Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci/1911/112/† P. Ignát Wurm

Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci/1911/112
	† P. Ignát Wurm	Ignát Wurm co do vnitřní své podstaty

Údaje o textu
Titulek:	† P. Ignát Wurm
Autor:	Jindřich Steinmann (jako Jindřich Steinman)
Zdroj:	Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, č. 112. s. 165–174. Dostupné online.
Vydáno:	Olomouc,. prosinec 1911
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Ignát Wurm
Index stran
Související na Wikidatech: [[d:Q12021456|Ignát Wurm]]

ČASOPIS		ROČNÍK ZA 4 KORUNY. ČLENŮM VLASTEN SPOLKU MUSEJ. VYDÁVÁ SE ZDARMA.
VLASTEN. SPOLKU MUSEJNÍHO V OLOMOUCI.
ČÍSLO 112.	PROSINEC.	ROKU 1911.

† P. Ignát Wurm.

Dnem 4. října t. r. osiřela »vikárka«, osiřelo Vlastenecké museum v Olomouci, osiřela redakce Vlasteneckého musejního časopisu. Zemřel P. lg. Wurm. Na hřbitově Olomouckém pohřbili jsme dne 6. října ideálního národního pracovníka, bystrého politika let 70tých, kněze nadšeného pro vše dobré a krásné, muže, který do poslední chvilky svého požehnaného 86letého života dovedl pracovati pro zbožňovanou svou vlast a pro svůj národ řídě se heslem »prospěch národa nade všecko«. Ztrátu utrpěla Morava velikou, ztratila syna, jenž zapsal se svou pilnou a šťastnou prací v knihu jejích dějin.

Rodištěm Wurmovým byly Klobouky u Brna. Narodil se dne 12. července 1825. Byl šťastným dítětem, synem venkovských rodičů starého, ale vzácného zrna. Z dobrého zrna uzrál dobrý plod. Rodina dala Wurmovi vzornou výchovu, položila povaze jeho žulové mravní základy.

Hlavní školu absolvoval v Kroměříži, kde prožil též první dvě léta studentského svého života na piaristickém gymnasiu, třetí třídou pokračoval v studiích svých na gymnasiu v Brně. Byl výborným studentem, nad průměr duševně nadaným a u kollegů velmi oblíbeným.^[1] Vzdělávat se mimoškolsky literaturou, uměním, dějinami bylo mu vášní, kterou roznítil v mladém studentíkovi, absolventu rhetoriky, mladý kaplan v Kloboukách hr. Bedřich Sylva Tarouca, jehož po celý život svůj často a rád Wurm vzpomínal. Z professorů mocněji působil na Wurma Guntíř Kalivoda, později prelát v Rajhradě, jenž přednášel na filosofii náboženství methodou disputační.

Po studiích středoškolských rozhodl Wurm vlastní svou vůlí své budoucí povolání kněžské, neboť zdálo se mu, že kněz může nejvíc dobra přinésti lidu svému, že má nejvíc příležitosti lid výchovou zušlechťovati a vzdělávati. Cítil v sobě genia dobrého vychovatele — lidumila — a nezklamal se. Vlivem hr. Sylva Taroucy rozhodl se pro seminář brněnský, ač protekce připravovala mu cestu do Vídně.

Bylo to šťastné rozhodnutí, neboť Brno uvedlo mladého bohoslovce do družiny Sušilovy, do družiny kněží-literátů, jimž česká kniha byla pokladem. Jak často a jak rád vzpomínával P. Wurm v jeseni svého života slzy, jež vytryskla z chorého oka Sušilova, když týž poznal, že předčítatel jeho, syn českých rodičů, bohoslovec Wurm, česky čísti dobře neumí. Slze té byl Wurm vděčný, že nejen česky číst, ale též česky aneb lépe řečeno, národně myslit, cítit a žít se naučil.

