Články ze Slovana/Slovanská politika
| Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský | ||
| Pozorovatel politický (10) | Slovanská politika | Kdo jest větší idealista? |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Slovanská politika |
| Autor: | Karel Havlíček Borovský |
| Zdroj: | citanka.cz |
| Vydáno: | Slovan, 1850 - 1851 |
| Licence: |  PD old 70 |
H. B. Otázka, máme li se státi Němci aneb chceme-li zůstat tím, čím nás Bůh stvořil, totiž Slovany a Čechy, jest již dávno rozhodnuta. Byla zajisté jedna doba jmenovitě od císaře Josefa 1780 až asi do pádu Napoleona, ve které se již umrlčí truhla strojila pro staroslavný národ český, domnělý dědic stál již nedočkavě u skonávajícího a čekal až oči zavře. - Avšak jako vojny Napoleonské vůbec otřásly celou Evropou, tak oživnul jimi duch našeho národu; mocnářové, bojujíce proti velikému císaři francouzskému, který je chtěl všechny pod své komando připraviti, museli nevyhnutelně povzbuditi ducha mezi svými národy, na vyšší rozkaz mluvilo a psalo se toho času v novinách o svobodě a samostatnosti národů, o svržení cizího jha, i u nás v Čechách četlo se tenkrát ve spisech pod rakouskou censurou vydaných (!!) o velikém hrdinovi Žižkovi, pro něhož neměli až posud jiného jména než lupič, tak že i sprostý český lid tomu již uvěřil, že tento vznešený obhajce české svobody byl nějaký sprostý vražedník a škůdce, i jméno Husa došlo ke cti a všechny slavné a čestné upomínky z české historie vyvolány jsou z hrobu zapomenutí, do kterých je rakouská vláda ve spolku s jezovity od bitvy bělohorské starostlivě byla uložila. - Takovými zoufalými prostředky bojovali absolutní mocnářové evropští proti tomu, aby oni sami nepřišli pod absolutní vládu Napoleonovu, a poštěstilo se jim: avšak přirozená věc to byla, že myšlénky od nich ku pomoci svolané neupokojily se pádem Napoleona, nýbrž žily pak ještě dále, zakořenily se a nesly ovoce nemilé těm, kteří je na počátku rozesíti poručili. Národové počali skutečně od té doby mysliti na své vysvobození z absolutní vlády, a ještě posud žijeme v čase pracování národů evropských o svou svobodu. Nás Čechy zastala tato doba v dvojnásobné porobě: v narodním ohledu byli jsme poddaní Němců, v politickém ohledu byli jsme pod absolutním císařem. Úkol náš byl tedy dvojnásobně těžký; v národním ohledu museli jsme bránit něinčině, v politickém museli jsme hledět, abychom proměnili císaře absolutního v konstitučního. Na papíře se nám nyní již obojího dostalo: jsme pod vládou konstituční, listina ústavní prohlášena jest, na svolání sněmů se čeká, národní rovnoprávnost pojistěna jest nám slavnými sliby, na úředních pečetích, v zákonnících stkví se vedle němčiny náš jazyk nyní již co bratr předešlé paní své. V životě samém ale máme až posud absolutní vládu, a němčina všude ještě i v pouze českých krajích jest panující. Úkol náš tedy jest, abychom obojí jak konstituci tak národnost skutečně do života přivedli, nedajíce se nikterak másti od svých národních a politických protivníků, z nichžto jedni (absolutisté a aristokrati) slibují nám, jestli od svobody upustíme, národnost, a druzí (Němci) jestli od národnosti upustíme, svobodu. My však, jsouce Slované a demokrati, ani od jednoho ani od druhého upustiti nemůžeme, nechceme míti ani národnost bez svobody ani svobodu bez národnosti, což se také skutečně ani od sebe děliti nedá. Neboť demokratická svoboda bez národnosti jest nemožná a lživá, protože veliká většina národu, když jiný cizi jazyk jest panující, vyloučena jest od podílu svého ve veřejných záležitostech, vyloučena jest ze všeho vzdělání a nevyhnutelně se stane služebnou té menšině, která cizího jazyku mocná jest a tím poručníctví má nad ostatními. A naopak zas kdybychom pro národnost zadali svobodu, kdo nám za to stojí, že ta absolutní vláda, do jejíchžto rukou jsme podali, zejtra nebo pozejtří zase nám i národnost nevezme, aniž se budeme moci brániti, odevzdavše dobrovolně všechnu moc absolutní vládě?
Proto považujeme všechny řeči a všechny hádky o tom, máme-li se více svobody nebo více národnosti držeti, je-li národnost důležitější nežli svoboda neb naopak svoboda přednější než národnost, všechny takové řeči považujeme za marné a již v prvním základě za chybné. Upusť od národnosti slovanské a dám ti svobodu neb kdo mi zase řekne: upusť od svobody a demokratie a za to bude národnost tvá panující, jest zrovna tak můj nepřítel jako ten, kdo praví: Vezmu ti národnost i svobodu.
Lehce se ovšem řekne, jaký náš účel býti má, ale tíž jest udati prostředky, kterými bychom nejlépe a nejjistěji tohoto účele dosáhnouti mohli. Máme-li ale tyto prostředky vhodně vybírati a dobře voliti, musíme také zcela jasně a určitě účel sám před očima míti. Slova národnost a demokratická svoboda jsou ale neurčitá, a každý si do nich může klásti jiný smysl. Smysl, který my s nimi spojujeme, jest následující:
Národnost znamená u nás, aby tam, kde národ náš bydlí i vláda byla česká, a aby se užíval a jak při soudech tak při úřadech a při všech veřejných příležitostech jazyka národního, aby čeští úřadové nejen k lidu, nýbrž také vždy mezi sebou až do nejvyšši instance užívali národního našeho jazyka. Když to bude, rozumí se všechno ostatní, totiž užívání národního jazyka ve školách, v církvi, v občanském životě, v literatuře samo sebou. Tak to již nyní mají Chorvaté, proč tedy i my bychom neměli? Slova, všude kde náš národ bydlí, béřeme ve smyslu slušném a poctivém, nemajíce při tom žádnou jezovitskou reservationem mentalem (totiž podvod za lubem), ne snad abychom chtěli všude, kde několik Čechů bydlí, neb v každé odtržené české vesnici míti české řízení vládní, způsob to, kterým „Ost-Deutsche Post“ a „Deutsche Zeitung“ a jim podobní lidé chtějí v Rakousích rovnoprávnost národní přiváděti ad absurdum a činiti ji nemožnou. Jakož my se odříkáme každého ostrova národního a zanecháváme jej té národnosti, ve které obklíčen jest, tak i žádáme zas, aby se jiní toho samého odřekli, a aby se národnosti k potřebě zemské správy slušným způsobem arrondovaly (zokrouhlily). Dle té zásady zanecháváme ty krajiny v Čechách, ve kterých Němci nepřetrženě pohromadě bydlí, pod správou německou. Dle této zásady považujeme ku př. Prahu za české město a Liberec za německé, ačkoli v Praze také Němci a v Liberci také Čechové bydlí. Rozumí se při tom, že nechceme být ani tak nesnášenliví, abychom netrpěli ku př. Němcům v Praze pro jich potřebu německé školy a chrámy a všeliké ústavy, které by si k prospěchu svému založiti chtěli, abychom je snad nutiti chtěli k přijímání českých úředních spisů atd. Nedá se ovšem všecko až do nitky vypočítati, ale dosti na tom, jestli pravíme, že chceme slušnost a vzájemnou sousedskou lásku a shovívavost stavíce za první pravidlo: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň jim!
