Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XXII.
| Číňanovy nehody v Číně Jules Verne | ||
| Kapitola XXI. | Kapitola XXII. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola XXII. |
| Podtitulek: | Jižto mohl napsati sám čtenář, poněvadž konči způsobem málo neočekávaným. |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 236–248. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | J. T–ý |
| Licence překlad: | PD old 100 |
Veliká zeď, — španělská to zeď čínská, dlouhá čtyry sta mil (frc.) zbudovaná v třetím věku od císaře Tisi-Chi-Huang-Ti-a táhne se od zálivu Leao-Tongu, v nějž ponořuje obě své hráze až ku Kan-Son-u, kde promění se v zeď obyčejnou. Záleží z dvojnásobného valu chráněného četnými baštami a věžemi, vysokými padesáte stop a širokými dvacet, vespod ze žuly sdělanými a navrch cihlami obloženými, jež sledují smělý profit rozmarného pohoří podél hranic rusko-čínských.
Se strany nebeské říše nalezá se zeď ta v prabídném stavu. Na straně mandžuské má vzhled poněkud vážnější a skví se obrubou kamenných cimbuří.
Obhajců na této dlouhé hradbě arci není ani žádných děl. Rus, Tatar, Kirgis, jako „syn nebeský“ mohou zcela volně projíti jejími branami. Tato španělská zeď nechrání více severní hranice říše, ani proti mongolskému prachu, jejž vítr severní zanáší často až do hlavního města.
Po špatné noci ztrávené na slamě byli Kin-Fo a Soun ráno druhého dne vedeni jednou výpadní branou bašty opuštěné v průvodu asi dvanácti lidí, kteří patrně byli členové rady Lao-Shenovy.
Co se týká vůdce, ten zmizel. Avšak Kin-Fo nemohl se déle klamati. Nebyla to náhoda, jež mu přivedla toho zrádce do cesty. Bídník ten zajisté očekával exklienta stoleté. Jeho neodhodlanost, pustit se za velikou zeď, byla pouhou lstí, by svalil se sebe podezření. Lotr ten byl zajisté vrstevník Tai-pingu a jednal dle jeho rozkazů.
Ostatně nemohl Kin-Fo o tom více pochybovati, když se byl tázal jednoho z průvodců, jenž zdál se býti náčelníkem.
„Vedete mne nepochybně do táboru Lao-Shena, vůdce svého?“ pravil.
„Za hodinu tam budeme!“ odvětil onen člověk.
Nuže a co vlastně hledal chovanec Vangův? Zástupce mudrcova! Dobrá, vedli jej, kam chtěl jíti sám! Zdali se to stalo dobrovolně nebo násilně, na tom nic nezáleželo. Nářek ponechal Sounovi, jehož zuby cvakaly, neboť cítil, že jeho zbabělá hlava klátí se na ramenech jeho.
Kin-Fo, lhostejný jako vždy, hleděl na to vše klidně a nechal se vésti. Konečně mu bude poskytnuta možnost vyjednávati s Lao-Shenem stran koupě svého listu. To si přál. Tedy bylo vše v pořádku.
Když byli za velikou zdí, nedala se malá tlupa do Mongolska, nýbrž příkrými stezkami v pravo, vedoucími do hornaté části krajiny té. Asi hodinu šli tak rychle, jak to bylo možno při povaze půdy. Kin-Fo a Soun šli obklopeni, tak že by ani nebyli mohli utéci, nač ostatně ani nepomýšleli.
Za půl druhé hodiny, když stráže i zajatí obešli výběžek skal, uzřeli budovu na polo zbořenou.
Byla to stará bonzerie, postavená na vrcholku skály; podivný to pomník stavitelství buddhistského. Ale na tomto ztraceném a opuštěném místě na rusko-čínskych hranicích byla oprávněna otázka, jaký druh věřících asi navštěvoval tento chrám. Zdálo se spíše, že nasadil život svůj, kdo se odvážil do těchto roklí, jež poskytovaly hojné příležitosti k zálohám a úskokům.
