Články ze Slovana/Kdo jest větší idealista?
| Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský | ||
| Slovanská politika | Kdo jest větší idealista? | Zprávy domácí |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kdo jest větší idealista? |
| Autor: | Karel Havlíček Borovský |
| Zdroj: | citanka.cz |
| Vydáno: | Slovan, 1850 - 1851 |
| Licence: |  PD old 70 |
H. B. „Brněnská Presse“ jedná ve svém č. 177. v dopisu z Vídně o našem článku pod názvem „Slovanská politika“ ve „Slovanu“ uveřejněném, a jak se jíž samo sebou rozumí, nemůže býti s námi skoro v ničem, alespoň v ničem hlavním stejného smýšlení. Nebude nikoho tajno, že „Presse“ při vší své liberální a proti nynějšímu minísterstvu opposiční tendenci, přece nám zase nebezpečná jest svou nesmírnou a neustupnou centralisací, a za ní ukrytým, rovnež tak neustupným němectvím, které právě proto nám nebezpečnějším jest, že není tak nemotorné jako ku př. páně Kurandovo v „Ost-Deutsche Post“. Jakož jest vůbec „Presse“ v každém ohledu schopný a rozumně vedený časopis, tak též umí i svou německou tendencí vždy jen na náležitém místě a na dobrý způsob projeviti pod svou vábivou korouhví: „Gleiches Recht für Alle!“
Držíme zapotřebí odpovědíti tedy na některá mínění, pronešená při této příležitosti proti naší „Slovanské politice“. „Presse“ praví: „Pan Havlíček drží se opatrně jenom literárního panslavismu; jeho strana se za časů s úzkostlivou rychlostí odřekla nešťastného Rusa Bakunina, poněvadž panslavismus směle a horoucími slovy do politického a praktického přeložil.“ Nevím skutečně, nevyložil-li jsem již dosti často, že chtějíce zůstati Slovany, nechceme býti Rusy, což zajisté jest smýšlení Poláků, Čechů i Jihoslovanů, které nevyslovujeme z opatrnosti, nýbrž z opravdivého přesvědčení. Na důkaz ale, že z pouhé opatrnosti a tedy snad ze strachu před kýmsi tak nemluvíme, pravili jsme již nejednou, že raději přece budeme Rusy, než bychom se dali nutit k němectví ! Ovšem, že by nás mnozí naši příznivcové viděli raději tam, kde jest nyní Bakunin, cestující zakladatel ruské republiky, pročež nám to ještě posud odpustiti nemohou, že jsme všichni neřekli o p. Bakuninovi: „Tenť jest náš milý syn, v němžto se nám dobře zalíbilo!“ - „Pes, který mnoho štěká, nekouše!“ praví přísloví, které se r. 1848 na jednom velikém národu ve střední Evropě k naší výstraze a k našemu poučení, zase potvrdilo, jenž nám jednotu svou a velikost hlásal na všech flašinetách, ve všech novinách a také na velkém sněmu, a který jest nyní zrovna tak roztrhaný zrovna tak malý, ba menší ještě než r. 1847! - „Česká demokratie“ -praví „Presse“ dále - „poslouživši věrně a poctivě dynastii, založivši v Holomouci časopisy k podpoře knížete Windischgrätze a vlády, naříká si nyní, že jest špatně odměněna, a že Chorvaté vůbec a ve všech kancelářích mohou užívati svého jazyka, kdežto v Čechách úřadové jen se stranami, ne však mezi sebou česky jednají.“ V této krátké sadě jsou tři chyby a lži historické a ještě k tomu veliký blud politioký. Česká demokratie nezaložila v Holomouci žádné časopisy, tedy také žádné pro vládu a pro Windischgratze, každý ví, že „Oster. Correspondent“ a „Holomoucké Noviny“ byly časopisy vládni. Česká demokratie nesloužila dynastii, nýbrž sobě, a jestli, sloužíc sama sobě, posloužila také zároveň dynastii, jest to jen šťastné sestavení okolností, že se právě interesy dynastie s našimi setkávaly. Nebyli jsme nikdy toho mínění, že jsou národové na světě jen pro dynastie, nýbrž naopak, což také při vší slušné úctě k naší dynastii přece jsme již vicekráte vyslovili: Za třetí jsme ale nenaříkali nikde a nikdy, že Chorvati více dostali než my, neboť hlásáme vždy slovanskou solidárnost, t. j., že síly jednoho kmene slovanského jsou zároveň i síly všech ostatních.
