Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci/1911/112/Pomněnky na hrob Ign. Wurma
| Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci/1911/112 | ||
| Ignát Wurm co do vnitřní své podstaty | Ze „Zádrugy“ | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pomněnky na hrob Ign. Wurma |
| Autor: | Karel Adámek, Ignát Wurm |
| Zdroj: | Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, č. 112. s. 190–200. Dostupné online. |
| Vydáno: | Olomouc,. prosinec 1911 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Ignát Wurm |
| Index stran | |
 Související na Wikidatech: [[d:Q12021456|Ignát Wurm, Cyril a Metoděj, Rakousko-Uhersko, České země, dějiny církve a Slované]] |
|
S knězem Ignátem Wurmem jsem se několikrát setkal na svých cestách v Olomouci a v Brně v letech šedesátých a sedmdesátých min. stol., avšak teprve po vstoupení do říšské rady v r. 1879 jsem byl s ním v přátelských stycích.
Wurm nebyl planě důvěřiyý a nebyl také prost mnohých pochybností k nám Čechům, jež byly pozůstatkem nesrovnalosti a neshod Moravanů s námi ve věcech politických.
Po opětných stycích se mnou stal se Wurm sdílnějším a začasté se mnou hovořil o našich věcech kulturních, národních, politických a j. Tak jsme 13. listopadu 1879 pozdě do noci rozmlouvali o naší situaci a o dalším vývoji naší politiky a j. V této rozmluvě Wurm, dle mých poznámek, mimo jiné uvedl:
»Na počátku nynějšího politického obratu za hr. Taaffa byla korunou položena podmínka, že se jednání o vyrovnání s Čechy nesmí súčastniti u dvora velice neoblíbený hr. Jindř. Clam-Martinic. V rozhodujících kruzích pokládají dra. Riegra za kolísavého muže lidu, nikoliv však za státníka, s nímž by bylo lze přesně počítati.
Hr. Taaffe nevyjednával o vyrovnání přímo ani s hr. Clamem, ani s drem. Riegrem. Jednání to vedl hr. Hohenwart, a obmezovalo se pouze na sebrání autonomistické většiny na říšskou radu.
Hr. Taaffe neprovedl kompromisu při posledních volbách velkostatkářských do říšské rady ve všech zemích, protože byla většina autonomistů na říšské radě podmíněna tehdáž ještě nejistým vstoupením Čechů do říšské rady, jehož tehdy ani dr. Rieger. ani hr. Clam ještě nemohli zajistiti. Proto neudělal hr. Taaffe kompromisů mezi velkostatkáři ani tam, kde je mohl snadně provésti.
Hr. Taaffe postřehl, že by takovými kompromisy bez vstoupení Čechů do říšské rady autonomistům většiny nezajistil a že by se na dobro rozešel s ústaváky, kteří by byli — kdyby Čechové zůstali v pasivitě — na říšské radě na dále většinou. Proto spadá na hr. Clama a dra. Riegra vina, že většina autonomistů na říšské radě není pevná ani rozhodná.
Teprve na nedlouho před svoláním říšské rady, když hr. Hohenwart hr. Clamovi a dru. Riegrovi kritickou situaci vyjasnil, slíbili, že do říšské rady vstoupí. Při tomto vyjednávání nedala vláda Čechům žádných slibů, bylo toliko ujednáno znění trůnní řeči s odstavcem pragmatické sankce a o šetření právních přesvědčení a přivoleno ku podání státoprávního ohražení.
Po vůli hr. Clama Čechové z říšské rady vyšli, po jeho vůli se do říšské rady navrátili. Jeho vůle jest nám Čechům zásadou, praporem, programem.
Hr. Clam a jeho soudruzi jsou výteční počtáři. V letech šedesátých se ulekli jarého rozmachu českého národa a obávajíce se, že by jistě jim mohli přerůsti přes hlavy, zosnovali pasivní oposici a drželi ji tak dlouho, až toto nadšení v rozeštvaném lidu utlumili, až celou naší českou společnost otrávili leností.
U nás na Moravě jsme tyto nástrahy záhy prohlédli a zmařili. Hr. Belcredi padl a stal se neškodným.
Za nynější svrchovanosti hr. Clama v klubu není naděje, že by se náš národ z područí feudálů tak brzy vymanil. Když shledali, že jim vane v celé Evropě příznivý vítr, a když viděli, že je pro ně také u nás půda připravena, vystoupili opět na jeviště a zahájili otevřený boj za uplatnění svého programu. Ubohý národ jest pouze prostředkem k dobývání úspěchů feudálů, kteří jsou ve všech zemích stejní a sjednocení v zápasu za zachování a restaurování monarchií založených na legitimitě z milosti boží, v boji proti modernímu parlamentarismu a v dobývání rozhodující moci ve všech orgánech parlamentárních a správních.
