Zvířátka a petrovští/Dcera mořského krále
| Zvířátka a petrovští | ||
| Spící zámek | Dcera mořského krále | Milan a Velenka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dcera mořského krále |
| Autor: | Václav Tille (jako Václav Říha) |
| Zdroj: | ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 168–172. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Byl starý král, měl veliká luka, na těch lukách rostla tráva jako hedvábí, ale kdosi mu na tu trávu chodil. Král dával ta luka hlídat, ale marně, ráno bývala luka rozválená, tráva popasená. Stráž nevěděla o ničem; ať se bránila jak se bránila, když uhodila půlnoc, přišla na ni dřímota a spala až do rána.
Vystřídali těch strážců, až došlo na pasáčka, který hlídal kozy. Všichni se mu smáli, a když odcházel, přáli mu dobrou noc. Ale pasáček si natrhal bodláčí, podestlal si je pod hlavu, a když usínal, to bodláčí ho budilo. O půlnoci se přihnal na louku bílý hřebec a za ním stádo kobyl. Pasáček vzal do ruky ohlávku, schoval se do trávy; když hřebec přiběhl až k němu, hodil mu ohlávku na hlavu a tak ho chytil. Kobyly odběhly, pasáček si přivedl ráno hřebce do královské stáje a ohlásil, že luka jsou netknutá. Král pasáčka pochválil, dal ho do konírny ke koním; ale ti ostatní pacholci mu to záviděli.
Jednou pasáček hřebelcoval svého hřebce a nad ním si vlaštovky stavěly ve stáji hnízdo. Samička přinesla v zobáčku zlatý vlas a chtěla ho zaplést do hnízda, ale sameček ji klovl, až jí vlas upadl na zem. Pasáček zdvihl ten vlas a hned se od něho rozsvítilo jako ve dne. Pacholci běželi ke králi žalovat, že si ten pasák ve stáji čímsi svítí, aby od toho neshořela celá stáj. Král zavolal pasáčka, ale sotva uviděl zlatý vlas, pravil:
„Toto je vlas dcery mořského krále. Hned pro ni pojedeš, a když ji nepřivedeš, budeš o krk kratší.“
Pasáček se zaříkal, že o té princezně neví, ale král mu nevěřil. Pasáček šel sedlat svého hřebečka a stýskal si, co ho čeká, ale hřebeček obrátil hlavu a pravil:
„Jene, nic se neboj, však já dobře vím, kde je zámek mořského krále, já tě tam zavezu.“
Tak se dali na cestu. Když jedou lesem, slyší Jan bzučet včely a uvidí medvěda, jak se sápe do dutého buku, hledá med. Zahnal medvěda a včely radostně bzučely kolem něho, jako by mu děkovaly. Když vyjel na polní cestu, vidí hořet šípek. Pod šípkem běhají mravenci jako bez rozumu, bojí se o své mraveniště. Jan šípek usekl, oheň udupal a mravenci se radostně hemžili kolem něho, jako by mu děkovali. Konečně přijeli k moři; tam na břehu ležela ryba, vynesl ji příliv, nemohla už zpátky do vody. Jan rybu zdvihl a hodil ji do moře. Ryba vymrskla z vody hlavičku, radostně jí kývala, jako by mu děkovala. Potom hřebeček skočil s Janem do moře a ploval s ním, až doploval k zlatému zámku. V tom zámku bydlil mořský král se svými dvanácti dcerami. Když mu Jan pověděl, proč přijel, mořský král pravil:
„Když mou zlatovlasou dcerku mezi jejími sestrami najdeš, odvezeš si ji domů; ale když ji nenajdeš, živ neodejdeš.“ Jan si pomyslil, že to bude lehká věc, šel k princeznám na zahradu; jenže všechny měly vlasy zavázané v bílých šátcích. Jan neviděl, která z nich má zlaté vlasy. Bylo mu úzko, ale tu mu zabzučela u hlavy včelička:
„Nic se neboj, však já dobře vím, že ta zlatovláska vybírala med z našeho úlu; sednu si jí na rty.“
Rozlétla se k princeznám, a jak ucítila med, letěla té princezně na ústa. Princezna včelku odehnala, ale Jan vykřikl:
„Toto je zlatovláska!“ Vzal ji za ruku, vysadil ji na koně a už jeli, mořského krále nedbali. Princezna se nebránila. Jan se jí líbil. Ale když dojeli, přivítal ji starý král a chtěl strojit svatbu. Princezna se polekala, pravila, že se dřív nevdá, dokud nebude mít svou šňůru perel na krku. Král hned poslal Jana pro perly; hrozil mu, když je nepřinese, že bude o krk kratší.