Národní přesvědčení Wurmovo zelektrisoval památný list Palackého ze dne 11. dubna 1848, kterým týž hrdě odmítl pozvání Němců k přípravné akci pro frankfurtský parlament a mocným dojmem působil též na probouzející se slovanské smýšlení Wurmovo svatodušní slovanský kongres pražský, jehož ideu spojil si s ideou cyrillomethodějskou. Bohoslovec Wurm stal se propagatorem Palackého myšlenky na moravském venkově, dopisy svými a dopisy svých kollegů slovanských přispěl k tomu, že lid na venkově voleb pro Frankfurtský parlament se nesúčastnil. Vůbec jevil Wurm zájem a pravé pochopení pro vážné události významného roku 1848, takže byl Klácelem zván k politicko-národním poradám, na kterých se jednalo o kandidátech na moravský zemský sněm.^[2] Zasvěcoval se tedy již v alumnátě Wurm do politiky.

V bohosloví bez vlastního úmyslu stal se autoritou svých spolužáků; imponovala jim Wurmova duševní převaha, Wurmův útlocit, dobrosrdečnost. šlechetnost a tolerance v každém směru. Wurm zničil staré kasty jednotlivých ročníků a sblížil celou obec brněnského semináře slovanským demokratickým heslem rovnosti. S brněnským seminářem rozloučil se r. 1850. byv dne 25. července na kněze vysvěcen. Následujícího dne 26. července slavil skromně své prvotiny v chrámě sv. Magdaleny v Brně.

Prvním působištěm novokněze byla slovácká ves Mutěnice na Kyjovsku. Zde působil krátkou dobu jednoho roku, ale blahodárně. Obec zanedbanou povznesl, v obyvatelstvu dřív netečném, panskými dráby zotročeném, vzbudil lásku k chrámu i škole, rozséval símě lásky a sklízel vděčnost i lásku mladých i starých..

S těžkým srdcem, neradi vyprovázeli Mutěničtí po roce svého P. Ignáce na nové působiště do Dědic u Vyškova. l v Dědicích a v celé farnosti — zejména v Rychtářově — brzy přilnuli k novému knězi, jenž hned po svém příchodu pustil se do práce, poučoval lid, kde mohl a jak jen mohl, založil knihovnu, aby dobrou knihou probudil dřímající národní vědomí svých vesničanů. Z Dědic přeložen byl pak do Vyškova, kde působil až do r. 1859.

Je zajímavo, že bodrý, zdravý náš stařeček byl v mládí slabé konstrukce tělesné, churavěl v alumnátě a churavěl též v Dědicích vleklým katarhem, takže musil se léčit žinčicí v Hošťálkové a ve Val. Kloboukách.

Wurmova činnost neobmezovala se jen na úzký kruh vesnic z farnosti; dojížděl v létech 50tých k valným sjezdům katolických jednot do Brna, aby tam řečnil v duchu vlasteneckém a aby účastnil se práce Sušilovců.

Z Vyškova povolán pak byl Wurm hr. Sylvou Taroucou do Brna, aby převzal úkoly Beneše M. Kuldy, aby totiž zastával funkci ředitele a spirituála v brněnské opatrovně pro zanedbanou mládež, aby redigoval kalendář »Moravana« a vedl agendu jednatelskou ve spolcích kat. jednoty a dědictví sv. Cyrilla a Methoděje. Věděli dobře Sylva Tarouca i Sušil, že lepší za Kuldu náhrady nad Wurma nenajdou. V asylu uplatnil Wurm své vychovatelské vrozené schopnosti plnou měrou, polepšoval zpustlou mládež bez trestů, bez násilí, přitahoval zanedbance k sobě magnetem svého dobrého srdce.

V Brně prožil 7½ roku v pravdě činného života. Nejlepší vzpomínkou na tuto dobu Wurmovi bylo, že tehdy poznal slavného muže, velikána minulého století — Slovana — Josefa Jiřího Strossmayera. Rok 1860. zapsal si Wurm v svém kalendáři písmem červeným, neboť rok ten zrodil mu přátelství velikého chorvátského biskupa. Sblížila je politika a zájem všeslovanský. Patentem z 5. března 1860 svolána byla a 31. května se sešla říšská (vl. korunní) rada, rozmnožená doživotními aneb dočasnými členy z jednotlivých zemí monarchie, kterou nastoupena býti měla po neúspěších zahraniční politiky rakouské nejistá ovšem ještě cesta k parlamentárnímu životu. Chorváty zastupoval Strossmayer, Čechové neměli žádného zástupce své národnosti, neboť hr. Clam-Martinic nepokládal se za zástupce ani země ani národa. Byl zástupcem aristokracie. Z Moravy přítomni byli dva zástupci hr. Jiří Stockau a brněnský továrník F. Schoeller, oba německé národnosti. To překvapilo Strossmayera. Znal historický význam Moravy, znal její minulost z doby cyrillomethodějské, ale neznal její přítomnosti. Aby poznal přítomné poměry Moravy, žádal prostřednictvím Dra. Topáloviče, ďakovského professora theologie, o informaci. Informátorem tím stal se k návrhu Sušilovu a za souhlasu národního kněžstva brněnského Wurm. Strossmayer oblíbil si hned v první audienci Wurma, mluvil s ním o Moravě, mluvil s ním však též o politice, neboť žili v době vážné, v době, jež připravovala diplom říjnový. Oba — Wurm i Strossmayer — shodli se v názoru, že diplom říjnový dává sice svým principem autonomisticko-federalistickým naděje, ale neposkytuje pevné garancie pro svou nejasnost a pro svůj v převaze centralistický charakter.

