Zvířátka a petrovští/Milan a Velenka

Zvířátka a petrovští
Dcera mořského krále	Milan a Velenka

Údaje o textu
Titulek:	Milan a Velenka
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 173–179. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byli král a královna, měli syna Milana. Maminka mu vybrala pěknou nevěstu, ale Milanovi se do svatby nechtělo; řekl, že chce napřed jet do světa, poznat, jak lidé žijí. Tak ho rodiče vypravili. Jezdil dlouho po skvělých dvorech, bohatých zámcích, všude ho vítali slavně, strojili hostiny, turnaje, jezdili s ním na hon, krásné dívky ho vábily.

Ale Milanovi se to všecko zmrzelo, jel pořád dál, až dojel do neznámé cizí země. Přejel širé stepi pod horkým, modrým nebem, neviděl než stáda koní, až dojel konečně k podivnému hrádku. Věže měly zlaté a barevné báně, ve velikých zahradách s kamennými ploty stály nízké domky s rovnými střechami, kolem dokola se táhly lány kukuřice, tabáková pole a zahrady vinné révy.

Když Milan dojel až k hrádku, vyběhlo na něho hejno žlutých psů, hubených, zlých, div mu nesplašili koně. Milan se jim bránil. Tu slyšel hvizd, až ho píchlo v uších. Psi utekli a na dvůr vyšel Samojed, pán toho hrádku. Měl kolem hlavy ovázaný zelený šátek, oči na koso, nos rozpláclý, nohy ohnuté jako turecké šavle a byl celý hnědý, jako očazený. Zasmál se na prince, až mu zasvítily bílé tesáky, zablýskl očima a volal:

„Vítej, poutníče, zdalipak víš, co tě u nás čeká?“

Princ Milan mu pověděl, že neví. Samojed ho dovedl do světnice, posadil ho na zem na polštář, sedl si mu naproti, nohy křížem, a povídal:

„Kdo sem k nám přijde cizí, každého zabijeme, protože je vyzvědač. Ale žes tak mladý, je mi tě líto, uložím ti tři práce; když je vykonáš, budeš svobodný, když nevykonáš, pak tě utratím.“

Potom ten Samojed zatleskal a nízkými dveřmi vešla dívka; Milan takovou dívku neviděl. Měla copy rudé jako měď, pleť průsvitnou jako jabloňový květ, a když zdvihla dlouhé řasy, svítily jí v černých očích zelené ohníčky. Přinesla na podnosu žluté víno, sladké cukroví, a když pojedli, popili, zavřel Samojed Milana do komory, kde byl jen koberec místo lůžka.

Druhý den ráno vyšli spolu na procházku zahradami až na skalní stráň, kde zem suchem praskala. Nad strání stály borovice, horkem se jim loupala kůra a z větví kapala smola, jak do nich žehlo slunce. Tam se Samojed zastavil, rozhlédl se po tom holém úbočí a pravil:

„Tady by byla pěkná vinice; chyba, že tu není vody. Do rána najdeš pramen, rozvedeš vodu po stráni, aby tu pěkně rostla réva. Když to nesvedeš, budeš zítra viset pod zlatou bání.“ S tím tam nechal Milana samotného. Milan si sedl pod borovicí, dal hlavu do dlaní a vzdychl:

„Kde já ubohý naberu vody tady v té suché poušti!“

Tak tam seděl až do poledne, horko se jen slévalo, žízní div nezašel. Po poledni viděl, jak dole ze zahrad vychází dívka, nese na hlavě džbán, v ruce misku, jen tančí po skálách, až jí chřestí zlaté kroužky na nahých kotnících. Když přiběhla k němu, podala mu mísu; v té míse byly pečené ještěrky, smažené žáby a vaření hadi. Dívka dala džbán z hlavy a dívala se lesklýma očima, jak bude princ jíst. Milan zahodil mísu a dívka se smála; vyňala ze záňadří datle a fíky, sedla si k němu, nabízela mu jíst a pravila:

