Ztracený svět/Zde byli skuteční vítězové
| Ztracený svět Arthur Conan Doyle | ||
| Pohled, který nikdy nezapomenu | Zde byli skuteční vítězové | Viděli jsme veliké divy |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zde byli skuteční vítězové |
| Autor: | Arthur Conan Doyle |
| Původní titulek: | Those Were the Real Conquests |
| Zdroj: | Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 255–276 Digitální knihovna SVK HK |
| Vydáno: | Praha: J. Hokra, 1925 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Weinfurter |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Domnívali jsme se, že naši pronásledovatelé, lidoopové, nemají ani tušení, o našem úkrytu v houštinách, ale záhy jsme se přesvědčili o svém klamu. V lesích se neozvalo ani hlásku — na stromech se nehnul ani list a všude kolem nás byl úplný klid. — Ale přece jen jsme měli dbáti výstrahy, které se nám dostalo našimi prvními zkušenostmi, jak lstivě a trpělivě dovedou tito tvorové čekati a bdíti, až se jim naskytne žádoucí příležitost. Ať mne potká v budoucím životě cokoliv, jsem naprosto jist, že nikdy nebudu blíže smrti, jako tohoto jitra. Avšak, budu vám vyprávěti co se událo, postupně.
Všichni jsme se probudili, znaveni včerejšími hrůznými událostmi a nedostatkem potravy. Summerlee byl dosud tak sláb, že se mohl postaviti na nohy jen s velikou obtíží. Ale přes to byl tento stařec naplněn jakousi odvahou, která nechtěla naprosto podlehnouti. Poté jsme se radili a usnesli jsme se, že budeme čekati klidně asi hodinu nebo dvě ve svém úkrytu, že posnídáme, čehož nám bylo velice třeba, a poté že se dáme na cestu přes planinu, a podél ústředního jezera k jeskyním, kde podle mého pozorování žili Indiáni. Spoléhali jsme na okolnost, že můžeme dobře počítati na dobrou přímluvu těch, které jsme zachránili, což nám zajišťovalo vřelé přijetí jejich druhů. Když bychom pak tímto způsobem dokončili svůj úkol, a když bychom nabyli dokonalejších vědomostí o tajemství Země Maple Whiteově, vrátíme se s plnou silou k našemu životnímu problému, jak bychom odtud unikli a vrátili se. I sám Challenger připouštěl rád, že potom by bylo vykonáno vše, proč jsme sem přišli, že pak bude naší prvou povinností starati se, abychom přinesli do zemí civilisovaných úžasné objevy, které jsme učinili.
Teď jsme si mohli také trochu klidněji prohlédnouti Indiány, jež jsme zachránili. Byli to muži malého vzrůstu, svalnatí, čilí a dobře vyvinutí, s dlouhými sporými a černými vlasy, které měli vzadu svázány koženým řemínkem v uzel. Také jejich zástěry byly zhotoveny z kůže. Jejich tváře byly bez vousů, pěkných tvarů a veselého výrazu. Boltce jejich uší, jež byly potrhány a zkrváceny, dokazovaly, že je měli protknuty aby v nich nosili nějaké ozdoby, které jim však jejich vítězové vyrvali. Jejich jazyk, ačkoliv jsme mu nerozuměli, se zdál, když mluvili mezi sebou, plynný a když ukazovali na sebe a vyráželi slovo »Aceala« mnohokráte za sebou, pochopili jsme že jest to jméno jejich národa. Někdy hrozili zaťatými pěstmi k lesům a volali se staženými tvářemi strachem a nenávisti: »Doda! Doda!« Bylo to zajisté slovo, jímž označovali svoje nepřátele.
»Co o nich soudíte, Challengere?« tázal se lord John. »Jedno jest mi úplně jasné, totiž to, že onen chlapík, který má v předu oholenou hlavu, jest jejich náčelníkem.«
A bylo opravdu zřejmou věcí, že tento muž se ostatních jaksi vzdaloval a že druzí se nikdy neodvážili promluviti k němu bez mnohých známek hluboké úcty. Zdáloť se, že jest ze všech nejmladší a přece jen byl ducha tak pyšného a vznešeného, že když mu Challenger položil svou velikou ruku na hlavu, trhl s sebou jako pobodnutý kůň a s rychlým zábleskem v temných očí se od profesora vzdálil. Potom, položiv ruku na prsa vyslovil několikráte za sebou s pósou nesmírně vznešenou slovo »Maretas«. Ale profesor se chopil drze nejbližšího Indiána za rameno a pokračoval o něm ve své přednášce, jako by byl tento muž nějakou ukázkou v láhvi ve škole.
