Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci/1911/112/Ignát Wurm co do vnitřní své podstaty

Údaje o textu
Titulek: Ignát Wurm co do vnitřní své podstaty
Autor: Miloslava Procházková
Zdroj: Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, č. 112. s. 174–189. Dostupné online.
Vydáno: Olomouc,. prosinec 1911
Licence: PD old 70
Související: Autor:Ignát Wurm
Index stran
Související na Wikidatech: Ignát Wurm

Ignát Wurm co do vnitřní své podstaty.
Malá vzpomínka povahopisná.

Schudli jsme, opětně schudli. Odešel z našeho středu muž, který zůstavil po sobě mezeru, jíž nelze tak snadno vyplniti. Neníť druhého P. Wurma, jak obyčejně jsme mu říkávali. Lidé Wurmova rázu byli snad vždy vzácnými zjevy, ale nyní jich zvláště již není. Tím ovšem nikterak netvrdíme a tvrditi nemůžeme, že bychom neměli mužů — a bylo by smutno, kdyby jich nebylo — kteří vynikají přemnohými vzácnými vlastnostmi, ale aby jediná bytost lidská tvořila tak bohatý souhrn všelikých předností jako Wurmova, přece jen zřídka se naskytá.

A přes to nedochází neobyčejný tento člověk u všech lidí ocenění přiměřeného. A to jest fakt, který žádá osvětlení.

Wurm pohyboval se v mladších létech mnoho ve veřejnosti, nebylo tedy možno, aby nebyla ho poznala i širší veřejnost. Ale takové veřejné vystupování není nikdy dosti spůsobilým, aby odkrylo nám veškeru hodnotu člověka do všech její podrobností, což platí tím spíše u Wurma, poněvadž zde pojí se k tomu ještě druhé příčiny.

Vše na světě podrobeno jest vývoji, ani člověka v jeho životě nevyjímajíc. Vyvíjel se proto i Wurm nejen po umové své stránce, totiž co do rozsahu svého vědění, nýbrž také povahově. Nebylť Wurm ani tímto směrem hned tím, čím byl později přes příznivé podmínky, v nichž vyrůstal, neboť tak děje se u každého člověka, třeba nedospěl vývoj u všech lidí ke stejně cenným výsledkům.

Wurm zdokonaloval se tedy znenáhla, a to každým směrem a proto i povahově. Ale když nadešla doba, že všestranný jeho vývoj nejlépe byl vyvrcholen a jeho povaha nejkrásněji vykrystalisována, že mohl se zváti neobyčejným člověkem po mnohé stránce a že žil mezi námi tak tiše, tak skromně, ale blahodějně jako skutečný světec, nastala ve spůsobu jeho života podstatná změna. Wurm neobjevoval se již tak často ve veřejnosti, nýbrž obmezoval se stále více na svou pracovnu. Zde pak stíhán jsa konečně všelikými značnými pohromami tělesnými — pozbylť otravou krve pravé své ruky a později bylo se mu podrobiti k vůli jazykové rakovině několikráte těžké operaci — přijímal své četné ctitele a přátele, sám málo již jen vycházeje.

l klamal by se, kdo by myslil, že tu snad končí již rozsáhlá činnost Wurmova. Jeho nezdolného ducha nezklátily ani tak těžké pohromy tělesné. Na všem tom, o čemž dříve horlivě pracoval a na čemž s láskou budoval, pokračoval neúnavně budovati dále, svěřuje se se vším, čím stále čilý jeho duch se obíral, svým přátelům a známým nebo také papíru. A to i pak, když již pozbyl své pravé ruky, neboť záhy naučil se psáti rukou levou. Mělť velice rozsáhlou korrespondenci a psal i jinak mnoho. A třeba na zmar nepřicházela žádná z jeho prací písemných, poněvadž vždy rády uveřejňovány byly v některém z našich listů, nevěděl přece nikdo z nezasvěcených, kým byly psány, poněvadž jeho jménem nikdy podepsány nebyly. A to jsou fakta, jimiž nejlépe se vysvětluje, proč Wurma opravdově, tedy celého a jak jevil se i v posledních létech svého života, zná jen málo lidí a proč také nedochází přiměřeného ocenění všeobecně.

Správně oceniti Wurma může toliko, kdo častěji s ním se stýkal a v životě ho pozoroval. Tu za různých podnětů k hovorům i k jednání, které podávaly buď časové zjevy a události, buď všeliké jeho ideály, jeho duchaplné kombinace, jeho hluboké nazírání na všeliké věci a neobyčejná pronikavost a bystrost jeho ducha, kdykoli vyvozoval z některých fakt všeliké důsledky i do budoucna, mohl sledovati a poznávati veliký rozsah a mnohostrannost jeho vědění i vznešenost jeho povahy. Wurm patrně byl nadán v pozdějších létech také zřejmým darem věšteckým, neboť prokázal se nejednou jako prorok neklamný.

Není však úkolem tohoto pojednání, aby zobrazilo vzácného toho muže po každé stránce, tedy také ne po této a ani co do obsáhlosti jeho vědění ani co do mnohostrannosti jeho působení, nýbrž pojednání naše směřuje toliko ku vznešené jeho povaze, jíž chce věnovati malou vzpomínku, aby lépe obeznámili se s ní i ti, kdož neměli dosti příležitosti, aby s Wurmem častěji byli se stýkali osobně.

***

Pokládá-li se v životě lidském nejspolehlivějším měřítkem v posuzování povahy a smýšlení člověka jeho jednání a činění, může se nazvati život Wurmův skutečným zrcadlem vznešené jeho povahy, neboť v něm jasně a zřetelně obrážejí se všechny vzácné jeho názory i krásné jeho smýšlení. Wurm nepatřil k lidem, kteří třeba dobře a krásně myslí a také dobře učí, ale jakmile dojde k činu, malomyslností jati bázlivě ustupují.

Wurm nejednal nikdy jinak, než jak myslil, jak smýšlel a cítil a jak hlásal. Mezi jeho názory a jeho jednáním nebylo nikdy žádného rozporu, žádné nesrovnalosti, nýbrž byla naprostá shoda. Jeho bytost jevila se jako dokonale harmonicky vytvářená jednota. Což má svou podstatnou příčinu. Wurm jako dítě vyrůstal v prostředí zdárnému, mravnímu vývoji velmi příznivém.