Nejsmutnějším výsledkem adresové debaty jest, že se stal hrabě Clam pánem situace a že zatlačil dra. Riegra do pozadí. Z toho nám nevzejde nic dobrého!«[1]
Wurm trpce vytýkal, že jest kněžstvo hlavně nezřízeným útočením liberálního tisku vehnáváno do tábora feudálů.
Velmi zevrubně se rozhovořil o velkém významu slovanské bohoslužby pro náš národ spatřuje v ní nad jiné důležitější prostředek k zachování svéráznosti a samobytnosti našeho národa.
S největším nadšením mluvil o obnovení lesku Velehradu žaluje zvláště na naše vysoké kněžstvo, že pro tyto věci nemá smyslu.
Nedlouho po této rozmluvě zaslal mně Wurm zajímavé úvahy a návod ke studiu otázky Cyrillomethodějské, který zasluhuje, aby byl na jeho paměť zachován.
Splňuji tento akt piety. Toto pojednání napsal Wurm v parlamentě tužkou. Píše:
Karel, otec vlasti, volá: Čechové, uctívejte sv. Cyrilla a Methoda! — Karel dal nám příklad úcty cyrillomethodějské zařízením svátku zasvěceného na Moravě, povoláním cyrillomethodějských benediktinů do Emaus, stavěním soch a kaplí cyrillomethodějských na Moravě i v Čechách.
Čechové dotud vůle Karlovy nevyplnili.
Karel, vlasti otec, nabyl obzoru širšího cyrillomethodějského bezpochyby obcováním s biskupem Janem, jemuž snad velkolepé plány sv. Methoda nebyly neznámy. Snad se udržely tradičně na Moravě až do dnů biskupa!
Záměry sv. Methoda dají se seznati z výsledků jeho snah a jeho úsilí. Záměry a plány tyto byly: Prostředkem Metropole vytrhnouti Čechy ze závislosti západníků. Působení Methodovo čelilo patrně proti Karolingismu, jenž Čechy byl spoutal a Panonii ohrožoval.
Moravu velkou nedovoleno bráti v tom smyslu, jako by nynější Morava byla bývala středem říše té! — Pojem Moravy a její poměrů k Čechům musí býti prozkoumán a Rostislavova péče o sousedy v Čechách, již již v moři germanismu tonoucí, musí býti propátrána.
Cyrill a Methoděj zasluhují, aby od Čechův byli ještě více ctění než od Moravanů. Čechové jsou pořád ještě dlužníky dvou těchto svých dobrodinců.
Cyrill a Method nebyli dva horlivci, nýbrž byli firmou veliké výpravy, důstojné jak cara Michala tak — Rostislava. Výprava tato byla mnohočetná a opatřena opisovateli liturgických knih, staviteli atd.
Sv. Cyrill a Method stavěli kaple sv. klementské. Nejpamátnější kaple sv. klementská jest v Rapsu (Rakousy) nad Dyjí. O kaplích těchto, v Bosně začínajících, pojednal Herm. Jireček. Viz spisy jeho!
Jaké obrazy pocházejí z doby té! Pojednal o tom Petruševič ve Sborníku svém (ve Lvově). — Petruševič pojednal také o jiných věcech, táhnoucích se k době sv. Methoděje, a chová v rukopise ještě jiné doklady. Nelze se bez jeho spisů obejíti. —
Kulturní moment chová také do sebe slovanský choral cyrillomethodějský, jenž se různí jak od řeckého, tak od latinského.
Stavby z doby Cyrillovy jsou u Slovinců, na Slovensku (Vyšehrad) atd.
V životopise sv. Václava od Votky také se naskytuje zmínka o památkách cyrillomethodějských v Čechách. Kdož ví, není-li jich v Čechách více. Klimeš domnívá se, že v Chrudimi stojí kostelíček z doby té! — V životopise Sv. Cyrilla a Methoda od Bílého (Bellmann v Praze 1863) jest seznam památek cyrillomethodějských, jež velehradský farář Vykydal doplňuje!
Sv. Cyrill a Method podnikli výpravu proti Karolingismu, na vymanění Čech a completovali missionáře německé poučováním, přesvědčováním, evangeliem, kdežto missionáři němečtí toliko násilně křtili. Cyrill a Method sanirovali chybný způsob německých missionářů a přinášeli volnost kříže naproti meči poroby.
O přesvědčovacím způsobu dlužno si povšimnouti: (Neun Capitel über die Freiheit der Kirche von Maassen.) Spis tento jest důležitý.
Ve spise tomto možno se dočísti také o Konstantinu Velikém, z něhožto pošel byzantinism.
