Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XV.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola XIV.	Kapitola XV.	Kapitola XVI.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XV.
Podtitulek:	Jež zavírá v sobě jisté překvapení pro Kin-Fo-a a snad i pro čtenáře.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 152–163. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

Nic nepřekáželo sňatku bohatého Kin-Fo-a ze Shang-Haie se spanilou Lé-u z Pekingu. Teprv za šest dní vypršela lhůta, v které měl Vang splniti slib svůj; ale nešťastný mudrc zaplatil životem nepochopitelný útěk svůj. Nebylo tudíž více potřebí, báti se něčeho. Sňatek se mohl odbýti. Ustanoven na den dvacátého pátého června, na tentýž den, který Kin-Fo chtěl učiniti posledním života svého.

Mladá žena poznala úplně stav věcí.

Poznala, jaké proměny prodělati musil on, jenž zamítnul ponejprv učiniti ji nešťastnou a po druhé zase učiniti ji vdovou a nyní přibyl, by ji učinil šťastnou.

Když Lé-u se dozvěděla o smrti filosofa, nemohla se zdržeti se. Znala jej a milovala, neboť on byl prvním důvěrníkem, jemuž svěřila svou lásku ku Kin-Fo-ovi.

„Ubohý Vang!“ pravila. „Bude chyběti na svatbě naší!“

„Ano, ubohý Vang,“ odpověděl Kin-Fo, jenž litoval ho také, druha to svého mládí, přítele dvacetiletého. — „A přec,“ dodal, „byl by mne zabil, jak byl přísahal!“

„Ne, ne!“ pravila Lé-u vrtíc hlavou, „snad hledal smrt ve vlnách řeky Pei-ho jen proto, by nemusil splniti tento šeredný slib.“

Hle toto domnění bylo velice pravdě podobné, že Vang se chtěl utopiti, by ušel povinnosti, vykonati úkol onen. V ohledu tom soudil Kin-Fo totéž, co soudila mladá žena, a v srdcích obou těch podobizna filosofa nikdy neměla zblednouti.

Po katastrofě u mostu Palikao přestaly časopisy čínské uveřejňovati směšnou vyhlášku počestného Viléma J. Bidulpha, načež také nepříjemná sláva Kin-Fo-a zmizela tak rychle, jak byla vznikla.

A nyní, co mělo se státi s Craigem a Fryem?

Bylo jiní arci uloženo hájiti zájmy stoleté až do 30. června, tedy ještě deset dní, ale vskutku neměl Kin-Fo více potřebí jejich služeb. Bylo snad se co báti, že Vang by učinil útok?

Ne, poněvadž nežil více. Či mohli se báti, že by jejich klient sáhl sám si na život? Zajisté ne. Kin-Fo nepřál si nyní leč žíti, dobře žíti a co možná nejdéle. Stálé střežení Fry-Craiga bylo tedy zbytečné.

Ale při tom všem byli tito dva podivínové lidé řádní. Ač jejich oddanost týkala se pouze klienta stoleté, považovali úkol svůj za velmi vážný a to v každé chvíli. Kin-Fo je požádal, by vyčkali svatební veselí; oni pak svolili.

„Ostatně,“ podotkli žertovně Fry-Craig, „sňatek jest často sebevraždou!“

„člověk obětuje život svůj, mysle, že jej nejlépe střeží,“ podotkl Craig s úsměvem přívětivým.

Druhého dne byla Nan nahražena v domě ulice Cha-Cona osobou způsobilejší.

Teta mladé ženy, pí. Lutalou-ová, přišla k ní, by zastupovala u ní matku až do odbytí svatby. Byla to manželka mandarina čtvrtého stupně, druhé třídy, z knoflíkem modrým, jenž byl někdy císařským učitelem a členem akademie Han-Lina, — i měla veškeré vlastnosti fysické i mravní, by řádn2 konala tyto důležité povinností.

Kin-Fo hodlal opustiti Peking hned po odbytém sňatku; nenáležel do třídy lidí, kteří milují sousedství dvoru. Nebyl by úplně šťastným, pokud by neuvedl mladou ženu svou do bohatého yamenu v Shang-Haii.

Kin-Fo musil tudíž hledati byt prozatím a nalezl jej v Tiene-Fon-Tongu, „chrámu nebeského štěstí“, v hotelu to a restauraci velmi pohodlné, ležící blíže třídy Tiénu-Men, mezi dvěma městy, tatarským a čínským. Tam usadili se také Craig a Fry, jižto ze zvyku nemohli se odloučiti od klienta svého. Co se týká Souna, konal služby svoje, jako dříve mrzutě, avšak byl opatrný, by nebyl na blízku prostořeký fonograf. Příhoda Nanina jej naučila opatrnosti.