Na Wurmovi máme vůbec nejlépe potvrzenu správnost názoru, že jest mravní výchova člověka co do základních svých rysů velice záhy, totiž do sedmého roku jeho života již skončena. Již v této době že buduje příroda na všech schopnostech, spůsobilostech a náchylnostech, jimiž vykazuje se člověk, až dospěje. Příčina toho spočívá na útvarnosti orgánu duševní činnosti. Orgány tyto jsou měkky a stálému vývoji podrobeny, a proto jest spůsob, jakým na ně bylo působeno v prvním věku života, rozhodujícím pro směr, jímž ponese se povaha a smýšlení člověka, až vyspěje. Další vývoj směřuje již jen k určitějšímu vyhloubení nebo vyznačení jednotlivých rysů, či jinak řečeno k dalšímu vytříbení a zušlechtění mravní povahy člověka. A jak již předem jsme se zmínili, byl Wurm tak šťasten, že vyrůstal jako chlapec v domácích poměrech, zdárnému, mravnímu vývoji velice příznivých. Do studií odnášel si ke svému budoucímu karakteru tak výborný mravní podklad, že byl náležitě obrněn vůči všemu nepříznivému vlivu, který doráží na vyspívající mládež jednak školou ve styku se spolužáky ne vesměs dobře vedenými, jednak zevním světem a vůbec všelikými nahodilostmi. A také ve studiích měl Wurm příležitost stýkati se s muži vzácnými. Nejprve byl to hrabě Bedřich Silva-Tarouca, později Sušil, Bílý, Kalivoda, Fáborský a j., jež jako bohoslovec rád vyhledával. A tito vzácní muži působili na vnímavou jeho mysl dále velmi blahodárně, smýšlení jeho směrodatným spůsobem utvrzujíce.

VyvíjeI-li se tedy Wurm povahově i dále nad míru příznivě a vynikal-li již mezi soudruhy svými ve studiích nejen bystrostí duševní, ale také jakousi větší ušlechtilostí v chování a jistotou v jednání, nelze se tomu diviti.

Přednosti tyto zjednali také Wurmovi mezi jeho spolužáky trvalou a všemi uznávanou převahu, tak že byl v alumnátě směrodatnou osobností, která mimoděk ovládala ostatní, aniž bylo to jeho úmyslem.

Wurm však mimo to vyznačoval se již v mládí myslí neobyčejně ideální. K povolání kněžskému vedla ho jediné jeho neobyčejně ideálně založená povaha. Wurm domníval se totiž, že kněz vůbec a mnohem více může působiti na duševní vývoj lidu než člověk kteréhokoli povolání druhého, ani spisovatelské a snad i učitelské nevyjímajíc, využije-li jen náležitě a správně jeho výhod. Mělť za to, že živé slovo, zvláště knězem pronesené, působí na obecný lid vždy mocněji nežli psané nebo tištěné. A blahodárně působiti chtěl Wurm, a že to chtěl, dokázal svým životem. Wurm vůbec dokázal svým životem, jak velice uplatniti se může kněz na prospěch svého národa a jeho snah, vede-li ho k tomu opravdové přesvědčení, opravdová vůle a mysl ušlechtilá. Slovem, Wurm chtěl býti vychovatelem lidu z vnitřního přesvědčení, že cítil se k tomu povolaným a byl jim také skutečně. Kdekoli byl a působil, všady zastavil po sobě hojných stop svého neobyčejně blahodárného působení na lid, který tak vroucně miloval. Tak bylo tomu hned v Mutěnicích, první to stanici na jeho dráze kněžské. Ba zde zvláště naskytla se Wurmovi příležitost, aby rozvinul bohatou činnost ve svém smyslu a osvědčil se také jako pevný, důsledný karakter a národní buditel. Bylať to obec každým směrem zanedbaná, vůbec taková stanice, která byla tehdy postrachem všech kněží začátečníků a s níž každý rád záhy se loučil. Proto snad také tak snadno ze své ubohosti vybaviti se nemohla. Také Wurm nebyl snad nadšen, když po svém okolí se rozhlédl, ale nelekal se toho. Nezapomínaje svého předsevzetí a proč vlastně knězem se stal, chopil se neprodleně práce, vytrvávaje v ní důsledně a neúnavně, až domohl se výsledků skutečně pěkných. V dosti krátké době získal si tu velikých zásluh a vřelé příchylnosti všech jako opravdový dobrodinec a učitel lidu a rovněž upřímný správce jeho mravní a duchovní podstaty.

Příznačno jest a zasluhuje povšimnutí, že Wurm neopomínal národně buditi a osvětně na lid působiti ani při svých duchovních výkonech. Do svých kázání zabíral vždy případné dějinné události a nejinak činil i při vyučování náboženství. Wurm vůbec seznamoval mládež i dospělé své osadníky se Slovany v minulosti, s jejich významem a s jejich zásluhami za každé vhodné příležitosti. Nedělního křesťanského cvičení používal k tomu, že promlouval s dospívající mládeží o všelikých užitečných věcech, v praktický život zasahujících, čímž arci zavděčil se také dospělým, neboť dostavovali se sami, aby vyslechli krásné věci, o nichž panáček vykládá.

Jako neobyčejně důsledný a přesný vykonavatel svého předsevzetí: lid poučovati, šlechtiti a povznášeti, nepouštěl se zřetele dospívající mládeže ani při jejích hrách a zábavách. l zde působil svou přítomností na zušlechtění jejího chování a vedl ji ke všemu dobrému.

Tak přirozeně nastaly a musily nastati Wurmovým působením záhy zjevné převraty všudy, kdekoli byl a působil, i žal veliký, kdykoli své působiště opouštěl.

Wurm nebyl však povaha pouze pevná a důsledná, nýbrž také shovívavá a snášenlivá. O dosti obvyklém antagonismu mezi knězem a učitelem nebylo tu ani potuchy. Každý učitel, s nímž bylo Wurmovi jednati a působiti, přilnul k němu láskou opravdovou. Tak nebylo tomu pouze v Mutěnicích, nýbrž také v Dědicích, ve Vyškově a konečně i v Brně, kdež ustanoven jsa správcem opatrovny pro zanedbanou mládež, osvědčil se zvláště jako vychovatel výborný. Většina ze zpustlých chlapců, pod jeho správou opatrovaných, vyspěla později v muže řádné a užitečné. Z těch pak mnozí přilnuli dokonce k láskyplnému svému dobrodinci tou měrou, že i v dalším svém životě neustávali ho navštěvovati, aby opětovně svou vděčnost mu projevili. Ještě v předsmrtné jeho době, když již ani mluviti nemohl, dostavil se jeden z nich, přinášeje mu na důkaz své nehynoucí vděčnosti a lásky koláč a kus chleba z vlastního obilí, jako doklad k jakémusi blahobytu, k němuž dospěl z chudoby pouze svým řádným chováním. Byv odkázán, že s panem radou více mluviti nemůže, vyslechl s hlubokým žalem truchlivou zvěst, že milovaný jeho dobrodinec již dlouho žíti nebude. Ale přišel opětně, aby ho alespoň doprovodil ještě na poslední cestě k věčnému odpočinku.

A to jsou fakta dosti výmluvná, aby neoprávňovala nás zváti Wurma výborným vychovatelem již na základě jeho zvláště k tomu přiměřené povahy. Neuspůsobovaly ho k tomu pouze správné jeho vychovatelské zásady a názory, nýbrž také jeho neobyčejně lidumilná povaha, jeho Iaskavost a vlídnost, jeho trpělivost a neúnavnost.