»Typ těchto lidí,« pravil profesor svým zvučným hlasem, »ať jej posuzujeme podle vývinu lebky anebo lícního úhlu či jiných známek, nemůže býti považován za typ nízký. Naopak. Jest nutno, abychom jej umístili mnohem výše, než průměrné jihoamerické kmeny, které bych mohl uvésti. Avšak nedovedeme nijakými domněnkami vysvětliti vývin takového kmene na těchto místech. Pokud se týče toho, dělí i zdejší lidoopy tak veliká propast od dávných zvířat, která zůstala na této vysočině na živu, že jest nemožno domnívati se, aby se byli prvně jmenovaní vyvinuli tam, kde je nalézáme.«
»Odkud tedy, u čerta, spadli?« tázal se lord John.
»To jest otázka, která bude zajisté předmětem napínavých disputací všech vědeckých společností v Evropě i v Americe,« odpověděl profesor. »Můj vlastní výklad této věci, pokud stojí za zmínku« — při těchto slovech nadmul obrovsky svoje prsa a rozhlédl se urážlivě kolem sebe — »jest ten, že vývoj pokračoval za zvláštních okolností, které zavládají v této krajině vzhůru až ke stupni obratlovců při čemž staré druhy zvířat žily dále ve společnosti s novými. Proto zde nalézáme takové moderní bytosti, jako tapíra — ten jest přece zvířetem, které má za sebou úctyhodnou řadu předků — velikého jelena a mravencojeda ve společnosti plazů z doby jurské. Tolik jest jasno. A teď přicházíme k lidoopům a k Indiánům. Jak má pohlížeti věda na jejich přítomnost? Dovedu ji vysvětliti pouze vpádem z venčí. Jest pravděpodobné, že v Jižní Americe existovali nějací lidoopové, kteří v minulých dobách dovedli proniknouti na toto místo a vyvinuli se pak v bytosti, které jsme viděli.« V tom se podíval upřeně na mne. »A některé z nich mají zevnějšek a tvar, které kdyby byly doprovázeny souhlasným rozumem, mohly by — to neváhám říci — býti ctí každému žijícímu pokolení lidskému. Pokud se týče Indiánů, nemohu pochybovati, že jsou nedávnými přistěhovalci z dola. Buď tlakem hladu, anebo puzeni vítěznými nepřáteli, se dostali až sem. Když se zde setkali s dravými tvory, jakých dosud nikdy nespatřili, uchýlili se do jeskyň, které náš mladý přítel popisoval, avšak měli dojista těžké boje, aby se zde udrželi proti dravé zvěři a zvláště proti lidoopům, kteří je asi považovali za vetřelce a vedli s nimi nelítostnou válku, a to dojista se lstivostí, jaká větším zvířatům chybí. Z těchto okolností vysvětluji skutečnost, že jest zde jejich počet obmezený. Nuže, pánové, rozřešil jsem vám tyto záhady správně anebo snad zbyl nějaký bod, který by vyžadoval bližšího vysvětlení?«
Profesor Summerlee byl v této chvílí příliš unaven a stísněn, aby se mohl pouštěti do hádky, avšak přece jen na znamení nesouhlasu potřásal prudce hlavou. Lord John se poškrabal pouze na hlavě ve svých řídkých vrkočích s poznámkou, že se nemůže pouštěti do zápasu, poněvadž není stejné váhy a stejného odboru. Pokud se týče mne, chopil jsem se své obyčejné úlohy, uvádějte vše na úroveň přísně prosaickou a praktickou, a sice prostou poznámkou, že jeden z Indiánů schází.
»Odešel, aby přinesl trochu vody,« pravil John Roxton, »Dali jsme mu prázdnou plechovku po hovězím mase a s tou odešel.«
»Do starého tábora?« tázal jsem se.
»Nikoli, k potoku. Jest zde mezi stromy. Není tam dojista než asi pár set metrů. Avšak ten chudák se přece jen zdržuje trochu dlouho.«
»Půjdu a podívám se za ním,« řekl jsem. Chopil jsem se své pušky a vyšel jsem směrem k potoku, ponechav svých přátelům, aby připravili sporou snídani. Možná, že se vám to bude zdáti činem ukvapeným, když jsem opustil úkryt našich houštin, abych se vzdálil, třeba jen nakrátko. Avšak připomínám, že jsme byli mnoho mil od města opic, že, pokud jsme věděli, tato zvířata neobjevila dosud našeho útulku a pak jsem se jich také s puškou v ruce nikterak nebál. Až dosud jsem neznal ani jejich zchytralosti, ani jejich síly.