Blud ale politický jest, jestli „Presse“ opravdu myslí, že my Čechové (neb jak nas jmenuje, česká demokratie) naříkame, že jsme od vlády dostali špatnou odměnu za svou podporu. Nedá se ovšem zapřít, že jsme podobná slova často již vyřkli, - ale drží nás snad „Presse“ ještě za takové nováčky v politice, kteří by neviděli žádný rozdíl mezi diplomatickými slovy a skutečnými věcmi? Drží nás „Presse“ za tak naivní politikáře, abychom skutečně očekávali odměnu od diplomatů za skutky, o kterých oni dobře vědí, že jsme je učinili více sobě než jim k vůli? Jest „Presse“ snad vůbec ještě žačkou té idyllické školy, která si zakládá v politice něco na právě a na srdečných citech, jako jsou vděčnost atd. My alespoň dobře víme, že se národům přiměřují práva jejich jen podle té míry, ve které se shledala moc a síla těchto národů.
Gaben mir Rath und gute Lehren,
Ueberschütteten mich mit Ehren
Sagten, dass ich nur warten sollt',
Haben mich protegiren gewollt.
Aber bei all' ihrem Protegiren
Hätt ich können vor Hunger krepiren,
Wär nicht gekommen ein braver Mann
Der nahm sich meiner wacker an:
Braver Mann! er gab mir zu essen
Will es ihm nie und nimmer vergessen.
Schade, dass ich ihn nicht kussen kann:
Denn ich bin selbst dieser brave Mann!
Podle takových zásad žádáme „Presse,“ aby budoucně posuzovala českou a každou jinou slovanskou demokratii.
„Presse“ nazývá mou slovanskou politiku z části idealní, sáhající prý do daleké budoucnosti, a vykládá na to svou vlastní politiku těmito slovy: „Proti slovanské politice v Rakousích stojí ale ještě všeobecná politika rakouská, svobodomyslná, osvícená, opravdu veliká a mocná politika, která chce pro každý národní kmen, pro každého občana v každé části, v každém koutě říše stejnou míru politických, občanských a národních práv, která nynější objem říše za nevyhnutelnost uznává, a na tom, co jest, zkouší zásady svobody.“ Krásná je ovšem tato rakouská politika - na papíře, škoda ale jen, že pan spísovatel těchto krásných slov zapomenul podotknout, kterak by se to všechno také tak krásně do skutečného života uvést dalo? Jakým způsobem se Rakousko zaříditi musí, aby každý kmen, každý občan v každém koutě říše užíval stejnou míru politických, občanských a národních práv? Či snad chce onen srdečně dobrotivý pan spisovatel v „Presse“, pro nás zařídit všude i ve Vlaších a Sedmihradsku české školy, divadla, úřady a horrendum dictu: Slovanskou Lípu, abychom v každém koutě celého Rakouska mohli užívati stejnou míru politických, občanských a národních práv? My jsme ve své slovanské politice, kterou nazývá „Presse“ idealní, alespoň zřejmě vyslovili celý plán, dle kterého se rovnoprávnost uskutečniti má: je-li tedy již naše politika idealní, musí se ona v „ Presse“ vyslovená rakouská politika nejen idealní, nýbrž i fantastickou, a nejenom to, i mystickou nazvati. Každý občan v každém koutě Rakouska stejnou míru občanských, politických a národních práv! Herz! was verlangst du mehr? - Či jest snad onen p. dopisovatel v „Presse“ podšitá liška, která myslí, že nebude mít žádný kmen a žádný občan žádná práva, a že tedy to bude ta stejná míra, asi tak jako hrob vyrovná všechna nedorozumění? Idealní politika jest taková, která nehledí na skutečnost: skutečnost ale v Rakousích jest taková, že každý jednotlivý národ rakouský chce zachovat svou individualnost, a nechce utonout v tak nazvaném „Oesterreichischen Bewusstsein“, čímž jistá strana euphonicky jmenuje své němectví, taková skutečnost byla v Rakousích a bude tak dlouho, pokud nebudou národy tyto vyhubeny. Která politika zasluhuje více jméno idealní, naše, jež založena jest na této skutečnosti, nebo tak nazvaná „Presse“, která se nezakládá na ničem podstatnějším než na srdečném přání jisté, velmi slabé strany? Kdo jest tedy větší idealista?
Konečně ještě jen mimochodem musíme upozorniti „Presse“, že ještě v jedné věci se zmýlila, pravíc totiž, že nás vedli zásady naše do rukou p. ministra Bacha, který nás prý potupně odhodil, když viděl, že jsme spotřebováni." Každý ví, že jest to naopak, a že naopak ministerstvo Daoblhof Bach do našich rukou přišlo ve Vídni, což každý mohl z jeho pozdějších kroků pozorovati, a že nám k vůli odložil pan Bach frankfurtský svůj tricolor, a že jen říjnová revoluce ve Vídni, kterou ještě pan Bach nezpůsobil, zrušila vliv naší strany. Kdo ostatně jest více opotřebován, jestli naše strana nebo p. Bach, o tom ze skromnosti souditi nemůžeme.