K veliké své radostu setkal se Kin-Fo v Pekingu s dvěma přátely z Kantonu; byli to kupec Jin-Pang a učence Hual. Mimo to znal některé úřadníky a obchodníky z hlavního města a všickni osvědčili ochotnost, býti přítomni důležitému obřadu.

Byl nyní opravdu šťastným, jindy lhostejný a netečný chovanec filosofa Vanga. Dva měsíce ztrávené v starosti, v nepokoji a trmácení tento velmi pohyblivý čas jeho života postačil jej poučiti, co jest, má a muže býti štěstí na tomto světě. Ano moudrý filosof měl pravdu! Kdyby jen tu byl býval, by byl uzřel slavný výsledek naučení svého.

Kin-Fo trávil u mladé ženy veškeren čas, který nevěnoval přípravám k onomu obřadu. Lé-u byla šťastna od té chvíle, kde přítel její byl u ní. K čemu plenil bohaté sklady hlavního města, by ji zasypával skvělými dary?

Ona pečovala pouze o něj, opakujíc si moudrá naučení slavného mudrce Pan-Hoei-Pana:

„Má-li žena manžela dle srdce svého, jest to pro celý život její.“

„Žena má chovati neobmezenou úctu k tomu, jehož jméno obdržela a má stále dávati pozor na sebe.“

„Žena má býti v domě jako pouhý stín a pouhá ozvěna.“

„Manžel jest nebem manželčiným.“

Přípravy k té svatbě, již Kin-Fo chtěl míti nádhernou, pokračovaly stále.

Třicet párů střevíců vyšívaných, jež vyžaduje výbava Číňanky, stálo již v obydlí ulice Cha-Cona. Cukrovinky ze závodu Sinuy-ane-ova, ovoce sušené, mandle cukrované, syrup trnkový, oranžový, zázvorový, citrónový, překrásné látky hedvábné, šperk z kamenů vzácných a ze zlata leštěného, spínadla, náramky, skřínky na jehlice atd. veškeré podivné výrobky pekinských zlatníků byly zastoupeny v boudoiru Lé-u-inu.

V podivné říši středu nedostane dcera mladá vdávající se, žádného věna.

Bývá vskutku koupena od rodičů manželových nebo od manžela samého a nemá-li bratrů, může děditi část jmění otcovského jen tenkráte, když otec stran toho učiní zvláštní vyjádření. Tyto záležitostí vyjednají obyčejně zvláštní jednatelové, kteří slovou „mei-jin“, a sňatek neuzavře se dříve, pokud nestalo se řádné dorozumění v ohledu tom.

Mladá nevěsta představí se pak rodičům ženichovým. Ten sám jí neuzří. Nespatří ji dříve, leč v okamžení, kdy přibude v uzavřených nosítkách před dům jeho. V tu chvíli odevzdá se ženichovi klíč od nosítek.

On otevře dvířka. Jestli-že se mu nevěsta líbí, podá jí ruku, ne-li, zavře rychle dvířka a vše jest přerušeno s tou podmínkou, že závdavek se ponechá rodičům dívky.

Něco podobného se arci nemohlo státi při zasnoubení Kin-Fo-a. Znal mladou ženu a nebylo mu potřebí, ji kupovati od někoho. Tak stala se celá věc jednodušší. Konečné nadešel 25. červen. Vše bylo připraveno.

Po tři dny již, dle obyčeje dům Lé-u-in uvnitř osvětlen. Po tři noci musila pí. Lata-lou-ová, představujíc rodinu nevěsty, zdržeti se spaní, — způsob to projevení zármutku v době, kdy nevěsta má opustit dům otcovský. Kdyby Kin-Fo byl měl posud rodiče svoje, byl by jeho dům také osvětlen na znamení smutku, poněvadž zasnoubení syna považuje se v podobenství za smrt otce, po němžto syn „následuje“, praví Hao-Khién-Čuan.

Avšak nebylo-li třeba šetřiti těchto obyčejů při spojení dvou manželů naprosto svobodných, byly tu přec jiné, které zachovati bylo nutno.

Tak nebyly opomenuty formálnosti hvězdářské. Horoskop zařízen dle veškerých pravidel, značil úplnou shodu přání a povahy snoubenců. Roční doba, stav měsíce byly příznivy. Nikdy nebyl sňatek uzavřen za příznivějších znamení.

Úvod nevěsty měl se státi v osm hodin večer v hotelu „štěstí nebeského“, to jest zasnoubená měla u veliké slávě uvedena býti do bytu ženichova.

V Číně při tom nemá úřad civilní, ani kněz, bonz, láma nebo kdo jiný pražádného účastenství.

O sedmé hodině přijal Kin-Fo ve společnosti Craiga a Fry-a, jižto tvářili se jako svědci evropského zasnoubení, přátely svoje na prahu bytu svého.