„Maminka říkala, že tam u vás jste zlí lidé, jíte jen ještěrky, žáby a hady; však jsem si myslila, že se mýlí.“ Milan jedl, ptal se dívky, jak se jmenuje, a když slyšel, že Velenka, řekl jí:

„Velenko, tvůj otec chce, abych tady našel pramen vody, sic mě pověsí zítra pod zlatou bání.“

Velenka se zasmála, že to je lehká věc. Upila ze džbánu, dala Milanovi napít, a co zbylo, vylévala zvolna do suché půdy. Kam padly kapky, vytryskly z prachu bublavé pramínky, sbíhaly stružkami po úbočí a horká, žíznivá země pila čistou vodu, měkla, vlhla, černala, bobtnala jako žírné pole.

Milan zatím vyprávěl Velence o svém zámku, o své zemi a Velenka poslouchala, rusou hlavu položila na jeho rameno. Ale když ji chtěl Milan obejmout, vyskočila, seběhla a zmizela v zahradách. Milan marně bloudil, hledal ji až do večera. Večer ho Samojed zas dovedl do jeho komůrky. Ráno s ním vyšel na stráň, a když viděl celé úbočí svlažené vodou, pramínky rozběhlé po zemi jako stříbrná síť, zaklel a blýskl kosýma očima. Pak řekl Milanovi:

„Dobře se vyznáš, jen teď ať tady vysázíš vinici, aby do rána dozrála.“

S tím ho tam nechal. Ale Milan na vinici ani nepomyslil, jen čekal, kdy přijde Velenka. O polednách přiběhla, přinesla mu datle a fíky, mandle ve skořápkách a černé rozinky. Milan se jen na ni díval, zapomínal jíst. Velenka se k němu přitulila, vyprávěla, jak u nich lidé žijí, jaký je tatínek mocný vládce, má stáda koní a nesčetně černého lidu. Nakonec se ptala, co tatínek na něm žádá, a když Milan vzdychl, že má vysázet vinici, jen se usmála. Sňala z hlavy vínek z vinné větévky, zasadila ji do země a z větévky vypučely hned šlahouny, plazily se mezi hrudami, zachytávaly se kořínky, rozrůstaly listím, zelenaly se, šířily se dál a dál; ve chvíli byla stráň plná révových keříčků, jako by prostřel zeleným kobercem, a na keřích pučely mezi listím hrozníčky květů, zrály v bobulky, průsvitněly, nalévaly se žlutým vínem, až vyrostly v těžké, masité hrozny. Milan radostí vyskočil, objal Velenku, ale nežli ji mohl políbit, Velenka seběhla, zmizela v zahradách; marně ji běžel hledat. Když šel spát, nemyslil než na Velenku. Druhý den ho zas Samojed vyvedl na stráň; skřípal zuby, když uviděl to zelené moře, plné zlatých hroznů, a poručil mu do rána nalisovat z hroznů starého vína. Milan slíbil, ale žádal, až vykoná i tu třetí práci, aby mu Samojed dal svou dceru Velenku za ženu. Samojed se mu smál a řekl:

„Jen lisuj, uvidíme, co bude zítra.“

Milan čekal dlouho na svou Velenku, ale nešla, až večer přišla zvolna, měla slzy v lesklých očích a nechtěla říci, proč plakala; jen se ptala, co mu otec uložil. Když uslyšela, že má lisovat víno, vykřikla jako sokol, na vinici se vyrojilo hejno černých chlapíků, hrozny mizely, jako by je ovál vítr, vozíky jezdily, z lisů se prýštilo, v kádích to šumělo, mladé víno vonělo, kypělo v sudech. Velenka šla tiše s Milanem hustým houštím vinných kmenů, pak se zastavila, objala jej bílýma rukama, políbila jej na červené rty. Milan ji prosil, aby zítra byla jeho ženou; povídal jí, co řekl otci. Velenka jen vzdychla:

„Jak je mi líto tvé mladé hlavy!“

Pak ho vzala za ruku, vedla ho do hrádku do kuchyně. Tam hořel na očazeném ohništi oheň, nad ohněm visel kotel, v kotli se vařila zelená šťáva. Velenka vzala píst, míchala tou šťávou, až se vařila klokotem, pak pravila:

