Ztracený svět/Pohled, který nikdy nezapomenu

Ztracený svět Arthur Conan Doyle
Hrůza v lese	Pohled, který nikdy nezapomenu	Zde byli skuteční vítězové

Údaje o textu
Titulek:	Pohled, který nikdy nezapomenu
Autor:	Arthur Conan Doyle
Původní titulek:	A Sight which I shall never Forget
Zdroj:	Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 232–254 Digitální knihovna SVK HK
Vydáno:	Praha: J. Hokra, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Weinfurter
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Právě, když slunce toho smutného večera zapadalo, viděl jsem osamělou postavu onoho Indiána na širé planině pod sebou a pozoroval jsem ho jako naši jedinou slabou spásu a naději, dokud nezmizel ve vystupující večerní mlze, jež ležela, zbarvena růžově zapadajícím sluncem, mezi mnou a vzdálenou řekou.

Bylo již zcela tma když jsem se konečně vrátil k našemu neštěstím postiženému táboru a můj poslední pohled, když jsem odcházel, padl na červenou záři Zambova ohně, jenž byl jediným světelným bodem v širém světě dole, pravě tak jako přítomnost tohoto věrného muže v mé, stínem sklíčené duši. Ale přece jen jsem se cítil šťastnějším než až dosud od chvíle, kdy mne stihla tato zdrcující rána, neboť mi bylo příjemno pomýšleti, že svět zví, co jsme vykonali. Při nejhorším naše jména nezaniknou zároveň s našimi těly, nýbrž budou sdělena příštím pokolením ve spojení s výsledkem našich prací.

Spáti v tomto osudem postiženém táboře bylo věcí velmi hrůznou, ale tím nebezpečnější a více rozčilující bylo spáti snad v džungli. Jednoho nebo druhého jsem se musil odvážiti. Po jedné straně mne nabádala opatrnost abych zůstal na stráži, ale na druhé straně mně zase přikazovalo vyčerpané tělo, abych nečinil nic podobného. Vyšplhal jsem na jednu větev velikého gingkového stromu, ale na jejím kulatém povrchu jsem se nemohl nijak bezpečně udržeti a zajisté bych byl spadl a zlomil si vaz v okamžiku, když bych byl usnul. Proto jsem raději slezl a uvažoval jsem, co bych měl počíti. Konečně jsem zavřel vchod do ohrady, rozdělal jsem tři zvláštní ohně v trojúhelníku a když jsem se řádně navečeřel, upadl jsem v hluboký spánek z něhož jsem se měl probuditi způsobem zvláštním a velice vítaným.

Za časného jitra, právě když se rozednívalo, dotkla se nějaká ruka mého ramene a když jsem vyskočil, s rozechvěnými nervy a s rukou, sahající po pušce, vyrazil jsem radostný výkřik, neboť jsem ve chladném a šedém světle spatřil klečeti lorda Johna.

Byl to on — a přece to nebyl on. Opustil jsem ho chladného v celém chování, zcela korektního ohledně jeho osoby a v úpravných, šatech. Teď byl bledý a jeho oči zíraly divoce a těžce oddychoval, jako člověk, který daleko a rychle běžel. Jeho vyhublá tvář byla poškrabaná a krvácela, šaty s něj visely v cárech a byl bez klobouku. Zíral jsem na něj s velikým údivem, ale on mi neposkytl kdy k nějakým otázkám. Po celou dobu kdy mluvil, se hrabal v našich zásobách.

»Rychle mladý příteli, rychle!« volal. »Záleží na každém okamžiku. Vezměte kulovnice, vezměte obě. Já mám obě druhé! A teď tolik nábojů, kolik sebéřete. Naplňte si jimi kapsy. A teď trochu potravy! Půl tuctu krabic s konservami postačí. Tak jest to dobře! A nezdržujte se ani mluvením, ani přemýšlením! Jen rychle a odtud, jinak jsme ztraceni!«

Dosud zpola ve spánku a neschopen představiti si, co to vše znamená, pádil jsem za ním v šíleném běhu lesem, drže pod každou paží po pušce a hromadu různých zásob v rukou. Lord John činil tu a tam okliku mezi nejhlubšími křovinami, až se dostal do hustého podrostu. Vřítil se dovnitř, nedbaje trnů, a postupoval až do středu této houštiny, při čemž mne, běžícího po jeho boku, neustále nutil, abych se držel skrčmo.

