Zvířátka a petrovští/Spící zámek

Zvířátka a petrovští
Osudové kolo	Spící zámek	Dcera mořského krále

Údaje o textu
Titulek:	Spící zámek
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 163–167. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl kdysi král, měl tři syny. K stáru mu slábl zrak, až oslepl. Žádný doktor mu nedovedl poradit. Jednou přišel slepý stařeček a povídal:

„Kdyby se našel, kdo by do spícího zámku došel a přinesl nám živé vody, oba bychom prohlédli.“

Král si nechal stařečka na zámku a poslal nejstaršího syna, aby jel hledat spící zámek. Syn si vzal na cestu mnoho peněz, jezdil světem, dobře se měl, rád se veselil, až dojel na jedno rozcestí; tam stál kámen a na tom kamenu byl vytesán nápis:

„Kdo vlevo jede, toho radost svede.
Kdo vpravo jede, smrti neujde.“

Princ se dal vlevo za radostí; jel, až dojel ke krásné hospodě. Veselé dívky vyběhly jej přivítat, zavedly koně do stáje, šly s princem do světnice. Tam mu hrály, tančily, zpívaly. Princ hrál, až všechno prohrál, peníze, koně, šaty; nakonec hrál o sebe, a když prohrál, musel tam poklízet koním ve stáji.

Starý král čekal dlouho, ale když se syn nevracel, poslal toho prostředního, aby ho jel hledat a přinesl živou vodu ze spícího zámku. Princ jel do světa, také se rád veselil, všude se zdržel, až konečně dojel na to rozcestí, přečetl nápis a dal se doleva za radostí. Jenže se mu vedlo právě tak jako jeho staršímu bratrovi. Dívky ho vítaly, tančily mu, zpívaly; potom hrál, a když všecko prohrál, nakonec i sebe, musil tam s bratrem poklízet ve stáji.

Když se starý král nemohl dočkat svých synů, pravil mu ten nejmladší, že pojede hledat bratry a přinést živou vodu. Otec ho nechtěl pustit, že je poslední svého rodu, ale Jan nedal jinak, osedlal si koně a vyjel, aby pomohl otci. Nezdržel se nikde, jel rovně cestou, až dojel k tomu nápisu. Když nápis přečetl, pomyslil si: Ať jedu kam jedu, smrti jednou přece neujdu. A na radost bude času, až najdu živou vodu.

Dal se tou pravou cestou; jel dlouho, až přijel k vysokému vrchu. Pod tím vrchem bydlil v chaloupce starý poustevník. Jan ho pozdravil a ptal se ho na spící zámek. Poustevník mu povídal:

„Spící zámek dobře znám, stojí tady na vrchu, ale dostat se tam je těžko. Cestu hlídají dva železní obři s těžkými palicemi, po stráních číhají křídlatí dravci, u brány se plazí jedovatí hadi a v bráně stojí zlý medvěd. Ti všichni nezamhouří oka celou noc a celý den, jen v poledne na hodinu usnou. Když tam o polednách pojedeš, nikoho si nevšímej, nikdo ti neublíží, vše spí s otevřenýma očima. Ale v zámku ať se nezdržíš, ať uvidíš co uvidíš; proběhni skrz pokoje až na dvůr, tam stojí uprostřed zlatá mísa a z té mísy tryská živá voda, v tom trysku tančí skleněná koule. Chytni tu kouli a pospíchej zpátky; jak se zdržíš, zámek se probudí a ty potvory tě roztrhají.“

Princ poděkoval poustevníkovi, počkal, až slunce stálo nejvýš na obloze, a rozjel se do kopce. U cesty seděli železní obři, hleděli na něho, ale neviděli. Dravci, hadi, medvědi, všechno to spalo jako mrtvé, i ta hora jako by zívala, chrápala ze sna. Princ projel bránou, skočil z koně a běžel do zámku. V pokojích spali ptáci v klecích, psíci na polštářích, opičky seděly na stoličkách, ani se nehýbaly, když šel mimo ně. V posledním pokoji stálo lůžko a na tom lůžku ležela dívka krásná nade všechno pomyšlení. Princ vyběhl na dvůr, tam prýštil vysoký trysk vody ze zlaté mísy a v tom trysku skákala skleněná koule, jen se leskla v horkém slunci. Princ čekal, až sjela dolů, chytil ji a běžel zpět. Ale když vešel k princezně, bylo mu stydno, že se vkradl do zámku jako zloděj; napsal na bílý stolek u princeznina lože, že tam přišel princ z té a té říše, vzal si živé vody ve skleněné kouli pro svého slepého otce. A když to dopsal, chytil princeznu do náručí, políbil ji na rty. Ale hodina už míjela; sotva usedl na koně, hora rachotila, potvory se vzbouzely. Princ se rozletěl z vrchu dolů, ujel hadům i drakům, projel mezi obry, divže ho jeden neudeřil palicí, a dostal se šťastně až k tomu poustevníkovi.