Hřebeček donesl Jana až k mořskému králi, ale když Jan žádal o šňůru perel, král pravil:
„Princezna jednou přetrhla šňůru v zahradě, perly se jí rozsypaly do trávy. Když je všechny sebereš, tak si ji odvezeš; když ne, živ nevyjdeš.“
Jan šel do zahrady hledat, ale v trávě nebylo po perlách ani památky. Viděl jenom mravenečky, jak se lopotí, tahají své pupy. Ale nebyly to pupy, byly to perly, snesli mu jich hromádku. Jan jim pěkně poděkoval, vzal perly, ale když odchází, slyší takový křik; ten chromý mraveneček, kterému oheň připálil nožičky, belhal se ještě s jednou perlou.
Mořský král se zamračil, ale co dělat, musil Jana propustit. Jan vsedl na hřebečka, dojel s perlami domů.
Princezna se usmála na Jana modrýma očima, ale pravila: „Dřív se nevdám, dokud nebudu mít svou zlatou jehlici do vlasů.“
Král poručil Janovi, aby honem jel pro tu jehlici, už se nemohl dočkat svatby; hrozil mu, když ji nepřinese, že bude o krk kratší. Jan se obrátil a zas jeli, až dojeli k mořskému králi. Mořský král se rozhněval a pravil:
„Zlatá jehlice spadla mé dceři do moře. Když ji najdeš, ještě tentokrát vyvázneš; když ji nenajdeš, živ nevyjdeš.“ Jan chodil smutný po břehu, ale tu vystrčila ryba hlavu z vody a pravila mu:
„Vítej, Jene, proč jsi tak smutný?“
Jan jí pověděl, že hledá v moři princezninu zlatou jehlici. Ryba se pohroužila, svolala všechny mořské tvory, kázala jim hledat jehlici. Všichni přišli, ale o jehlici nevěděli. Ryba si je prohlížela a ptala se: „A kde je starý Fousek?“ Tu plave Fousek, omlouvá se, že špatně plave, cosi se mu kdysi zapíchlo do ocasu — vlekl na ocasu zlatou jehlici. Ryba mu ji vytáhla, donesla ji Janovi a Jan pospíchal pryč, aby se mořský král nerozmyslil.
Když dojel domů, princezna Janovi poděkovala, ale pravila:
„Dřív na svatbu nepojedu, dokud mě nepovezou moje mořské kobylky.“
Král poručil Janovi jet pro mořské kobylky. Jan nevěděl, kde je hledat, ale hřebeček jej těšil a ujížděl s ním na mořský břeh. Tam si Jan sedl ke skále pod keř, hřebec vběhl do vody, řičel a ze všech stran se sbíhaly mořské kobylky jako bílé vlnky a vyběhly za hřebcem na břeh. Jan vyskočil na hřebce a už jen letěli domů.
Když dojeli, princezna už nevěděla, co by si vymyslila, ale žádala, ať se král napije kobylího mléka, aby omládl. Král se bál a poručil Janovi, ať to zkusí za něho. Podojili kobylku a hřebec dýchal na mléko, až vychladlo. Jan se napil a byl krásný jako princ. Král chtěl omládnout, hned si poručil nadojit mléka, ale jak se napil, zvrátil se a umřel. Princezna si vzala svého Jana a dala ho vyhlásit za krále.