Demokratickou svobodou ale rozumíme pokojné a zákonité další provádění ústavy od 4. března. Tato jest ve svých hlavních zásadách přece jen demokratická, proto že neuznává žádné dědičné přednosti, a ačkoli v ní jest mnoho chybného, dá se to přece všechno cestou zákonodární při stálém pokroku všech národů v pokoji přeměniti a opraviti.
Těmito výklady spolu odpovídáme těm, kteří nás ustavičně viní z toho, že naše slova národnost a svoboda mají neurčitý smysl.
Mužové tedy vlastenečtí, kteří co duševní vůdcové národu úlohu měli vyhledávati cesty příhodné k dosažení naší národní a politické svobody, což se jedním slovem samostatnost jmenuje, uhodili velmi šťastně na myšlénku Slovanstva čili panslavismu. Našliť oni národ náš již téměř v posledním tažení, oslabený a zmrzačený všelikým uměním duchovní a světské despotie a zvláště v národním ohledu již byla smrt takřka za plecemi.
Jednalo se tedy o to, povzbuditi zmalátnělý, cizinstvem pokažený, v otroctví si libující, ba svou hanbou se ještě chlubící bídný lid. Zapotřebí bylo ubohému Čecháčkovi, jenž se po všech předpokojích plazil, celé Rakousko sebou vymésti nechal, a Boha i svých vlastních rodičů by se byl odřekl, jen aby se stal neplaceným praktikantem: zapotřebí bylo tomuto zmrzačelému pokolení ukázati obraz velikých předků, kteří se nebáli ani tyranských zesvětačilých papežů aní zeměchtivých německých císařů. Zapotřebí bylo při očividné slabosti své obraceti se po spojencích, ne tak v politickém ohledu, neboť tu všichni národové stejně po svobodě baží, více však v národním ohledu, kdežto se jevil mocný protivník. Vlastencové naši oživili tedy znovu myšlénku Slovanstva, myšlénku společného původu a národního bratrství všech Slovanských kmenů, která myšlénka sice v Čechách nikdy nepřišla k zapomenutí, avšak nikdy nevešla tak do celého národu jako za nynějších časů. Slovanstvo zůstalo již od té doby hlavním středištěm a základem české politiky, a zůstane jím také na vždy, protože obsahuje v sobě velmi zdravou a pravdivou myšlénku, ze národové stejného rodu, ve stejných těžkých okolnostech postavení, nejlépe sobě mohou vzájemně pomáhati ke konečnému vítězství. Pravdivost a užitečnost myšlénky Slovanstva ukázala se v nejnovější době na Chorvatech: nikdy by byli nedosáhli toho, co již nyní mají, kdyby se nebyli drželi pevně myšlénky Slovanstva, kdyby byli zůstali těmi obmezenými provincial kroaty, kterými byli dříve.
Nedá se nikdy zabrániti, aby myšlénka nová a veliká vedle mnohého užitku, který národu přináší, nevedla také s druhé strany ku krajnostem (excentricitám) a k přepjatostem. Taková přepjatost a krajnost jest u mnohých touha a přání po jednotvárnosti (uniformitě) slovanské, kterou oni jednotu jmenují, chtíce totiž, aby se všichni slovanští kmenové v jeden národ v každém smyslu toho slova slili, aby totiž všichni Slované měli jednu vládu, jeden jazyk, jednu literaturu, jedno náboženství a jedno zřízení.
Jest to vůbec již smutný osud člověka, že chtěje sobě pomoci od jednoho zlého, tím hlouběji do druhého upadá, chtěje si pomoci ode tmy, spálí se, a chtěje si ulehčiti od přílišného horka, zmrzne. Tak i se Slovanstvem. Vidouce mnozí, že Slované mají rozličná náboženství, jedni pravoslavné, jiní římské, jiní Lutherovo, jini Kalvinovo, jini Muhamedovo, a vidouce, že proto jedni na druhé sočí a nepřátelství k nim chovají: myslili si, že by bylo nejlépe, aby všichni přijali jen jedno náboženství. Neuchopili se tedy proti tomuto sočení a nepřátelství náboženskému nejbližšího a nejsnadnějšího prostředku, kterýž jest přivedení všech náboženských společností k vzájemné lásce a snásenlivosti mezi sebou, nýbrž chtěli raději všechny pod jeden klobouk přivésti, což jest desetkrát těžší a nemožnější než ono docílení svornosti.
Zrovna tak jest to i s přítelem jednoho jazyka, jedné literatury. Jaké by tu různice povstaly mezi jednotlivými kmeny slovanskými, než by se rozhodlo, který jazyk se přijmouti má za spisovní, jak by právě tím nejdříve se mohlo zploditi nepřátelství a sočení mezi bratrskými kmeny. A jaké pak obtíže a ztráty času, než by se toto nářečí uvedlo do literatury a do veřejného života ostatních kmenů! Okolnosti jsou již nyní takové, že čtyry slovanské nářečí totiž ruské, polské, české a jihoslovanské staly se nevývratně samostatnými a spisovnými a snadněji jest zajisté mezi těmito utvořiti přátelský svazek jednoty nežli se zničením tří učiniti jeden panujícím a jediným.
Rovněž tak by to bylo, kdyby se chtělo všem Slovanům vnutiti již nyní jen jedno zřízení státní aneb jen jediná vláda.
Rozumíme tedy všeslovanství, slovanskou vzájemnost a jednotu slovanských národů zcela jinak, a myslíme, že se také ani jinak přirozeným způsobem považovati nemůže, a sice tak, že není žádné jednotvárnosti ani v náboženském, ani v politickém, ani v literaturním ohledu zapotřebí k této slovanské jednotě a vzájemnosti, nýbrž jenom společné podpory proti společným nepřátelům a to sice té podpory, jakou okolnosti dovolují. Rozumí se tedy samo sebou, že nás Rusko podporovati nemůže, ani nebude v politickém ohledu k dosažení konstitučních práv, za to ale nás podporuje svou rozsálilou literaturou zvláště v přísně vědeckých oborech, jakož nás i podporuje svou pouhou imposantní velikostí. Tak každý slovanský národ dává druhému to co má, a co tento druhý potřebovati může.
Co se předně literaturní vzájemnosti týče, jisto jest, že při podobnosti a příbuznosti slovanských jazyku každý vzdělaný Slovan nanejvýš za rok se všem ostatním slovanským jazykům tak dalece naučiti může, aby jim rozuměl a knihy v nich sepsané čísti mohl, a tím jest dle nynějších okolností tolik docíleno, jako by všichni Slované užívali jednoho jazyka. Rozmanitost rozličných slovanských nářečí též má svou zvláštní cenu, neboť má každé nařečí své zvláštní krásy, které by se nikdy do jednoho směstnati nedaly vedle sebe. Když tedy vidíme s jedné strany nesmírnou obtíž, ba nemožnost s odstrčením všech ostatních nářečí jen jedno učiniti panujícím: s druhé strany ale nesmírnou snadnost bez takové jednotvárnosti docíliti skoro těch samých účelů, kdož by se ještě rozmýšlel, která cesta jest užitečnejší a praktičnější? Člověk méně vzdělaný beztoho ani nepotřebuje pro sebe tak rozsáhlou literaturu, jemu postačí vždy literatura jeho zvlaštního nářečí, a vzdělanému stojí beztoho, jak jsme již podotkli, s malou prací všechny slovanské literatury otevřené, a také v ústním rozhovoru, jako ku př. na sněmích může se úplně ta samá cesta nastoupiti, každý Slovan mluví v nářečí svém, a všichni zástupcové ostatních Slovanů, náležejíce beztoho jen ke vzdělanějším mužům svého kmene, budou mu dobře rozuměti. - Místo, co bychom tedy utopické plány tvořili, jaké nářečí a jakými prostředky učiníme jazykem spisovním, všeslovanským, nastupme cestu mnohem kratší a nám docela snadně otevřenou, starajíce se totiž o to, aby naše mládež nejsnadnějším způsobem a skoro hravě naučila se rozuměti na gymnasiích neb na vyšších školách všem slovanským nářečím. Co se však politického spojení a politické vzájemnosti všech Slovanů týče, o tom nedá se bez hlubších základů nic určovati, a zapotřebí jest nejdříve probrati nynější stav všech jednotlivých kmenů.