»Sem!« vyrazil ze sebe udýchaně. »Myslím, že jsme zde bezpečni. Oni se vrhnou na tábor, toť jisto, jako osud. Bude to jejich prvou myšlenkou. Ale tohle je splete.«

»Co to vše znamená?« tázal jsem se, když jsem trochu nabyl dechu. »Kde jsou profesoři? A kdo nás to vlastně pronásleduje?«

»Lidoopové,« volal. »Bože můj, jaká jsou to zvířata! Jen příliš nekřičte; neboť mají velmi bystré uši — a také velmi bystré oči — avšak pokud mohu souditi, nemají dobrého čichu a proto nemyslím, že by nás vyčenichali. Kde jste jen byl, mladý příteli? Tak krásně jste tomu ušel.«

Několika krátkými větami jsem mu pošeptal, co jsem provedl.

»To mohlo dopadnouti pěkně,« pravil, když slyšel o dinosaurovi a jámě. »Nezdá se, že by zde bylo místo pro léčbu klidem! Že ne? Ale dokud se nás nezmocnili, ti ďáblové, neměl jsem ani ponětí, jaké jsou zde možnosti! Papuánští lidožrouti mne jednou také zajali, ale ti jsou pravými anglickými gentlemany u porovnání s touto zvířecí tlupou!«

»A jak se to stalo?« tázal jsem se.

»Bylo to za časného jitra. Naši učení přátelé se právě probouzeli. Ani se ještě nepustili do svých obvyklých hádek. Náhle na nás počaly pršeti opice. Padaly na nás tak hustě jako jablka se stromů. Domnívám se, že se shromáždily za tmy, až byl jimi onen vysoký strom nad našimi hlavami přeplněn. Jedné jsem prostřelil břicho, ale než jsme se vzpamatovali, měli jsme je všechny na zádech. Nazývám je opicemi, avšak měly v rukou klacky a kameny a rozmlouvaly spolu jakousi hatmatilkou a na konec nám svázaly ruce rostlinnými úponky, takže zajisté vynikají nad veškerou zvěř, kterou jsem na svých potulkách viděl. Jsou to lidoopi — »chybící články« v řetězu vývoje — a přál bych si věru, aby byly zůstaly chybícími. Svého poraněného kamaráda odnesli — krvácel jako vepř — a pak se posadili kolem nás. A jestliže jsem někdy viděl ztrnulou myšlenku vraždy, tu byla zajisté v jejich tvářích. Byli to velcí chlapi, tak vzrostlí jako muž, ale mnohem silnější. Mají zvláštní skelnaté, šedé oči, pod rudými chumáči chlupů. Pak jenom seděli a zírali na nás vyvalenýma očima. Challenger, to víte dobře, není žádným bázlivcem, ale v této chvíli byl postrašen i on. Podařilo se mu postaviti se na nohy, a pak na ně vykřikl, aby dokonali své dílo a aby to bylo skončeno. Myslím, že náhlostí toho přepadu ztratil trochu hlavu, poněvadž zuřil a proklínal je jako šílenec. Kdyby byli zástupem jeho oblíbených novinářů, nebyl by jim mohl vynadati hůře.« 

»Nu, a co učinili pak?« Byl jsem podivným příběhem, který mně můj soudruh šeptal do ucha, jako okouzlen, zatím kdy lord John se po celou tu dobu všemi směry rozhlížel svýma bystrýma očima, drže v ruce kulovnici s nataženým kohoutkem.