O Konstantinu, o byzantinismu, z něhož pošlo schisma, pojednal důkladně Pichler: Die Geschichte der Trennung der occidentalen und orientalen Kirchen. Spis tento jest rovněž důležitý a nezbytný, jako Maassenových 9 hlavních částek o svobodě církve.
Fotius není původcem rozkolu. Již před ním svářili se patriarchové byzantští s Římem a hádali se o východu ducha svatého. Že Fotius není původním, dosvědčuje Pichler v Geschichte der Trennung.
Vlastně schisma (rozkolu) nestávalo do zařízení latinského císařství v Carhradě. Všeliké spory byzantinských patriarchů s Římem až do r. 1204—60 byly osobní, pomíjející, nebylo kontinuity, neúčastnil se na nich lid ani císařové.
Teprve v době latinského císařství vzniklo schisma, tu byli biskupové domorodí odklizeni a latiníky nahražováni. Lid zůstal státi při zapuzených biskupech a přetrženo bylo korrespondování stolice patriarchů v Byzancii s Římem na vždy.
Fotius byl charakter vskutku ošemetný, ale jemu původství rozkolu připisovati, jest historickým omylem.
O Fotiovi vydal Hergenröther 3 svazky, velké a důležité dílo. Taktéž dlužno si povšimnouti jeho dějin církevních a lexika, jenž pod jeho jménem bude vycházeti.
O primátě píše v Čas. katol. duchovenstva učeně a veledůkladně Mat. Procházka. Procházka bude o smíru mezi východní a západní církví pokračovati v časopise tom.
Neradno se od zásady Procházkovy odchylovati, nýbrž dlužno ho za podklad a měřítko míti.
Schisma jest vlastně původu světského, pošlo z řevnivosti mezi Byzancem a západními mocnáři světskými a mezi papeži potud, pokud na východě chybně svatou stolici stotožňovali s Karolingismem a s römisch-deutschem Kaiserthum.
Quis bene distinguit, bene docet.
Karolingům záleželo na odstrku východu od sv. stolice. Dlouhou rukou působili v Byzanci a legáti římští tropili neplechu v Byzanci k vůli světským panovníkům západním.
Pojednává o tom dr. Hanel v Záhřebu jazykem chorvatským, totiž o vlivu světské moci na rozkol. Řím nemohl snášeti déle vkládání se byzantské vlády do záležitostí církevních, proto vrhl se v náručí schytralých Karolingův, aby tito vzali církev v ochranu; avšak brzo toho zakusila sv. stolice, že se dostala z deště pod okap.
Karel Veliký svolával koncilia proti vůli papežově, aby rozdmychal otázku o Duchu Svatém. Byla to zlá vůle, kterouž na jevo dal Karel Veliký; taktéž míchal se do sporu o uctívání obrazů, aby dráždil východníky.
Papežové nemohli, nesměli trpěti přehmaty Karolingův, ani způsob, jakým jméno kříže na Polabí kompromitovali, proto byli tomu rádi, že sv. Cyrill a Method osamostatňovali Slovany a je stavěli pod ochranu metropole, nezávislé ani od západu, ani od východu.
Metropolí dali papežové Karolingismu a co z něho pocházelo (feudalismus jak osobní, tak národní) šach! Není pochybnosti, že papež o výpravě sv. Cyrilla a Methoda proti Karolingismu věděl a že ji schválil předem.
Z Karolingismu pošel netoliko feudalism osobní, nýbrž také národní, jazykový. Vrátil se Karolingism k — Babylonu, kde byl jazyk pod jazykem; kdežto papežové jako strážcové věčné pravdy, jež se zjevila v Jerusalemě o letnicích, kdy nad hlavami apoštolů vznášely se jazykové jeden vedle druhého. V Jerusalemě opak Babylonu, náprava Babylonu! — Babylon Karolingovský nemohl, nesměl papež trpěti, proto ochotně metropoli Methodovu schválil. Metropole Methodova byla tak rozsáhlá, jako působnost sv. Cyrilla a Methoda.
Kde působili sv. Cyrill a Method? Na Dněpru, na Visle, na březích Dunaje, Sávy, Drávy, Moravy a hlavně na březích Labe. Působení sv. Cyrilla a Methoda na Dněpru, Visle; Dunaji, na březích Moravy bylo toliko přípravou pro působení na Polabí.
Toto potřeba míti na zřeteli. Na Polabí předvídali sv. Cyrill a Method velkou srážku s Karolingismem a k tomu účeli hleděli si krýti záda a upevniti se od Dněpru až po Moravu. Výprava proti Karolingismu byla vedena docela strategicky, s velikou rozvahou. Morava byla básí operační. Na Moravě byl generální štáb — hlavní stan. Proto vidíme Moravu opevněnou cyrillomethodějsky skrz na skrz. Samé studánky, samé kříže, samé kaple a pověsti. (O pověstích viz Bílého životopis a Sborník Velehradský, jejž připravuje velehradský farář k tisku.)
