Zvířátka a petrovští/Osudové kolo
| Zvířátka a petrovští | ||
| Lidka | Osudové kolo | Spící zámek |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Osudové kolo |
| Autor: | Václav Tille (jako Václav Říha) |
| Zdroj: | ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 159–162. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V Balsoře vládl svého času ukrutný sultán. Celé město se před ním třáslo a ze vsí v okolí utíkali lidé hrůzou, když spatřili přijíždět jeho družinu. Bral každému, co chtěl, loupil, vraždil, pálil, jak mu napadlo, ochrany proti němu nebylo. Nikdo nevěděl, kdy a kam vyjede ze svého mocného hradu, všude měl své špehouny, a jak se kde lidé opovážili zareptat, objevil se náhle a zahubil všechno živé.
Blízko městských hradeb stála chalupa slepená z hlíny a z rákosí, vedle ní přístřešek a stáj, za ní zahrádka. V té chalupě bydlil chudý sedlák, oral jednou kravkou své políčko, pletl z proutí košíky a tak se živil dost bídně. Ale byl se svým osudem spokojen a nereptal.
Jednou zrána, ještě za tmy, otevřel kdosi dveře, v přítmí se objevil mladý člověk rozedraný a zkrvácený, prosil, aby ho sedlák schoval, že mu jde o život. Sedlák vstal, dal mladíkovi napít a pravil: „Kam tě schovám tady pod městskými hradbami? Tebe i sebe zahubím. Ale víš co — tu vedle u řeky je stará cihelna. Jdi tam a dělej cihly. Řeknu, že si chci stavět pořádnou chalupu a že jsi můj cihlář. Cihláři chodí v cárech a jsou celí umazaní hlínou; když se hodně zamažeš, nikdo tě nepozná a cihláře si nikdo nevšimne — to je bezcenný lid.“
Mladík poděkoval, dostal kus chleba a běžel k hliništi. Po ránu se přihnali jezdci, křičeli na sedláka, zdali neviděl běžet kolem mladíka v drahém roztrhaném šatě. Sedlák řekl, že neviděl, „ale prý snad můj cihlář ho viděl.“ Jezdci zajeli na kraj hliniště a volali dolů na cihláře. Cihlář měl vlasy ovázané hadrem, tvář, nohy i ruce plné hlíny; prý také neviděl. Jezdci odjeli. V městě vyvolávali hlasatelé, že princ chtěl zradit sultána, kdo ho stihne živého nebo mrtvého, dostane tisíc zlatých peněz a hedvábné šaty. Když cihlář přišel večer přespat do stáje, dal mu sedlák mléka a nezmínil se ani slovem, co věděl.
Tak žili spolu nějaký čas; sedlák oral, sil, žal, jako by nebylo sultána na světě, sultán zuřil, že nemohl vzdorného syna najít; nikdo už nebyl jist životem. Jednou se sultán vracel z krvavé výpravy, jede kolem hradeb a spatřil sedláka, jak klidně oře u hradebního příkopu. Popohnal k němu koně a křikl: „Kdo jsi?“ Sedlák zastavil kravku a řekl: „Jsem sedlák, ořu pole, abych měl potravu na zimu.“ — „Nemáš strach, když mluvíš s pánem celého světa, otroku?“ zeptal se sultán. „Nemám, můj pane,“ řekl sedlák, „osud točí divně svým kolem, nikdo neví, kdy ho vynese, kdy ho poníží. Jsi pánem celého světa, můžeš mi vzít všecko, co mám, i život, ale nemůžeš mě přinutit, abych se tě bál.“
Sultán se zasmál a řekl:
„Uvidíme! Dám ti tři otázky: kde je střed světa, kolik je na nebi hvězd a co si myslím? Pozítří v tuto dobu přijedu k tobě a ty mi odpovíš. Uznám-li, žes uhodl, budeš svoboden; když neuhodneš, zemřeš v mukách, o jakých se ti nesnilo!“
S tím sultán odjel. Sedlák zavedl kravku do chléva a šel k cihláři. Cihlář se ryl hluboko v dolíku v hlíně, sedlák k němu slezl a pravil: „Princi, nadešla tvoje hodina. Konečně víme určitě, kam sultán pozítří vyjede a v kterou hodinu. Obejdi všechny přátele a sezvi je, aby se sešli pozítří kvečeru v tvé cihelně.“ Princ se podivil, jak ho sedlák zná, ale poslechl. Vzal na hlavu koš hlíny a rozběhl se po vsích mluvit se svými přáteli.
Pozítří večer sedlák opět oral na svém políčku. Přijel sultán, s ním stráž, kat a jeho pomocníci. „Povídej,“ řekl sedlákovi, „a měj se na pozoru!“ — „Jsem připraven, můj pane,“ odpověděl sedlák. „Ptáš se, kde je střed světa: tam, kde ty stojíš, ó pane celého světa.“ — „Řekls pravdu,“ přisvědčil sultán, lichotilo mu to. „Dál!“ — „Chceš, abych ti řekl, kolik je hvězd na nebi. Tolik, kolik démantů svítí v tvé koruně a na tvém šatě, když sedíš na trůně, z něhož vládneš celému světu.“ — „Nemýlíš se,“ řekl sultán, „ale teď řekni, co si myslím.“
„Myslíš si, pane, že jsi pánem celého světa, ale mýlíš se: tvůj syn právě vjíždí do městské brány v průvodu svých přátel, všechen lid mu jásá vstříc a tebe proklínají!“ Sultán tasil, ale na okraji cihelny vstala řada lučištníků, tětivy zabzučely, šípy zasvištěly, sultánovi průvodci padli z koní mrtví, sultán sám ležel pod zabitým koněm.
Sedlák mu pomohl vstát a pravil: „Zuříš marně, už tě hledají po celé říši, na tvoji hlavu je vypsána cena. Hleď, tu vedle je cihelna, potřebuji cihly na novou chalupu; jdi dělat cihly, cihlář je po celý den zamazán hlínou, nikdo si ho nevšimne.“ Lučištnící zmizeli, cihelna byla opuštěná; sultán viděl, že mu nic jiného nezbývá, svezl se po hlíně dolů, shodil šat a počal se rýt v jílu.
Po chvíli vyjela z města četa skvělých jezdců, sultánův syn je vedl. Dojel k sedlákovi, seskočil, objal ho přede všemi a pravil, aby si vyžádal nějakou milost. Sedlák řekl: „Nepotřebuji milosti, můj pane. Moje role mě živí, mám, co potřebuji, nemám, o koho bych se staral.“ Nový sultán pravil: „Jedu vyhledat svého otce; neustanu, dokud ho nezahubím za vše, co spáchal na mně a na mých poddaných. Pak se vrátím a zahrnu tě svou milostí.“
Starý sedlák se podíval mladému panovníkovi do očí a řekl: „Osud točí divně svým kolem, nikdo neví, kdy ho vynese, kdy ho poníží. Tu v cihelně pracuje starý cihlář, dělá mi cihly na novou chalupu; zeptej se ho, snad viděl, kam se skryl tvůj otec!“
Princ pochopil, stiskl sedlákovi ruku a odjel. Vládl moudře a spravedlivě. Starý sedlák obdělával dál svoje políčko a večer sedával se starým cihlářem. Rozjímali, jak divně točí osud svým kolem.