Že Tai-ping Lao-Shen usadil se s družinou svou v této hornaté krajině, bylo důkazem, že uměl vyhledati si příhodné místo.
Vůdce tlupy odpověděl na otázku Kin-Fo-a, že vskutku Lao-Shen sídlí v této bonzerii.
„Chci jej viděti hned,“ pravil Kin-Fo.
„Hned,“ odvětil vůdce.
Kin-Fo a Soun, jimž odebrána všeliká zbraň, vedeni v rozsáhlou jizbu, jež tvořila předsíň chrámovou. Bylo tu asi dvacet ozbrojených mužů v pestrém kroji loupežníků, jichž divoké obličeje nevěstily mnoho dobrého.
Kin-Fo kráčel hrdě uprostřed dvojnásobné řady Tai-pingů. Co se týče Souna, toho musili rázně strkati, což také se stalo.
V pozadí této předsíně nalezaly se schody v tlusté zdi, jež vedly do vnitř hory.
To naznačovalo patrně, že pod hlavní budovou bonzerie nalezala se jakási krypta, a bylo nesnadno, ať nedíme, nemožno dostati se tam, kdo neznal toto podzemní bludiště.
Asi přes třicet stupňů šli dolů, potom kráčeli asi sto kroků dále při světle pochodní, jež nesli strážcové, načež oba zajatci dospěli do velikého sálu osvětleného tímže způsobem.
Byla to vskutku krypta. Silné pilíře, ozdobené hnusnými hlavami nestvůr, jež náležejí čínské mythologii, nesli stlačené klenutí, jehož žíly sbíhaly se v ohromném zavíracím kameni.
Temné mručení ozvalo se v podzemní té jizbě, když tam vešli oba zajatci.
Sál ten nebyl totiž prázdný. Množství lidí nalezalo se tu, tak že až do zadních a temných prostor byla síň naplněna.
Byla to celá rota Tai-pingova, shromážděna k jakési slavnosti podezřelé.
V pozadí krypty na povýšeném místě stál muž vysoké postavy. Mohl býti považován za předsedu tajného soudu. Tři neb čtyři druhové stojíce bez hnutí vedle něho zdáli se býti přísedícími.
Muž ten pokynul. Množství se rozstoupilo učinivší volny průchod oběma vězňům.
„Lao-Shen,“ řekl prostě vůdce stráže, ukazuje na osobu stojící.
Kin-Fo učinil krok naproti němu a chopiv se věci, jako člověk, jenž ji chce rychle ukončiti, pravil:
„Lao-Shene, máš v rukou list, jejž ti doručil starý druh tvůj Vang. Nyní nemá list ten pražádné ceny a přicházím, bych tě oň požádal.“
Po těchto slovech zřetelně promluvených Tai-ping nepohnul ani hlavou. Zdálo se, že jest z bronzu.
„Co žádáš za to, vydáš-li mi ten list?“ ozval se Kin-Fo.
Očekával odpověď, již nedočkal.
„Lao-Shene,“ pravil Kin-Fo, „dám ti poukázku na bankéře, jejž si zvolíš, a v městě, v kterém ti bude libo, která bude také vyplacena, aniž by důvěrník tvůj, jejž tam pošleš, měl čeho se báti.“
Totéž ledové mlčení zasmušilého Tai-pinga, jež nevěstilo nic dobrého.
Kin-Fo jal se mluviti hlasem povýšeným: „Na jakou část mám ti napsati poukázku? Nabízím ti pět tisíc taëtů.“[1]
Žádná odpověď.
„Deset tisíc taëtů.“
Lao-Shen a jeho druhové zůstali němí, jako sochy podivné té bonzerie.
Kin-Fo stal se netrpělivým. Návrhy jeho přec byly hodný odpovědi, nechť si jest jakákoli.
