Máj (almanach 1862)/Poslední hrobař
| Máj (almanach 1862) | ||
| Písně ranní | Poslední hrobař | Ženám českým |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Poslední hrobař |
| Autor: | Vítězslav Hálek |
| Zdroj: | Máj : almanah na rok 1862. Praha : I. L. Kober, 1862. s. 271–274. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Posaďte se, posaďte jen;
i z hrobu tmy vychází den,
a slyšte naši zásadu.
Neb není stejná všude cnosť:
vám kletbou platí za zradu —
nám postavila k činům most.
A mrtví vzdychli pod rovem,
a mládež v tichu hrobovém.
Aj, otrok v slunce nevěří —
vám jiná míra naměří:
vám stoupat dráhy na nové.
To nám se více nezdaří —
my byli vaši Kainové,
my národa jsme hrobaři.
A mrtví vzdychli pod rovem,
a mládež v tichu hrobovém.
Já poslední z nich u hrobu,
nuž slyšte vlastní žalobu.
My odrodilci v matce již,
my seli koukol v vlastní žeň;
přes matky trup šla cesta výš,
kdo páchal víc, byl výše ctěn.
A mrtví vzdychli pod rovem,
a mládež v tichu hrobovém.
Nám snahy vaše posměchem,
nám cnosť, co naším prospěchem.
Za cizí přízeň jedině
sme v bláto strhli ducha let,
my vandalové v otčině
smě zdrancovali ducha květ.
A mrtví vzdychli pod rovem,
a mládež v tichu hrobovém.
My dítek boží osení
sme rozšlápli hned v semeni.
Hřích bujel jako pejručí —
kdo větší zrádce, větší dík;
ten velký, kdo vás domučí,
by nevstal pravdy mučenník!
A mrtví vzdychli pod rovem,
a mládež v tichu hrobovém.
Jeť hrozné, mstu svou porodit,
na srdci dýku odkojit.
A naše síla koupena
se proti matce rozkací,
ta syny svého plemena
jak vítr háje zpřevrací.
A mrtví vzdychli pod rovem,
a mládež v tichu hrobovém.
Kdy uspán rozum k dřímotě,
potácí duch se v slepotě.
By nám se žíti nechtělo,
nám dali jed za pojidla;
by svědomí nám neklelo,
nám cizá dána modlitba.
A mrtví vzdychli pod rovem,
a mládež v tichu hrobovém.
Co cností bylo poseto,
to vaším vztekem požeto.
Památky otců ztříštěny,
na místě nich stál lež a zisk:
ten hrdinou byl poctěný,
kdo svobodu až v rakev tisk’.
A mrtví vzdychli pod rovem,
a mládež v tichu hrobovém.
Vám jiné budou zásady,
bez poškvrny a bez vady.
My odpuštění nehodni,
bez naděje jdem v podsvětí:
by nekleli nám svobodni,
vyřknem si sami prokletí.
A mrtví vzdychli pod rovem,
a mládež v tichu hrobovém.
To našich skutků babylon,
jejž národ sobě stavěl v skon.
Není hrob koncem života;
výš vzroste douška mateří:
ve vás krev k činu kolotá —
my činů svých jsme hrobaři!
A mrtví vzdychli pod rovem,
a mládež v tichu hrobovém.