Morava jeví se po tisíci létech býti cyrillomethodějskou pevností, založenou, aby chránila cyrillomethodějský voj válečný proti Karolingismu. Kříže Cyrillomethodějské jsou ku př. u Náměště (nedaleko Olomouce), ve Vilímově, v Doubravici (u Mohelnice), v lese Mírovském, v Benici atd.
Dle nejnovějších výzkumů vypravil se filosof (Konstantin) na Dněpr roku 858, dle řeckých nových pramenů několik let (až do r. 861), kdy v Chersonu vypátral ostatky sv. Klimenta.
Ostatky tyto hrají velkou roli v dějinách Slovanstva a zejména hlava sv. Klimenta v Kyjevě stala se důležitou. Napsal o hlavě této pojednání Jos. Jireček v Časop. kat. duchovenstva. Hlavou touto světili ruští biskupové svého metropolitu.
O Kyjevské metropoli viz: Geschichte der Union von Dr. Pelesz, Mechitaristen 1879. — Jest v tisku druhý díl, jenž skýtá mnoho neocenitelného materiálu pro spisovatele o věcech cyrillomethodějských.
V druhém díle Peleszově bude mnoho poopraveno, co v I. díle chybně pojal.
V učeném díle tomto jest vylíčen boj polonismu s rusismem, rusismu s grecismem atd. Tam se dočtete o významu kozákův atd. Třeba si u Jezuitův objednati, co o Unii psali a ještě vydají: Martinov, Gagarin, Balabin a ještě jiní ruští Jezuité v Paříži.
Již všude ujímalo se a pučelo křesťanství u Slovanů, když sv. Cyrill a Method svou činnost vyvinuli — proto nezačínali od prvopočátku, nýbrž doplňovali, poopravovali a — organisovali obce, osady biskupské a konečně metropoli.
Úlohou sv. Cyrilla a Methoda bylo organisovati dle velkolepého a dobře promyšleného plánu, jejž bezpochyby v Athosu vypracovali. V Athosu se připravovali, tam se do zásoby liturg. knihy opisovaly, tam učně cvičili.
Z osady Kyjevské ubírali se žáci jak k severu, tak k západu, k Beskydám a k Visle. O působení sv. Cyrilla a Methoda na Visle napsal Petruševič v díle o historii biskupství Chlmského.
Zdá se, že návštěva sv. Cyrilla a Methoda na Visle byla prohlídkou toho, co jejich žáci z Kyjeva provedli. Zdaž sv. Method vskutku v Bulharsku byl, jest záhadné. Vede se o to spor.
Někteří odvozují z toho, že se dal Boris křtíti od latiníka, jako by až do křtu toho býval pohanem; avšak za tehdejších časův bylo ve zvyku, že se dávali pohlavárové pokřtíti jak po způsobu východním, tak po způsobu latiníků, podle toho, jak mezi východem a západem kolísali. Jagello byl původně pokřtěn cyrillomethodějsky, později k vůli Hedvice dal se pokřtíti opět latinsky.
Nebylo to novokřtěnstvím pozdějších anababtistů, kteří také v Čechách zavládali, nýbrž nebralo se to na vážky zlaté! Bylo to známkou, že se takový pohlavár podrobuje buďto východnímu aneb západnímu vlivu.
Záhy po úmrtí sv. Methoda započal boj o panství ritu latinského ve slovanských krajích. Ušlechtilí lidé, jako sv. Vojtěch, domnívali se, že slouží dobré věci, když válčili proti liturgii slovanské. Záhy po úmrtí sv. Methoda byla liturgie slovanská považována za odštěpenství, za kacířství a přívrženci její sluli — »pohany« — Pagani. Proto nerozhoduje název schismatik, heretik, pohan z té doby nic.
Navzájem spílali východníci latiníkům »heretikův« — nikoliv jakoby pochybovali o jejich ortodoxii vzhledem na dogmy, nýbrž proto, že se drželi kultu latinského.
Nevedl se boj o články víry, nýbrž o obřad, a v boji tomto házelo se nadávkami: »pohan«, »heretik«, »schismatik«, bez rozmyslu, jak na jedné, tak na druhé straně.
Má se za to, že křest, kterýž udělil sv. Vojtěch sv. Štěpánu, byl druhý. —
Pohanské (?) obyčeje, s nimiž bylo sv. Vojtěchu v Čechách, na Visle a na dvoře Štěpánově zápasiti, pokládají proto mnozí za slovanskou liturgii. Zdaž právem či ne — jest třeba prozkoumat.