Dle známek gramatických a lexikálních dají se rozeznati tyto nářečí slovanské: Velkorusové, Rusini - Poláci - Čechové, Slováci, Lužičané, - Slovinci, Srbové, Chorvati a Bulhaři.
Dle nynějších okolností dá se ale jen čtyrem kmenům slovanským prorokovati pojištěná již jak občanská tak literaturní samostatnost, totiž kmenu ruskému, polskému, jihoslovanskému a českému, při čemž arci tajiti sobě nemůžeme, že každý ještě buď o svou rozšířenost neb o svou určitost ještě bojuje. Tak jest ještě vždy možná utvořiti z rusínského nářečí pátou samostatnou literaturu a národnost, čímž by ruský kmen velikou ujmu utrpěl a zcela jiného postavení jak k ostatním Slovanům tak i k celé Evropě nabyl. Polský kmen vlastní sobě též Rusíny co nářečí jazyka svého a nedá se upříti, že Bělorusi se svým nářečím skutečně mezi polštinou a ruštinou zrovna uprostřed stojí a k oběma se skoro stejným právem počítati daji, nemají-li se již s ostatními Malorusy (Rusíny) za zvláštní kmen považovati. Lužičané jsou přiliš slabý již pozůstatek velikého již od Němců vyhubeného polabského kmene, a neponěmčí-li se dokonce, buď k Čechům neb k Polákům se přidají, Slováci se také ještě pořádně neodhodlali. chtějí li býti s námi jedním kmenem s jednou literaturou, aneb chtějí-li býti zvlaštním kmenem, odtrhnuvše se od nás docela. Sjednocení Jihoslovanů, ku kterému tam ostatně nejlepší hlavy celého národu upřímně směřují, kterému ale mnozí pedanti a zlomyslníci ještě se na odpor staví, není ještě posud úplně docíleno, a na každý způsob v tom náboženství a s ním spojená buď latinská aneb řecko-slovanská abeceda velikou překážku činí. Bulhaři jsou ještě příliš pozadu ve vyšším duševním životě a literatuře, aby se již nyní o nich předpovídati dalo jest-li se k ostatním Jíhoslovanům připojí, nářečí bulharské dělí se dosti značně od srbštiny, při tom všem ale držím skoro za jisto, že by se připojili, kdyby k tomu ostatní Jihoslované dobrých a energických prostředků užívali.
Slované žijí pod sedmerou vládou a sice: ruskou, pruskou, saskou, rakouskou, tureckou, srbskou a černohorskou a to ještě Rusko a Rakousko jen každou za jednu počítáme, ačkoli jiná jest vláda ruská nad královstvím polským a jiná nad vlastním císařstvím, jiná také jest vláda v Čechách, jiná v Chorvatech, jiná v Hranici vojenské, jiná ve Vojvodovině, jiná v Uhřích, jiná nad Slovinci středo-rakouskými, jiná v Čechách a na Moravě, jiná v Haliči. Ve dvou státech, v pruském a saském, jsou Slované zcela služební a nepatrní proti celku, ve třech, v ruském, v srbském a černohorském (Černá Hora jest zcela svobodná slovanská republika), jsou Slované panující, ve dvou státech zase, totiž v Rakousích a v Turcích jsou Slované většina obyvatelstva, avšak pracující ještě posud na dosažení politických práv a platnosti své.
S ohledem zas na kmeny jsou dva slovanské národy nerozděleny, každý pod jednou vládou a sice Čechoslované a Rusové, první v Rakousích1 a druzí v Rusích; druzí dva kmenové jsou pod rozličné vlády rozděleni, Poláci pod tři, Jihoslované pod čtyry.
Pro nás jest ale nejdůležitější povážiti především nynější postavení Slovanů v Rakousích. Kdyby Rakousko svému pravému a jistému prospěchu rozuměti chtělo a podle toho se chovalo, mohlo by se státi domovem a milou vlastí tři velikých slovanských kmenů, totiž Čechoslovanů, Jihoslovanů dojista, a pak na vybrání buď Poláků neb Rusínů, jak by se totiž k té neb jiné straně chtělo nakloniti. Myslili jsme již také, že Rakousko po zkušenostech r. 1848 tuto politiku zachovávati bude, obzvlaště když se tak patrně přesvědčila vláda, že Vlachové i Němci radši jinde než v Rakousích střediště své mají a k němu vždy se chýliti budou. Rakouská politika ale držela se a drží se posud té politiky, která se nejlépe vyjádřiti dá radou: Ex omnibus aliquid, ex toto nihil! Nejsem horký ani studený, chci se zachovati každému trošku a nezachovám se nikomu. Tak sobě ještě posud nechává vláda naše dvéře otevřené, aby se mohla buď německé neb slovanské politiky držeti, Němcům ukazuje z daleka vyhlídku na budoucí poněmčení a kolonisování celého Rakouska, ale zároveň zastrašuje je svými stálými řečmi o národní rovnoprávnosti a tu i tam skutečným uváděním jí do života. Slovanům dělá naděje skrze rovnoprávnost na další pokojné vyvinování jejich národnosti, a spolu je straší nadsazováním všude po straně němčiny, návrhy, aby za několik let všichni úředníci německy uměli, ustanovením němčiny za řeč v úřadech užívanou.
My jsme sami alespoň očekávali, že vláda naše upřímným zachováním se dle přání Jíhoslovanů získá sobě silné sympathie mezi Jihoslovany tureckými, a připraví tak cestu k budoucímu připadnutí větší části evropských tureckých zemí k Rakousku, hojná to náhrada za nuceně spojené Vlachy; myslili jsme, že Rakousko, držíc se liberální slovanské politiky, stane se úhlavním sokem despotické ruské vlády, a měloť zajisté (a má ještě posud) Rakousko, vydatné prostředky v rukou, jak dále ukážeme, paralysovati a v šachu držeti moc ruského cara; místo toho ale vedlo své záležitosti takovým způsobem, že se stalo téměř ochrannou jeho zemí.
Slovanská politika v Rakousích ale neznamená snad tolik, aby vláda chtěla všechny ostatní své neslovanské národy násilím nebo chytře, hned aneb budoucně poslovaniti; slovanská politika znamená tolik, aby vláda podle možnosti své podporovala všude snažení Slovanů svých k utužení a k rozkvětu jejich národní platnosti, aby jim nezabraňovala, nýbrž pomáhala státi se materialně i duševně mocnými národy; a to proto, poněvadž z této mocnosti Slovanů svých právě sama vláda nabude největší síly a trvanlivosti, neboť prospěch Slovanů rakouských není nikdy odtrhovati se od Rakouska, naopak prospěch jejich jest vábiti a tahnouti za sebou do Rakouska ještě jiné své spolukmenovce, s tou ovšem výminkou, kdyby živobytí pod rakouskou vládou skutečně takové bylo, aby mohlo někoho vábiti, což ale dokonce jest na vůli zase jen vládě rakouské.
Slovanská politika v Rakousích tedy především žádá, neploditi různice, záští, nedůvěry a podezření jednotlivých slovanských kmenů proti druhým ani naschvál, ani chytrostí, ani z nevědomosti; nedávati ku př. naschvál české špatné úředníky (odpadky z toho co se již doma potřebovati nemůže) k jiným Slovanům, aby tak dostali zášť proti Čechům; neboť zrovna v té věci neplatná jest stará zásada rakouská: Divide et impera (rozděl a pak panovati budeš), a zrovna naopak, jen svornost a bratrská náklonnost mezi slovanskými kmeny jest nejpevnejší páskou rakouského mocnářství.
