v posvátnou korunu
své slávy vsadit dáme.

Buď tělo vaše svatyní,
vy dívky, ženy naše,
snad v lůně vašem velký bůh
nám ukryl mesiáše.

XXIX. editovat

Běda matce, která svoje dítě
rodu svému k zmaru odchovala,
lépe kdyby žití na úsvitě
orlice jí zraku vyklovala.

Lépe, kdyby — rodu krkavčího —
zahynula vlastní matkou svojí,
ana zráda, zárod všeho zlého,
v prsou jejích místo srdce stojí.

Lépe, když se v kalné moře skátí
jako kámen, jenž se na dně kryje;
matka, která otrávit chce matku,
není matkou — zaklenáť to zmije!

XXX. editovat

Jen stůjte s námi společně
a stavte s námi nový chrám,
my budem sílou jedinou,
a vřelá láska bude vám.
Jen s námi, s námi dál a dál,
by v nové slávě národ stál.

Jen stůjte s námi nezvratně.
a ze snu vyvine se čin;
ten rod sám tvůrce požehnal,
kde s matkou kráčí dcera, syn.
Jen s námi, s námi dál a dál,
by v nové slávě národ stál.

A stůjte s námi upřímně
a srdcí našich jeden hlas —
ten z kypré půdy vyvolá
zas jisté zrno, jistý klas.
Jen s námi, s námi dál a dál,
by v nové slávě národ stál.

XXXI. editovat

Šetřte řeči, mravů drahocenných,
svornosť, děti, v svornosti je čin,
popel otců volá utracených,
s matkou dcera, s otcem zdárný syn.

Hajte práva, pěstujte své dítky,
pak jen vzejde vlasti nová zář;
nechť ať cizák tupé svoje skřítky
mrzké zášti staví na oltář.

Pak se vztýčí žití doba nová,
v níž vypučí, zkvěte starý kmen,
ocel pak, co za zbraň teď se chová,
bude pluhem, zvoníc o kámen.

XXXII. editovat

Dvojčátkům M…

Dvě jste stejné, krásné, milé,
tiché růže na keři,
kterých větřík jarní chvíle
v svěží květy rozčeří.

Jste jak perla vedlé perly,
rubín vedlé rubínu;
blah, kdo pohřbí přání berli
v srdcí vašich hlubinu.

Blah, kdo jasným ohněm lásky
zulíbá váš něžný ret,
blah, kdo duše na otázky
svatou dá vám odpověd.

Blah, kdo vámi podá vlasti
zdárných synů, zdárných dcer,
kteří budou život klásti
lidstvu svatý za úvěr.

Žehnej bůh, ať nepokalí
svět ten vaši jasnou krev,
abyste nám pomáhaly
vztýčit blaha korouhev.

XXXIII. editovat

Já dozpíval, v mém srdci krev se vlní,
a okem smutným v dálku pozírám,
jež pojednou se slzou velkou plní,
a ona slza platí vám — jen vám.

Já dozpíval a k nohoum vám ji kladu,
tu kytku písní z tichých nočních chvil,
své srdce čilé vemte na poradu
a myslete, co v kytku tu sem svil.

Já šťasten budu, pakli jeden kvítek
tou toužnou písní svou sem vypěstil,
pak jako otec velkých, šťastných dítek
v své rodné vlasti nejkrásněj sem žil.

Pak navždy šťastný nechci měnit s králem,
v mém nitru velký, božský poklad dli,
vždyť onen kvítek v rozvíjení stálém
na tisíc jiných časem vypěstí.

Až v novější a velebnější době
ty kvítky budou zdobit rodný sad,
pak někdy na mne při nizoučkém hrobě
upřímná, duše vzpomene si snad.

Nuž s bohem, s bohem, svaté požehnání
ať tvůrce k hlavám sesype vás všech;
ať mocnou září velké slunce ranní
kol naší země nový vezme běh.