Výbor lyriky (Shelley)/Óda větru západnímu

Výbor lyriky (Shelley)
Óda nebi	Óda větru západnímu	Nabádání

Údaje o textu
Titulek:	Óda větru západnímu
Autor:	Percy Bysshe Shelley
Původní titulek:	Ode to the West Wind
Zdroj:	SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 43–46.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70
Vydáno též v Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 204–207.

DeutschEnglishmagyarpolskiрусский

I.

Ó divý větře, podjeseně dechu,
jenž nezřen mrtvé listy ženeš v dál,
jak duchů vír před čarodějem v spěchu

Bled, žlutý, černý, zimničně ten vzplál,
dav morem zbitých! Lehkých semen stoh
jenž’s do tmy zimních loží k spánku svál,

By v chladu, pohroben tam ležet moh’
jak mrtví v hrobech, než tvá sestra Vesna
ta azurová zaduje v svůj roh

Nad snící zemí, tíseň poupat plesná
jak stádo k pastvě vedouc vzdušnou v říš
až barvám, vůním údolí jsou těsna.

Ó volný duchu, který všady hřmíš,
bys ničil nebo chránil, slyš, ó slyš!

II.

Ty, který nebes rozháraných změtí
jak země listím pln jsi mraků vřavy,
jež střeseny jsou s nebe, s moře snětí.

Andělé dešťů, blesků: Na modravý
jenž povrch vzdušných proudů tvých se lijí
jak lesklé kštice pozdvižené hlavy

Maenady divé a do kola bijí
od krajů obzoru až ku zenitu
vrkočem bouře blízké; Symfonií

Jenž's hrobní roku, jemuž ve svém skrytu
Noc tato schystá dóm a hrobu skrýš,
vše valné páry jíž se sklenou k štítu.

A jejíž pevná sfera, než to zvíš,
dešť, blesk a kroupy vychrlí: Ó slyš!

III.

Ty, kterým vzbuzeno jest z letních dum,
v nichž hovělo si, modré Středomoří,
křišťálných proudů jež kolébal šum,

Kde ostrov z Nemesy z Bajských vln se noří,
jenž viděl’s paláce, krov starých věží
se chvěti v světle, jímž proud silněj hoří,

Mech modrý na nich a květ sladký, svěží,
že malovat je, smyslům schopnost zmírá,
ty, jemuž Atlantická pláň, když běží,

Své hlubé tůně, strže otevírá,
co mořských květů, vodních hvozdů tiš
s bezmízným listím moře k nebi zírá.

Tvůj poznává hlas, děs ji schvátí, tíž,
že sinajíc se sama rve: Ó slyš!

IV.

Kéž bych byl mrtvý list, jejž můžeš nést;
kéž lehký mráček s tebou dát se v let;
kéž vlna mocí tvou se chvět, dát vést;

A sdílet vliv tvé síly, třeba hned
bych míň byl tebe volný, bez uzd všech!
Kéž bych byl aspoň v květu mladých let;

Moh’, druh tvůj, nebesy tvůj sdílet běh
jak v době, nebes rychlost předstihnouti
kdy snem se zdálo! Modlitby mé vzdech

V mé tísni nesnil by se tebe tknouti.
Ach, jako oblak, vlnu, list mne nes!
Na hloží padám! Krvácím v své pouti!

Pod tíží hodin tobě rovný, věz,
duch nespoután a hrdý v jho zde kles’.

V.

Jak hvozd jest, lyrou svou mne udělej:
Vždyť jako jeho moje listí padá!
Tvých mocných harmonií proudný rej

Nás oba naučí, jak jeseň skládá
své písně sladké v smutku. Hrdý duchu,
mým duchem buď! Mou nezdolná tvá vláda!

Mé mrtvé myšlenky sij v širém vzduchu
jak svadlé listí, zrychlit příchod jaru,
a rozptyl v mojich veršů vírném ruchu

Jak popel, jiskry z krbu v stálém žáru
má slova v lidstvu! Ať se dále valí
nad zemí ještě spící, v rtů mých páru.

Buď pozoun věštby! Pověz, větře, zdali,
když zima jde, můž’ Jaro býti v dáli?