Slovanská politika dále žádá, aby se napomáhalo k bližšímu spojení posud roztrhaných částí jednotlivých slovanských kmenů v Rakousích, totiž Čechoslovanů a Jihoslovanů.
Čechoslovanské země, Čechy, Morava, část Slezska a Slovenska v Uhřích jsou již dávno v literárním a duševním životě jedním národem, a větší část jejich byla již i jedním státem. Znamenitější duchové jak z Čech, tak z Moravy, tak i ze Slovenska od jakživa směřovali k úplnému spojení těchto zemi jednoho národu, a považovali sebe vždy za údy jednoho kmene, na co svědčí jména a spisy nejznamenitějších mužů ze všech těch krajin.
Předsudky sprostého, zaslepeného lidu, podporovány a podpalovány vždycky od našich nepřátel a bohužel! v novějších dobách i od některých chybujících našinců, nesmějí nikoho mýliti. Zdaž nepanují rovní předsudkové, sočení, nepřátelství a nadávky mezi jednotlivými provinciemi německými, ba i mezi sousedními vesnicemi a přece to nezabraňuje jim považovati se za údy jednoho těla? Chybná politika p. Štúrova, který vždy, nedbaje nic na národy, o to usiloval odtrhnouti Slovensko literaturně od nás a založiti tam novou zcela samostatnou národnost slovanskou, ukázala se nejlépe v r. 1848. Dříve vždy říkal p. Štúr, že jen takovou cestou, jakou on nastoupil, dá se oživiti a povzbuditi kmen slovenský, a několik set povstalců národních proti Maďarům byl celý resultát politiky páně Štúrovy. Jak zcela jinak by bylo vypadlo národní povstání na Slovensku, kdyby se byl starý svazek s Moravou a s Čechy nezrušil, na tisíce smělé a slovanskými zásadami rozhárané mládeže z Čech a z Moravy s velikou podporou materialní bylo by vtrhlo přes Tatry do všech končin Slovenska, a celé spící dosud Slovensko strženo jejich enthusiasmem, bylo by stálo jako jeden muž v boji ke svému osvobození od Maďarů, a - tuť by tam jiste neměli maďaronské komisary jako jich nemají mezi sebou Chorvaté. V politice nesmíme nikdy dáti přednost myšlénkám a plánům poetickým, nemajícím v skutečnosti základu. Při všech dobrých vlastnostech, které má slovenský lid, nesmíme zapomínati, že až do poslední doby byl v tuhé porobě maďarské šlechty, a že všechna skoro intelligence, jak již to uherské zřízení sebou neslo, přiznávala se k maďaronům, že tedy by skutečný div býti musel, kdyby okolnosti na Slovensku byly jiné než jsou, a kdyby se lid slovenský více o své vyšší záležitosti staral a výše se nad pouhé hmotné žádosti povznášel.
Nechme jen nějaký čas uplynouti ve svobodě lidu od poroby panské, a uvidíme, jak se celý slovenský kmen povznese, jak staroslovanské dobré vlastnosti udušené maďarskou porobou zase se objeví. Veliké naděje můžeme míti na Slováky, ba odtamtud z Tater musíme očekávati nové síly, zmlazení našeho celého českoslovanského národu. Jest též i naděje, že žádný vůdce ratolesti slovenské nebude již nyní opakovati chybnou politiku p. Štúrovu, a že kdyby se i chtělo opakovati, nenajde ve vzdělanější mládeži slovenské žádného sluchu a ohlasu. - Jeden z hlavnějších nedůstatků mezi Slováky jest slabý počet tak nazvané intelligence, k odstranění jeho musíme se uchopiti dvou cest; předně, aby schopní a řádní, slovansky smýšlející mladíkové z Moravy a z Čech usazovali se na Slovensku co úředníci, professoři, učitelové, technikové, za druhé ale a to důležitější jest, abychom si hleděli získati pro sebe tak nazvané maďarony. Maďaronů (t. j. Slováků rodilých držících se Maďarstva) jsou dva druhy, jedni drželi se Maďarů z příčin podlých a chlebařských, drželi se totíž panujících, aby s nimi měli podílu v panování jejich a zradili národ svůj pro kus chleba. Na těch nic není záleženo, ti se beztoho zase přidají ke každému, kdo vyhraje. Jíní ale drží s Maďary z příčin šlechetných, vidouce totiž v Maďařích zástupce svobodomyslnosti, a Slováky majíce za nástroj despotie. Víme dobře, že jak tak i Maďaři proti nám Slovanům mezi jinými také té nechvalitebné, ba ďábelské taktiky užívali, že nás představovali co lid podlý, v despotii si libující, a jmenovitě nám vždy jakési tajné sympathie k ruskému caru připisovali. Což divu tedy, že mnohý, jsa přítel svobody a neznaje naše snažení a jsa již od mládí v takových báchorkách vypěstován, jako slepý Šavel bojoval s Maďary proti své vlastní krvi. Naše starost budiž nyní, aby se z mnohých těch slovanských Šavlů Pavlové stali, a získáme si tak mnoho dobrých sil. Neboť nepochybuji, že mužové, kteří ze šlechetných (ovšem bludných) ohledů propůjčili Maďarům beznadějným sil a duši svých, tím živěji se uchopí mnohem zdravější, mnohem nadějnější, mnohem větší myšlénky Slovanstva, jen když jim dopomůžeme k tomu, aby jasně viděli k čemu směřujeme, aby poznali šlechetnost, velikost a krásu našich účelů!
Kdyby Praha ležela asi na tom místě na Moravě, kde jest Hradiště, nemuseli bychom velikých starostí míti o konečné spojení všech tří zemí našeho kmene: avšak s druhé strany zase sluší uznati, že by snad již mnohem větší část Čech poněmčena byla, kdyby právě Praha nebyla co veliká pevnost národního ducha českého na blízku. A co se odporu Moravy proti užšímu svazku s námi dotýče, myslíme, že čas sám nejlépe odstraní všechny dosavadní překážky, každé nucení a silné přemlouváni bylo by nyní zbytečné a vedlo by zrovna k protivným následkům. Nechme jenom Moravu pokračovati ještě nějaký čas ve slovanském životě, jenž tam teprva v prvních počátcích nastal, a uvidime, že touha Moravanů samých po spojení s námi bude zrovna taková jako byla naše r. 1848.
Postavení Jihoslovanů jest na ten čas s ohledem na liberální a politickou jednotu mnohem obtížnější než naše. Předně jest již vjazyku samém větší rozdrobenost a větší také rozdíl mezi jednotlivými podnářečími nežli u nás, za druhé myšlénka literární jednoty teprva asi od 20 let řádně povstalá, v politickém ohledu jest též veliká strakatina rozličných zemiček pod rozličnými potentáty a rozličnými zákony, a kdyby se všechno dobře vedlo, zůstane přece naposledy nebezpečný a jednotě protivný dualismus latinský a řecký, jenž se na literaturu i na náboženství rovnou měrou vztahuje. Při tom jsou Jihoslované, co se vzdělání lidu obecného a literatury týče, ještě mnohem pozadu za námi: za to ale mají v sobě více mladistvého života, více síly, za to mají lepší zeměpisné položení při moři.