Slyšel jsem bublání našeho potoka někde před sebou, ale mezi mnou a vodou byly husté stromy a podrost. Razil jsem si cestu oním směrem a sice na místě které bylo právě mimo dohled mých soudruhů, když jsem pod jedním stromem zpozoroval krčiti se ve křoví něco rudého. Když jsem se k tomu přiblížil, ulekl jsem se, spatřiv, že jest to mrtvé tělo našeho scházejícího Indiána. Ležel na boku se skrčenými údy a hlavu měl otočenou v úhlu skoro nepřirozeném, takže se zdálo jako by se díval přímo přes svoje rameno. Vyrazil jsem výkřik, abych dal svým přátelům výstrahu, že něco hrozí, a pak běže vpřed, sklonil jsem se nad mrtvým tělem. Zajisté že v tomto okamžiku byl můj anděl strážce u mne, neboť z nějakého popudu, ať to byl již strach, anebo jsem snad slyšel lehký šustot listí, jsem pohleděl vzhůru. Z hustého, zeleného lupení které viselo nad mojí hlavou, sestupovaly pomalu dvě dlouhé, svalnaté paže, pokryté červenavou srsti. V následujícím okamžiku by se byly sevřely dvě veliké ruce nepozorovaně kolem mého hrdla. Uskočil jsem, ale, ačkoliv jsem to učinil velmi rychle, byly přece jen ony ruce rychlejší. Mým náhlým odskočením chybily, takže se jim nepodařil osudný hmat, ale jedna přece mne uchopila vzadu v týle, a druhá mně sevřela obličej. Vztýčil jsem ruce, abych si chrání hrdlo a v příštím okamžiku mně sklouzla ohromná tlapa po obličeji a chopila se mých prstů. Byl jsem s velikou lehkostí zvednut vzhůru a pak jsem cítil nesnesitelný tlak, nutící mne skláněti hlavu vždy dále a dále v zad, až bylo napětí šíjového obratle takové, že jsem ho již nemohl snésti. Smysly mne opouštěly, ale přece jen jsem trhal onu ruku a nutil jsem ji, aby pustila moji bradu. Pohleděv vzhůru, spatřil jsem strašlivou tvář, s chladnýma, neúprosnýma světle modrýma očima, které se mi dívaly do obličeje. V těchto děsných očích bylo něco hypnotického. A již jsem nemohl déle zápasiti. A když onen tvor cítil, že v jeho sevření ochabuji, objevily se na okamžik dva bílé tesáky a zaleskly se v koutcích jeho ničemné tlamy a jeho tlapy se svíraly ještě pevněji a tiskly moji bradu, nutíce ji stále vzhůru a zpět. Jakási řídká, ovální mlha se mi utvořila před očima a v uších mně zaznívaly stříbrné zvonky. Nejasně a jako v dálce jsem zaslechl třesk pušky a mdle jsem zpozoroval náraz když jsem spadl na zem, kde jsem zůstal ležeti beze smyslů a bez pohnutí.
Nabyl jsem vědomí, leže na zádech na trávě v našem útulku ve křovinách. Někdo přinesl z potoka vody a lord John mně jí pokropil hlavu, kdežto Challenger a Summerlee mne podporovali. Viděl jsem v jejich obličeji účastenství. Na okamžik jsem zahlédl za jejich vědeckými maskami jakýsi záblesk lidskosti. Bylo to spíše uleknutí, nežli nějaké poranění, které mne porazilo. A za půl hodiny, přes bolesti v hlavě a ztuhlou šíji, jsem se posadil, jsa zase při plných schopnostech.
»Málem byste byl přišel o život, milý mladý příteli,« pravil lord John. »Když jsem vás slyšel vykřiknouti, vyběhl jsem a když jsem spatřil že mate zpola zlomený vaz a že kopete svými střevíci ve vzduchu, myslil jsem již, že nás bude o jednoho méně. Ve svém poděšení jsem tu bestii chybil, ale přece vás jen ihned pustila a zmizela jako blesk. Při svatém Jiří! Přál bych si, abych zde měl padesát mužů s ručnicemi. Vyhubil bych všechnu tu pekelnou havěť, takže by pak tento kraj byl trochu čistší, než když jsme sem přišli.«
Bylo nám teď jasno, že lidoopové nás nějakým způsobem vystopovali a že jsme byli ze všech stran pozorováni. Za dne jsme se jich nemusili příliš obávati, ale bylo velice pravděpodobno, že se na nás vrhnou, jakmile nastane noc. Proto bylo radno odejíti z jejich sousedství. Čím dříve, tím lépe. Na třech stranách kolem nás byl všude les. A tam bychom byli mohli padnouti do zálohy. Ale na straně čtvrté — byla to ona strana, která se skláněla k jezeru — byly jenom nízké křoviny s roztroušenými stromy a tu a tam otevřenými mýtinami. Byla to tatáž cesta, kterou jsem se dal při svém osamělém výletu a vedla přímo k indiánským jeskyním. Veškeré důvody tedy nasvědčovaly tomu, že se musíme ubírati tímto směrem.
