Otevřít hlavní menu

Žaloba svatému Václavu, na mravy Čechův, r. 1489

Údaje o textu
Titulek: Žaloba svatému Václavu, na mravy Čechův, r. 1489
Podtitulek: (Mit. str. 11.)
Autor: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj: VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 124–130. Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Alois Vinařický
Licence překlad: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Otče blahoslavený, jenž vlasti jsi žezlo držíval,
Vzhlédni na nás, pokavadž v obytech tebe ještě nebeských
Láska jaká k tomu národu víže, jemuž jsi dědičným
Druhdy velel právem; nezbýváť ochrany žádné
Nám nebohým v nehodách vezdejších, krom tebe, pevná
Kotvice plavby naší! Ukrutné nás sice války
Ni krvaví mečové nehubí, ani Mars neděsí nás
Lebkou chocholatou; kladeném již v ohni, jak ondy,
Města neplápolají; bezpečně na pastvině tučné
Brav sem a tam bloudí; ze polí bezpečně si rolník
Ourodu odváží; žádný v lesní neobývá
Houštině zákeřník; nijaká nás nouze nesouží;
Dost obilí role, dosti vinohrady nám daly vína;
Stáda pasou se v luzích; ve vodách ryb valně se hemží;
Zpívání ptactva s bukotem zvěře v háji se každém
Rozléhá; ani hlíza krutá, aniže smrtonosnou
Nakvašený vzduch traveninou naše oudy nemrtví;
I zcela nás moru sousedního ušetřila rána.
Máme i sílu jarou; zmužilá prsa máme, mohoucí
Snést nehodu všelikou: duch, duch jen nesnesitelným
Pod nepravostí lká břemenem; neb k vlasti hynoucí
Láska mizí. Ze šlechty není, kdoby věrně se obce
Zastával. Již dosti na tom, v zlatohlav-li a šarlat
Oblečeni kráčíme a větřiti pláštěm umíme;
Že vroucí žaludek skvostnými kojíme bažanty
A Kretským vínem; že sluhův obklíčeni hejnem
Stále těkáme, a přívětivé všem tváře jevíme,
Byťby pekelný jed pokryté utajívalo srdce.
Rozkoš a po cti liché bažení všady vládne; počestný
Mrav i stud pominul; příbuzná čistotě pravda
Vrátila se k nebesům. Vášní kam nás žene zápal
Tam se hrnem. Libujem si a máme za pravdu, co marný
Blud nebo pravdě boží odporná pověra káže,
Div že divé svátosti na jižním Nilu vyniklé
Též nezavítaly k nám! Skvostný strojití kvas umíme,
Alcinous moudrého jakým byl poctil Ulyssa,
Neb Trojskému jaký krásná Aenéovi Dido
Upravila. Jídáme tiší, dokavad břicho ještě
Vínem nepřekypí; pak, pak v hovor ústa se náhle
Rozvazují. Nečekejž ale od nás rozmlnvy čestné,
Jakby se rozbujené zběři mohla utišiti bouře,
Jakby se v uzdu jala; kterak otčiny sláva by opět
Zdvihla se ke slávě dřévní, a jaký asi zákon
Prospíval by lidu: hovoří o křivých slibech, o lsti,
A kterakou úlisností ukonejšiti dá se
Žen povaha; kdy jaké slovo dal, než děvčinu objal
Namluvenou poprvé; kolikráte za jednu to páchal
Noc, a jakých spanilí jeho družci prováděli kouskův;
Jak veliké ve schráni chová zlata zamčeno břímě. —
I měhoděk, v labutím, bídníci, kochejte se lůžku;
Purpurové líbejte, dokad vám libo jen, ústa;
Rozmařilých provozujte kratochvil a úklady dívkám
Čiňtež a rozkochaní ke chlipným viňte se ňádrům;
Rozkoše pijte nové napořád! Co by ráčilo mlsné
Hrdlo, plodiž moře, země, plodiž vám obloha jasná;
Bezvinných utlačujte, a svými se pyšněte otci
A pradědy; však nastane čas, takové kdy veselky
V pláč a naříkání promění černého Averna
Král a sudí! — Věru bylby radou takovéhoto kmetstva
Rozšířil Otokar svou od moře až k moři vládu?