Že Maďaři byli od Němcův povoláni, aby rozdrtili metropoli Methodovu, jest známo (připomíná také toho Procházka v Časopise katol. duchovenstva); avšak oni podlehli vlivu křesťanskému brzo. Táhnouce od Dněpru k Beskydám, pořád lokali do sebe vzduch cyrillomethodějský a přijímali znenáhla kulturu Rusův. O Rusínech v severních Uhrách píše dosti zajímavě Biedermann.
Jest nepochybné, že Maďaři za doby Gejsovy i Štěpánovy používali liturgie slovanské a sice rusko-slovanské.
Co utrpěla, zakusila metropole Methodova? Ústrojí toto protrhl Maďar, zúžoval Mongol, hubil Turek, velmi poškozoval Petr Veliký, štěpovav slovanský strom roubem německého protestantismu. Petr Veliký zapletl slovanské Rusko do tenat německé vědy, německé správy, německé závislosti. Tato chyba jest následků děsných, ač ji mnozí neuznávají. Petr Veliký podnikl nepřirozené věci, které se teprv budou mstíti. —
Rački v Záhřebu připravuje k tisku druhé opravené vydání životopisu sv. Cyrilla a Methoda. Bude ve spise tom brán ohled na nejnovější bádání o době dvou světců, kteřížto objasňují jako dvě světla veliká poměr východu k západu.
V Cyrillu a Methodu: Dobro, pravda, a krása. —
Zbytek, troska velkolepé metropole jest »Unie rusínská«. V Polonismu, jenž nenávidí Unii, jest soustředěno západnictví. V polonismu znázorněn jest západ, v Unii vůle Methodova. Petr Veliký uvedl ortodoxii do bankrotu. Co na ortodoxii jest následkem libovůle Petrovy, vysvítá z dra. Celestina a ze spisu Russland od Valece. Oba spisy objasňují bídu a nedostatečnost pravoslavie, jež se svým synodem dodělává.
Proti Unii stojí německost, kterouž jest otrávena pravoslavie. V polonismu jest representován feudalism, v Unii demokratism, v pravoslavii německá negace a byrokratism německý.
Pravoslavie, Petrem Velikým zpsutá, nedodrží kritiku ani dogmatickou, ani se stanoviska sociálního a mravního; ona jest nástrojem, policií vládní a nemá pražádnou váhu v intelligenci. Ona není solí národa.
Filaxt sepsal děje ruské církve. Spis tento jest přeložen také do němčiny. Ve spise tomto jest povšimnutí hodno, co píše o legátovi Hubertovi za času Michala Ceerularského. Třeba to porovnati s Hergenrötherem, Pichlerem a jinými.
Celý ten Hubert i s jeho dvěma bullami jest záhadný zjev a podivno, že se k němu Řím nikdy a nikde více nehlásil po známé katastrofě v Žofínském chrámu. —
V Kyjevě vyšel 1877 od Voronova spis: Kyrill a Method. Je to pojednání kritické o pramenech, svědčících Cyr. a Meth. Je to spis nadmíru důkladný. — — —
Karolingové (major domus) strojili ode dávna úklady Merovingům, chtějíce jez vlády vystrnaditi a zároveň popuzovali východníky proti papeži, aby Byzanc a Řím udrželi na štíru.
Záleželo Karolingům ode dávna na pletichách a na sporu mezi patriarchou Byzantským a mezi Římem! Chtěli Karolingové býti důležitými, potřebnými, nezbytnými v Římě. Schytralost tuto třeba míti na zřeteli při posuzování sporu mezi východem a západem. Kde mohli nalévali Karolingové (major domus) oleje do ohně, kdykoliv se svářili východníci s papežskou stolicí.
Karel Veliký velký a dávno připravovaný plán provedl o Vánocích r. 800! Aby ho provedl, musel pokračovati za příkladem svých předků v osnování ostud mezi Byzancem a Římem! Karel Veliký jest zakladatelem nového řádu společenského. On zbudoval nový sociální pořádek a sice na základě řádu Langobardského, s tím rozdílem, že lenní právo Langobardův zakládalo se na zásluhách dotyčné osoby, na statečnosti a způsobilosti, dal Karel Veliký podnět k zbudovaní společenských poměrů na základě rodu, dědičnosti, tedy bez osobní zásluhy a užitečnosti.
Langobardský řád se zakládal na heslu »něco za něco, nic za nic«, kdežto řád Karlův hověl choutkám rodinným. — —
lgn. Wurm si získal nehynoucí zásluhy o vývoj národopisných studií na Moravě, o založení Vlasteneckého musea v Olomouci (roku 1883), o národopisnou výstavu v Praze r. 1895, zvláště pak o velkolepou účast Moravy na této výstavě.