Wurm vychovával s láskou a na základě lásky, dobře věda, že je to nutno, aby se působilo na mládež láskou, má-li mládež všeliká poučení přijímati rovněž z lásky a v lásce, a nechceme-li vychovati z ní svým bezúčastenstvím bytosti nevnímavé, jejichž duše podobala by se pudě skalnaté, tedy neúrodné. Čímž však nikterak není řečeno, že by byl Wurm proto netečně přihlížel k tomu, nepodvolovali-li se chovanci všelikým požadavkům, na ně činěným přesně a ochotně, aneb nevyhovovalo-Ii jejich chování stanoveným předpisům, neboť Wurm dovedl je zkrotiti spůsobem přiměřeným. Nikoli snad trestem tělesným, toho zapřísáhlým jsa nepřítelem, nikdy neužíval, ale daleko působivěji a také jediné správně, Wurm odnímal provinilcům toho, co jim bylo nejmilejší. Při jídle nedostalo se jim na př. nejoblíbenějšího pokrmu, který, pokud bylo možno, týž den zvláště byl upravován, aneb udílena jest jim práce, když soudruhové jejich oddávali se všelikým hrám. Při hře pak poskytována jest jim mimo to ještě některá lahůdka, ovoce nebo něco jiného, aby provinilec náležitě pocítil přirozených důsledků svého poklesku.

Wurm byl veliký dobrák, ale nikoli slaboch, zvláště v létech mladších. Na tom, co nařídil, trval důsledně a neústupně, dobře věda, že vychovatel vzdá se veliké výhody, pozbývaje vší moci nad svými chovanci, prokáže-li se nedůsledným a mládež vystihne, že dnes něco povolí, co zítra třeba zakáže, aniž počínání své náležitě byl odůvodnil.

Nejvíce však příčila se Wurmovi každá nepravdivost. »Kdo jednou selže«, říkával, »jest nucen, aby třeba ještě dvacetkráte selhal, chce-li první své lži uhájiti.« Proto pohlížel na lež jako na zhoubný zdroj, z něhož prýští všechny možné nepravosti a nejpřísněji ji trestal. Sám pak ani nejnevinnější nepravdivostí si nezadal.

Jako vychovatel byl tedy Wurm laskavým, ale přísným. Přísnost jeho nezastírala však nikdy přirozené jeho dobroty, jen že nebylo možno, aby chovanci ji zneužívali, poněvadž trval na svých požadavcích neústupně. A tak nejednou se mu událo, že i ti nejzarputilejší chlapci k němu přicházeli, aby se vyznali ze svých přestupků upřímně a  pravdivě, aniž kdo k tomu je byl ponukl. Wurmova dobrota, jeho laskavost dodávala jim odvahy. A Wurm učil je, že pravdivostí a upřímným přiznáním odčiňuje se již s polovice každé provinění.

Stanoviv si ideji náboženskou jako vůdkyni všeho života duševního, řídil a spravoval Wurm vůbec veškeré své jednání vznešeným zákonem křesťanské lásky a bratrstvím, Kristem hlásaným. Shodovalť se nejlépe s přirozenou jeho dobrotou. A Wurm byl člověk neobyčejně dobrý. Tímto směrem byl pravým králem světa, který podmaňuje si všechna srdce bez výminky. Ba skutečným velikánem a čarodějem. Neboť čarodějná jest bez odporu moc, jíž poutá a vládne dobrota a jak utěšuje. Wurm skutečně patřil k oněm lidem, o nichž tvrdí Smiles, že jest nám v jejich přítomnosti, jako bychom se koupali v záři slunečné, nebo jako bychom vdechovali vůni duše občerstvující a ssáli v sebe vzduch horský, tak potěšeni, vzpruženi a osvěženi odcházeli jsme od něho vždy, třeba zavítali jsme sebe sklíčenější.

To jest moc, jíž vládne dobrota. A Wurmova dobrota byla bez odporu úžasná. l nechybíme zajisté, tvrdíme-li, že Wurm vychovával již pouhým svým zjevem. Dostačilo zahleděti se v tu jeho milou, dobrotou prozářenou tvář a vůbec v jeho klidný, neobyčejnou velebou obetkaný zjev, aby se uklidňovaly vášně vzbouřené, aby unikala zloba a zášť i tišil se bol duše zraněné. Na Wurmovi vůbec potvrzoval se plně názor: že dobro nezůstává samo, nýbrž, co dobré jest, že plodí opět dobro.

Kdyby tedy Wurm nebyl vykonal ve svém životě nic více, než k čemu podnět dala neobyčejná jeho dobrota, byl by dosti vykonal, aby se zváti mohl člověkem velikým.

K tvrzení takovému oprávňují nás stejně skvělé jeho výchovné úspěchy jak u mládeže tak u dospělých, jež mocí své dobroty ovládal a jejichž srdce šlechtil a utěšoval, jako vše, co mimo to vykonal jim dobrého jediné z popudu čisté a pravé své lidskosti.

Dobrými a šlechetnými jsou však třeba mnozí lidé na světě, kteří konají ve svém životě také dosti záslužného, ale aby to činili vždy s takovou šetrností a útlostí, jako Wurm, jest přece jen řídkým případem. Wurm nebyl s to, aby zarmoutil nebo aby zranil druhého jediným tvrdším slovem. U něho nebylo vůbec žádné unáhlenosti, ani ve slovech ani v jednání. Jednal vždy s rozmyslem a beze všech druhých pohnutek mimo opravdovou snahu prospěti.

Tento vzácný rys vznešené jeho povahy seznali jsme hned na počátku tohoto pojednání. Wurm nenosil nikdy na odiv veřejnosti, co duch jeho prospěšného zplodil a proto také ne, co jinak dobrého vykonal. Vycházelť ze zásady, že ani levá ruka nemá zvěděti, co dobrého učinila pravá, tím méně tedy někdo jiný. Dosti často se událo, že byla jím pro národ prospěšně vyřízena mnohá věc, aniž kdo věděl, čí popudem a zásluhou tak bylo se stalo.

Wurm nebažil po světské slávě, po obdivu a uznání, nýbrž spokojil se blahým vědomím užitečné činnosti, poněvadž byl člověkem neobyčejně skromným. A ne snad skromným pouze tímto směrem, nýbrž každým druhým a zvláště co do potřeb a požitků osobních. V této příčině byl málem askétou. Že jeho neobyčejná skromnost a prostý spůsob života neunikly ani lidu obecnému, svědčí tento případ.

Musejní spolek v Olomouci, nechtěje, aby zůstal Wurmův hrob o Všech Svatých neoznačeným, dal tam postaviti prozatímně prostý, ale slušný dřevěný kříž s nápisem, neboť projektován jest pro Wurma pomník přiměřenější. Jinak arci byl hrob květinami a věnci velice vkusně vyzdoben. Lidé přicházeli k jeho hrobu v hojném počtu, aby zatkli tam buď svíčičku, aneb aby se pomodlili za kněze všeobecně váženého a milovaného. A tu bylo slyšeti nejeden hlas: »má sice jednoduchý kříž, ale ten je právě ve shodě s jednoduchým a prostým jeho životem. Patrně ani jiného si nepřál.«

Nepatrná jest arci tato událost, uvádíme ji však proto, poněvadž jest k našemu tvrzení vhodným dokladem. Ale prostý a jednoduchý spůsob jeho života měl mimo to ještě druhou příčinu. Wurm vyznačoval se silně vyvinutým smyslem pro spořivost. Spořivost byla jím vysoce ceněna. A to nejen proto, že spatřoval v ní mravního činitele, který přispívá k zušlechtění naší vyšší přirozenosti mravní i umové, poněvadž žádá v mnohé příčině sebevlády a sebekázně, ale že je také duležitým činitelem hospodářským.