Jaký to nadbytek zdvořilosti. Osoby vznešené obdržely pozvání na červeném papíru, několik řádek s mikroskopickými tahy: „P. Kin-Fo ze Shang-Haie pozdravuje pokorně pana — a žádá jej nejpokorněji — býti svědkem obřadu skromného —“ atd.

Všickni se dostavili, by poctili snoubence, a měli účastenství ve skvělé hostině pro mužské upravené, kdežto dámy usadili se u jiného stolu připraveného pro ně.

Byli tu kupec Yin-Pang a učenec Houal. Dále tu bylo několik mandarinů. Též tu bylo několik mandarinů, již měli na svých úřadních čapkách červenou kuličku, velkou jako vejce holubí, znamení to, že náležejí do tří prvních tříd.

Ostatní z nižších tříd měli pouze knoflíky modré nebo bílo. Většinou byli to úřadníci civilní, rodilí Číňané, neboť hostitel nebyl přítelem plemene tatarského. Všickni byli nádherně oděni v řízy krásné s ozdobami slavnostními a tvořili velmi skvělou družinu.

Kin-Fo, — jak vyžadovala zdvořilost — očekával je u vchodu do hotelu. Když přibyli, uvedl je do salonu přijímacího, požádav je po dvakráte, by ráčili jíti před nim skrze dvéře, jež otvírali domácí sluhové v livreji veliké. Jmenoval je jich „jmeny vznešenými“, vyptával se na jich „vznešené zdraví“ a tázal se na poměry „vznešených rodin“.

I nejpřísnější posuzovatel dětinské této zdvořilosti a slušnosti nebyl by s to, vytknouti mu nejmenší porušení způsobův.

Craig a Fry obdivovali se těm poklonám; ale při tom dívání nespustili s očí svého vzorného klienta.

Oboum napadla zároveň táž myšlenka. Kdyby, což arci nebylo ani možno, Vang nebyl zahynul, jak se myslilo, ve vlnách řeky? — Kdyby přišel a vmísil se do tlupy hostů? Dvacátá čtvrtá hodina dvacátého pátého června, — hodina to poslední — neodbyla posud! Ruka Tai-pingova posud nebyla odzbrojena! Kdyby v posledním okamžiku? —

Ne! to nebylo pravdě podobné, ale bylo to přec možné. Craig a Fry pozorovali tedy jako obyčejně každého pečlivě.

Neuzřeli obličeje podezřelého.

V tu dobu nevěsta opustila dům svůj v ulici Cha-Cona a posadila se do palankinu, jejž uzavřela.

Jestliže Kin-Fo neoděl se v šat mandarinský, k čemuž jako ženich měl právo — ku poctě zřízení manželství, jež staří zákonodárci chovali u veliké cti — byla Lé-u oděna dle pravidel platných ve vyšší třídě společnosti. Skvěla se v toiletě zcela červené, shotovené z krásné látky hedvábné, vyšívané. Její obličej byl téměř zakryt závojem perliček maličkých, jižto zdály se kapati z bohatého zlatého diademu, jenž zdobil její čelo. Kameny drahé a květiny umělé zdobily vkusně hojný vlas a dlouhé vrkoče její. Kin-Fo uznal, že jest půvabnější nežli kdykoli před tím, až vystoupí z palankinu, jejž otevře ruka jeho.

Průvod se hnul. Prošel křižovatkou do dlouhé ulice a bral se třídou Tiéne-Men. Byl by nepochybně skvělejší býval, kdyby bylo šlo o pohřeb místo sňatku, avšak byl i tak dosti skvělým, že vábil na se pozornost jdoucích kolem.

Přítelkyně a družky Lé-u-iny jdouce za palankinem nesly různé věci nevěstiny stavíce je na odiv. Asi dvacet hudebníků kráčelo v čele, jižto tropili pekelný rámus na měděné nástroje, mezi nimiž vynikal zvláště gong. Kolem palankinu hemžil se houf mužů, kteří nesli pochodně a svítilny pestrých barev. Nevěsta zůstala ukryta před zraky davu. Jak etiketa velela, směl ji první uzříti jen zasnoubenec její.

Způsobem tím provázen hulákajícím davem dostal se průvod okolo osmé hodiny večer k hotelu „štěstí nebeského“.

Kin-Fo nalezal se u vchodu bohatě ozdobeného.