Když pak r. 1861 skoro negován byl diplom říjnový patentem únorovým, když po Goluchovském nastoupil zdánlivě liberální centralista Schmerling (se svým nespravedlivým a pro Rakousko nešťastným systémem volebním), objevuje se Wurm činně na poli politickém. Opponuje s národní stranou Pražákovou i s historickou šlechtou moravskou, jejíž náčelníkem byl hr. Belcredi, proti centralistické únorovce, udržující nadpráví národnosti německé v konstitučním Rakousku, řídí s Drem. Pražákem, Helceletem, Mathonem volby do sněmu moravského^[3] a nabývá mandátu v městské skupině Přerovské proti továrníku Skénovi. Město Přerov si oblíbil Wurm a Přerované si oblíbili svého svědomitého poslance a vyznamenali jej později čestným občanstvím. S přítelem svým starostou Fr. Kramářem pracovali pilně na zvelebení města, založili záložnu, první svého druhu na Moravě a pečovali o rozvoj školství rukou šťastnou. Wurmovou zásluhou zřízeno bylo v Přerově roku 1870 obecné reálné gymnasium, z jeho iniciativy jmenován byl k dobru ústavu ředitelem slavné paměti J. Škoda, i akce sestátňovací jmenovaného ústavu šla rukou Wurmovou. V Přerově i v ostatních městech své volební skupiny (v Kojetíně, Tovačově, Hulíně, Kelči a j.) byl častým a velmi oblíbeným řečníkem. Řečnil ve spolcích, na veřejných schůzích, táborech, při slavnostech^[4] a doplňoval tak velmi činně svou parlamentární činnost poslaneckou. Veřejnému životu rád vždy dával praktický směr, radil občanům, aby zřizovali záložny, ba i přerovský pivovar má zapsáno jméno Wurmovo v zakládacích svých listinách.

Na sněmě byl všestranně činným, byl již tehdy bojovníkem pro reformy sociální, proti alkoholismu, hlavnímu škůdci lidstva, mluvil i jednal. Pečoval o školství, staral se o učitelstvo^[5]; i zákon o upravení zdravotnictví přijat byl jeho přičiněním v sezení moravského sněmu ze dne 16. října 1883 O zdravotnictví pronesl Wurm roku 1883 na sněmě řeč, jež upoutala sněmovnu a hlubokým dojmem působila, neboť promluvil tu o zdravotnictví kněz z křesťanského stanoviska, z kterého většina poslanců věci té neznala.^[6]