Bylby on Alpy přešel, a právo a zákony vlaským
Předpisoval městům? Ale prstem ráději ústa
Zavru; neboť kdy jazyk svévolný pravdu povídá,
Tejlem jej trhají. Od ptáka tak Oebalského
Příjmě nabyv, soudí, jenž rovně co druhdy Orestes
Vzteklicemi stíhán nemilostných zápředy sester
Již vyplnil. — Však i lid mravy panstva se řídě, ubíhá
V bezpráví stejné. Přisahať neprávě a kouti
Šalby, to žert; vlasy pak vonnými potírati mastmi
Toť rozkoš; dlouhé při lichých noci tráviti kostkách,
Zábava urozených! Starodávné již již utuchly
Významy slov; moudrému šibal, šetřivému již odňal
Jméno u nás lakomec; slavného zamítati Říma
Svátky, to jest učenost, a padouchů stříci se, pejcha;
Kdož lichotiť se umí, ten za zdvořilého vyhlášen
A veleben. A by pak nezdálo se, že lhu, i příklad
Měj zde našich nemravů. Zceněnou ženu vlastní
Někdo prodal za zlatých pět set; ač dlouho živil se
Při dvoru královském; i kupec takovéto se mrzké
Koupě hoden vynašel. Ale ten, tážeš-li se, člověk
Skutku nyní lituje? Ba chlubí se a zásluhy předkův
Rozkládá, a hlavou hází, jakoby k jeho vůli
Všecko bylo stvořeno, co koleni světa rozlit ohromný
Objímá oceán. Než vizme, že bůh v nebi vládne,
Že zde život svatokrádežní již trestu dochází,
Ten důkaz patrný, an náčelník urozenstva,
Jméno jehož s takovou téměř se ozývalo někdy
Vážností, jako tvé, za jehož teď vlády blahého
Míru požívá vlast, s vrchu nejvyšší cti a slávy
Se skácel; kmetové i lid oklamaný pohrdá tím
Dobrodruhem těkavým. Bez dohledu různě se toulá
Panstvo mladé a hledá daleko své rozkoše bujné,
A zlatem otvírá přístup si k nestydatostem,
A plesy rozmařilé dary nesmírnými vyplácí.
Neb kdo viděl posavád, aby slušnou ženštiny žádost
Se spokojiť dala mírou? Pejcha i pompa se šíří.
Viz toto hejno služebníků! viz oděv bohatými
Perlami jak posetý a ty obliby Sardanapalské!
Opravduť hltavé požeradlo to by zlatonosný
Paktol, aniž co plaví v tůň morskou vlíkne Hydaspes,
Též ani Taj bohatý nasytit s to nebyl! — Takový-li
Muž bude chrániť obec, či se k tobě přidá, Katilino?
Ó rci, komu v těle nezkažená dosaváde obíhá
Krev, komuže cvičením délším ostrého domyslu
Dáno hledět ve budoucí čas: zda nenajde-li tento
Rozbroje žádoucí družců, jež lichvami rovněž
Byl vyssal věřitel? Hle jeden takový ze veřejných
Smilníkův, již dávno hoden, aby ďas ho zadávil,
Choť má roztomilou, zcela Penelopéi podobnou,
Neb té, Tarkvinské jenž svrhnula s otcova trůnu:
Než volnou divokým on vášním pouštěje uzdu
Po straně lásky hledá; žádného se kouta hanebník
Neštítí; jakovákolivěk nahodí se mu sukně,
Jest mu milá; a celé pak Arábie vůněmi páchna:
Hej, sluhové, zařičí, sedlejte mi vrance; pobízíť
Thais, abych nedlel ve její pospíšiti náruč
Půvabnou, dokavád tu není, kdo naší by radosti
V cestě byl! — Oč že by sám třeštivci takému se zasmál
Krassus a chřípě neobvyklým protřásl si chechtem!
Mého dle soudu ničímž ta paní by se nestala vinnou,
Povzbuzena kdyby tím chotě nevěrného těkáním
Rovně také slastí Ladiných se okoušeti jinde
Odváživši, měrou odplácela manželu stejnou.
