Máj (almanach 1862)/Růženec

Máj (almanach 1862)
Ženám českým	Růženec	V poledne

Údaje o textu
Titulek:	Růženec
Autor:	Jiljí Vratislav Jahn
Zdroj:	Máj : almanah na rok 1862. Praha : I. L. Kober, 1862. s. 297–307. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nuž tedy proudem z ňader ven,
vy city uvězněné,
ať světoborců zástup zas
se mrtvým tichem žene!

Rozleťte se, mé sokoly,
již po veškerém kraji,
kde ještě k skutkům vítězným
myšlénky bujné zrají.

Seštvete bouře z pustých hor,
ať z bázlivého ticha
zas jednou touha veliká,
zas svatá pomsta dýchá.

Jak blesky leťte! ve srdcích
ať konečně se zjeví
na místě lásky bázlivé
posvátné, velké hněvy!

*

Zas orel bujný třepetá
divoce perutěmi,
a plní silou, životem
mé duše prostor němý.

Ten do mých zasmušilých snů
přináší blesknou svíci,
udatně s prachem hrobovým
a se sny zápasící.

A pak mne nese vírem zas
do nedohledné výše,
kde v kruhu bouří bouře syn
jen pohodlně dýše.

Tam zřím, jak země stkvost a zisk
se bídně v mlhách ztrácí,
an náhle světem ospalým
duch mocný zaburácí. —

*

Jak sbory duchů spřízněných
mne zpěv můj doprovází,
a do nedbalých zástupů
divoké jiskry hází.

Ne jenom ku hře milostné
mi jsou ty božské svíce —
a pak-li mnoho miluji,
nenávidím tím více.

Vždyť posud klam a tajná lež
nám vkol tenata spřádá,
a posud zhoubná nesvornosť
si nových sporů žádá.

Však nenávisť jak pevný hrad
před porušením chrání
cit vroucný, snahy nezištné
a velké odhodlání.

*

Jen vznesme hrdě hlavu svou,
vždyť také předků máme,
vždyť heslo našich práporů
je v dějích světa známé;

vždyť šlechta ducha pro věčnosť
nám činy vykonala,
a z mnoha překonaných lží
si pomník zbudovala!

Bohatství smělých myšlének,
dědictví svaté snahy
ji posud zdobí velebné
a vede v slavné dráhy.

Jen vznesme hrdě hlavu svou
a dbejme působení,
a ne-li slavné vítězství —
zvěční též utrpení.

*

Jen rovných práv a stejných zdob
uznává naše doba,
netrpíc, by se předsudkem
snad chtěla hájit mdloba.

Nám každý vítán, stejný směr
kdo snahou stejnou volí,
kdo jeden omyl odhalí,
kdo jeden odpor skolí.

My velebíme minulosť
a její hrdé znaky,
však nezměníme život svůj
za chlubné za přízraky.

Nám sluje znakem osvěta,
náš duch jen k předu čelí,
ne, jak mu zisk neb poddanosť,
leč povinnosť jak velí.

*

Nad námi posud dávných práv
korouhev mocná vlaje,
a předků zdárné osení
v nás k zdárným činům zraje.

My na svou slavnou minulosť
s radostným citem zříme,
a vždy zas jejím zásadám
svůj život posvětíme.

Co rolník a co měštěnín
vykonal pro vlasť jednou,
nekleslo s naší svobodou
ve propasť neprůhlednou.

Však čím to jest, že anděl náš
opouští hrady tiše,
že hvězdy slávy prorocké
nám vzcházejí jen z chýše?

*

I zpěvu kynou koruny,
i neoblomná víra,
i neunavné nadšení
svých synů nezapírá.

I zpěvu hlas se neztratí
v života hlučných dějích,
a prodírá se k vítězství,
jak řeka ve peřejích.

Však jenom snaze posvátné
je nebe otevřené,
jen nad nevinnou důvěrou
se duha spásy klene.

Než hnusný zisk a zlata chtíč
otráví zpěvu zdroje,
a květem jedovatým jen
ozdobí skráně svoje.

*

Ó, proklatý buď onen zvyk,
jenž chce se zpupně blýskat,
jenž chce si zlatou odměnou
odvážné zpěvy získat!