Jenom jedné věci jsme litovali, totiž že musíme opustiti svůj starý tábor. Litovali jsme nejen zásob které tam zůstaly, ale také proto, že jsme tím ztráceli spojení se Zambem, jenž byl naším pojítkem se zevním světem. Avšak měli jsme přec dobrou zásobu nábojů a veškeré naše pušky a tak bylo o nás alespoň na nějakou dobu postaráno a pak jsme také doufali, že se nám naskytne příležitost k návratu a že zase obnovíme svoje spojení s černochem. Slíbil nám věrně, že zůstane, kde byl, a nepochybovali jsme, že na jeho slovo můžeme spoléhati.
Za časného odpoledne jsme se dali na cestu. Mladý náčelník kráčel v čele, jako náš vůdce, ale zdráhal se rozhorleně nésti jakékoliv břemeno. Za ním šli dva zbylí Indiáni, nesouce na zádech náš nepatrný majetek. A my čtyři běloši jsme kráčeli vzadu s nabitými a připravenými puškami. Když jsme vyrazili, ozvalo se za námi z tichých lesů náhle hrozné vytí lidoopů, které mohlo znamenati buďto jásavé vítězství, že odcházíme, anebo skřeky, projevující opovržení nad naším útěkem. Ohlédnuvše se, viděli jsme pouze hustou oponu stromů, avšak ono protáhlé ječení nám sdělovalo, kolik našich nepřátel číhá mezi nimi. Ale přes to jsme nezpozorovali nijakých známek, že bychom byli pronásledováni, takže jsme záhy dospěli do oteveřné krajiny a mimo jejich moc.
Když jsem tak cupal jako nejposlednější v řadě, nemohl jsem se zdržeti smíchu, pozoruje zevnějšek svých tří soudruhů, kteří šli přede mnou. Byl snad tohle onen vyfintěný lord John Roxton, jenž seděl onoho večera ve svém londýnském bytě uprostřed perských koberců a obrazů, při růžové záři zbarvených světel? A byl snad tohle onen úctu vzbuzující profesor, jež se nadýmal za velikým psacím stolem ve své obrovské pracovně v Enmore Parku? A konečně, zdali mohla býti ona přísná a úpravná postava která vystoupila na podium před zahájením schůze v zoologickém ústavu tímto mužem, kráčejícím přede mnou? Ani tři nejhorší tuláci, se kterými by se člověk potkal na některém londýnském předměstí, nemohli vypadati ubožeji a nešťastněji. Jest pravda, že jsme byli teprve sotva týden anebo asi podobně na vrcholu planiny, ale veškeré malé zásoby našich šatů byly v táboře dole a tento jediný týden se ukázal k nám všem velmi krutým, — ačkoliv ke mně zase nejméně, neboť jsem nemusil zápasiti s lidoopy. Moji tři přátelé ztratili vesměs klobouky a měli teď na hlavách přivázány kapesníky. Jejich oděvy na nich visely v cárech, a jejich neholené, mrzuté tváře bylo lze sotva poznati. Summerlee jako Challenger kulhal při každém kroku. A já jsem za sebou vlekl nohy slabostí, ještě po onom zděšení z rána a v týle jsem cítil takovou ztuhlost po onom vražedném hmatu, kterým jsem je měl sevřeno, jako bych tam měl kus prkna. Byli jsme opravdu společností pořádně pochroumanou a proto jsem se nedivil, když jsem viděl naše indiánské společníky ohlížeti se příležitostně po nás s hrůzou a úžasem ve tvářích. Pozdě odpoledne jsme dospěli k okraji jezera a když jsme se vynořili z křovin, a spatřili jsme vodní plochu, rozkládající se před námi, vyrazili naší domorodí přátelé dlouhý a pronikavý výkřik radosti a ukazovali dychtivě naproti. A opravdu se jevil před námi pohled podivuhodný. Veliké loďstvo člunů se plavilo přes jasnou hladinu a blížilo se právě ke břehu, na němž jsme stáli. Když jsme je spatřili, byla canoe ještě několik mil vzdálena, avšak pádila s velikou rychlostí vpřed a záhy byla tak blízko že veslaři mohli rozeznati, kdo na břehu stojí. Okamžitě zahřměl z člunu výkřik radosti a viděli jsme, že lidé ve člunech vstávali a mávali ve vzduchu jako šílení vesly a oštěpy. Potom se zase sklonili ke své práci a canoe letěla pak přes zbývající část vody. Potom zakotvili svoje čluny na sklánějícím se, písečném pobřeží a řítili se k nám, vrhajíce se s hlasitými výkřiky pozdravů před mladým náčelníkem k zemi. Konečně jeden z nich, starší muž s náhrdelníkem a náramky, zhotovenými z velikých, lesklých, skleněných perlí, a s kůží nějakého krásného, žíhaného a žlutavě zbarveného zvířete, ovinutou kolem ramen, vyběhl vpřed a objal s největší něžností mladíka, kterého jsme zachránili. Potom pohleděl na nás a něco se otázal, načež pak k nám přistoupil s velikou důstojností a objal každého z nás také. Na jeho rozkaz pak klesl před námi celý jeho kmen na zem, vzdávaje nám tak svůj hold. Osobně jsem měl při tomto přílišném uctívání pocit nepříjemný, a nejraději bych byl uprchl. Stejné pocity jsem vyčetl i s tváří lorda Johna a Summerleea, ale Challenger se nadýmal jako nějaká kytka na slunci.