„Vidíš, můj milý, tenhle jed ti chystá tatínek zítra na zásnuby. Až ho vypiješ, budeš samý vřed, ztratíš rozum a pak tě nechají jíst se psy, válet se pod schody mezi žebráky.“

Milan prosil Velenku, aby ho schovala v kuchyni do kádě, že v noci spolu ujedou. Velenka jej schovala, ale musil jí odpřisáhnout, že na ni nikdy nezapomene a nepolíbí svou matku, dokud ona nebude jeho ženou. Milan slíbil, a tak čekali spolu, až starý Samojed usne. Slyšeli ho, jak přechází po světnici, jí, chrčí, vypravuje ženě o tom cizím zmetkovi, jak na něj nalíčil. Chvílemi volal ze světnice:

„Velenko, mícháš?“

A Velenka odpovídala:

„Míchám, míchám, po svém milém vzdychám.“

Konečně šel Samojed se ženou spát, slyšeli je chrápat. Milan vyšel tiše, osedlal koně. Velenka poručila koštěti zametat kuchyni, pístu míchat v kotli, přiložila na oheň, vyšla na dvůr a tak spolu odjeli, jen letěli stepí.

Samojed spal tvrdě až do rána, ale vzbudil se časně a hned volal:

„Velenko, mícháš?“

Koště mu odpovídalo:

„Míchám, míchám, prachem sotva dýchám.“

Samojed byl rád, že si může ještě chvíli pospat; potom zvolal znova:

„Velenko, mícháš?“

Píst mu odpovídal:

„Míchám, míchám, jedem sotva dýchám.“

Samojed přemýšlel, nemá-li Velence pomoci, ale ještě si chvíli poležel; pak zavolal znovu. Oheň zatím dohasínal, koště ustalo, píst se zastavil, tak nikdo neodpovídal.

Samojed vstal, vyšel, do kuchyně, ale Velenka tam nebyla. Když nenašel ani Milana, zaklel, až zařičel, skočil na koně, chytil svou palici a vylétl na step; žlutí psi mu hledali stopu.

Ale Milan s Velenkou jeli celou noc, byli už dávno z jeho moci. Když dojeli až k princovu zámku, nechal Milan Velenku pod vrbou u studánky a řekl, že pojede napřed oznámit mamince, že si veze nevěstu, a přinese jí šaty, jak se sluší na princeznu. Velenka slezla z koně a řekla jen:

„Pamatuj, co jsi slíbil,“ a sedla si u studánky.

Sotva Milan přijel na zámek, vyběhla mu maminka naproti, vzala ho do náručí a políbila. V tu chvíli zapomněl na svou Velenku.

Na zámku na něj čekala jeho nevěsta; hned strojili svatbu a po hostině odešli se na zahradu poveselit. Když se nejvíce veselili, přišel služebník, že tam venku stojí cikánka; chce panstvo pobavit. Princ ji kázal vyhnat, ale jeho nevěsta byla zvědavá, nikdy cikány neviděla, i žádala, aby ji přivedli.

Přišla dívka krásná jako letní noc, nesla na hlavě měděný džbán, rudé vlasy měla opleteny kolem hlavy a v černých očích jí hořely zelené ohníčky. Poklonila se všemu panstvu, sedla si do trávy, vylila ze džbánu vody na zem a ze země vytryskl vysoký pramen. Princ si cikánky nevšímal, hleděl jen na svou nevěstu, ale jak vytryskl pramen, obrátil hlavu.

Cikánka sňala z kadeří vínek révy, zasadila šlahoun do země a ve chvilce vyrostla u pramene réva, nasadila listy, květy vyzrály v zlaté hrozny. Princ, když spatřil révu, vstal a mnul si čelo.

Dívka utrhla hrozen, vymačkala ho do džbánu, míchala větévkou a zpívala:

„Míchám, míchám, žalem sotva dýchám.“

Princ k ní seběhl, dívka mu podala džbán, a sotva se napil, chytil ji do náručí, nesl ji na rukou k trůnu a řekl všem: „To je moje pravá nevěsta.“