»Pomysleme si«, říkával, »jaká podivuhodná změna nastala by v národě k lepšímu, kdyby se ukládaly veškeré peníze, které vydají se nyní na méně potřebné, ba i na nepotřebné věci, kdyby totiž tyto peníze tvořily kapitál, z něhož plynul by opět úrok. Tu přes všeliké námitky přece jen lépe by vzkvétaly řemesla, průmysl a obchod, šíříce se a mohutníce zdravým a blahodárným spůsobem.«

A že přál si Wurm vroucně lepšího rozmachu tímto směrem v našem národě, rozvinul horlivou činnost za příčinou zařizování založen již v létech předšedesátých a šedesátých minulého století. Čímž nezamýšlel však pouze finančně podepříti české živnosti, průmysl a obchod levným a snadněji přístupným úvěrem, nýbrž chtěl tím navésti náš lid také k lepší spořivosti. A proto dobře toho jsa si vědom, že skutky ještě účinněji působí nežli pouhá slova, předcházel sám dobrým příkladem. Že přes to nenahromadil kapitálů, má jinou příčinu.

Wurm žil tak prostě a střídmě, nevyhledávaje žádných vzácností a Iahůdek, že je to až neuvěřitelno, poněvadž v jeho kruzích dosti neobvyklo. Teprve až dostavila se zhoubná jeho choroba, která žádala zvláště dobré výživy, nezdráhal se více podrobiti se všelikým změnám, které předepsali mu lékař a pečlivá jeho hospodyně.

»Hm, to se mám dobře, není-Iiž pravda?« říkával pak s obvyklým svým humorem, kdykoli při jídle byl zastižen. »Však to má ona na svědomí, víte ona, když mne tak zhýčká«, ale sotva vyřkl tato slova, již změniv žertovný výraz tváře, dodával vážně: »Ne, ne, to musíte rozumět. Kdyby jí nebylo, nebylo by také mne více. Jsem jí velikými díky zavázán, tak velikými, že nebudu nikdy s to, abych se jí za to odvděčil přiměřeně. Je tak dobrá a obětavá!«

A tento výmluvný projev, který opakoval velice často, odhaluje nám opětně krásný rys vzácné jeho povahy: Wurm byl neobyčejně uznalým. Ne snad pouze vůči zasloužilé své opatrovnici, nýbrž vůči všem a každému, kdokoli prokázal mu sebe nepatrnější službičku. Zde jaksi pozbýval svého jindy správného měřítka, jež přikládal všemu, co dovolil si posuzovati. Byl totiž spravedlivým až do krajnosti, o čemž jest nutno, abychom se také zmínili. Ale spatřuje ve všem, co dobrého bylo mu prokázáno, vždy něco daleko většího, podceňoval mnohdy příliš vše, co sám dobrého druhým byl učinil.

»Ale vždyť vás mám tak rád«, ujišťoval každého, kdokoli za něco díky mu vzdával. »A na pátera Ignáce také ještě nezapomněli, ještě vždy rádi radost mu spůsobí, že přání jeho vyhoví«, dodával pak s jakýmsi vnitřním uspokojením, podařilo-li se mu pro druhého něco vymoci.

Ale koho také neměl dobrák Wurm rád? Vždyť láskou svého vroucího srdce obepínal celý svět. Tedy ne pouze lidstvo, v něm žijící, nýbrž stejnou měrou i zvířata a rostliny. I těmto dostávalo se jeho obvyklé otcovské péče a láskyplné něhy spůsobem nezkráceným. Z toho snad vyjmuti byli toliko opravdoví škůdci národa a Slovanstva vůbec. A i pro ty měl ještě plno omluv, říkávaje, že nevědí, co činí, že tomu jinak nerozumějí.

V tichosti a úkrytu tlouklo to jeho zlaté srdce v posledních letech, ale vřelost jeho tlukotu zaléhala vždy ještě daleko, až do nejzazších končin širých vlastí slovanských.

Wurm vůbec cele jsa oddán vznešenému učení Kristovu, jež založeno jsouc na lásce a bratrství, vysvobozuje člověka ze začarovaného kruhu osobního egoismu, pociťoval hluboký žal, že všechen náš život jeví se v pravém odporu s tímto vznešeným učením, že spíše založen jest na síle a převaze. Silný že vládne nad slabým, bohatý nad chudým, učený nad nevědomým, nadaný nad nenadaným.

Wurmovým ideálem byla naprostá rovnost všech. Dobře však věda, že naprosté rovnosti nikdy mysliti si nelze, poněvadž lidé také nikdy nebudou se vykazovati stejnými přednostmi, aby požívati mohli stejných výhod, které podmíněny jsou a věčně budou v popředí lepší spůsobilosti člověka, přál si alespoň, aby byla přibližná. Především aby zmizelo veškeré kastovnictví, jehož zapřísáhlým byl nepřítelem, jako vůbec každého rozlišování stavu. Jemu nelíbila se mezera, která dělila ve společnosti t. zv. intelligenci od lidu a zvláště od lidu dělnického. Také se tím netajil a často nepoměr ten kárával. I v tomto vypínání se jistého stavu nad druhým, jak to nazýval, spatřoval mnoho egoismu a ten rovněž příčil se mu do duše.

Jak velice nezištná, ba i nejmenšího nádechu zištnosti a sobectví prosta byla povaha Wurmova, vysvítá rovněž z jeho života.

Či lze si snad mysliti člověka, všemi těmi četnými přednostmi se vykazujícího, jimiž vynikal náš Wurm, aby sešedivěl a skonal jako vetchý kmet 86tiletý v poměrech tak skromných jako on, kdyby se byl obíral ve svém životě vlastním prospěchem jen poněkud a svého prospěchu byl dbal jen měrou nejslabší?