Pět literatur panovalo až do posledních dob mezi Jihoslovany a sice srbská, dalmatinsko-dubrovnická, galgolitická, chorvatská (provincialní) a krajínská (slovinská), při čemž ještě ani nebéřeme ohledu ani na Bulhary ani na rozličné velmi znamenité odchylky v pravopise, strany kterého si Jihoslované věru již dobyli korunu mučednickou rozličnými pravopisnými sektami. Od té doby však, co Chorvaté působením Dr. Gáje opustili svůj provincialní dialekt a přijali nářečí dubrovnické, již dříve dosti hojnou literaturu měvší, za svůj jazyk spisovní, opravivše toliko pravopis dle vzoru českého, stal se nesmírný krok k literárnímu spojení všech Jihoslovanů. Sluší tedy věděti, že se dubrovnické nářečí od srbského skoro v ničem nelíší, a že to jest vlastně srbština psaná jen latinskými literami. U Chorvatů již přijetí tohoto spisovního jazyka stalo se nevyvratným skutkem, a tak vlastně již mají Jihoslované jen jediný spisovní jazyk, s tím toliko arci velikym nepohodlím, že vyznavačové řecko-slovanské církve, Srbové, píší literami řeckoslovanskými (cyrillicou) a vyznavačové římsko-katolické víry latinskými. Střediště prvních jest srbský Bělehrad, střediště druhých jest až dosud Záhřeb.2 Slovinci, totiž obyvatelé slovanští v Koroši (Korutanech), v Krajině, ve Štyrsku a vůbec v tak nazvaném král. ilyrském mají ovšem nářečí velmi znamenitě se od spisovního jazyka srbsko-ilyrského lišící, jakož vůbec tento kmen jsa více podroben hubícímu vlivu němčiny také v každém jiném způsobu se liší od Jihoslovanů: v novějších dobách ale panuje mezi všemi vzdělanejšími Slovinci a jmenovitě mezi mladšim spisovatelstvemi chvalitebné přičinění, přibližovati se poznenáhla vždy více k hlavnímu spisovnímu jazyku dubrovnicko-srbskému a spojiti se s ním i časein svým zúplna. Již nyní přijat jest zúplna pravopis záhřebský, místo předešlého nesmírně neohrabaného, a každou dobou vidíme růsti téměř podobnost slovenštiny k srbštině. - Glagolská literatura, jakož pouze církevní mizí také ode dne ke dnu ze života a vstupuje do řady starožitností. V Dalmatsku konečně drží se ještě někteří pedanti aneb alespoň drželi se až do poslední chvíle starého dubrovnického pravopisu, nemajíce ani tak málo citu slušnosti v sobě, aby přijali několik nepatrných změn v pravopisu k vůli Chorvatům, kteří jejich nářečí celé přijali místo svého.
Již dříve jednou před několika lety tuším, r. 1846 podotknuli jsme, že vlastně mezi námi Čechoslovany a Jihoslovany nejlepší a nejprospěšnější pro obě strany panovati může spojení, a pravdivost toho ukázala se zvlaště roku 1848, kdežto my a Jihoslované zůstali jsme si věrni v duševním a v hmotném odporu proti Maďarům; tuším že ještě budoucně zvláště setkáme-li se kdy na říšském sněmu pohromadě, ukáže se veliká příbuznost našich interesů a potřeb. To však jest hlavní základ celé slovanské politiky a jediná cesta ke skutečnému vítězství, abychom se jedni druhých nespouštěli, ani tenkrát kdyby skutecně z nějakého jiného spojení vysvítal okamžitý prospěch pro jednoho nebo druhého. Zásada naše musí býti: Buď všichni budeme svobodni nebo všichni upadneme! Proti této zásadě prohřešili se Poláci, bojujíce v řadách maďarských proti Jihoslovanům a Slovákům; proti té samé zásadě bychom se byli prohřešili my Čechové, kdybychom byli svolili k návrhu maďarskému, že nám české koruně chtějí pojistiti ta samá práva v Rakousích jako má (neb vlastně měla) uherská, jestli upustíme od spojení se Slováky a s Jihoslovany; proti té samé zásadě byli by se prohřešili Chorvati, kdyby byli přijali od Maďarů neodvislost své země, obětovali za to Srby a Slováky maďaronské nadvládě. - Jediná moudrá i pro budoucnost vydatná politika naše jest ono poučení, které dalo kníže moravské svým synům na svazku hůlek spojených nerozlomitelném, ale na křehkosti každé jednotlivé hůlky o sobě. Co by nám pomohlo, kdyby jeden z našich kmenů opustiv a zradiv ostatní, dosáhl něčeho pro sebe: přišel by čas a zase by se mu to odňalo, a kdo by se zastal pak toho osamotnělého kmene, když by zatím ostatní kmenové již snad byli zničeni? Jenom solidárnost všech slabších kmenů slovanských v dobrém i v zlém dává nám pevné naděje.
Tu však přícházíme k truchlivému výjevu Slovanstva, k mrzuté otázce polsko-rusínské. Jest jisto, že mezi Poláky a Rusíny panuje nepřátelství nezhojitelné, neboť mezi nimi jest boj o život a o smrt, rozjedovatělý ještě k tomu náboženskou nenávistí. Jak známo totiž považují a vydávají Poláci Rusíny ustavičně jenom za vesnický dialekt (nářečí) polštiny a nechtí je uznati žádným způsobem za národ slovanský. Litujeme velice, že v tom ohledu nemůžeme ani my, ani také skutečnost sama dáti Polákům za pravdu. Gramatické důvody nejsou v takovém pádu rozhodné, neboť ku př. jest portugezský jazyk mnohem bližší španělského než tak nazvané plattdeutsch jazyku sprostého Rakušáka, přece však Rakušák i Hanoverán mají dohromady jeden spisovní jazyk, ale portugalská literatura jest od španělské docela oddělena. S tím samým právem jako Poláci mohli bychom i my Čechové vydávati nářečí rusínské za dialekt našeho jazyka alespoň každému, kdo češtinu, polštinu i maloruštinu zná, vždycky větší příbuznost maloruštiny s češtinou než s polštinou do oči padnouti musela. A kdybybyly okolnosti historické jiné, kdyby ku př. Čechové byli za časů husitských se svými liberálními a svobodomyslnými zásadami zvítězili, a kdyby v jisté míře zůstávajíce nebyli mezi sebou dali vzniku tolika přepjatým sektám, kdyby pak byli od tohoto ustavičně duševně i materialně postupovali: kdož ví, jestli by nyní nebyla čeština spisovním jazykem všech Slovanů a jestli by se všechny ostatní nářečí nepovažovaly za dialekty češtiny? - Kdyby se ku př. Poláci při těch samých okolnostech, ve kterých žili, byli přiznávali místo latinsko-katolického ritusu k slovansko-unitsko-katolickému jisto jest, že by Rusíni až do dnešního dne byli dialektem polštiny a že by se od ni nikdy netrhali.