Národních práv pak byl obhájcem neohroženým. Srdce jeho bylo zrovna zaníceno pro všecky snahy národní. Nekrčil se nikdy, nebál se, byl-li přesvědčen, že horlí pro právo a pravdu. Hned r. 1861 vyvolal prudký odpor pověstného morav. Němce Karla Giskry^[7] návrhem jazykové rovnoprávnosti ve školách, v úřadování zeměpanském i ve veřejném životě.^[8] Poněvadž však věděl Wurm, že iniciativy v tom směru od úřadu se nedočká, chopil se akce, kterou český lid sám z vlastní iniciativy měl si rovnoprávnosti dobývati cestou snadnou a vítěznou. V »Mor. Orlici« otevřel rubriku pod heslem »Strážce národnosti«^[9], v níž pranýřoval starosty i jednotlivce, kteří úředně aneb soukromě korrespondovali s úřady i zemským výborem moravským v řeči německé a docílil toho, že lid český s úřady i zemským výborem zahájil české úřadování. Když pak r. 1865 vystřídal Schmerlinga hr. Richard Belcredi a Slovanům s ním objevila se na kraji obzoru jitřenka nové, lepší éry, pověřen byl Wurm na obnoveném sněmě moravském úlohou, aby vypracoval anketu, dle které by akutní otázka středního školství moravského byla rovnoprávněji rozřešena. Za princip ankety prohlásil Wurm po úradě s odborníky myšlenku, aby většinou žáků na škole řídil se její charakter. Jazykem vyučovacím měl býti jazyk majority, ale mělo se též některým předmětům učiti jazykem menšiny. Dle tohoto návrhu bychom bývali měli česká gymnasia v Brně, Olomouci, Jihlavě, Znojmě, Kroměříži, Příboře a ve Strážnici. Německými by zůstaly jen gymnasia dvě: v Mikulově a Mor. Třebové.^[10]

Návrh ankety ovšem nebyl přijat — jen darem císařovým dostati se mělo Moravě po válce pruské dvou českých nižších gymnasií. Z Wurmovy iniciativy Belcredi přednesl ústy místodržitele Pocheho císaři žádost, aby slibované ústavy vřaděny byly dle školské osnovy do první a nikoli do 3. třídy, jak bylo projektováno. Žádosti bylo vyhověno a r. 1867 otevřena byla obě gymnasia, z nichž brněnské ve vyšší rozšířeno již r. 1868 a naše olomoucké o rok později. Olomoucké gymnasium měl pak stále v evidenci, dokud nebylo přivedeno pod státní samostatnou střechu.

Roku 1866 byl již Wurm od března domicilem v Olomouci. Jmenován byl vikářem dómským a měl býti druhou rukou kancléře a generálního vikáře bar. Arthura Königsbrunna.

Politikou, redakční, spolkovou a buditelskou prací nebyla vyčerpána bohatá činnost Wurmova v létech 60tých; také přípravám k jubilejní slavnosti cyrillomethodějské r. 1863 zasvětil mnoho a mnoho dní svého obdivuhodně agilního života. Velehrad — metropole Methodiova, jak věřil — stal se mu nejmilejším — památným — místem Moravy, neboť viděl nad ním gloriolu sv. věrověstů moravských, jejichž ideu církevně-politickou chtěl oživit a kulturu Velké Moravy, tu čistou, byzantsko-slovanskou kulturu z rumu vykopat. Aby pak kult Velehradu byl zpopularisován, aby lid moravský poutěmi přilnul k Velehradu, vymohl Wurm prostřednictvím svého vlivného přítele Strossmayera v Římě, že svátek sv. Cyrilla a Methoděje z 9. března byl přeložen na 5. červenec a dán mu ráz svátku slovanských apoštolů a nikoli ráz svátku patronů země moravské.

Rok definitivně uzákoněného dualismu — rok 1867 — plně zaujal činného politika. Roku toho trpce vzpomínal až do posledních dnů svého života, neboť citlivé jeho srdce cítilo to ponížení, kterého úmluvami rakousko-uherskými národu českému se dostalo, rozum pak Wurmův tušil naše škody. Nenáviděl dualismu i z loyálního přesvědčení, viděl v něm — jak to Strossmayer řekl — počátek konce. Nerovný zápas s maďarskou koalicí vedli Čechové, jak známo, passivitou, neobeslali říšské rady a neúčastnili se jednání ani českého ani moravského sněmu. Neúčastnil-li se Wurm schůzí sněmovních, účastnil se za to velmi pilně poradních schůzí tak zv. strany práva i oblíbených tehdy táborů a podporoval vším vlivem svým opposici proti protislovanské majoritě říšské rady. Když pak dověděl se o zrušení konkordátu, pojal myšlenku zaručit samostatnost církvi důvěrou lidu, které získati bude lze spravedlností a národní nestranností. A jistě přísluší velké procento zásluh Wurmovi, že jak v olomoucké, tak v pražské arcidiecési čeština s němčinou dělit se počala o jednání úřední.