»Mohou býti kmenem nevyvinutým,« pravil hladě si vousy a rozhlížeje se kolem, »avšak jejich chování u přítomnosti lidí povýšených by mohlo býti dobrou lekcí naším pokročilejším Evropanům. Jak jest to zvláštní, když vidíme tyto správné pudy člověka přirozeného!«
Bylo zřejmo, že domorodci se dali na válečnou stezku, neboť každý muž měl s sebou svůj oštěp — dlouhou bambusovou tyč, opatřenou kostěným hrotem a také luk a šípy a pak jakýsi kyj, nebo kamennou válečnou sekeru, připjatou po boku. Jejich temné, hněvivé pohledy na lesy, z nichž jsme přišli a časté opakování slova »Doda« nám objasnily, že jsme se setkali se záchraným oddílem, který vyrazil, aby zachránil nebo pomstil syna starého náčelníka, neboť jsme uhodli, že jím byl mladík, který se s námi vrátil. Celý kmen pak usedl v kruhu k poradě, zatím, kdy my jsme seděli na blízku, na čedičovém balvanu, a pozorovali jsme jejich počínání. Dva nebo tři válečníci mluvili a konečně se pustil náš mladý přítel do horlivé řeči a doprovázel ji posuňky a výrazy tak výmluvnými, že jsme jim rozuměli právě tak jasně, jako kdybychom znali jeho jazyk.
»Proč bychom se vraceli?« pravil. »Dříve nebo později musí býti tato věc vyřízena. Vaši soudruzi byli zavražděni. Co na tom, že jsem se vrátil já a že jsem byl zachráněn? Ostatní byli odsouzeni k smrti. Nikomu z nás nekyne bezpečnost. Shromáždili jsme se teď a jsme připraveni.«
Potom ukázal na nás. »Tito cizí muži jsou našimi přáteli. Jsou to velicí bojovníci a nenávidí lidoopů právě tak jako my. Ovládají,« při tom ukázal k nebi, »hrom a blesk. Kdy se nám naskytne podobná příležitost? Postupujme jen dále a buďto zemřeme, anebo budeme žíti v budoucnosti v bezpečí. Jak jinak bychom se mohli vrátiti beze studu ke svým ženám?«
Malí rudí bojovníci naslouchali upjatě slovům řečníkovým a když skončil, propukli v hromovou pochvalu, mávajíce ve vzduchu svými hrubě sdělanými zbraněmi. Starý náčelník pak přistoupil k nám a položil nám několik otázek, ukazuje zároveň k lesům. Lord John mu dal na srozuměnou, aby čekal na odpověď a pak se vrátil k nám.
»Nuže, teď jest na vás, abyste prohlásili, co chcete počíti,« řekl. »Pokud se týká mne, mám si s tímto opičím národem vyrovnati několik vrubů. A jestliže to skončí jejich vyhubením s povrchu země, nenahlížím, proč by se země nad tím rmoutila. Půjdu s našimi malými kamarády a chci jim ze všech sil pomoci. Co tomu říkáte vy, mladý příteli?«
»Já půjdu ovšem s vámi.«
»A vy, Challengere?«
»Súčastním se dojista také.«
»A vy, Summerlee?«
»Zdá se, že se odchylujeme příliš daleko od účelu této výpravy, lorde Johne. Ujištuji vás, že mně ani nenapadlo, když jsem opouštěl svoji profesorskou stolici v Londýně, že se tak děje proto, abych vedl tlupu divochů proti osadě lidoopů.«
»K takovým nízkým věcem jsme dospěli,« pravil lord John s úsměvem. »Ale zdá se, že jste proti tomu, jak se tedy rozhodnete?«
»Zdá se to býti krokem velmi pochybným,« pravil Summerlee, odporuje až do poslední chvíle. »Avšak půjdete-li všichni, tu nevidím opravdu, jak bych se mohl sám nesúčastniti.«
»Je to tedy umluveno,« pravil lord John a obrátiv se k náčelníkovi, přikývl a tleskl na svoji pušku. Starý náčelník nám stiskl ruce, každému zvláště, a jeho lidé zatím volali radostně a hlasitěji než dříve. Tohoto večera bylo již příliš pozdě, abychom postoupili, a proto se Indiáni usadili ve hrubě zbudovaném táboru. Na všech stranách počali kouřiti a zářiti jejich ohně. Někteří z nich zmizeli v džungli a vrátili se pak, ženouce před sebou mladého iguanodona. Jako ostatní, měl i tento exemplář na rameni asfaltovou skvrnu. A teprve, když viděli jednoho domorodce, předstoupiti s tváři, jako by byl majitelem tohoto zvířete a když jsme pozorovali, že svolil aby bylo zabito, pochopili jsme teprve, že tato veliká zvířata byla právě tak soukromým majetkem, jako stádo dobytka, a že ony známky, které nás tak mátly, nebyly ničím více, než známkami majitele. Poněvadž byla tato zvířata tak bezmocná a nemotorná a poněvadž se živila rostlinnou potravou, a třeba že měla obrovské údy, měla zase malý mozek, tak že je mohlo pásti a hnáti i dítě. Za několik minut bylo veliké zvíře rozřezáno na kusy, a jednotlivé části masa byly pověšeny nad tuctem táborových ohňů, spolu s velikou šupinatou rybou z čeledi ganoidních[1] kterou Indiáni nabodli oštěpem v jezeře.