„Neslyšíš mne?“ tázal se Tai-pinga.
Lao-Shen pokývnul hlavou na znamení, že slyší a rozumí.
„Dvacet tisíc taëtů! Třicet tisíc taëtů!“ vzkřikl Kin-Fo. „Nabízím ti totéž, co byla by ti vyplatila stoletá, kdybych byl mrtev. Dvakrát tolik! Třikráte! Mluv! Stačí-li to?“
Kin-Fo nanejvýš pomaten zatvrzelým mlčením, přistoupil dále maje ruce křížem složeny a řka:
„Za jakou cenu mi prodáš onen list?“
„Za žádnou,“ odpověděl konečně Tai-ping. „Urazils Buddhu pohrdaje životem, jejž ti dal, a Buddha vyžaduje pomstu. Vůči smrti poznáš, jakou cenu má život na tomto světě, kterýms pohrdal.“
Když byl pronesl tato slova přízvukem, který nepřipouštěl odporu, pokynul Lao-Shen rukou. Kin-Fo, nežli mohl pokusiti se o obranu, byl svázán a odvlečen. Za několik minut potom byl zavřen do jakési klece, jež podobala se nosítkám.
Soun, nešťastný Soun, přes všechen křik a prosby postižen tímže osudem.
„Toť smrt,“ myslil si Kin-Fo. „Budiž. Kdo pohrdal životem, zasluhuje smrt.“
Avšak smrt, jež zdála se mu nutnou, nebyla přec tak blízkou, jak se domníval. Jaký asi hrozný způsob smrti chystá mu ukrutný Tai-ping, to uhodnouti mohl.
Uplynuly dvě hodiny. Kin-Fo cítil, že pozdvižen a naložen na jakýsi povoz s klecí, v které byl uzavřen. Otřásání povozu, dusot koňský a řinčení zbraně nepřipouštěly pochybnosti v ohledu tom. Byl vezen někam. Ale kam? Pokoušel se marně to poznati.
Asi za sedm nebo osm hodin poznal Kin-Fo, že povoz se zastavil, že byl s klecí nesen a postaven opět, načež následovala mírnější doprava než jízda po zemi.
„Jsem snad na lodi?“
Kolísání a houpání, šumot šroubu utvrzovaly jej v domnění, že jest na parníku.
„Smrt ve vlnách!“ myslil si. „Budiž. Sprostí mne mnohých muk horších! Díky, Lao-Shene!“
Zatím uplynulo asi dvakráte čtyry a dvacet hodin. Dvakráte denně podáno mu trochu potravy otvorem, jenž zavíral se pomocí posunovací desky, do klece, aniž by vězeň byl mohl uzříti ruku, která mu to podávala, aniž by také obdržel odpovědi na otázky svoje.
Ah, Kin-Fo přál si rozčilení dříve než by se zbavil života, který mu bůh učinil tak krásným!
Přál si by jeho srdce jednou aspoň zabouřilo, než přestane bíti na vždy!
Nuže, toto přání bylo vyplněno a snad v míře vyšší, nežli očekával.
Kin-Fo přál si také, měl-li jeho život býti utracen, by zemřel za jasného světla. Pomyšlení, že by jeho klec mohla býti náhle vržena do vody, způsobovalo mu zděšení. Zemříti, aniž byl by více uzřel denní světlo na posled, ani ubohou Lé-u, na níž myslil neustále, toť bylo přec mnoho.
Po nějakém čase, jehož trvání určiti nemohl, zdálo se mu, že náhle přestala plavba. Nepociťoval také více otřásání šroubu. Loď nesoucí zajatce zastavila se. Kin-Fo cítil, že jeho klec opět byla zdvižena.
Tentokráte nastával nepochybně konec jeho žití, odsouzenec pak žádal za odpuštění chyb, jichž se dopustil.