Očekával příchod palankinu, by otevřel dvířka. Když se to stalo, měl povinnost pomoci nevěstě při vystoupení z nosítek a vésti ji do zvláštní jizby, kdežto oba měli čtyrykráte vzývati nebe. Potom oba se měli odebrati k svatební hostině. Nevěsta měla pokleknouti čtyrykráte před ženichem a ten zase dvakráte před ní. Potom vystříkli dvě nebo tři kapky vína jakožto oběť. Podali něco jídel duchům prostředkujícím. Potom jim přinesli dvě plné čiše. Vyprázdnili je na polo, zbytek smíchali v jedné číši a pili z ní jeden po druhém. Tím jest posvěcen svazek manželský.

Palankin přibyl. Kin-Fo postoupil ku předu. Ceremonář mu podal klíč. On jej vzal, otevřel dvířka i podal ruku sličné Lé-u, velmi pohnuté. Zasnoubená vystoupila z lehka a kráčela tlupou hostů, kteří se uklonili uctivě pozdvihnuvše ruku až k hrdlu.

V okamžení, kdy mladá žena měla překročiti prah hotelu, dáno bylo znamení. Ohromné světlé draky papírové vystupovaly do výše houpajíce se větrem, ukazujíce podoby pestré draků, fenixů a jiných svatebních oznaků. Holubi eolští, opatření zvučným přístrojem, jenž přivázán k jich ohonu, vyletěli, naplňujíce vzduch líbeznými zvuky. Prskavky pestrobarevné syčíce létaly vzhůru a z lesklých jejich chomáčů padal zlatý déšť.

Náhle ozval se jakýsi hluk v ulici Tiéne-Men. Byl to pokřik smíšený se zvukem trub. Potom nastalo ticho na okamžik a lomoz opět za chvilku vznikl.

Hluk ten blížil se a dospěl do ulice, v nížto průvod se byl zastavil.

Kin-Fo naslouchal. Jeho přátelé čekali, že mladá žena vejde do hotelu.

V ulici nastal zvláštní ruch. Zvuky trub přibližujíce se zněly jasněji.

„Co to?“ tázal se Kin-Fo.

Lé-u se ulekla a její obličej se zasmušil. Tušení tajné způsobilo jí rychlejší tlukot srdce.

V tom přihrnul se dav do ulice. Obklopoval hlasatele v livreji císařské, jejž provázelo několik tipaosů.

Hlasatel tento za mlčení obecného provolal slova, jež následovalo mručení a křik:

„Smrt císařské vdovy!
Zákaz! Zákaz!“

Kin-Fo pochopil. Byla to rána, jejž stihla přímo jeho. Nebyl s to potlačiti posuněk hněvu.

Následkem smrti vdovy posledního císaře vyhlášen smutek dvorský. Do jisté lhůty zákonem vytknuté, bylo zakázáno každému holiti si hlavu, odbývati veřejné slavnosti nebo divadla, soudům zakázáno úřadování a zároveň nesměly se odbývati slavnosti svatební.

Lé-u zoufající vzpamatovala se záhy, a by nezvýšila bol ženicha svého, tvářila se zmužile. Chopila ruku Kin-Fo-a milého:

„Počkejme,“ pravila hlasem, jenž ne úplně tajil pohnutí její.

Palankin vrátil se s mladou ženou do domu ulice Cha-Cona, slavnost odložena, stoly odklizeny, hudba odvolána, přátelé zarmouceného Kin-Fo-a odcházeli projevivše mu soustrast vřelou.

Nebylo ani pomyšlení na to, překročiti císařský zákaz.

Patrné neštěstí posud pronásledovalo Kin-Fo-a. Naskytla se opět příležitost, by použil moudrých naučení, jež obdržel od starého učitele svého.

Kin-Fo zůstal samoten s Craigem a Fryem v opuštěných jizbách hostince u „štěstí nebeského“, jehož jmeno zdálo se mu nyní trpkým posměchem. Lhůta zákazu mohla býti prodloužena dle libosti syna nebe. A on chtěl vrátit se hned do Shang-Haie, by uvedl mladou ženu do bohatého yamenu, jenž nyní jí také náležel, a mohl počíti nový život za nových poměrů.

Za hodinu na to vešel sluha podávaje mu list, jejž právě posel přinesl.

Kin-Fo poznal písmo adresy a vykřikl.

List pocházel od Vanga, jenž psal takto:

„Příteli, nejsem mrtev, ale v čase, kdy obdržíš toto psaní, nebudu žíti více.

Umírám, poněvadž nemám dosti odvahy splniti slib, ale buď upokojen, postaral jsem se o vše.

Lao-Shen, náčelník Tai-pingů, můj starý druh, má tvůj list! Bude míti ruku i srdce ráznější, by místo mne vykonal hroznou úlohu, kterous mi vnutil. Jemu tedy připadne jistina pojištěná na tvou hlavu, neboť mu ji odkazuji, a již vyzdvihne, už nebudeš více živ! —

S bohem! Předcházím tě ve smrti! Na shledanou příteli! S bohem!

Vang!“