»Myslil jsem, že jest s námi konec, avšak místo toho je Challengerovy nadávky přivedly na zcela novou dráhu. Nejprve spolu žvástali a rozmlouvali, potom se jeden z nich postavil vedle Challengera. Budete se tomu smáti, mladý příteli, ale na moji čest, mohl to býti jeho příbuzný. Ani bych tomu nevěřil, kdybych to byl neviděl na vlastní oči. Onen starý lidoop, byl to jejich náčelník — byl jakýmsi druhým, ale rudohnědým Challengerem. Měl veškeré krásné přívlastky našeho přítele, jenže trochu u větší míře. Měl právě takové krátké tělo, široká ramena, vypouklá prsa, neměl krku a na bradě měl mocné, rudohnědé vousy, jež se mu valily přes prsa; dále měl huňaté obočí a právě takový pohled v očích, jako profesor Challenger, když říkává: ‚Co vlastně chcete?’, kromě všeho ostatního. Když se tento lidoop postavil vedle Challengera a položil svoji tlapu na jeho rameno, tu celý výjev vyvrcholil. Summerlee byl trochu rozčilený a pustil se do hysterického smíchu, až při tom plakal. Lidoopi se smáli také — nebo alespoň se pustili do ďábelského skřehotání. A potom se pustili do práce a odvlékli nás lesem. Našich pušek a ostatních věcí se nechtěli dotknouti — myslím, že je považovali za něco nebezpečného — ale za to odnesli veškeré naše vybalené potraviny. S profesorem Summerleem a se mnou zacházeli cestou trochu hrubě. Moje kůže a můj oděv nese toho důkazy — neboť nás táhli přímo skrze ostružiny. Jejich vlastní kůže je jako vydělaná. Ale Challengerovi se vedlo velice dobře. Čtyři z nich ho nesli vysoko na ramenou, takže vypadal jako římský císař. Slyšte, co jest to?«

V dálce bylo slyšeti nějaký podivný chřestivý zvuk, nikoliv nepodobný kastanětům.

»To jsou oni!« pravil můj soudruh vsunuje patrony do druhé, dvouhlavňové, rychlopalné kulovnice.

»Nabijte všechny pušky, milý příteli, neboť živi se jim nevzdáme, na to nepomýšlejte! Takový hluk činí, když jsou rozčileni. Při svatém Jiří! Jestliže nás naleznou, dostane se jim dosti zkušeností, aby se rozčilovali! Tak snadné by to s námi nebylo — ‚s puškami sevřenými ve ztrnulých rukách a v kruhu mrtvých a umírajících‘, jak pěje nějaký náš básník. Slyšíte je teď?«

»Kdesi velmi daleko.«

»Tahle malá smečka nám příliš neublíží, avšak domnívám se, že jednotlivé slídící tlupy jsou po celém lese. Nu dopovím vám naši bolestnou povídku. Záhy jsme s nimi dorazili do jakéhosi jejich města — je tam asi tisíc chatrčí z větví a listí ve velikém háji, blízko okraje skalin. Je to od tohoto místa asi tři nebo čtyři míle vzdáleno. Ta špinavá zvířata mne celého prohledala a teď je mi, jakobych se již nikdy nemohl očistiti. Potom nás svázali — chlap, který se zabýval se mnou, dovedl vázati jako starý námořník. A pak jsme tam leželi pod stromem a jeden veliký chlap stál vedle nás na stráži s kyjem v ruce. Pravím-li ‚my’, tu míním Summerleea a sebe. Starý Challenger seděl zatím na stromě a jedl ananasy a měl se dobře. Musím však dodati, že se mu povedlo dáti nám také trochu ovoce a vlastní rukou uvolnil naše pouta. Kdybyste ho byl viděl seděti na onom stromě, jak se bratříčkuje se svým kamarádem a jak si k tomu prozpěvuje svým bručivým basem ‚Krásný hleď jest na ten boží svět’, poněvadž hudba každého způsobu se je zdála uváděti v dobrou náladu, byl byste se musil smáti. Avšak nám příliš do smíchu nebylo, jak dovedete snadno uhodnouti. V jistých hranicích mu dovolili vše, co si přál, avšak u nás tomu bylo jinak, nám přitáhli uzdu hodně ostře. Bylo nám to velikou útěchou všem, že jsme věděli že se vám podařilo uprchnouti a že máte u sebe zápisky.