Poustevník už ho čekal, třásl se strachy, co se mu stalo, a když mu princ všechno pověděl, pravil:

„Nedobře jsi činil, že ses zpozdil, hrál jsi o život. Ale žes princeznu políbil, tím jsi ji vysvobodil. Teď jed honem domů, nikde se nezdržuj a lidské maso nekupuj.“

Jan se s ním rozloučil, rozjel se domů, ale když dojel k tomu kamenu, byl by rád věděl, jaká je ta radost, a dal se doleva. Když dojel do hospody, dívky jej vítaly, snášely mu jídlo a pití, ale Jan se šel podívat nejprve po svém koni, a tu viděl své bratry, jak zametají stáj. Šel do světnice a pravil, že si nepřeje nic, jen se vyspat, ale dal jim všechny své peníze, aby mu propustily ty dva sluhy v stáji. Dívky se mu smály a bratry propustily. Jan jim pověděl, jak pořídil, řekl jim, že jsou svobodni, aby s ním druhý den jeli domů. Bratři mu děkovali, ale když usnul, vzali mu skleněnou kouli a odjeli sami domů. Jan zůstal ráno bez koně, bez peněz, šel smuten pěšky domů, až konečně přišel do vinic u svého rodného města. Tam se zastavil u starého vinaře, ptal se ho, co je v městě nového. Vinař mu dal chleba a vína, vyprávěl, že se vrátili dva starší princové ze světa, přinesli živou vodu ze spícího zámku, uzdravili krále i slepého stařečka, ale ten nejmladší syn prý se zvrhl, zůstal ve světě, hýří ve vykřičené hospodě tak, že se král rozzlobil a přikázal, kdo ho najde, ať ho zabije.

Jan poznal, že jeho bratři na něho u otce nasadili, tak se neprojevil a prosil toho vinaře, aby si ho tam nechal na práci. Vinař si ho nechal; Jan okopával vinici, vázal révy a myslil na spící princeznu.

Tu se proneslo krajem, že se blíží nepřítel. Veliké vojsko se přivalilo k městu, položilo se ve vinicích; vedla je krásná princezna. Poslala králi poselství, ať jí pošle toho, kdo jí ukradl skleněnou kouli, sic rozboří město. Král se bál, na vojnu neměl ani pomyšlení; poslal tedy k princezně oba syny. Princi se nastrojili, jen zářili hedvábím a zlatem, jeli na krásných koních, oba se v duchu těšili, že si je princezna vyvolí za muže. Princezna seděla ve stanu na polštářích, princové usedli, uctivě se poklonili, ptali se, co princezna poroučí. Ale princezna se rozlítila, hned je kázala zavřít a poslala znovu ke králi, jak jí nepošle toho, kdo byl u ní v zámku, že rozboří město. A smutně si vzdychla: „Ach ten, co byl v zámku u mne, ten byl statečnější!“

Tu ten stařeček poradil králi, aby dal vyhlásit, kdo se odváží jet k princezně a šťastně vyvázne, bude po něm prvním v říši. Sotva to vyhlásili, přišel umouněný dělník z vinice, hlásil se, že pojede k princezně. Král se děsil, že se princezna rozhněvá a rozboří město, ale dělník vysedl na koně a hnal se rovnou do princeznina stanu. Dojel, seskočil, chytil princeznu do náručí a políbil ji na rty. Jak ji políbil, princezna ho poznala a volala:

„Vítej, Jene, tys můj vysvoboditel!“

Tak se král přesvědčil, kdo je pravý vítěz, vyhnal své dva starší syny. Jan si vzal princeznu a podědil království.