Summerlee si lehl a spal na písku, ale my ostatní jsme se toulali kolem pobřeží, hledíce poznati z tohoto podivného kraje ještě něco více. Dvakráte jsme nalezli jámy s modrou hlínou, takovou, jako jsme již spatřili v bažině pterodactylů. Byly to staré sopečné průchody a z nějaké příčiny vzbuzovaly u lorda Johna největší pozornost. Challengera naproti tomu poutalo něco jiného. Byl to bublající a kloktající bahenní gejsír, na jehož povrchu tvořil nějaký podivný plyn veliké, praskající bubliny. Profesor ponořil do gejsíru kus dutého rákosu a vykřikl radostí jako školák, když přiblížil k trubici rozsvícenou zápalku a způsobil tak ostrý výbuch, při čemž na druhém konci trubice vyrazil modrý plamen. Ale jeho obličej byl ještě potěšenější, když ke konci rákosu přiložil obrácený kožený vak, který se pak naplnil plynem a když ho pak mohl vypustiti do vzduchu, ve kterém se vak vznášel.
»Zápalný plyn a spolu takový, jenž jest lehčí vzduchu. Skoro bych mohl tvrditi, že obsahuje značné množství volného vodíku. Prameny profesora Challengera nejsou ještě vyčerpány, milý, mladý příteli. Možná, že vám ještě dokáži, jak veliký duch dovede ovládnouti veškerou přírodu ke svému užitku.« Pak se nadmul, což označovalo zajisté nějaký tajný úmysl, ale více neřekl.
Na břehu nebylo nic, co by se mi zdálo tak podivuhodným, jako veliká hladina vody, šířící se před námi. Poněvadž nás byl veliký počet a poněvadž jsme způsobovali dosti hluku, zaplašili jsme všechny živé tvory a nehledě k několika pterodactylům, již se vznášeli v kruzích vysoko nad našimi hlavami, čekajíce na zdechlinu, bylo všude kolem tábora ticho. Ale jinak tomu bylo na růžově zbarvených vodách ústředního jezera. Jeho voda vřela a zvedala se podivuhodným životem. Veliká záda, zbarvená břidlicovitě a hrubě pilovité vrchní ploutve vyrážely z vody spolu se stříbrným třepením, načež pak zase zmizely v hlubinách. Písčiny ve značné dálce byly pokryty nemotornými, lezoucími tvary, velikými želvami, podivnými ještěry a také jsme tam pozorovali jedno veliké, ploché zvíře, které se podobalo svíjející se a chvějící rohožce, udělané z černé mastné kůže. Tento tvor sebou plácal pomalu a tak se blížil k jezeru. Tu a tam se vynořovaly z vody dlouhé hadí hlavy a mrskaly sebou rychle, při čemž se kolem nich zpředu tvořil malý límec z pěny a vzadu zase čeřivá vodní brázda. Zvedaly se a klesaly při tom s půvabným labutím vlněním. Teprve když se jeden z těchto tvorů vyplazil na písčinu, vzdálenou od nás několik set stop a když se objevilo jeho sudovité, tělo a obrovské ploutve, a dlouhý hadí krk, propukl Challenger a Summerlee, kteří se k nám připojili, v dueto údivu a obdivu.