»Ale teď vám, mladý příteli, něco povím, co vás překvapí, Pravíte, že jste viděl stopy lidí a ohně, jakož i pasti a podobné věci. My jsme viděli tyto domorodce také. Byli to ubožáci, malého vzrůstu a lidé skroušení, k čemuž měli dosti příčin. Zdá se, že lidé ovládli jednu stranu této vysočiny — tamhle na druhé straně, kde jste viděl ony sluje. A lidoopové drží zase stranu tuto. Ale neustále jest mezi nimi krvavá válka. Taková jest zde situace, pokud jsem ji mohl sledovati. Včera zajali lidoopové asi tucet lidí a přivedli je. Jakživ jste neslyšel takového křiku a žvanění. Lidé byli chlapi malého vzrůstu s rudou pletí a byli tak zbiti a poškrabáni, že mohli sotva jíti. Lidoopové usmrtili dva z nich a jednomu vytrhli ruku. — Bylo to přímo ďábelské. Ale jsou to velice smělí hoši, takže při tom sotva vydali hlásku. Ale na nás to působilo tak, že nám bylo hrozně. Summerlee omdlel, a i Challenger toho dovedl sotva snésti. — Myslím, že se zase vzdálili, nedomníváte se také?«

Naslouchali jsme upiatě, avšak nic, kromě volání ptáků, nerušilo hluboký mír lesa. Potom lord John pokračoval ve svém vypravování:

»Domnívám se, že jste unikl životem náhodou, mladý příteli, jenom ta okolnost že chytili ty Indiány, přivodila, že zapomněli na vás, jinak by se byli pro vás vrátili do tábora tak jistě jako osud a byli by vás tam sebrali. Vždyť přece, jak jste sám řekl, nás pozorovali již od počátku s onoho stromu a věděli zcela dobře, že jest nás o jednoho méně. Avšak dovedli mysliti pouze na jediné zatažení sítě a proto jsem to byl já a nikoliv tlupa opic který jsem vás ráno zastihl. Avšak později jsme měli ještě hroznou zkušenost. Bože můj! Jak jest to vše strašlivé! Pamatujete se na onu velikou houštinu, složenou z ostrých bambusů, tam dole, kde jsme nalezli kostru onoho Američana? Nuže, ono místo jest právě pod opičím městem a jest to také místo, kde shazují svoje zajatce. Myslím, že jsou tam hromady koster, kdybychom se byli lépe podívali. Lidoopové mají nahoře jakési volné místo pro svoje slavnosti, ale nečiní při tom mnoho okolků. Ubožáci zajatci musili jeden po druhém seskakovati dolů a zábava lidoopů jest v tom, že se dívají, zdali se oběti rozbily na kusy, anebo zdali se nabodly na bambusy. Vzali nás k tomu abychom to viděli také a celý kmen se seřadil na pokraji skalin. Čtyři Indiáni skočili a bambusové kmeny je protknuli jako dráty na pletení kus másla. Není tedy divu, že jsme nalezli kostru ubohého Američana s vrostlým bambusem mezi jeho žebry. Bylo to děsně — ale bylo to zároveň ďábelsky zajímavé. Byli jsme jako očarováni, když jsme je viděli vrhati se dolů, třeba že jsme si při tom myslili, že na příště bude řada na nás, vstoupiti na skákací prkno.