Když pak v letech 70tých vysloveno bylo Jeho Veličenstvem přání národního smíru, najdeme Wurma mezi těmi, kdož novému předsedovi ministerské rady hr. Afredu Potockému měli radou pomáhati v řešení těžkého smiřovacího úkolu a najdeme jej ovšem o rok později opět v Praze mezi účastníky porad o fundamentálních článcích, kterými český i moravský sněm odpověděl na památný reskript císařský z r. 1871.

Po pádu Hohenwartově, když Čechové neúčastí na říšském sněmě demonstrovali, vystupuje Wurm na Moravě s heslem »pryč s passivitou«^[11] a odůvodňuje názor svůj tím, že passivitou škodíme jen sobě (dokladů z Moravy měl mnoho), že prospíváme Němcům, zvykáme si politickému pohodlí a sílíme centralisační systém své monarchie. A proto nadšeně s novým rokem 1874 vstupuje Wurm s moravskými poslanci na jeviště vídeňského parlamentu jako opposičník a uvádí se panenskou řečí, kterou hájil církevních práv proti projektovaným »květnovým zákonům 1874«, čímž získal si přízeň episkopátu, jenž zákonům těm se bránil a proti nim protestoval.

Bydlištěm Wurmovým ve Vídni byl klášter u kapucínů, o němž vždy zvečnělý pan rada rád vypravoval, neboť měl k místu tomu mnoho vzpomínek, z nichž nejraději vybíral vzpomínku na první návštěvu Strossmayerovu, kterou biskup za tím účelem vykonal, aby sdělil Wurmovi, že si ho zvolil svým rádcem.^[12]

Wurm ve Vídni nezahálel, volného času používal k studiím v bibliothekách a k sebevzdělání. Vzdělával se však nejen knihami, nýbrž i styky s předními slavisty, s vynikajícími politiky i diplomaty řídě se správnou zásadou, že kdo chce býti poslancem, musí býti politikem i diplomatem, musí mu býti jasny nejen domácí, ale i zahraniční poměry.

Politicky byl Wurm poctivě vyhraněnou individualitou, řídil se v politice i ve veřejném životě vždy vyšším jakýmsi hlediskem. Svému přesvědčení politickému, své věrnosti národní obětoval přátelství přátel i přízeň představených, jak nejlépe dosvědčuje případ s Belcredim. Belcredi přijal mandát národní strany moravské, ale snad pod vlivem historické šlechty z Čech nepřišel s poslanci moravskými do říšské rady r. 1874, nesouhlase s aktivní jejich opposiční politikou. Při nových volbách dokonce ukázal svou feudálně-konservativní barvu a vystoupil s kandidaturou proti klubu národnímu. Tím ovšem uvedl svého přítele Wurma na rozcestí. Wurm však dal se cestou politické cnosti, cestou národní své povinnosti a nejen schválil kandidaturu Dra. Kusého proti Belcredimu, ale i na Vyškovsku pro ni agitoval, dobře věda, že ztrácí tím přátelství Belcrediho i přízeň bar. Königsbrunna a snad i samého arcibiskupa.

Ve Vídni dostalo se našemu poslanci i té cti, že zvolen byl informatorem nuntia Jaccobiniho, tajemníka projektovaného vatikánského koncilu, o Rakousku a získal si důvěrného nuntiova přátelství. Též o cyrillomethodějské otázce jej důkladně poučil a svými výklady, na pilné práci založenými, nepřímo instruoval kardinála Bartoliniho, jemuž dal r. 1878 »papež Slovanů« Lev XIII. k řešení těžký úkol smíru západní církve s církví východní na podkladě cyrillomethodějském. Spolupracovníkem tohoto úkolu byl Strossmayer a Strossmayerovi rádcem Wurm, jemuž na tom záleželo, aby nejen ve víře, ale i na poli kulturním a hospodářském podařilo se sjednocení světa slovanského. Otázka všeslovanská měla ve Wurmovi průkopníka. Spolupůsobením Wurmo-Strossmayerovým vydána byla r. 1880 známá encyklika — Grande munus — kterou papež doporučoval všem katolíkům kult sv. Cyrilla a Methoděje, a také pouť slovanská do Říma r. 1881 měla ve Wurmovi vzorného pořadatele a chceme-li říci i agitátora. Smír slovanského západu s východem zůstal ovšem nesplněným snem. Otázka cyrillomethodějská, otázka Velké Moravy a její slovanské kultury zaujímala plně Wurma mladého i Wurma kmeta. Do idey své se náš stařeček tak zamiloval, že často v zanícení zle odsuzoval representanty české vědy v Praze pro jejich, jak říkal, západnictví.

