Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk a spisy vybrané/Žalozpěv o smrti Jana Zajíce z Hasenburku. † 1495

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk a spisy vybrané
Modlitba	Žalozpěv o smrti Jana Zajíce z Hasenburku. † 1495	Koruna Česká Uherské 1495

Údaje o textu
Titulek:	Žalozpěv o smrti Jana Zajíce z Hasenburku. † 1495
Podtitulek:	(Mit. str. 82.)
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 143–146. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Vizte lidé, marná jimž po zlatě, po cti a chvále
    Toužebnost pokoje v noci ni ve dne nedá,
Vizte na jak chatrné každého pozemčana sláva
    Nitce visí! aj dnes pevna, se zejtra trhá.
Ozdoba vlasti naší a mohutná podpora říše,
    Slavný vůdce bojů, pejcha vojenstva i čest,
Výborný to mravů vzor, a jasné na sněmu slunce,
    Jan zde nelítostnou nám zahuben Moranou.
Ó běda nám, jaková tady zrak náš mrákota tíží,
    A v jakových zde tmách žijeme zaslepeni
Vezdejší k čemu nám pohody? k čemu ouřady pyšné?
    Sidonskou k čemu nám barveno roucho rukou?
Což nám platno, bychom půlnočních zmohli Britannův,
    Zmohli na západě Taj, v jíhu Arabsko celé?
Cožkoliv objímá nebes obloha, všecko hubí smrt,
    Všecko jejímu trvá zákonu podrobeno.
Hedbáví Čínů, ani Panchajského kadidla
    Zápachy, perlorodé zábřehy Taprobany,
Klénoty, jež na Erythrejském Hind písku nalézá,
    Ustřižené nemohou zdloužiti přádlo Sudic.
Ledva že půl kdo ušel vezdejší pouti, umírá.
    Víceletou jediná jen doba práci maří.
An se tu po statcích sháníme, po mastech a dívkách:
    Smrt škaredá se tichou přikrade náhle nohou.
Tať jinocha vraždí, výrostka mladého nešetří,
    Tať lící nedbá růžemi prokvetalých.
Výmluvné s matnými, chudé s bohatými družívá,
    Sprostáka s mudrcem spojuje důmyslným.
Hektor syn Priamův v boji býval někdy slovútný,
    Syn Eakův, i vnuk též na bojišti slynul;
Král Macedonie svou po celém světě roznesl slávu;
    Hannibal Ausonské vojnami říše děsil.
Semiramis krásná Assyrské stavěla město,
    Cyrus zámožné Médy do jarma uved.
O Scypionech obou, o Kamillově slávě mlčíme,
    Též Kuriů pominem i jména Fabriciů.
Caesara nástupců, Pontského i krále vypouštím,
    Též tě na Aegypském zahrabaného břehu.
Poznal Aristoteles vše tajemství země i tůně,
    A cokoliv lidský důmysl chápe a duch.
Líběji nežli labuť mroucí pěl věštec Achyllův,
    I skalinou varyto hýbalo Orfeovo.
Slavnějšího-li cos Taenarskou bývalo nad choť?
    A kdo ctnostnější byl nade Hyppolita?
Aj ti všickni mlčí co stín, a snad za tu dávnou
    Slávu nyní těžké snášeti tresty musí.
Náš ale Jan milován byl a vážen u šlechty i krále,
    Žezlu jehož slouží Ister i rovně Labe.
Ač mnoho velmi mocen byl a mil takovémuto pánu,
    Však nikdá neužil své moci k ujmě jiných.
Pakli na rod a dědův na dráhnou třídu se tážeš,
    Dávnověkostí dům Assarakův překoná.
Jasno mu veždy čelo, mravové jeho bývali vážní;
    Se rtů výmluvných splývala slast a lepost.
Rozjařeného lidu vznikající zpouru a rozbroj
    Řeč jeho věhlasná častěji ukrotila.