A však lehčeji tento hřeší: než onenno prodajce
Manželky proti lidstvu ukrutněji nežli severní
Zuří medvědice; jako nic tomu lotru vidí se
Stíti člověka dáti mečem, proto že trochu více
Mu v kamnech zatopil. Že to smyšleno námi, nemysli,
Ondy to tak učinil. — S pozorem však potřeba, Muso,
Přes tuto plouti propasť; voda uplynulá zavolána
Býti nemůže zpět. Vetchá učenosti, již ustaň
O Diomédu, neb usmrcení u Pelusie krále
Vypravovať; my také již skutky konáme koturnů
Důstojné. Štěstí, že mu ještě Nerónovu vládu
Los nepodal; tomuto vzteklivci celého by Říma
Šíje nepostačily. Raději však píseň obrátím;
Ještě jiných nazbyt zde vyčítati máme neřestí,
Ježto na vlast hanobu svozují. Po celém světě vyslán
Byl, kdo, nedím, alebrž volený ode vládyk a pánů,
Ondy posel, dřív k císaři, pak podruhé zase k otci
Tvému, Vladislave náš; posléz aby úmluvu zřídil
S králem Pannonským: ten však, komu té cti podáno,
Jižto by mírnější na bozích sobě nikdo nežádal,
Div že k nám nepřišel nohama skoro pouze bosýma,
Však pejchou otrhánek ten samu pejchu převýší;
Nikdo roven mu není, ba samého Prométhea čítá
Svého rodu pradědem: sama tak Niobe Sipylejská,
Hodno-li jen věřiti starodávné báji a Musám,
Pyšná jak on nebyla: nicméně všecky probíhá
Chrámy, a prosbami a sliby nesčíslnými trmácí
Stále nebe. Po všech, bídníku, co prospěje tobě
Lízati prach kaplách, co pěstí v ňádra se bíti,
Obživu-li skracuješ nuznému, robot-li a činží
Nesmírných jemu ukládáš, k nebesům-li se díváš
S tváří nádhernou, mrzkostí neznaje vlastních? —
Dotknu jenom, manželkama že dvěma někdo nedávno
Zákon a právo rušil lidské, a sňatku nového
Žádostiv, starší roztrhnout vazby neváhal.
Kdos, komu náleželo to pokárati, čistil a chválil
Ještě zločin takový. Však i Nejvyššímu co někdy
Nábožní dědové byli oddali za věku svého
Teď loupí vnukové. I není prý mstitele více
Tam na nebi, proto že hromovým vinníky by bleskem
Zachvacoval. Smyšlen jest ovšem očistec i peklo
Kněžmi a nábožníky, kterým jen touha po získu
Vnuknula bájky tyto: Epikur nám pravdu povídá,
Že smrti podrobená duše jak tělo rovněž umírá. —
Aj taková jediné zůstává útěcha mrzkým
Neznabohům! Naděje k života příštího radostem
Prost myslí zločinec, že není mu co báti se někdy
Pomstícího Sudí; v nebesích že není bytnosti
Svrchované; že svět bez zákona různě se hýbe:
Smí tedy též, jak líbo mu, svou vždy prováděti vůli.
I zpytují první světa nesmírného počátek
A směsici pravěkou; nač upevněna obloha jasná,
Kdež lidská se rodí duše, kamž potom opět uchází:
Než kteraký příštího sudí bude obličej, a kdy
Obživená těla nádherné své hrobky opustí,
Jak bude trestati Pán zlosyny, kdež on odměnu chystá
Ctnostných dostojnou; jaková římskému je dána
Biskupu moc, a jakých zachováno ve víře tajemství:
Toť pacholisko na rozcestích, toť i děvka nejápná,
Kmet to blbý, a zubů zbavená již valchuje babka,
Tím stalo se, hroznů že tolik na Metymně neroste,
Jak mnoho má — nespíť nejkrutší vrah člověčenstva —
Rozdílných stran víra u nás. — Aj právě co loďka
Veslaře pozbavená mořskými se přívaly zmítá;
Odporným divocí vichrové zahnavše ji váním
Uchvacují: my podobně beze vší rozvahy různě
Se zmítáme, ani vědomi, proč na světě dlíme,
Což naše spása, jaká ctnostným je zaslíbena sláva,
Ký všeho cíl a konec. — Ó přispějiž, otče milostný,
Nám na pomoc! aj lid svěřený tvé ochraně již již
Pospíchá ku propasti; hrozíť jemu záhuba náhlá,
Jestliže rychle se neslituješ, a s báně nebeské
Pekla již otvořený jícen polknouti hrozící
Naše drahé duše, závorami známými nezamkneš.