Poláky vůbec zabila, jak to nyní již osvícenější mužové jejich sami uznávají, slepá úslužnost k Římu, kterou oni držely mylně za katolickou víru, místo pravých katolických křesťanů stali se sluhami zkažených papežů a jezovitů a tím se vlastně zahubili. Když totiž Poláci za té doby, ve které Rusini na množstvi menších knížetství roztrháni byli, dobyli všechny skoro země od nich obývané a ku svému království je připojili: toho času přiznávali se všichni Rusíni ke křesťanství katolickému ritusu řecko-slovanského a Poláci k latinsko-římskému. Známo jest, že beztoho panovala vždy mezi těmito jinak v podstatných věcech dogmatických skoro stejnými vírami veliká zášť, která svuj hlavní pramen měla v nenasycenosti římské kurie po světském panování. Slované jihoslovanští, o které se též oba tyto ritusy pokoušeli, a Poláci s Rusíny stali se obětí tohoto nekřesťanského sočení. Poláci zvláště podali se zcela za nástroj jezovitů, vyslaných od papeže k obráceni Rusínů k římskému ritusu, a vykonávali slepě, myslíce se tím Bohu zavděčiti, všechny ukrutnosti a hanebnosti proti svým slovanským spolubratřím a přivedli je konečně k tak zv. unii, to jest, že uznali papeže řimského za hlavu, ale zůstali při svém slovanském ritusu a při ženatých kněžích. S touto unií nebyli však jezovité nikdy spokojeni, považujíce ji jen vždycky za přechod k úplnému latinskému ritusu i s bezženstvím kněžským, a všelikými podskoky hleděli vždy tohoto účelu svého konečně provésti. Těmito náboženskými rozmíškami, při kterých se Rusínům skutečně nejvetší bezpráví od Poláků dálo, při kterých proti nim dle známých jezovitských zásad jakožto proti kaciřům každý podvod a zrušení slova, každý prostředek dovolený byl, zakořenena jest taková nenávist Rusínů proti všem Polákům, která se jiz skoro neda asi vyplemeniti. Šlechta rusínská dílem přistoupila zcela k Polákům i dle víry i dle národnosti anebo vyhubena jest, tak že konečně pán, katolík a Polák, nevolník a Rusín byli již stejné významy a zášť utiskovaného nevolníka spojila se se záští utiskovaného křesťana. Šlechta jest posud ve všech rusínských krajinach katolická a polská, lid ale posud řecko-slovan-ského ritusu a všude tam, kde k Rusku připadli, přestoupili Rusíni zase najednou ke své prvotní a jim velmi milé víře nazpět.
Dle toho pozná každý, jak marné, ba dětinské jsou řeči Poláků o restituci (navrácení) Polsky v prvotních hranicích; neboť každý, kdo zaslepen není předsudky, musí viděti, že země rusínské navždy jsou ztraceny pro Poláky. To však Poláci nahlížeti nechtějí a v tom jest dle mého mínění hlavní chyba jejich celé politiky.
Jisto jest, že Rusíni nemají velikou příchylnost ani k caru ruskému a absolutní vládě, ani k Velkorusům samým, pod jejichžto panování nyní přišli. Rusíni jsou v každém ohledu, i v jazyku, i v obyčejích, i v historii samostatný slovanský kmen asi 12 milionů silný, bydlí v jižní časti Ruska a v Uhřích, a ačkoli se mezi nimi pod ruskou vládou již nyní silně počíná zakořeňovati literatura a řeč velkoruská, přece ještě posud zachovali upomínky své samostatné literatury. Posud ještě vycházejí v Rusích knihy některé v maloruském jazyku, a v Haliči pěstuje se od r. 1848 velmi horlivě rusínský jazyk, a kdyby okolnosti byly příznivy, bylo by vždy ještě možná, že by se Rusíni jakožto pátý samostatný slovanský kmen mezi ostatní přidružilí, ačkoli se upříti nedá, že již mnoho v tomto ohledu promeškáno jest.
Strany Rusínů jest tedy trojí vyhlídka do budoucnosti: první jest, kdyby rakouská vláda všemožně zvelebení národnosti rusínské v Haliči a v Uhřich podporovala, s tím účelem, aby se co samostatný svobodný slovanský kmen se všemi historickými upomínkami své minulosti ustálili, a jako vzor následování hodný svítili svým spolukmenovcům pod ruskou vládou stojícím, lákajíce je k sympathiím a ke spojení. Vliv svobodné rusínské zemi s asi 4,500 000 obyvatelů v Haliči a v Uhřích, na Rusko by byl velmi důležitý, a když povážíme, že by kromě kmenové hrdosti ještě i emancipace sedláků rusínských v Haliči působila silně na spolukmenovce za ruskými hranicemi, jindy volné Kozáky, nyní mužíky poddané s tělem a s duši vrchnostem svým: nedá se upřiti, že by Rakousko mělo silnou zbraň v rukou proti ruskému samovladaři. K tomu účelu musela by se ale národnost rusínská upřímně a s bystrým rozumem podporovati, aby co možná nejdříve rozkvětu dosáhla: ne ale tak polovičně jako jest již vubec způsob v Rakousích, že se jednou rukou dává a druhou béře, ne tak jako se děje posud v Haliči a v Uhřích, že vláda na papíře Rusínům a Slovákům práva dává, ve skutečném životě ale jim je od polské a maďarské šlechty zabraňovati a zkracovati nechává. Neboť by ani nikdo nevěřil, že polská i maďarská šlechta při svém pronásledování od vlády rakouské přece ještě posud v zemi drží vládu nad Rusíny a nad Slováky dle starého zvyku a na základě sociálních poměrů. Při všech nepříznivých instrukcích, které snad vláda proti polské a maďarské šlechtě dává, umějí si tyto přece vždy úřednictvo svým sociálním vlivem na svou stranu dostati, a tím všechny instrukce na jinou stranu obrátiti. Stav Rusínů jest ale takový, že bez dobře provedené podpory vládní nemohou se vlastními silami brzy povznésti: nemaji kromě svých kněží žádné intelligence protože šlechta všechna a s ní celá tak nazvaná intelligence k Polákům se drží.
Nebude-li ale vláda rakouská svému prospěchu rozuměti, upadnou Rusíni rakouští buď pod vliv národnosti polské, což jest druhá jejich vyhlídka, jak jsme ale již svrchu pravili, velmi málo pravdě podobná: anebo pod vliv Velkorusů, k čemu se také dle nynějšího nepraktického jednání naší vlády všechno nakloňuje. Že se ostatně také Rusíni pod ruskou vládou nikdy nemohou udržeti co samostatný kmen, leč kdyby dostávali k tomu od svých rakouských spolukmenovců posily: rozumí se samo sebou, a nepoštěstí-li se tedy utvoriti z Rusínů haličských silný, vzdělaný a samostatný kmen slovanský, rozhodnuto jest již tím sesílení Velkorusů o 12 milionů Rusínů. Další následky z toho zanecháváme každému myslícímu na uváženou: jakož i to, jestli by Poláci mnohem více neuškodili absolutismu ruskému, kdyby podporovali snažení Rusínů o samostatnost literární a národní, a kdyby jmenovitě polská šlechta mezi Rusy bydlící sama se k nim přiznala, a na místo osočování jim raději pomáhala, jsouc beztoho kost z jejich kostí. -
Zbývá nám ještě v krátkosti zmíniti se o Slovanech, kromě Rakouska obývajicích, a sice o Slovanech pod ruskou, tureckou a německou vládou. Pod německou vládou vede se nyní Slovanům nejhůř, a zřejmě se již ukazuje chuť i pruské i saské vlády k úplnému poněmčení nejen Lužičanů, nýbrž i Poláků pozňanských a slezských. O Slovanech pod tureckou vládou nedá se nic kratšeji a spolu důkladněji povědíti než to, že se Rusové všemožně snaží zakotviti mezi nimi vliv svůj a zrušiti tak konečně říši tureckou, což se vždy více připravuje. Rusko samo ovšem jest stát zcela slovanský, mýlíl by se ale ten, kdo by myslil, že nynejší vláda ruská skutečně již všeho toho použila a používá, co by z myšlénky Slovanstva pro sebe ukořistiti mohla. Ruská diplomatie, jak uznáno, nejchytřejší, obyčejně jde při všem cestou velmi dlouhou, ale jistou, ruský orel nezarazí tak lehce někde svoje drápy, ale kde je zarazí, tam již obyčejně také zaraženy zůstanou. A jaké jsou opravdivé myšlénky a plány cara petrohradského a jeho diplomatů o konečném uspořadání zapletených evropských záležitostí, kdož to může věděti? Historii nazval onen římský mudrc učitelkou života, a historie nám praví, že Rusko napřed také začalo Polsku pomáhat, a z toho pomáhání vyšlo konečně rozdělení Polska a připojení největší části k Rusku. To budiž za výstrahu těm, kterým Rusko v novějších dobách také pomáhalo. Avšak mluvme zřejmě, dobře míněná rada a výstraha najde snad svého místa. Dle našeho mínění Rakousko jen v poctivé konstituční vládě, a rovněž tak v poctivém držení svého slova o rovnoprávnosti národní najde platné záštity a základ pro budoucnost.