Uběhlo několik minut — jemu zdály se roky, ba věky!
S udivením pociťoval, že klec jeho opět spočívá na pevném podstavci.
Náhle otevřel se jeho žalář. Ruce jej chopily, oči obvázány mu širokým úvazkem a surově vytažen ven. Pevně držen musil Kin-Fo učiniti několik kroků. Potom přinutili jej strážci jeho, by stanul.
„Mám-li konečné zemříti,“ zvolal, „nebudu prositi, byste mi nechali život, jejž nedovedl jsem oceniti, ale dovolte mi alespoň umříti za jasného dne jako muž, který nebojí se hleděti smrti v tvář.“
„Budiž!“ ozval se vážný hlas. „Staniž se, jak si odsouzenec přeje.“
Náhle sejmuta mu obvázka s očí.
Kin-Fo ohlédl se dychtivě kolem. —
Zdali to nebyl klamný sen? Před ním stál bohatě upravený stůl, okolo něhož pět druhů veselých zdálo se čekati, by počali hodovati. Dvě prázdná místa jakoby čekala na poslední hodovníky.
„Vy, to Vy, přátelé moji milí! Jste Vy to opravdu, jež vidím?“ zvolal Kin-Fo hlasem, jejž nelze vylíčiti.
Ale ne! Nemýlil se. Byl to Vang, filosof. Byli to Yin-Pang, Honal, Pao-Shen, Tim, přátelé kantonští titéž, které častoval přede dvěma měsíci na květinové lodi na řece perlové, jeho druhové z mládí, svědci jeho rozloučení se se životem mládeneckým.
Kin-Fo nemohl věřiti očím svým.
Byl doma, v jídelně svého yamenu v Shang-Haii.
„Jsi-li to ty!“ zvolal k Vangovi obrácen, „není-li to stín tvůj, pověz mi —“
„Já jsem to sám, příteli,“ odvětil mudrc. „Odpusť učiteli svému starému tuto poslední a trochu přísnou lekci v mudrctví, již ti dává.“
„Jakže!“ zvolal Kin-Fo. „Tos ty učinil, Vangu?“
„Já jsem vzal na se úkol,“ odvece Vang, „odníti tobě život, bys úkol ten nevložil na někoho jiného. Věděl jsem dříve, nežli ty, že nejsi na mizině a že nadejde chvíle, kdy nebudeš déle si přáti smrt. Můj starý druh, Lao-Shen, jenž podrobil se a bude na dále pevnou oporou říše, byl ochoten tím, že tě postaví smrti vstříc, přispěti, bys poznal cenu života.
Jestliže jsem tě opustil v největší úzkosti, ba, což horšího, vehnal-li jsem tě, ačkoli krvácelo při tom srdce moje, do nesnázi největších, jež člověk může snésti, stalo se to jen z té příčiny, poněvadž jsem věděl, že to přispěje k tvému štěstí, jež nalezneš na konci té cesty!“
Kin-Fo vrhl se v náručí Vanga, který jej přitiskl vroucně k prsoum.
„Ubohý Vangu,“ pravil Kin-Fo dojat mocně, „kdybych jen byl sám trpěl. Avšak což jsem ztropil zlého já tobě. Jak jsem tě honil a k jaké lázni jsem té přinutil na mostě Palikao!“
„Ah, to myslíš,“ odvětil Vang směje se, „to mi prospělo při mých pět a padesáti letech a při mé filosofii. Bylo mi notně horko a voda byla řádně studená. Ale což na tom! Vyváznul jsem dobře! Neběží a neplove se lépe jako v zájmech cizích!“
Ano, pro cizí zájmy!“ pravil Kin-Fo vážně. „Ano, člověk musí uměti vše pro jiné činiti. V tom záleží tajemství štěstí!“
Soun vešel při tom bledý jako člověk, jejž nemoc námořská trápila po hrozných čtyrycet osm hodin. Nešťastný sluha dostal se jako jeho pán, tímže způsobem z Ton-Ningu do Shang-Haie! Co utrpěl, bylo vidno v jeho obličeji.