Zajisté nikoli. Wurm neobíral se nikdy svou vlastní osobou a její prospěchem, ale za to tím více prospěchem svého národa, Slovanstva a lidstva vůbec. Nehledaje nikdy uspokojení v osobním svém úspěchu, podřizoval velkodušně vždy a ve všem zájmy své zájmům celku, tedy národu a všemu Slovanstvu jako dokonale vlastenecký lidumil.

l zde bylo mu vůdčí hvězdou učení Kristovo: že ode dne svého narození až do smrti nesplatitelným dluhem zavázáni jsme těm, kteří žili před námi, kteří nyní žijí a kteří žíti budou po nás, rovněž jako tomu, co bylo, co jest a co bude. A celou duší přimkl se Wurm zvláště k tomu, co bylo. V tom spatřoval velikou výhodu pro lidstvo a pro Slovanstvo zvlášť. Neboť pravým životem pokládal toliko takový, který navázán jsa na minulý, jakýmsi pokračováním jest svérázné minulosti u každého národa, třeba ve smyslu časovém. Přiměřeného pokroku nebylť Wurm nikdy odpůrcem. Ale po jeho mínění může prospívati každý národ lépe v přítomnosti i budoucnosti, nesetřel-li se sebe své národní individuality. Svou individualitou že označuje každý národ teprve svou duši, v ní že spočívá všechna jeho moc a síla. Bez individuality že jest národ jako člověk bez duše, jako plavec bez vesla.

Proto také pokládal nejpřednějším naším úkolem, abychom se snažili individualitu svého národa opět náležitě seznati, poněvadž, bohužel, vytratila se nám již z obzoru. A když do ní náležitě vnikneme, abychom v jejím duchu mládež opět jali se vychovávati.

Tímto směrem pracoval sám vytrvale a neúnavně a neopomínal povzbuzovati i druhé, aby pracovali.

A tu opět zjevuje se nám již známý rys vznešené povahy Wurmovy v uznalosti, které neodnímal žádnému pracovníku, žádné práci, třeba rozměrů nejnepatrnějších, poněvadž cenil v ní vždy dobrou vůli a snahu, a že beze vší řevnivosti popřával upřímného obdivu a nejvyššího uznání lidem takovým, kteří pracovali mnoho a třeba ne ve smyslu jeho. Vznešenost jeho povahy toho ani nepřipouštěla, aby snad projevoval jakési nelibosti vůči osobám názoru od jeho se odchylujících. Byl vůbec pln shovívavosti a omluv vůči každému, třeba i značně chybujícímu, ba i jemu ubližujícímu.

Připomeneme zde jen differencí, které nastaly mezi Wurmem a hr. Belcredim, se kterým byl Wurm blíže spřátelen a které zavinily, že přátelství mezi oběma pojednou ochladlo. Arci nikoli vinou Wurmovou, nýbrž podivným, vlastně ne příliš karakterním jednáním hr. Belcrediho. Hr. Belcredi byl r. 1873. zvolen do říšské rady za okres brněnský, tedy ne šlechtou. Přes to však podlehl nátlakům se strany šlechty na něho činěným a postavil se rozhodně proti aktivitě na říšské radě, ačkoli slíbil, že zachová shodu se svými národními kollegy a aktivity že rušiti nebude. Což rozhodně pěkně jednáno nebylo. A přece Wurm nikdy nepříznivě o něm se nevyjádřil, nýbrž spíše v ochranu ho bral, kdykoli proto byl odsuzován, poukazuje k tomu, že Belcredi jako rozený šlechtic v ovzduší šlechtickém vychovaný, tradicemi feudalismu, arci jen v dobrém smyslu, nasáklý, jinak nemyslil, než že jedná dobře a správně, ačkoli bylo mu to zazlíváno.

Jest to vzácný rys povahy Wurmovy, se kterým setkáváme se v jednání jeho všady, kdekoli naskytla se k tomu příležitost. Proto ani provinění vůči vlastní jeho osobě nedotýkalo se ho nikdy příliš hluboce alespoň nikdy nedal toho na sobě znáti. A také nikdy o něm nemluvil. Dotkl-li se ho však přece někdo v jeho přítomnosti, zamával několikrát odmítavě rukou a z nelibého výrazu jeho tváře bylo patrno, že si nepřeje, aby se o tom mluvilo.

Za to tím více dojímalo ho utrpení druhých. Tím býval vzrušen mnohdy i měrou nejvyšší. A pokud fysická jeho spůsobilost to připouštěla, neskrblil ani kroky ani prací, aby zjednal pomoc aneb alespoň úlevu. A to neprodleně, hned, pamětliv jsa přísloví: kdo pomůže hned, že pomáhá dvakráte.

Když zemřel soused Wurmův, vikář Kořalka, a jeho hospodyně, jak často se udává v takových případech, ani v několika nedělích žádného bytu dopíditi se nemohla a Wurmovi přišla si stěžovat, pravíc: »že by třeba na Novou Ulici se odstěhovala, kdyby jen vůbec nějakého bytu se domohla«, vypravil se Wurm neprodleně na Novou Ulici, aby po nějakém bytě se ohlédl. I byl nad míru šťasten, když podařilo se mu ještě do večera, za přispění farské hospodyně, přiměřený byt sehnati; což také, navrátiv se domů, ihned hospodyni po zesnulém kollegovi radostně vzkázal, těše se z toho nemálo, že prý bude již klidněji spáti.

Ba nejednou se přihodilo, že byv o něco požádán za oběda, neodkladně lžíci odložil, klobouku se chopil a již z domu odcházel, aby žádosti prosícího vyhověl, ani nedoobědvav.

I nesčetný jest počet oněch, jež Wurm z různých nesnází vyprostil, ba které i zaopatřil, zaměstnání jim zjednav, aneb jim podporu vymohl, aneb sám udělil atd., atd. Bylať to jeho rozkoš druhým pomáhati, tu byl teprve v pravém svém živlu.

Kdysi o prvotinách událo se, že matka nově vysvěceného kněze pozbyla tobolky s penězi, jimiž uhraditi si měla zpáteční cestu k domovu. Nejvýše vzrušena, neboť nevěděla, jak si pomůže, proplakala usedavě celou první synovu bohoslužbu. V kostele bylo přítomno veliké množství kněžstva, ani vyšší hodnostáře nevyjímajíc. Ale žádný z nich nepovšiml si sklíčenosti ženiny, toliko Wurm přistoupil k ženě a s účastenstvím se dotazoval, proč tak usedavě pláče, když má spíše příčinu, aby se těšila.

»Ach, milostpane, ztratila jsem peníze, i nevím, jak dostanu se domů«, pláčíc pravila žena. »To je arci nemilá nehoda«, odpovídal soustrastně Wurm, »ale upokojte se, já vás založím.« A již vytahoval z kapsy tobolku, z níž vyňal desítku, kterou ženě podal, aniž ve své důvěřivosti snad jakéhosi zajištění své zálohy od ní byl se domáhal. Žena arci vděčností se rozplývala, zdali však své povinnosti vůči Wurmovi zadost učinila a dluh svůj splatila, nelze nám jistiti. Tolik však s jistotou můžeme tvrditi, že to nebyla první ani poslední peněžní záloha, jíž Wurm v životě svém druhým poskytl, nýbrž že jich bylo dosti mnoho a daleko větších i do set se páčících a stejně nezaručených jako předem uvedená. Ve své důvěřivosti v lidskou správnost nepokládal toho Wurm potřebným. Že však taková neobyčejná obětavost a důvěřivost nedocházela vždy vděčného ocenění, nýbrž že spíše mnohdy bylo jí zneužito, netřeba ani, abychom poznamenávali. Přes to však neochábl Wurm ve své lidumilnosti ani po opětovaných trpkých zkušenostech, nýbrž neustával si vésti spůsobem obvyklým. Bylť lidumilem skutečně nevyrovnatelným.