Velkolepý úspěch Moravy na Národopisné výstavě v Praze roku 1895 byl chloubou Wurmovou, nikdy na ni nezapomněl. Kdykoliv jsem se s ním v Olomouci setkal, musil jsem zevrubně prohlédnouti sbírky Vlasteneckého musea. Činil jsem to s radostí, protože mne vždycky zajímavý výklad nadšeného strážce těchto pokladů, přítele Wurma, osvěžil a povznesl.
Vybudování důstojného stánku Vlasteneckého musea v Olomouci byla stěžejní touha jeho pozdních let. Nedospěl k této metě, avšak upevnil základy svého zamilovaného úmyslu tak, že zůstane na vždy světlým památníkem svého původce.
Teprv příští pokolení důstojně a plně ocení toto dílo Wurmovo.
V Olomouci mne seznámil se všemi památnostmi, posvátnými mu byly nádherné pozůstatky románského sídelního hradu při hlavním chrámu, pokládaje je za hlavní klenot umění z doby Velké Moravy.
Wurm byl typ vlasteneckého kněze státoprávníka, jakých již málo máme. Netajil se svým vlastenectvím a státoprávnictvím. Byl upřímným přítelem svého lidu a nadšeným Slovanem. Trval v důvěrných stycích s biskupem Strossmayerem, v němž spatřoval ideál slovanského kněze a od něho očekával obnovení slovanské liturgie a nejvydatnější pomoc při obnovení někdejšího lesku Velehradu, o němž přímo blouznil.
Nebyl přítelem naší hierarchie a také v její kruzích nenalézal přízně. Vytýkal — mnohdy ostře — že naše knížata církevní jsou pouze římskými kněžími a že zapomínají na své poslání, jako kněží lidoví, že nepečují o povznesení národa, neúčastníce se jeho kulturní práce a j. V tom spatřoval Wurm také velké nebezpečí církvi. — —
Posledně jsem se s Wurmem setkal na konci r. 1910. Oživuje naše parlamentární styky, projevil přání, aby se dočkal ukončení mých pamětí. Nedočkal se toho — a já se toho také nedočkám!
Když jsem počínaje 26. září r. 1910 počal v »Národních Listech« uveřejňovati některé statě z prvého svazku: Mé paměti z doby Taaffovy, obdržel jsem 5. října 1910 následující dopis lgn. Wurma:
Milý příteli! Píšu tužkou, poněvadž levice, když mi v 79. roce mého věku odřízli pravici, nenaučila se již psáti pérem. Vaše paměti jsou mi útěchou; poněvadž, možno-li ještě národ český vyvolniti z objetí »Boa Constriktor«, nezbytno podniknouti správnou diagnosu jeho vleklé choroby. Píšu pro vás a nikoli pro veřejnost, tedy bez ladu a skladu, jak mi moje paměti na mysl přijdou, z nichž si můžete vybrati, co se pro dotčenou diagnosu hodí.
I. Náprava u nás možná, jestli naši politikové poznají chyby, jichž jsme se dopustili my staří, aneb jsme způsobilí na ně poukázati. S tím »Boa Constriktor« má se to tak: Aliance vídeňsko-berlínská tajila se dlouho, ale jednoho dne — kdy to bylo, nezaznamenal jsem si, — přišel jsem do nuntiatury, jako její upřímný a poctivý důvěrník a tu mi pravil Vanutelli, titul. nuntius: »Zvěděl jsem, že utvořen svaz mezi Vídní a Berlínem.« Já: »Aby Prušáci (Němci) nezradili opět Rakousko, jak se to již stalo.« On: »Tentokráte se to nestane, poněvadž Němci potřebují Rakousko.« Já: »A co tomu říká Lev XIII.?« On: »Považuje to za veliké neštěstí«, a doložil: »Boa Constrictor.« Vyrozumněl jsem z poznámky té, že Sv. Otec se obává, že si Berlín obtočí Rakousko, jako had Boa Constrictor.
2. Snad se pamatujete, když se hned na začátku vlády Taaffovy jednalo o tom, čeho se nám za aktivitu zahájenou dostane, Rieger ohlásil, že se některým českým městům dostane úlevy, že totiž stát převezme střední školy, které dotčené obce na svůj náklad založily. Byl jsem já to také, který navrhoval, aby se náprava zahájila ve Slezsku, aby se pak přešlo ku spravedlnosti na Moravě a konečně aby se vyhovělo potřebám v Čechách nejpilnějším, poněvadž může nadejíti doba, kdy nebude možno nejslabším Slezanům pomáhat. Na to Rieger vyznal, že Taaffe pravil, že mu se Slezskem přicházeti nesmí, poněvadž si to Berlín vymínil, — že to Bismarck nechce! Taaffe, vlastně Rakousko, již tehdy bylo otočeno boou (berlínským hadem). Co? — Farář Weber ve svých řečích k voličům tuto událost uváděl.