Zpěv jest jak ptáče veselé,
jež libuje si v chýši,
jež bázlivě se vyhýbá
bohatých hradů výši.

Za slzu nebo vřelý dík
své perly hojně dává
a lásku rádo oslaví,
však zlatem povrhává.

Zpěv jest jak ptáče svobodné;
stan, jejž mu nebe klene,
a věští dary nezmění
za pouto pozlacené.

*

Jen za veliké účely
smí píseň bojovati,
chce-li si sílu nebeskou
a zdary zachovati.

Jen pokud hledí nestranně,
proniká příští časy,
a hlásá prázné všednosti
pravd nekonečných hlasy.

Však jestli prodá rámě své,
tu nadšení jí mizí,
tu ducha vzlety prorocké
jí těžké jsou a cizí.

Zbavena sil tu na hrobě
svých slavných činů sedí,
a nemohouc již slunce snest,
ospale k zemi hledí. —

*

Ó kéž dovedu zkrotit již
své tužby nedočkavé,
jež hltají mé síly zdroj
jak tygrů hlody dravé;

kéž jsem již věčných bojů prost
s proroky falešnými,
jenž lákají nás k propasti
zas sny pozlacenými;

kéž mohu hromem do světa
nevděčnou pravdu nésti:
„Jen vlastní silou roste strom
a klene ratolesti.

Jen vlastní silou národy
si spásu dobývají,
a kdyby té již neměli —
ať tiše umírají!“

*

Mou duší stále lomcuje
po činech prudká touha;
života pravidelný směr
mi kráčí příliš zdlouha.

Neb ovšem může století
tak zdary pozdraviti,
však my teď slepě toneme
v divokém vlnobití. —

Však darmo vyrvat vůli svou
chci z úzkých těchto mezí,
v nichž ducha žár a nadšení
jak ve žaláři vězí.

A darmo zvídám, zda-li čas
v svém lůně skutky chová,
mně — kynou jenom o nich sny,
o bože, jenom slova!

*

My toneme, neb po vlnách
bez vůle dále jdeme,
za cizí směr, neznámý cíl
nadšeně bojujeme.

Našeho boje zástava
je mrákotami kryta,
a tvrz věčného pokroku
vždy ještě nedobyta.

Špinavé snahy, zištné sny
k nám odvážně se misí,
a tak nad naším snažením
vždy démon zhouby visí.

Ó, kdy to lidé pochopí,
že vůle pevná, čistá
i ve žebráckém oděvu
národu spásu chystá!

*

Smrť vždy se k lidem dostaví,
vždy dovolá se práva,
však život jenom krátký čas
nám k rozhodnutí dává.

A těm, kdož chtí se pokusit
o slávy krásný vínek,
neradno, dbáti rozkoší
či hledat odpočinek.

Nejistá lhůta dána jim,
jsou děti přítomnosti,
a když jen chvíli postojí,
propadnou minulosti.

Není to osud krásný již:
v životě slávy vínek,
v životě boj a vítězství,
a v hrobě odpočinek?

*

Chci klidným poustevníkem být,
o němž svět více neví,
a jemuž přece příroda
své pravé cesty zjeví.

Chci v jejím lůně hledat zas
podivné světů vzniky,
a hrdých citů zásoby
pro příští bojovníky.

Jen mdle pak ke mně zašumí
ty matné světa hluky,
jež smíří snadno budoucnosť
přenadějnými zvuky.

A v noci se pak rozletí
myšlének smělých sbory
z mé poušťky k lidem zemdleným
co jasné meteóry.

*

Posvátné snahy neumrou,
duch nepropadne strachu
a věčná síla pokroku
se nepokoří strachu.

Jim věčný boj je v podíl dán,
jak silám ve přírodě,
jež tvoří chaos na oko
a působí přec v shodě.

Jim dány cesty rozličné
a často křivolaké
a někdy k zrádě podobné,
však k zdaru vedou také.

Nad nimi vyšší mocnosť bdí —
i naše cesty chrání,
i k našim snahám dobrý duch
věčnosti palmu sklání.