Rakouská vláda nemůže býti tak dalece zaslepena, aby nenahlížela, že naše slovanská politika úplně směřovala k prospěchu Rakouska, a nepochopujeme až podnes příčiny, pro které se vláda naše sama vzdala všeho toho prospěchu a nepřijala ruku slovanskou v upřímnostijí podanou. Neboť nyní již nikomu tajno býti nemůže, že ministerstvo naše držíc se centralisace, úplně nastoupilo politiku německou aneb lépe ještě řečeno maďarsko-německou. Politika maďarsko-německá jest ale slovanské zcela protivná a proto nevyhnutelně musi býti všichni Slované v opposici.
Účel naší slovanské politiky jest: přivésti všechny západní a jižní kmeny slovanské do spojení, a skrze toto spojení pojistiti každému z nich svobodu, samostatnost a rozkvět života národního. Poněvadž již větší čásť těchto slovanských kmenů skutečně v rakouském mocnářství pohromadě jest, usnadněno jest tím znamenitě dosažení našeho účelu, musíme totiž k tomu směřovat, aby se zřízení Rakouska tak přetvořilo, jak toho zapotřebí jest k našim potřebám a hlavně k tomu, aby i jini naši spolukmenovci, posud kromě Rakouska bydlící, přáti sobě mohli spojení s námi. Poněvadž ale nynější vláda k dosažení našeho účele nepomáhá, musíme tedy hleděti na cestě opposiční dosáhnouti proti vládě svého cíle. Cesta, na které vláda nynější jde, jest centralisace se zdánlivou stavovskou konstitucí a zdánlivou rovnoprávností: cesta naše jest foederace s opravdivou demokratickou konstitucí as opravdivou rovnoprávností. Tyto cesty jsou sobě zpříma protivné, a nemůže tedy nikdo zároveň s vládou a s námi držeti, tak jako nikdo nemůže býti spolu v ohni a ve vodě.
To jsou ty jediné v Rakousích možné politické strany, to jsou ti rakouští torries a whigs, kteří se v budoucnosti potýkati budou o panování v Rakousích. Tu přestává všeliké chytráctví a stavění se na obě strany, které právě nyní u nás v Čechách modou býti začihá; kdo není s námi, jest proti nám, musí každá strana takovým spekulantům do očí povědíti, a nenechat nikdy platiti ty známé již výmluvy o prostřední cestě, o mírnosti atd. Mírnost nezáleží v tom, abychom s nikým zcela nedrželi, nýbrž s každým trochu, abychom opatrně čekali, až která strana vyhraje, a proto se se žádnou docela nespojili ale také si se žádnou úplné nepřátelství nezpůsobili, mírnost nezáleží v tom, abychom neměli žádné zásady a žádné přesvědčení: mírnost zaležeti může jedině v tom, že své přesvědčení nikomu násilnickými prostředky vnucovati nechceme, že své zásady na cestě rozumové skrze poučení a důkazy rozšiřujeme atd.
Máme li však na cestě opposiční k nějakým výsledkům dojíti, zapotřebí jest především dobré organisace a souměrného, dobře vypočteného působení. Až posud může se říci, držel nás pohromadě více instinkt, cit společného nebezpečenství a společne náklonnosti, zapotřebí ale jest, abychom nyní již s úplným vědomím o účelu svém a o prostředcích společně dále pracovali, jakožto dobře organisované strany: Jmenovitě ale abychom jako posud nebyli jeden kmen od druhého odloučeni, nýbrž abychom si hledali prostředků, kterak bychom udržeti mohli mezi sebou stálé spojení, řídíce se jeden podle druhého ve svých krocích a nepočínaje jeden kmen nic důležitějšího bez vědomí a bez schválení ostatních.
Ne dosti na tom, abychom jen my, slovanští kmenové, mezi sebou ve stálém spojení byli, zapotřebí jest, abychom též i s neslovanskými národy, s kterými máme společný osud a společné snažení, se srozuměti hleděli, a svazek přátelství a podpory uzavřeli. Především sem náleží Rumunové, pak i Vlachové a z části také i sami Maďaři.
Co se ale v tomto ohledu nám samotným Čechoslovanům zvláště na srdce klásti musí, jest především jistá disciplina strany. Dvě chyby se v tomto ohledu mezi námi zvláště pozorují: totiž někdy příliš lehkomyslná důvěra a někdy zas příliš zbytečná nedůvěra. Oboji jsme v r. 1848 a 1849 bohužel velmi často pozorovali. Jak mnohým, kteří posud ničim nedokázali ani schopnost svou ani obětavost nějakou k národu a péči o jeho blaho, věřilo se tenkrát neobmezeně, jen proto, že hodně radikálně křičeli, a přesvědčili jsme se nyní, že mnozí z nich v čas nebezpečí docela umlkli, aneb dokonce veliký skok od nejostřejšího radikalství až k vládní služebnosti učinili, aneb při všem svém dobrém mínění svými nemotornými kousky jenom ostudu celé straně způsobili a nám uškodili.
Na druhé straně ale jsme zase museli v těchto letech slyšet ostudit i od upřímných našinců muže, kteří po celý svůj život neunavně pro národ pracovali. a kteří by s velikými schopnostmi svými chloubou byli každého národu, a proč? - protože některé jejich myšlénky byly jiné než ty, které se tehdá podle panující mody za samospasitelné pokládaly!
Věru v tom ohledu nemůžeme dosti důtklivě naší straně na srdce položiti následující pravidlo: Když pozorujete, že některý muž, mající již zásluhy o národ, a dokázavši již mnohými způsoby své upřímné vlastenectví, v některé věci jiné projevuje smýšlení než vy, varujte se, abyste ho hned proto za nějakého zrádce nepovažovali, abyste hned nějakou hanebnou neb sprostou příčinu této jeho myšlénky nehledali. Přejte každému jeho osobní přesvedčení v některých věcech, neboť možná není, aby všichni lidé smýšleli o všech věcech docela stejně a jako podle komanda! Vidíte ze všech stran, jak se štědře protivníci naši odmeňují těm, kteří jim pomáhají: my tedy nemohouce takových odměn dávati, alespoň neházejme na své dobrodince kamením a neoplácejme jim nevděkem a urážkami, a nepotvrzujme staré přísloví a pravidlo: že národové jsou obyčejně nevděční ke svým zasloužilým mužům. Ovšem jest pravda, že se řádný vlastenec a opravdový syn svého národu ani žádným nevděkem odehnati a odstrčiti nedá od plnění svých povinností k národu. Avšak pomyslete si jak trpký musí být cit takového muže, který beze vší odměny jen z pouhé oddanosti pro vas tak dlouho pracoval, a kterému pak za to zaplatíte místo lásky a vážnosti nadávkami a hrubými podezřeními! Mnohé slabší duše ale opravdu nevděk podobný na vždy nám odcizí.
Nechceme, aby těmto naším slovům někdo špatně rozuměl, jako bychom snad žádali slepou důvěru! Slepá důvěra nesluší žádnému rozumnému muži, a ani v Boha nemá míti slepou, nýbrž rozumnou důvěru, totiž přesvědčení, že s námi žadný zlý úmysl míti nemůže. Tím méně sluší tedy míti slepou důvěru i v nejlepšího člověka. Veliký ale jest rozdíl mezi slepou důvěrou a mezi lehkomyslným osočovaním zasloužilých mužů proto, že v některé věci jsou jiného mínění.