Proto je také přirozeno, že byl horlivým propagátorem míru, že těšil se z nynějších pacifických snah. Wurm doufal, že snad přece dospějí kdysi tam, kam směřují a za čím se nesou, jelikož nabývají stále rozměrů větších a zájem pro ně se vzmáhá. Vedloť ho k tomu jeho dobré a v lásku svou všechen svět pojímající srdce. Vždy ho zabolelo, kdykoli setkal se se řadami zaprášených a únavou ztýraných vojínů, když v létě ze cvičení domů se ubírali, neboť pokaždé vtírala se mu myšlenka, že lopotí se jen proto tak do úmoru, aby konečně, když nejlépe budou uspůsobeni, za terč mohli se postaviti otevřeným jícnům smrtonosných nástrojů, kdyby válka vypukla. A myšlenka ta pokaždé nad míru ho zasmušila. Pokládalť to vše ještě za hnusný pozůstatek barbarství, jímž osvícenost naší doby více hanobiti by se neměla.

»Ale i to veme za své«, utěšoval se, »a nastane jiný, důstojnější boj: boj ducha. Vítěziti bude pak člověk s nejdokonalejším rozumem a nikoli člověk s nejlepším smrtícím nástrojem«, říkával.

Že měl Wurm pro prosté vojíny zvláště mnoho útrpnosti a soucitu, ba že jim přehlédl třeba mnohý přestupek, kterého jinak neztrpěl a přísně trestal, vysvítá z tohoto případu.

Kdysi se vypravil procházkou do Michalského výpadu a setkal se tam se zesnulým mlynářem Opletalem, který byl velice rozhněván.

»Co pak se stalo, pane mlynáři?« tázal se s účastenstvím Wurm. »Ale dopadl jsem vojáka na hruškách. Však mu to nedaruji. Prozatím jsem ho zavřel, ale udám ho«, odpovídal mlynář podrážděně.

»Ale, ale, pane mlynáři, proto se tak rozčilujete?« chlácholivě pravil Wurm, »to přece za to nestojí a pak uvažte, co by to pro toho chlapíka značilo, kdybyste ho udal.«

A nyní jal se Wurm věc tak přesvědčivě rozebírati, že jinak také dobromyslný mlynář jeho vývody za pravé uznav, na vyzvání Wurmovo: »pojďte, pustíme ho a já mu domluvím«, s ním k uvězněnému vojákovi se odebral.

»Té radosti a vděčnosti vojákovy nikdy nezapomenu«, pravil pak Wurm, když domů se navrátiv, své dobrodružství vyprávěl.

A přece přes tyto zjevné doklady obětavé ochoty a snahy, druhým prospěti, našli se lidé, kteří tvrdili, že jest potřebí jen na Wurma se obrátiti, kdykoli nechceme, aby věc byla vykonána. Sami byli jsme svědky tohoto nepěkného a nezaslouženého nařknutí Wurma, které nemálo nás roztrpčilo, poněvadž jsme měli příležitost seznati ho dobře i po této stránce. Wurm počínal si ve svém životě právě opačně. Nebylť pouze pln ochoty a dobré vůle, každému prospěti, kdokoli naň se obrátil, nesliboval pouze, nýbrž chápal se také hned činu, neustávaje o slibu svém pracovati, pokud nedomohl se příznivých výsledků, kde to bylo možno jen poněkud. Zlomyslná a bezpodstatná tato poznámka dá se však vysvětliti dvojím spůsobem. Buď vyšla z nepřejnosti a závisti, které vzbuzovaly u mnohých Wurmovy přednosti a právě rozsáhlá a úspěšná jeho činnost, aneb zůstalo skutečně něco nevykonaného, poněvadž Wurm ve své přílišné dychtivosti, mnoho vykonati, zvláště v létech mladších, mnohdy tolik toho sobě uložil, že nebyl více s to, aby vše zaposáhl.

Není tedy tak naprosto správný názor, že by dobří lidé Wurmova rázu neměli žádných nepřátel. I nejlepší člověk, a Wurm byl jím skutečně, nemůže se tím honositi, jak právě byli jsme seznali. To by musila dříve zmizeti se světa veškerá závist. Čehož však také tak snadno se nedočekáme, leč by se mezi nás navrátil a opět více sevšeobecněl se světa dávno zmizelý opravdovější a vroucnější cit.

Ostatně je tento případ novým dokladem k slabé věrohodnosti fámy, že nečerpá vždy z nejspolehlivějších pramenů, nýbrž že přečasto slepě a dychtivě chápe se všeho, co nadiktují jí třeba zášť a nepřejnost, lidská obmezenost, nebo všeliké sobecké zájmy a okolnosti nahodilé.

Ale Wurmova vznešená povaha nevyznačovala se pouze velikou pevností a důsledností, shovívavostí a uznalostí, obětavostí a soucitem s každým trpícím, opravdovou vůli pomáhati a odpouštěti, nýbrž mnohdy až úžasnou smělostí, odvážlivostí a neohrožeností. Čemuž arci diviti se nelze. To jest blahodějný důsledek vědomí bezúhonnosti, že nejsme si vědomi žádného poklesku. Takové vědomí dodává odvahy a smělosti i v okamžicích kritických. A tak tomu bylo i u Wurma.

Co Wurm za dobré uznal, od toho více neupustil, třeba kol něho vše proti němu se stavělo a bylo mu snášeti i největší nelibosti druhých, ba třeba potupy a úsměšku. Tak dělo se mu na př., když první na základě vlastního bádání poukázal ku vzácnostem svérázné lidové naší kultury, která před tím naprosto byla přehlížena a podceňována, nelekaje se toho, že dostalo se mu za to potupného přívlastku »hadráře« a v mnohých jiných a jiných případech.

Wurm vůbec vynikal neobyčejnou neohrožeností hned v mládí. Již v alumnátě zažehnána byla Wurmovou duchapřítomností, neohroženým jeho vystupováním, ale zároveň i taktním chováním tak mnohá bouře, která nad hlavami alumnů se vznášela. Nikdy pravdy nepopíraje, vyznal vždy neohroženě, co se přihodilo, kdykoli se toho žádalo. Dovedl to však takovým spůsobem, že zmírnil vždy hněv představeného.

V pozdějším pak jeho životě setkáváme se s průkazy jeho neohroženosti všady, kde bylo jí potřebí. Neohrožeností svou osvědčil se Wurm stejně ve sněmovně jako o táborech, jakmile ocitl se na řečnické tribuně. A zvláštní dovedností vyznačoval se Wurm, šlo-li o to, aby se dodalo lidu vytrvalosti a odvahy, jichž bylo zvláště třeba v době opposiční.