Ku králům kterakýmkoli vyslán, k oučelu veždy
    Žádoucímu jejich úmysl nakloňoval.
Byl spravedliv, nepravosti nepřítel a práce milovník,
    A všelikým pohrdal rozmařilosti druhem.
Náchylný ke chudým, všem dobrým záštita pevná,
    I přísný býval mstitel a záhuba zlých.
Ni skvostní králů darové dvořenínovu věrnost
    Nezrušili, ni tvé půvaby, lásko lichá.
Trávícím závisti jedem nesinavěly líce;
    Z úst jeho pravdomluvých šalba nevyšla ni lež.
Pýchy hrdé vždy se oddaloval, ač bádalo často
    Jej štěstí a stav zdvíhati výše čelo.
Ovšem snadno není statkům nezadávati srdce,
    Dle zlata Kroesusem a smyslu dle býti Numou.
Přítel příteli byl věrný, co Heraklovi býval
    Paeonovic a Thesej, Aenei Hyrtakovic.
Býval i výtečný vzor a pouhé pravdy milovník,
    A předc násilnou smrt ho zasáhla rukou.
Neb nejmoudřejší všeho míra stvůrce a původ
    Nechtěl neskonalý člověku dáti život.
Nechtěl, aby cokoliv pod září Luny se hýbe,
    Věčně blahý na zemi svůj vyhledávalo byt. —
A kdež jest jeho mysli lepost? kdež pohledy vlídné?
    Kdež nad Hyblejský med slova sladkotoká?
Tak spanile květe růže, fialka i mák, dokaváde
    Ještě rosou skrápí jitro lupénky jejich:
Ledva ale v morskou pohrouží hloubi se slunce,
    Rovně co dým ta jejich ozdoba náhle mizí.
Jestli ne dříve, mělas teď alespoň tvou smrtonosnou
    Odtrhnouti ruku, Klotho neuprošená.
Což je ti platno, že ovdovilas naše práva, a vůdce
   Soudů odňala nám tím jeho odtržením?
Proč takovou jsi ranou zarmoutila panstvo i národ?
    Hyrkanské překonáš ty věru tygry zlobou.
Matky kojenců ty zbavuješ, chotě od chotě loučíš;
    Outlým odnímáš otce šedého dětem,
Ač ale nejkrutší nad medvědici jsi krutější,
    Furie ač ti samy ve vzteku ustupují:
Neskonalé předc nevyhubíš Jana jméno a slávu,
    Musy pokudž jediné chrániti slávu mohou.
Čisty dokudž potekou s vrchu Aonského potůčky,
    A spojený dokavád s Bachem Apollo bude:
Živ je Aristides, živy jsou i ctnosti Katonů,
    I Grájů velicí, Říma i vejvodové.
Sláva také Janova potrvá, dokavád bude jasný
    Od strany východní slunce zaváděti den.
Neb nečeká, v peřeje pohrouženu býti pekelné,
    Naň svatoloupících odměna neznabohův:
Než k nebesům lepší jeho částka vznesla se krásným,
    By věčný tamo nad hvězdami našla obyt.
Tam se nedostává, kdo krev lidu byl zde proléval,
    Ni kdo předkládal ctnosti bohatstvo liché.
Leč kdo se utlačených zde ujímal vdov a sirotkův,
    A proti mocnějším práva jich obhajoval.
Tak jako Eustachius a Jiří drakobojce udatný,
    Mouric a Věnceslav vojvoda vlasti naší:
V spolku jejich skvěje Jan se nebeským světlem ozářen,
    Vazby těla zbavený duch jeho pleše nyní.
Mládce budiž neb kmet, jakovou on skutkem ukázal
    Ctnost, zamiluj, a boží pravdu a víru pravou.
Toť jisté dokaváde budeš tady na světě dlíti,
    Vážným a věř mi všem učiní tě milým.
Po smrti pak tebe doprovodí ku stánku božímu,
    A k nebesům hvězdným cestu okáže pravou.