Na to také zvláště nikdy zapomenouti nesmíme, že kolikráte neradno jest své mínění o každé veci zcela, jak říkáme, na krám vyložiti, a že také není zapotřebí ani užitečno, aby protivníci znali vždycky každý náš úmysl, zkrátka, že jsou kolikráte příčiny některé, které se vytrubovati nedají a nemusejí, a že se vůbec nechodí na ptáky s tureckou muzikou: a proto také, když někdo hned nevidí, k čemu by mohlo něco být dobré a proč se něco řeklo tak a ne jinak, nemá již hned bouřit a podezření míti, nýbrž dočkati času.
Nevyhnutelno jest nám ale, abychom co nejdříve zřídili si spolek politicky-národní, jenž by jakožto hlavní sbor na čele stál všelikého národního počínání. Jestli obležení v Praze již brzy konec svůj nevezme; musíme věru prozatím zříditi takový spolek někde jinde, kde zákon associační platnost má. My co nejdříve podáme v listech svých návrh k podobnému spolku na uváženou celé naší strany. Bez takového střediště jest celé naše působení jen roztrhané a nemůže vésti k žádnému vydatnému prospěchu.
Druhé naše přičinění musí pak býti, aby naše politické časopisectví nějak řádněji zřízeno bylo, a více podpory nalezalo nejen hmotné peněžité, nýbrž čehož více ještě se nedostává, duševní spisovatelské. Také strany toho dovolím si co nejdříve podati návrh svůj obecenstvu našemu na uváženou: důležitost jeho neupře nikdo, kdo pozoruje, jak se vládní časopisectvo pořád zmáhá a ze všech stran k sobě spisovatelské síly vábí a nám jich ubírá. Považme, že nyní „Slovan“ a „Večerní List“ jsou alfa a omega celé české neodvislé žurnalistiky !! Považme, že na Moravě a ve Slovensku nemáme ani jeden politický neodvislý časopis! A to při svobodě tisku, při konstituci. Nezapomínejme, jak daleko jsme tu již za r. 1848 a 1849 nazpět, kdežto jsme měli tolik časopisů!
Emancipace od němectví musí být v každém ohledu naše heslo a proto budiž studium jazyku a literatur románských, zvláště pak anglické a francouzské, hlavní péče všech našich nadanějších a vzdělanějších mladíků. Toto studium přesvědčí každého, kterak největší část vzdělanosti německé a veškeré té zásoby knih a myšlének, s nimiž se Němci naproti nám tak rádi chlubívají, vážena jest od Angličanů a Francouzů, a kterak pro nás velice prospěšno bude, nabírati zrovna z pramene tam, kde se nám nabíraní milerádo popřeje beze všelikého vychlubování a vyčítání. Politování hodno jest, že ani nemáme ještě pomocných filologických spisů v našem jazyku k naučení se angličiny, frančiny a že musíme obyčejně zase jen skrze velikou okliku totiž z německých slovníků a mluvnic k poznání tech jazyků přicházeti, ačkoliv Rusové a Poláci mají v tom ohledu velmi dobré práce, kterých i my použiti můžeme, a dle kterých by téměř jen hračka byla česko-anglické a česko-francouzské mluvnice slovníky sestaviti, kdyby se jen někdo v tu práci uvázati chtěl. V tom ohledu musí se naší Matici spravedlivá předhůzka činiti, že ve vydávání spisů svých příliš náhodou a passivně se říditi nechává, a málo kdy aktivně na vypracování a vydání jístých potřebných a užitečných spisů působí.
Co se ostatně svazku mezi slovanskými kmeny týče, byl by ovšem ideal, aby Čechoslované, Jihoslované, Poláci, Rusíni všichni dohromady docela stejnou řídili se politikou, a jdouce všichni jednou cestou, v ničem jeden druhého neopouštěli, majice dohromady stejné spojence a stejné nepřátele. Bojím se však, že jako až posud tak ještě na ně jaký čas Poláci tomu budou na závadě, že nebudou totiž chtít ještě upustiti od své zcela chybné a neslovanské, nám všem a jim samotným zvláště škodlivé politiky. Poláci totiž až posud příliš ještě přeceňují své síly, a abychom se tak vyjádřili, stydí se ve své šlechtické pýše vstoupiti s námi do spojení. Za krátký čas ale přijdou Polaci na ta místa, kde i my Jihoslované budeme dále v moci než oni a pak jistě se s námi spojí, jen aby to nebylo pozdě! Poláci musejí upustiti docela od všelikého panovaní nad Rusíny a třeba to bylo pod firmou bratrství cum reservatione mentali; oni mají uznat Rusíny za zcela sobě rovný slovanský kmen, a ještě více, oni se tak dalece zapříti musejí, aby odřeknouce se na vždy krajů od Rusínů obývaných, ještě i Rusíny sami všemožně podporovali ve zvelebování jejich nářečí a povznášení národu, oni sobě musejí z Rusínů, které až posavad jen za své sedláky ve veliké šachové partii považovali, učiniti sobě pevné upřímné spojence; to jest dle našeho přesvědčení, kteréhož příčiny ostatně zevrubně zde vykládati za potřebné neuznáváme, jediná cesta, na které Poláci také sami k něčemu dojíti mohou. Poláci se přesvědčili až posud s velikými škodami, že všeliké spoléháni se na pomoc jiných národů bylo marné, a že se jich jen všude nelítostně zneužívalo za prostředek jak od Francouzů, tak od Němců, tak i od Maďarů. Pomoz sobě sám a Bůh ti pomůže! budiž tedy od nynějška jejich heslo. Jen v nezištném a bratrském svazku s námi kyne jim pevná naděje na jisté budoucí, třeba ne hned okamžité, vítězství. Svazek vzájemné podporu ochrany mezi Poláky, Čechoslovany, Jihoslovany a Rusíny jest jediný pravý základ svobody slabších středoevropských národů, jest to amphyctionský spolek k hájení práv proti mocným škůdcům a násilníkům, on nemůže býti založen na žádné zištnosti jednotlivých, nýbrž jen na společné poctivosti a bratrské lásce, na tom citu, že concordia res parvae crescunt t. j., že svornosti malé věci vzrůstají.
Dejž Bůh! aby konečně jednou Poláci nabyli tolik duševní síly a připustili k srdci svému radu naší strany Rusínů. Nahlížíme ovšem, že jest k tomu veliké zapření sama sebe zapotřebí, ale Poláci již tak mnoho utrpěli, tak mnoho obětě přinesli, tak mnoho pokusů učinili pro osvobození svého národu: ať tedy ještě zkusí tento poslední prostředek. Snad mi namítne některý: „Umíte vy, Čechové, nám dobře radit, ale sami též prohlašujete Slováky za nářečí své a chcete, aby s vami jednu spisovní řeč měli.“ Na to odpovídám: Okolnosti jsou zcela jiné, my, Čechové, nikdy jsme ještě politicky nepanovali nad Slováky jako Poláci nad Rusíny, a národ slovenský posud nic zlého od nás nezakusil, ovšem ale leccos dobrého. Avšak kdyby ještě nyní veliká většina Slováků na tom stála, že chtějí býti Slováci zcela zvláštním slovanským kmenem, že chtějí založit a mít svou zcela zvláštni literaturu: budu já, ačkoliv jsem zcela jiného přesvědčení, přece první, který tuto vůli jejich za pravidlo pro sebe uznám, a jim, jakožto samostatnému slovanskému kmenu, ke společnému bratrskému svazku a k vzájemné podpoře zase ruku podám, neboť jsem sobě naučil vůle každého a svobody nade všechno jiné vážiti.
Poznámky
editovat1 Nepatrná část Čechoslovanů v Prusku nepadá zde na váhu.
2 Od Gáje přijala latinsko-jihoslovanská literatura jméno ilyrská, proti kterému ale co pojmenování společnému celého národa veliká opposice povstala.