»Ale nedošlo k tomu. Šest Indiánů si nechali pro příští den — alespoň tak jsem tomu rozuměl — avšak domnívám se, že jsme měli býti při této podívané předními osobami. Challenger tomu mohl ujíti, avšak Summerlee a já jsme byli na listině odsouzenců. Jejich řeč se skládá z polovice posuňků a nebylo příliš obtížné sledovati ji. Myslil jsem si tedy, že jest již svrchovaný čas, abychom se pokusili o útěk. Trochu jsem to vymyslil sám a měl jsem na mysli zcela jasně jednu nebo dvě věci. Vše záleželo na mně, neboť Summerlee byl nepotřebný a Challenger ne mnohem lepší. Kdykoliv se spolu setkali, pokračovali ve svých hádkách, poněvadž se nemohli sjednotiti o vědeckém zařazení těchto rudohlavých ďáblů, kteří se nás zmocnili. Jeden z nich říkal, že je to dryopithecus z Jávy a druhý říkal, že jest to pithecanthropus.^[1] Nazval bych to šílenstvím a zároveň také ničemností. A jak jsem řekl, vymyslil jsem asi dvě věci, které pomohly. Jednou z nich byla okolnost, že tato zvířata nedovedla na otevřeném prostoru běžeti jako člověk. Mají krátké a křivé nohy, víte, a těžká těla. I sám Challenger by byl mohl dáti na sto metrů nejlepšímu lidoopovi několik metrů napřed a vy nebo já bychom byli u porovnání s nimi nejlepšími běžci. Druhou věcí bylo, že neznali naprosto pušek. Domnívám se, že ani nechápali, jak jejich postřelený soudruh byl vlastně poraněn. Kdybychom mohli dostati svoje pušky, nebylo pak pochyby, co bychom počli.

»A tak jsem dnes časně ráno vyrazil. Svého strážce jsem kopl do břicha, takže se převalil a pádil jsem do tábora. Tam jsem nalezl vás a pušky a teď jsme zde.«

»Avšak profesoři!« zvolal jsem zmateně.

»Nu, musíme se pro ně vrátiti a vyprostiti je. S sebou jsem je vzíti nemohl. Challenger byl na stromě a Summerlee nebyl schopen takové námahy. Jedinou možností bylo dostati pušky a pokusiti se o záchranu. Jest ovšem možno, že by je mohli z pomsty ihned odpraviti. Nemyslím, že by se dotkli Challengera. Avšak za Summerleea bych zodpovídati nechtěl. V každém případě by ho byli na útěku dostali. Tím jsem si jist. Proto jsem nechtěl věci zhoršiti a nechtěl jsem ho přemlouvati, aby prchl. Ale teď máme čestný závazek vrátiti se a buď je vyprostiti, anebo se se zvířaty vypořádati. Připravte se tedy na to, mladý příteli, neboť před večerem nám bude pokusiti se buď o jedno neb o druhé.«

Pokoušel jsem se napodobiti zde úryvkovité vypravování lorda Roxtona, jakož i jeho krátké a úsečné věty i jejich zpola humoristický a zpola neohrožený tón. Ale on byl opravdu rozeným vůdcem. Čím více nebezpečí rostlo, tím více rostla i jeho křepkost, jeho řeč se stávala úsečnější, jeho chladné oči se leskly žhavou živostí a jeho don quixotovská brada se ježila. Jeho láska k nebezpečí, jeho prudká náklonnost k dramatičnosti každého dobrodružství — tím prudší, čím byl více tísněn — jeho neodvratný názor, že každé nebezpečí života jest jakýmsi sportem, jakousi divokou hrou mezi vámi a osudem, při kteréžto hře byla smrt pokutou — to vše ho v takovýchto chvílích činilo druhem podivuhodným. Kdyby nebylo našich obav ohledně osudu obou profesorů, bylo by to skutečnou radostí vrhnouti se s takovýmto mužem do této záležitosti. Zvedali jsme se ze svého úkrytu v podrostu, když jsem náhle ucítil jeho uchopení za paži.

»Při svatém Jiří!« zašeptal, »zde jsou!«

S místa, na kterém jsme leželi, mohli jsme viděti dolů, pod jakousi hnědou klenbu se zeleným stropem utvořenou kmeny stromů a větvemi. Pod ní kráčela tlupa oněch lidoopů. Šli v řadě za sebou s ohnutými nohami a přihrblými zády, při čemž se jejich ruce častěji dotýkaly půdy a jak postupovali, obraceli hlavy v levo a v pravo. Jejich skrčená chůze nedovolovala odhadnouti jejich výšky, avšak domníval jsem se, že dosahují asi pěti stop nebo podobně, ale měli velmi dlouhé paže a obrovská prsa. Mnozí z nich měli v rukou klacky a z dálky vypadali jako řada velice zarostlých a znetvořených lidských bytostí. Na okamžik jsem je viděl zcela jasně ale pak zmizeli mezi křovinami.