»Plesiosaurus![2][red 1] sladkovodní plesiosaurus!« zvolal Summerlee. »Jak jest to zvláštní, že jsem se dožil pohledu na takové zvíře! Drahý Challengere, máme opravdu největší štěstí ze všech přírodozpytců světa!«
Teprve když nastala noc, a když ohně našich divošských spojenců zářily rudě na stínech, byli jsme s to, donutiti oba učence, aby se vzdali kouzelných pohledů, jež skýtalo toto pradávné jezero. I v temnotě, ležíce na břehu, slyšeli jsme chvílemi šploucháni a funění těchto velikých tvorů, kteří v jezeře žili.
Za časného jitra se celý náš tábor probudil a o hodinu později jsme se vydali na svoji pamětihodnou výpravu. Často jsem sníval, abych se dožil okamžiku, kdy bych mohl býti válečným zpravodajem. Ale ani v nejdivočejším snu by mne nebylo napadlo, jaké povahy bude válečné tažení, o němž budu moci podati zprávu! Stůjž zde moje první depeše z válečného pole:
Náš počet byl za noci zesílen novou tlupou domorodců, přišlých z jeskyní, takže nás bylo, když jsme vyrazili, asi čtyry nebo pět set. Napřed byla vyslána řada vyzvědačů a za ní si razila cestu celá armáda v pevných řadách a postupovala po dlouhém svahu krajiny, zarostlé keři, až jsme byli blízko u kraje lesa. Tam se bojovníci rozšířili v dlouhou rozptýlenou čáru kopinníků a lučištníků. Roxton a Summerlee se postavili na pravé křídlo, kdežto Challenger a já jsme byli na levém. Doprovázeli jsme vlastně do bitvy vojsko z doby kamenné — my, jsouce opatřeni posledními zbrojířskými výrobky ze St. James Streetu a ze Strandu.[3]
Na utkání s nepřítelem jsme nemusili dlouho čekati. Divoký, pronikavý hluk se ozval s okraje lesa a náhle se vyřítil zástup lidoopů s kyji a kameny a vrhl se na střed indiánské linie. Byl to pohyb statečný, ale zároveň pošetilý, neboť tito křivonozí tvorové se pohybovali na zemi nemotorně, kdežto jejich protivníci byli hbiti jako kočky. Byl to děsný pohled, viděti tato rozzuřená zvířata s pěnícími se tlamami a s planoucíma očima útočiti, při čemž však se jejich nepřátelé neustále vyhýbali jejich hmatům, kdežto šíp za šípem se vbodával do kůží lidoopů. Jeden veliký chlap běžel vedle mne a řval bolestí, neboť mu vězelo asi tucet střel v hlavě a žebrech. Z milosti jsem mu prohnal lebku kulí a on padl s rozpřaženými údy mezi aloeovými keři. Avšak to byl také jediný výstřel, který jsme vypálili, neboť útok byl veden na střed naší čáry a Indiáni nepotřebovali naší pomoci, aby jej odrazili. Myslím, že nikdo z lidoopů, kteří vyrazili na otevřené místo, se již nevrátil do úkrytu lesa.
Ale když jsme přišli mezi stromy, byla věc děsivější. Déle než hodinu po našem vstupu do lesa trval zoufalý zápas, ve kterém jsme se chvílemi sotva dovedli udržeti. Seskakujíce se stromů mezi křovím vrhali se lidoopi s velikými kyji na Indiány a dříve než mohli býti usmrceni oštěpem, zabili sami tři nebo čtyry muže. Jejich strašlivé rány tříštily vše, kam dopadly. Jeden z nich rozbil Summerleeovu ručnici na třísky a druhý by mu byl rozbil lebku, kdyby byl sám neklesl, poněvadž mu jeden Indián proklál srdce. Jiní lidoopové na stromech vrhali na nás kameny a klády dříví, při čemž chvílemi slézali také osobně do našich řad a bojovali divoce, pokud nepadli. Jednou byly řady našich spojenců tlakem nepřítele prolomeny a kdyby nebylo našich ručnic, byli by zajisté Indiáni práskli do zaječích. Ale jejich statečný náčelník je dovedl znovu spořádati, a vrhl je pak k útoku s takovou silou, že pak bylo na lidoopech, aby sami ustupovali. Summerlee byl beze zbraně, ale za to já jsem vyprazdňoval zásobnici své pušky tak rychle, jak jsem jen mohl páliti a z druhého křídla jsme slyšeli neustálý třeskot pušek svých druhů. A pak, v jediném okamžiku nastala panika a zhroucení. S křikem a vytím prchali tito velicí tvorové všemi směry podrostem, kdežto naši spojenci ječeli divokou radostí, pronásledujíce rychle prchající nepřátele. Veškeré sváry z nesčetných pokolení, veškerá nenávist a krutosti jejich krátkých dějin, veškeré vzpomínky na pronásledování a útisky byly tohoto dne splaceny. Konečně byl člověk vítězem a člověk-zvíře se musil navždy spokojiti s místem mu přisouzeným. Ať prchali, jak chtěli, byli přece jen nepřátely příliš pomalými, aby mohli uniknouti čilým divochům a se všech stran neproniknutelných lesů jsme slyšeli radostné výkřiky, drnčení luků a praskání a údery, jak byli lidoopové sestřelováni ze svých úkrytů na stromech.