Za éry Taaffovy jednal Wurm velmi často s náčelníkem kabinetu o věcech moravských, důvěřoval mu, věřil, že nastoupit chce cestu politické spravedlnosti. Jakmile však poznal, že vláda jeho víc a více podléhá vlivu Berlína, rozhodl se pod čerstvým dojmem obnoveného matorem nuntia, Jaccobiniho, tajemníka projektovaného vatikánského rak.-uherského vyrovnání r. 1887 a pod dojmem neúspěchu české politiky opustit pole parlamentu, nekandidovat při příštích volbách.

S Wurmem odešel z parlamentu vzácný charakter. Opustil parlament oblíbený řečník, obhájce národnosti — ne jen jazyka — neohrožený průkopník všech ušlechtilých ideí. Byl poslancem v době, kdy Rakousko nastupovalo dráhu sociálních oprav a měl ve sněmovně několikráte příležitost o sociální otázce promluviti a praktické, často originelní návrhy nabízet.

Své sociální credo vyznal stařičký Wurm při jubileu 80tých narozenin svých delegátům dělnictva asi těmito slovy:

»Ani na sněmu ani na radě říšské nevyhýbal jsem se tak zvané otázce sociální, jež zajímá kde kterého myslitele a státníka: ale vyhýbal jsem se otázku tu považovati za otázku dělnictva, jež zrovna tak, jako ostatní vrstvy, třídy a stavy společnosti podrobeno jest křehkostem lidským, jež znesnadňují řešení ze všech nejvážnější otázky této. Otázku tuto, dokládal, nutno řešiti, jako otázku práce, v nížto v každé zračí se důstojnost člověka a jeho podobenství boží. Výstřední kapitalistickou činností a podnikavostí práce nehodně ve službu kapitálu uvedena a tím důstojnost člověka a jeho podobenství boží pokaleno a zneuctěno. Zvráceností touto nejvíce ohroženými a stiženými jeví se Slované, poněvadž jsou po výtce národem práce a toliko částečně povolání kapitalistického. — Z toho jde, že jest v první řadě Slovanů zájmem a že jim připadá úloha, otázkou sociální, jež jest povahou svou otázkou práce, takovým způsobem a za tím účelem řešiti, aby mezi kapitálem a prací docílena byla rovnováha a rovnováhou touto obnovena důstojnost všeho pracovného lidu a vráceno mu bylo  — podobenství boží.«

Byla-li první řeč Wurmova ve Vídni odborně církevní, byla poslední jeho řeč v moravském sněmě zemském národně vlastenecká. Přimlouval se jí, aby se toho pilně dbalo, aby se lid neodnárodňoval pouze po stránce jazykové, nýbrž také co do způsobu života, aby se nevzdával svých obyčejů, zvyků a písní, své ornamentiky a své po otcích zděděné zbožnosti.^[13]

Zemským poslancem byl Wurm déle než čtvrt století a zastupoval městský volební okres (Přerov, Kojetín, Tovačov, Hulín) vždy věrně a poctivě, plně svědomitě povinnosti poslanecké.^[14] Jeviště politiky Wurm opustil, ale politiky běh až do posledních dnů svého života sledoval, politiky naše chválil a kritisoval, do novin psal a se zástupci veřejného mínění velmi často a velmi rád o politice debatoval. »Vikárka« otevřena byla každému, kdož s dobrou vůlí přišel, ať patřil politickým smýšlením v pravo nebo v levo.

V dějinách české Olomouce zapsáno bude jméno zvěčnělého pana rady písmem zlatým. Pracoval pro národní náš rozvoj všestranně na poli osvětovém i hospodářském a vystavěl si svými skutky, na podkladě vlasteneckém vždy stavěnými, mnoho a mnoho pomníků.

Kněžského vlivu svého použil ve prospěch české věci; jeho zasluhou zavedena byla na dómě každonedělní česká kázání střídavě buď »při ranních službách božích, buď při hrubé mši«, v zemské nemocnici olomoucké, kde vykonával jako vikář občasně správu duchovní, zapisoval do matrik dítě české matky vždy česky a v kapli při bohoslužbě zavedl střídavě modlitby v řeči české a německé.