Dokladem k tomu, že neostýchal se vystoupiti směle před orgány vládními, jest fakt, že velice často byl volen za prostředníka mezi vládou a lidem a že bylo mu mnoho jednati s místodržitelstvím a ministerstvem. Smělost jeho vedla ho k tomu, že již r. 1861. nemálo poplašil na sněmu Giskru svým návrhem na provedení jazykové rovnoprávnosti ve školách, v úřadování zeměpanském a ve veřejném životě. Giskra byl tak poděšen, že se tomu vzpíral, aby návrh ten vůbec byl pojat do protokolu.

Velikou odvážlivostí dlužno také nazvati Wurmův rozhovor s kardinálem Schwarzenbergem v Praze r. 1867.

Kardinál byl prodchnut tehdy vládnoucím názorem, že národnost jest pohanská, poněvadž vyplynula z prvopočátečního hříchu. A jako taková že je se stanoviska církve nevhodná, aby se pěstovala a z téhož důvodu že také není potřebí, aby se šetřilo jazykové rovnoprávnosti. V ten rozum vyjádřil se vůči Wurmovi. Wurm však statně odporoval, poukazuje k tomu, že sám duch svatý k rovnocennosti jazyku poukázal, když o letnicích v Jerusalémě, vznášeje se nad hlavami apoštolů v podobě jazyků, nepostavil žádný nad ostatní, nýbrž všechny vedle sebe. A proto spíše že se nesrovnává s účením křesťanským a se zásadami církve, dává-li se jednomu jazyku větší přednost než druhému. Církvi že přísluší, aby jazykovou rovnoprávnost pěstila a jí také hájila.

»Dioecése Vaší Eminence«, končil Wurm svůj výklad, »jest dvojjazyčná, otcovské péči Vaší Eminence jsou svěřeni většinou Čechoslované a menšinou Němci. Přes to však bylo by pohanstvím, kdyby Vaše Eminence vydávala kurrendy pouze české na úkor Němců, ale je jím proto tím spíše v případě opačném, poněvadž Čechoslované jsou v převaze.«

Soudruhové Wurmovi žasli tehdy nad odvážlivostí Wurmovou, ale těšili se s ním z dobrého jejího účinku. Kardinál Schwarzenberg byl usvědčen a kurrendy vydávaly se od těch dob v obou jazycích a všeliká úřední řízení dála se v jazyce případném.

Jako muže nepodlomných zásad karakterisuje Wurma také jistá neshoda se šlechtou konservativní. V době, kdy zasazovali se legitimisté ve Španělích a ve Francii, aby opět dosazeni byli na královské trůny, tam Don Carlos a zde Jindřich, konali ve Vídni hr. Pergen a Lev Thun přípravy k valnému sjezdu katolíků. Wurmovi, snad jako vyznamenání, bylo uloženo, aby odůvodnil, že voliti a volenu býti nesrovnává se s podstatou církve katolické, že ani aktivní, ani passivní volby nejsou katolicky správny. I byl by se tehdy šlechtě zavděčil, kdyby jí byl vyhověl. Wurm však překvapen takovým požadavkem, rozhodně ho zamítl, tvrdě, že nelze mu, aby se úkolu toho podjal, poněvadž jest příliš odvážný. Ba zrazoval, aby se záležitostí tou vůbec pohnulo.

»Co tomu řekne Amerika a co katolíci ve Švýcarsku?« namítal. »A kterak chcete pak, aby ustanovováni byli představení v klášteřích, ba i sám papež, příčí-li se volení skutečně duchu katolickému?« tázal se a popudil proti sobě šlechtu nemálo. Ale jen na krátko. Za nedlouho dokázal jezuita Curci, že sv. stolice nepronesla nikdy nic takového, co by k tomu poukazovalo, že by aktivní a passivní spůsob volení odporoval zásadám katolickým a Wurmovi dostalo se plné satisfakce. A takových případů dalo by se uvést více, v nichž prokázal se Wurm svou neobyčejnou odvahou a neohrožeností a také s úspěchem se neminul, ale dostačuje, co jsme pověděli, poněvadž opravdová neohroženost není podmíněna jen jistými okolnostmi, nýbrž dostavuje se vždy, kdykoli je jí třeba. O čemž ostatně přesvědčíme se i zde ještě.

Wurm měl své ideály, své tužby a snahy, do nichž se vžil a od nichž neupustil, neohlížeje se na to, jsou-li ve shodě s názory a někdy snad také s předsudky běžnými. Jej to nelekalo.

A právě fakt, že Wurm vžil se tak intensivně do svých ideálů, do smělých svých kombinací, do svých tužeb a snah, že nikdy s mysli jich nespouštěje po celý život na nich hloubal, o nich pracoval a druhé pracovati pobádal, vysvítá také neobyčejné hloubka a důkladnost jeho povahy. Wurm nespokojil se jen povrchním nazíráním na věci, nýbrž žádal a přál si míti vše náležitě osvětlené a doložené, proto také těšil se z bádání druhých, povzbuzuje k vytrvalosti i v dalším bádání.

A že vůbec měl tu velikou smělost a odvahu postaviti se v některé příčině proti současným názorům vůdčích a nedotknutelných vědců, od nichž všeobecně všeliké názory jako neomylné se přijímají a že v tom vytrval, svědčí jednak o tom, že přece jen byl myslitel samostatný, na mínění druhých nezávislý, ale zároveň také povaha silná, neohrožená, pevná a důsledná a nad veškeré slabosti a předsudky lidské povznesená.

Nikdo zajisté nepopře, že jest na to potřebí neobyčejné síly duševní, aby se vytrvalo v něčem, co nejen nepřináší žádného osobního prospěchu a žádného uznání druhých, nýbrž vystavuje nás spíše jejich pohrdání, jejích úsměškům a potupě. A že Wurm tu sílu měl, aby přes to v tom vytrval, poněvadž tak za dobré uznal, nemůžeme nepřipustiti, že zjevuje se nám jako obdivuhodný velikán.

Wurm neznaje strachu a nikdy neoddávaje se malomyslnosti, neklesal vůbec pod tíhou žádných sklíčujících okolností nebo událostí. I za nejkrutějšího tělesného utrpení, když odňata mu byla pravá ruka a těžkým jazykovým operacím bylo se mu podrobiti, prokázal se vždy jako trpitel heroický.

A tak rovněž netesknil, kdykoli neúspěchy národní nejkrutěji na nás doléhaly, ačkoli veškeré jeho bytí a žití platilo jen národu, jeho blahu a jeho prospěchu, nýbrž klidně tvrdíval, přišla-li věc na přetřes, že musí býti ještě hůře, máme-li nabýti konečně rozumu, když nestačuje ani to vše, co nás již postihlo, aby nás vyvedlo z tuposti a neprozíravosti.