Šel jsem za ostatními, když v tom k nám přicházel lord John a Challenger.
»Již jest po všem,« pravil lord John. »Domnívám se, že vyčišťování můžeme ponechati jim. Čím méně z toho budeme viděti, tím lépe budeme spáti.«
Challengerovy oči zářily horečkou zabíjení.
»Dostalo se nám výsady,« volal, vykračuje si jako závodní kohout, »abychom byli přítomni typické rozhodné bitvě dějin — takové bitvě, které rozhodovaly o osudu světa. Čím jest, milí přátelé, vítězství národa nad druhým? Nemá to významu. Každé takové vítězství má stejný výsledek. Avšak tyto divoké boje, kdy v soumraku věků obyvatelé jeskyň dovedli zvítěziti nad tlupami tygrů, nebo kdy se sloni poprvé přesvědčili, že jest člověk jejich pánem — to byly pravé vítězné boje — to byla vítězství cenná. A podivným obratem osudu jsme viděli a také jsme pomohli rozhodnouti takový zápas. Od této chvíle bude tato vysočina náležeti navždycky člověku.«
Bylo k tomu třeba mocné víry v konečný cíl, aby byly ospravedlněny takové tragické prostředky. Když jsme pokračovali společně lesy, nalézali jsme lidoopy ležící všude hustě; byli probodeni oštěpy nebo šípy. Tu a tam označovaly malé skupiny Indiánů s roztříštěnými lebkami místo, kde byl některý lidoop zahnán do úzkých a kde prodal draze svůj život. Před sebou jsme neustále slyšeli výkřiky a řvaní, což nám prozrazovalo směr, kudy bylo vedeno pronásledování. Lidoopové byli zahnáni do svého města a tam se naposledy postavili na odpor, který byl však nanovo zlomen a teď právě jsme přišli včas, abychom viděli poslední děsnou scénu. Asi osmdesát nebo sto samců, posledních to zbylých lidoopů, bylo hnáno přes tutéž malou mýtinu, která vedla na okraj skal a jež byla jevištěm našeho vlastního rekovného činu před dvěma dny. Když jsme přišli, tu tvořili právě Indiáni ze svých kopinníků půlkruh, který se kolem lidoopů sevřel a za minutu bylo po všem. Třicet nebo čtyřicet jich zahynulo tam, kde byli. Ostatní, s křikem a bráníce se tlapami, byli svrženi přes sráz a padali, narážejíce na vyčnívající balvany, dolů, právě tak jako dříve jejich zajatci a nabodávali se v hloubce šesti set stop na ostré, bambusové kmeny. Bylo to tak, jak řekl Challenger. A vláda člověka byla v Zemi Maple Whiteově na vždy zajištěna. Samci byli vyhubeni, město opic bylo zničeno, a samice a mláďata byla vyhnána, aby žila v otroctví a tak dlouhé soupeřství, trvající nesčetné věky, dospělo ke krvavému konci.
Nám přineslo toto vítězství mnoho výhod. Mohli jsme se poznovu vrátiti do našeho starého tábora a zmocniti se svých zásob. Nanovo jsme také mohli navázati styky se Zambem, který byl hrozně ustrašen, jsa z dálky svědkem divadla, když opice padaly jak lavina s okraje skal.
»Odejděte, massas,[4] odejděte!« křičel s vyvalenýma očima. »Jestliže tam zůstanete, odnese vás jistě ďábel!«
»Tohle jest hlas zdravého rozumu!« řekl Summerlee s přesvědčením. »Teď jsme zažili již dosti dobrodružství, a sice takových, která se nehodí ani k naší povaze ani k našemu postavení. Připomínám vám váš slib, Challengere. Od této chvíle věnujete svoje duševní síly tomu, abyste nás dostal z tohoto děsného kraje a vrátil nás civilisaci.«
- ↑ Řád ryb skelnošupinatých. Pozn. překl.
- ↑ Předpotopní ještěři, kteří měli nohy přeměněny ve veslovací ploutve. Nalézají se v triasu až křídě na mnohých místech v Evropě, v Asii, Austrálii, na Novém Zélandě a v Severní i Jižní Americe. Některé druhy dosahovaly délky až 6 metrů. Pozn. překl.
- ↑ Londýnské třídy, kde jsou největší obchody se zbraněmi. Poznámka překl.
- ↑ Pánové. Pozn. překl.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.