Jeho přičiněním stal se ředitelem kůru na dómě Pavel Křížkovský, na něhož blahodárně Wurm hned v Brně působil dodávaje nesmělému odvahy, aby na dráze hudby národních motivů setrval a boj dobrý dobojoval.

Wurm byl spoluzakladatelem všech kulturních spolků své doby, naší Matice školské v Olomouci, jejíž petice o udělení zemské subvence na mor. sněmu podával a o kladné vyřízení žádostí těch se staral, čtenářských spolků, ale pomník nezničitelný postavil si zásluhami o Vlastenecké museum v Olomouci, jež s přáteli svými, s Drem. Wanklem a předčasně zesnulým prof. Havelkou r. 1883 založil, je ideově vedl a jemu dlouholetým byl starostou i otcovským ochráncem. Museum mělo býti dle intencí Praskových směru historicko-filologického ovšem s tendencí vlastivědnou, Wankel dal mu ráz archaeologický a Wurm působil k tomu, aby utvořilo se v museu oddělení národopisné.”^[15] Zásluhy Wurmovy o Vlastenecké museum olomoucké zůstanou ve vděčné paměti všech, kdož kulturní význam této instituce chápou — zde zůstane ztráta jeho nenahraditelnou. V mladších letech byl sběratelem pro museum velmi pilným, s nadšením snášel do musea materiál ke kulturním dějinám užší své vlasti, jako poslanec opatřoval museu státní i zemské subvence; v posledních letech navštěvoval museum, aby tam pookřál a rozjařil pohledem na dokumenty svérázné, mizící však individuality moravsko-slovanské. V oddělení výšivkovém, uměleckým vkusem horlivé naší kustodky pí. Pospíšilové uspořádaném, zářilo vždy oko p. radovo radostí a srdce hřálo blahem, že zdařila se mu myšlenka, Sušilem vštípená, myšlenka vyhledávat a dokázat lidovou kulturu a její uměleckou hodnotu. K památkám svých předků originelním, svým způsobem na jevo dával svou pietu. Kdykoli procházel se síněmi vlasteneckého musea, vždy před vstupem do oddělení výšivkového smekl klobouk a byl-li tázán, proč tak činí, odpověděl: »Cti otce svého i matku svou.« A jak uměl vysvětlovat, poučovat museem svým, dosvědčí jistě četné chovanky našeho Pöttingea, jimž při exkursích do musea velmi často byl Ciceronem.

Nadšení Wurmovo pro národopis dokumentováno je nejen sbírkami musejními, ale též výstavkami (r. 1885 první výstava výšivek moravských v Olomouci, výstavky v Němčicích na Hané a v Ořechově) a iniciativní jeho činností pro národopisnou výstavu pražskou. Wurm byl předsedou poradní schůze, svolané ředitelem Nár. divadla F. A. Šubertem za účelem rozhovoru o národopisné výstavě a stal se duší dějinného tohoto projektu. Horlivým sběratelům materiálu národopisného pro výstavu sestavil s pí. Mil. Procházkovou a pí. Bakešovou tazatele, obsahujícího 700 otázek, za tím účelem, aby věrně a dokonale dokumentována býti mohla lidová naše kultura. V posledních pak letech zajímal se nesmírně o výstavy srbské a bulharské ženy v Praze a s nadšením mluvíval o projektované výstavě Všeslovanské.

Prof. Pekař nazval v soustrastném projevu svém Wurma představitelem staré vlastenecké vědecky zanícené Moravy, a tím skutečně Wurm byl. Jeho znalost vědecké literatury byla úžasná, pamět až do posledních chvil obdivuhodná. Wurm nejen studoval vědeckou literaturu pro otázky, jež ho zajímaly, také opatřoval, sprostředkoval aneb jen odporučoval knihy k studiu učeným mužům jiným, jak dokazuje korrespondence jeho s Mat. Procházkou, Havelkou, Sasinkem a j. Najdeme celou řadu dopisů, uvádějících seznam vědeckých knih českých, ruských, polských, německých a j., jež Procházkovi od Wurma byly k účelům bádání zaslány. Knihu nerad viděl Wurm založenou v knihovně, nejraději ji viděl v oběhu a těšil se, šla-li z ruky do ruky. Knihovnu svou odkázal Vlast. museu, kde s pietou budou chráněny milé vždy Wurmovi knihy i jeho zachovalá korrespondence.