3. Na radě říšské seznámil jsem se blížeji s Korbem z Wejdenheimu, jenž ministroval také a pak se stal místodržitelem na Moravě. Navštívil jsem ho. Držel právě v ruce telegram. Podal mi ho, řka: »Hejmerle zemřel« a doložil: »Ten člověk stál mne mnoho bezesných nocí. Když jsem byl ministrem obchodu, bylo mi jednati o obchodních smlouvách s Německem a tu bylo jeho (Hejmrlovo) každé třetí slovo: »Nur nachgeben, wir brauchen Deutschland und der Monarch will es haben.« — Zavítal jsem do Vídně, zašel jsem si k příteli Dipaulimu. Sotva mne laskavě a přátelsky uvítal, začal: »Heute in der Früh um 6 Uhr bin ich aus Pest zurückgekehrt und dort haben abends den Ungleich (totiž den Ausgleich) vollendet. Und aus diesem Ungleich wird das große Unglück herauswachsen.« V další řeči uznal také on, že jsou v Rakousku věci desperátní! Já: »Je-li přece možná, že by Rakousko z otřesů a záchvěvů vyvázlo a dospělo k oddechnutí. Je-li totiž vyléčení říše z neustálé krise možné?« Na to on: »Es ist halt der Pangermanismus da!« A já zase: »A tož není pomoci?« On: »Es müsste eine sehr starke Hand kommen, die es vielleicht zurückhalten könnte.« Já: »Sie sind Minister, Sie sind Regierung, Sie sollen und wollen die starke Hand sein; aber können, — dürfen Sie die starke Hand sein?« On: »Ich weiss, (že ví), was Sie sagen wollten —« a — ukázal na obraz císařův!!
Hejret uveřejnil: Rozmluva s P. Wurmem, znáte tu brožurku? Snad si z ní vyberete, co Vás zajímat bude. — Domnívám se, že byť byste dospěli k dělnosti sněmu v Praze, tím nebezpečenství pangermanismu odklizeno nebude! Proto mi osamocené češství nikdy nestačilo; zaváněl jsem vždy a byl nadchnut slovanstvím a proto také rád jsem uvítal pokus Kramářův, ač netvrdím, — že Kramář trefil do černého! — Proto neoslavství jmenuju: pokusem.
Dochází Vás můj životopis,[2] kde se dočtete též něčeho o Belcredim, jenž s Moravany na říšskou radu r. 1874 nešel, předstíraje, že císaři pánu pravil, že na ústavní půdu parlamentní nikdy nevstoupí, ale pak s Clamem Martinicem do Vídně se odebral.
Pokud mi známo, snažili se feudalové znechutit národu konstituci vůbec, proto stalo se, že ústavákem býti, bylo nadávkem a v ošklivosti. Panovníkovi raděno bylo prý právem jediné šlechtou.
»Wir die wie an den Stufen des Thrones geboren sind —«, pravil Lev Thun, o němž mi Strossmayer vykládal, jak kulturu německou ve Vídni r. 1860 hájil, maje na zřeteli ovšem středověk a na mysli primát Rakouska v Německu. Dočtete se toho, tuším, v mém životopisu. V té době pěstoval »Vaterland« zásadu: »že jak aktivní, tak passivní »volení« je: nekřesťanské. Lev Thun a hrabě Pergen pozvali do porady užší lékaře dra. Elze z Vorarlbergu, Karlona a mne, kde se tázali, zda-li bych nevzal na sebe, odůvodnit resoluci na sjezdu tom, že volit, anebo dáti se voliti, je nekřesťanské. Neuznal jsem zásadu tu za správnou a to bylo druhou příčinou neshody s feudaly atd. Tak se dá vysvětliti, proč jsem s feudalismem později nesouhlasil. Račte náčrty tyto přijati důkazem upřímného přátelství a důvěry, jíž má k Vám Váš starý přítel a ctitel Wurm.