Kin-Fo vyrvav se z obětí Vangova. tiskl ruce přátelům.
„Jest to tak lépe!“ pravil. „Byl jsem blázen posud!“
„Můžeš státi se moudrým!“ ozval se filosof.
„Pokusím se o to,“ pravil Kin-Fo, „a sice tím, že počnu v pořádek uváděti svoje záležitosti. Po světě běhá malý papírek ode mne, jenž byl mi příčinou tolikerých nehod, že nelze mi zapomenouti naň. Kam se poděl ten prožluklý list, jejž jsem dal tobě, milý Vangu? Dals jej opravdu z rukou? Rád bych jej viděl, zvláště, kdyby se měl ztratit. Lao-Shen, jestliže jest posud majetníkem jeho, nemůže přikládati nějaké důležitosti cáru tomu a bylo by mi to velice nemilým, kdyby se dostal do rukou — méně příznivých!“ —
Všickni se dali do smíchu.
„Přátelé,“ pravil Vang, „Kin-Fo zajisté získal nehodami aspoň to, že se stal pořádným člověkem. Není to více náš bývalý netečný. Smýšlí jako člověk pořádný.“
„To vše mi nevrátí můj list,“ řekl Kin-Fo, „můj zpozdilý list! Přiznávám se beze studu, že nebudu míti pokoje, pokud jej nespálím a neuvidím popel jeho rozprášený do všech větrů.“
„Opravdu přeješ si míti ten list?“ řekl Vang.
„Zajisté,“ odvětil Kin-Fo. „Byl bys tak ukrutným podržeti jej jako záruku proti vrácení se šílenosti své.“
„Ne.“
„Tedy?“
„Milý chovanče, staví se tomu v cestu překážka a na neštěstí nepochází ode mne. Ni Lao-Shen, ni já nemáme více onen list —“
„Nemáte ho více!“
„Ne.“
„Zničili jste jej?“
„Ne, bohužel.“
„Byli jste tak neopatrni, svěřiti jej někomu jinému?“
„Ano!“
„Komu, komu?“ zvolal rychle Kin-Fo, jehož trpělivost byla u konce. „Komu tedy?“
„Někomu, kdo jej chce dáti pouze Tobě.“
V tom okamžení objevila se sličná Lé-u, jež skryta za španělskou zdí slyšela vše držíc list osudný mezi prsty, mávajíc jím vyzývavě.
Kin-Fo rozevřel náručí.
„Ne tak! Trochu trpělivosti, prosím!“ pravila žena tváříc se, jako by zase chtěla zmizeti na zad. „Nejprve záležitosti obchodní, moudrý manželi můj!“
Ukazujíc mu list pravila:
„Poznává můj malý mladší bratr svoje dílo?“
„Zdali je poznávám!“ zvolal Kin-Fo. „Kdož jiný nežli já dovedl by napsati tak hloupý list.“
„Nuže,“ odvětila Lé-u, „poněvadž máte pevnou vůli, zničte, spalte list ten nemístný. Nechať zhyne s ním i Kin-Fo, který jej psal.“
„Budiž,“ pravil Kin-Fo, vstrčiv papír do ohně, „ale nyní, drahé srdce mé, dovolte manželi obejmouti ženu svou a žádati ji, by předsedala této veselé hostině. Cítím, že prokážu jí veškerou čest.“
„A my také!“ volalo pět druhů. „Spokojenost dělá hlad.“
Za několik dní potom zrušen císařský zákaz a sňatek uskutečněn.
Oba snoubenci se milovali! Musili se milovati vždycky. Tisíceré a desetitisíceré štěstí poskytoval jim život.
Kdo chce něco takového viděti, musí jíti do Číny!
- ↑ Asi 6000 frk.