»Buďto jsme schopni života«, říkával, »a to musíme dokázat svým jednáním, nebo nejsme schopni, setrváme-li ve své neprozíravosti, a pak padneme a nebude nás škoda. Spasit může nás toliko Velká Morava, k ní musíme se navrátit, z ní musíme vycházet, na ni musíme navazovat a důsledky z ní vyvozovat, tam to vězí, to jest naše spása. S českým státním právem ničeho nepořídíme. Je již beztak pochováno. A kdyby nebylo, nevyhovuje opět po každé stránce. Totiž pokud se týče poměru k uherským Slovákům, k Čechům dolnorakouským, ba i k Jihoslovanům«, dodával. A to byl jeho oblíbený výrok, který slyšeli jsme bezpočtukráte a který jest zároveň posledním z projevů Wurmových, které uvedli jsme zde doslovně.

Stručný jest a třeba i nedostatečný tento nástin, ale přece snad alespoň poněkud vyhovuje, aby poučil nás o neobyčejné vznešenosti povahy Wurmovy: že byla založena velkolepě, že byla hluboká a stejně silným citem jako obdivuhodně dokonale vyvinutou vůlí se vykazující. Slovem: Wurm byl mohutný karakter, který právě proto, že se honosil tak silně vyvinutým citem, projevujícím se stejně mocně hlubokým smyslem pro krásné jako pro vznešené a šlechetné, tedy stejně pro krásu jako pro ctnost, vykazoval se zároveň neobyčejnou výkonností, zvláště v létech mladších, aby mohl ji postaviti jako vnitřní protiváhu proti zevním dojmům a citům jimi vzbuzeným. S mohutností citu souvisí obyčejně i mohutnost výkonnosti.

I není zajisté chybně tvrzeno, praví-li se, že podnět k největším činům na světě dán byl citem a nikoli rozumem. Správnost tohoto tvrzení s dostatek máme doloženou i životem Wurmovým.

Jediné vroucí cit, projevující se hlubokým smyslem pro krásno, byl příčinou, že Wurm správně oceňoval vysokou cenu poetickou a hudební našich zpěvů národních a jen jeho podnětem byla ve Wurmovi vzbuzena také domněnka, že národ takovými skvosty se vykazující nemohl býti naprosto neplodným a tupým i jiným směrem. A okolnost tato vedla k dalším šťastným důsledkům. Wurm vypátrav skutečné doklady k pojaté domněnce, zabránil tomu, aby lidové vyšívání za nepatrný peníz potulnými obchodníky dále bylo skupováváno a do ciziny zavláčeno, kdež jest ho beztak již veliké množství. Ba, aby nenadešel konečně okamžik, že by vyčerpán byl nadobro bohatý zdroj pokladů, skrývajících v sobě nezvratné doklady k dávné naší kultuře, a nepřivlastnil si jich třeba druhý národ dříve ještě, než náš o existencí jejich vůbec byl uvědoměn.

Naprosto chybně soudí proto všichni, kteří v hloubce a vřelosti citu spatřují jakousi slabost, jíž jest nutno, abychom se střehli.

Prohlubme jen opět náležitě cit, chladnou vypočítavostí a nezřízeným sobectvím již povážlivě ztupělý, a přesvědčíme se, že zároveň prohloubíme a zvýšíme smysl pro krásno, pro veliké a vznešené ideje. I nebude pak potřebí, abychom si se Sombartem stýskali do nedostatku tvůrčích duchů a smyslu pro vyšší ideje. V myslích našich vroucnějším citem prohřátých a zkypřených opět hojněji budou se roditi nové ideály i mocné a vznešené myšlenky. Nebudeme-li totiž síliti pouze a obohacovati ducha na úkor srdce, nýbrž budeme-li k tomu přihlížeti, aby obé stejně horlivě se pěstilo, tu také záhy se přesvědčíme, že svět nabude hned jiné, ušlechtilejší tvářnosti, neboť zmizí z něho aneb alespoň značně se seslabí vše, co nynější život ztrpčuje a znehodnocuje: nepřejnost, závist, hamtivost, vypočítavost a t. p. obludy jako nejčastější podněty i k nejhroznějším zločinům, aby ustoupily sesílenému smyslu pro dobro a krásno.

Ba nebude nám ani nikdy až tak příliš trudno, zmizí-li muž Wurmova rázu, poněvadž bude jich více. Neshasne s ním pak málem ojedinělé ohnisko, při němž opravdové jsme se zahřáli, kdykoli promrzlí jsouce chladem nynější hnusné vypočítavosti i jinými nepřístojnostmi, k němu jsme se utekli.

Že Wurm si zachoval až do pozdního věku podivuhodnou bodrost a jakousi mladistvou svěžest, byl mocnou spolupříčinou jen jeho vroucí cit, jako hlavní původce povznášejícího vědomí, že vykonal daleko více než obyčejné měřítko povinnosti bylo mu uložilo. Neboť trvalým vodítkem, jímž řídil a spravoval Wurm všechno svoje jednání a činění, bylo jeho zlaté srdce.

A proto také nevyciťovali jsme u Wurma vlastně nikdy skutečného stáří a slabosti s ním spojených. Cele zaujat jsa vznešenými svými idejemi, nepopřával přístupu oněm odpuzujícím příznakům věku pokročilého, jež pozorujeme na starých lidech citu otupělého, a proto všedních a duševně netečných, kteří zabývají se nejvíce jen svými tělesnými nedostatky a potřebami z nich vzniklými.

Wurm žil vždy jen duchem. Tělo jeho bylo u něho něčím podřízeným, a to byla také snad jediná podřízenost, kterou skutečně připouštěl, jinak neuznával vyvýšenosti žádných předností. Proto také nehověl tělu po žádné stránce, až konečně veliké jeho tělesné pohromy k tomu ho donutily. Ale proto také došel onoho milého uklidnění, onoho smíření se sebou i se světem, k nimž dospívají ve věku pokročilém toliko lidé ušlechtilí a šlechetnými zájmy zaměstnání, třeba v životě svém poznali mnoho trpkých chvil. A Wurm vykazoval se touto výhodou zvláště měrou význačnou, neboť dodávala jeho zevní podobě opravdové veleby. Ale nebyla ojedinělou.

V krásném souladu jeho bytosti, že mezi jeho jednáním a smýšlením nebylo nikdy žádného rozporu, žádné nesrovnalosti, byl mimo to podstatný zdroj, z něhož ve spojení s neobyčejnou jeho dobrotou a příjemným humorem prýštilo ono zvláštní kouzlo, jímž obetkána byla vůbec všechna vznešená bytost Wurmova. Kouzlo to nepopiratelně mocné, poněvadž neunikalo nikomu, kdo s Wurmem přišel do styku.

Vždyť každý, kdo jednou zavítal a s Wurmem pojednal, více neodolal a musil opět přijíti. l jest snad potřebí, abychom více říkali?

A proto správně děl, kdož pravil, že s Wurmem zemřelo veliké lidské srdce. Bylo skutečně neobyčejně veliké, neboť vřelé paprsky všeobsáhlé jeho lásky hřály široko daleko.

Wurmova velikost spočívá proto také v popředí jen ve zlatém jeho srdci. Jen jeho zlaté srdce bylo původcem všeho, co vykonal Wurm dobrého, krásného a i velkého!