Douška: Možná, že Vám pošlu ještě nějaký dopis, abyste byl náležitě informován. Že je dopis přátelský, toho důkazem: že jsem nenadělal čárek nad dlouhým í a že zde onde bude scházet nějaký ten… Musil bych list znovu číst a to se mně hatí! — S Bohem!«
Na to mi psal Wurm ještě 7. října 1910: byl to poslední jeho pozdrav. Psal:
»Vzácný příteli! Ulíbal bych Vás za Vaše paměti. Děkuji zvláště, že Jste se ujal Jeřábka (prof. dr. Frant. Věnceslav J.)[3] a Braunera. Od Jeřábka bylo žádáno, aby — chce-li mluviti, — své řeči psané k censuře předkládal a co se Braunera týká, zasluhuje povšimnutí následovné: Slečna Zdenka, jež mne v Olomouci navštívila, vypravovala mi, že hodinu otci bránila, aby se nevydával churav do Vídně. Nedal se zdržet, jel. Večeřeli jsme spolu u Kyfusa před řečí, kterou druhého dne řečnil (při rokování o Bosně).[4] Byla to jeho poslední řeč ve vídeňském parlamentě. Tušil, že je na sklonku života a napsal zítřejší řeč labutím zpěvem. Ale umínil si mluviti, aby do hrobu nevzal myšlenku, která ho tak zajímala a které velkou důležitost přikládal. Shledal myšlenku tu v protokolu, kde prohlášeno Rakousko za velkou Moravu a císař Rakouský následníkem Mojmírovcův. A v pravdě dopadají hranice Rakouska až na nepatrné odchýlky v jedno s hranicemi Velké Moravy. Po jeho zdání a vývodech Velká Morava nevzala za své, nýbrž rozvětvila se v království České a Uherské, svatováclavské a svatoštěpánské a v ty ostatní země a zemičky, které jsou částí nynějšího Rakouska. Tutéž myšlenku pronesl na sjezdu žurnalistů v Uher. Hradišti Holeček v uvítací řeči ku moravským kolegům.
Dr. Brauner uznával, že uzná-li se království České synem Velké Moravy, přestane býti Germanie jeho matkou. Zůstává bohužel nepovšimnuto, co se přihodilo v Mohuči n. R. r. 1086, kde český lid nepřipustil, aby Vratislav přijal korunu německého původu od Jindřicha IV. a pro odpor tento byl tam titul království Moravského obnoven a Vratislavovi udělen. Pešina z Čechorodu v Mars Moravius zamítá názor, jakoby Vratislavův titul královský byl toliko osobní a doživotní býval; nýbrž že Češi (lid a jeho zástupci) nestáli o korunování nástupců Vratislavových, aby vyhnuli se útratám a nákladům slavnosti korunování!! —
S podivením jest, že naši historikové takové pravdy nemilují, které vyvracejí nároky Němců na země české, odvolávajíce se, že Vratislav přijal korunu od Němců!
Takové historické názory kolovaly v hlavě velikého, prozíravého a prohledavého Braunera!
Braunerovi tanulo na mysli, že státní právo české dá se spíše obhájiti, opře-li se o původ velkomoravský, než jestli se nám ho udělilo jako německého daru z rukou Bedřicha!! — Co? —
Náhodou sjeli jsme se loňského roku právě k Božímu Tělu na Velehradě s Ferdinandem, carem Bulharů. Přijel ráno po 6. hodině se synem Borisem, aby vzdal hold hrobce Methodějově a obnovené carství postavil pod patronát slovanských apoštolů. Chtěl odjet hned po mši svaté; zatím pak jsme se pustili do úvah o situaci a o minulosti, odložil odjezd až po obědě o 2. hodině. Byly to rozmluvy zajímavé. Nazval se: zahradníkem Bulharska, poukazuje k tomu, že z Bulharska již cosi vytvořil a se vynasnaží, aby bylo opět rájem evropským.
Nebylo mu neznámo, že Bulharsko sousedilo s Velkou Moravou, a že nástupcem Borisa Velkého byl s našími Mojmírovci za jedno. Stal se důvěrným, když shledal, že Strossmayer byl mým příznivcem. Velebil také diplomata papeže Lva XIII.!
Divil se, že v Čechách význam ideje Cyrillomethodějské nechápou! — Přijde ovšem na výklad ideje této a na skutečný a pravdivý úkol poselství Cyrillomethodějského, jak mu rozuměl Strossmayer!! —
Třeba na zřeteli míti, že Cyrill a Method nepodnikal missii k nám toliko z příčin náboženských, nýbrž také z ohledů vysoce diplomatických, což se bohužel umlčuje.
Vězte, drahý příteli, že Vás má rád, ba tuze rád Váš starý přítel a ctitel
Wurm.
- ↑ K. Adámek: Mé paměti z doby Taaffovy I., str. 48.
- ↑ Wurm mi zaslal Miloslavy Procházkové spis: P. Ignát Wurm ve svém životě — — — Vyd. 1900.
- ↑ K. Adámek: Mé paměti z doby Taafovy. I. díl. Str. 54.
- ↑ Tamtéž str. 52.