I na poli národohospodářském byl Wurm zdatným pracovníkem; staral se o hospodářský pokrok svého kraje, jak dokazují četné záložny našeho okolí, v Olomouci, Holici, Křelově, Těšeticích, Dubanech a j., jejichž byl spoluzakladatelem. Proč přiložil Wurm ruku k dílu tohoto druhu, pověděl v den svého jubilea 80letého delegátům založen slovy: » Zakládaje záložny měl jsem na mysli, že správcové záložen s rozvahou a znalostí národohospodářskou napomáhati budou poctivě blahu lidu našeho jak vzhledem k obchodu a živnostem, tak vzhledem na zemědělství.«

Wurm znal vředy lidské společnosti: válku a alkoholismus a rád, z duše rád by je byl odstranil. Idea světového míru našla ve Wurmovi upřímného vyznavače a alkoholismus zapřisáhlého nepřítele. Až do poslední doby zaznamenával si zprávy hnutí protialkoholového, referoval o publikacích, jednajících o alkoholismu a vítal každý krok, směřující k odstranění tohoto zla, jak říkával, největšího.

Byl zesnulý náš předseda a redaktor mužem vzácným, jakých nerodí se mnoho.

»Kdo ho znal, ten i miloval,
počet ctitelů jeho bys nesčítal!«^[16]

Svou prací zasil do půdy moravské símě, které by mohlo přinést úrodu hojnou, jen kdyby dovedli sklízet jeho nástupcové. Pracoval mnoho, pracoval víc než půl století a doufáme, že stopa jeho práce nezajde hložím.

Buď věčná a vděčná mu pamět!

(K informaci o životě zvěčnělého sestavil
Jindř. Steinman.)

---

1. Viz Mil. Procházková: P. Ig. Wurm v svém životě str. 10—12.
2. Na moravský sněm r. 1848 (zv. selským sněmem) zvolen byl i bratr Wurmův Josef, jak o tom píše Mil. Procházková v uvedeném již díle na str. 26—27.
3. Dle ústavy únorové zemské sněmy volily poslance do poslanecké sněmovny vídeňského parlamentu a to Čechy 54, Morava 22, Slezsko 6. Moravský zemský sněm representován byl tehdy 100 poslanci na 6 let volenými (2 virilisté, 30 velkostatkářů, 32 poslanců měst, 5 obch. a živn. komor a 31 poslanců obcí venkovských.
4. Významnou řeč pronesl při slavnosti svěcení gymnasiální budovy v Přerově. Byla otištěna v „Mor. Orlici“ a způsobila rozruch. (Viz Procházková str. 59.)
5. R. 1888 podal Wurm na sněmě petici Ústředního spolku jednot učitelských na Moravě a ve Slezsku, žádající úpravu platů učitelských.
6. Řeč otisknuta byla v „Mor. Orlici“ (roč. XII. č. 246) a chválí ji Matěj Procházka ve své korrespodenci s Wurmem (dopis z 28. října 1883 — majetkem musea).
7. Giskra byl pověstným svým úsudkem o čes. království. — „My Němci dáme na titul českého krále tak málo, jako na titul krále jerusalemského“.
8. O tom obšírněji píše Procházková — str. 60—61.
9. „Strážcem národnosti“ „Mor. Orlice“ i později se zdarem pracovala pro český ráz Moravy.
10. Procházková str. 63.
11. Jak Wurm kritisoval politiku Čechů, zejména hr. Clama; z let šedesátých a sedmdesátých připomíná K. Adámek ve své vzpomínce.
12. Viz Procházková — str. 75.
13. Procházková, str. 89.
14. Při volbách r. 1884 měl protikandidátem Dudíka z Kojetína, zvítězil však 606 hlasy proti 212 hlasů.
15. Ad . Vašek: Počátky Vlasteneckého musea v Olomouci. Časopis Vlast. spolku v Olomouci č. 105, str. 28.
16. Slova tato adressoval prof. Fierlinger k budoucím generacím, když v slavnostní den Wurmových 80. narozenin odhaloval jeho poprsí.