»Teď ještě ne,« řekl lord John, jenž se byl před tím uchopil kulovnice. »Naše nejlepší výhoda jest v tom, když zůstaneme klidně ležeti, až se vzdají svého slídění. Potom se pokusíme, zdali bychom se nemohli vrátiti do jejich města, abychom na ně udeřili tam, kde to nejvíce pocítí. Dáme jim ještě asi hodinu a pak se vydáme na pochod.«

Zbývající čas jsme vyplnili otvíráním jedné naší plechové bedničky s potravinami a pak jsme snídali. Lord Roxton nejedl od předešlého rána nic kromě trochu ovoce a proto se teď sytil jako člověk, umírající hladem. Pak jsme se konečně vydali s kapsami nacpanými patronami a s puškou v každé ruce na svoji záchrannou výpravu. Než jsme opustili místo svého úkrytu, označili jsme je opatrně mezi křovím a také jeho polohu k Challengerově Tvrzi, abychom je mohli když by bylo třeba, zase najíti. Pak jsme se plížili po tichu mezi křovinami, až jsme došli na samý okraj skalin, blízko starého tábora. Tam jsme se zastavili a lord John mně trochu vysvětlil svoje plány.

»Pokud se budeme držeti mezi hustě rostoucími stromy, jsou tato zvířata našimi pány,« pravil. »Mohou nás tam viděti, ale my bychom neviděli jich. Na místech otevřených je tomu jinak. Tam se můžeme pohybovati rychleji nežli ona. Jest tedy třeba, abychom se pokud možno drželi na volných prostorách. Okraj vysočiny vykazuje mnohem méně velikých stromů nežli území uvnitř. Tam tedy musíme postupovati. Jděte pomalu, mějte oči otevřeny a pušku připravenu. A především se nedejte zajmouti, pokud máte jediného náboje — to jest moje poslední slovo, mladý příteli.«

Když jsme dospěli na okraj skály, pohleděl jsem vpřed a spatřil jsem našeho dobrého starého černocha Zamba, sedícího a kouřícího na skále pod námi. Byl bych dal velmi mnoho za to, kdybych byl směl na něj zavolati a říci mu kde jsme, ale bylo to příliš nebezpečné, poněvadž jsme mohli býti slyšeni. Zdálo se, že jsou lesy plny lidoopů. Stále a stále jsme slyšeli jejich zvláštní klapavé švitoření. Časem jsme se musili vrhnouti do nejbližší houštiny a ležeti tam tiše, dokud se zvuky nevzdálily. Proto byl náš postup velmi pomalý a uběhly nejméně dvě hodiny než jsem zpozoroval podle obezřelých pohybů lorda Johna, že musíme býti velmi blízko u svého cíle. Pokynul mně, abych zůstal tiše ležeti a sám se plížil vpřed. Za minutu byl zase zpět a jeho tvář se chvěla chtivostí.

»Pojďte!« pravil, pojďte rychle! Doufám, že jsme se nezpozdili!«

Cítil jsem, jak se chvěji nervosním rozčilením, když jsem lezl dále ku předu a když jsem se položil vedle něho. Díval jsem se skrze křoví na mýtinu, jež se před námi rozkládala.

Byl to pohled, kterého nezapomenu až do smrti — tak byl podivuhodný, tak nemožný, že ani nevím, jak jej mam vylíčiti anebo jak za několik let mu dovedu uvěřiti, jestliže budu ještě na živu, abych se mohl zase jednou posaditi do křesla v »Klubu Divokých« a dívati se na zahnědle šedou prázdnotu pobřeží. Vím, že se mi pak bude vše zdáti divokým snem nebo viděním v horečce. Avšak chci to vše popsati teď ihned, dokud to mám ještě ve svěží paměti a alespoň jeden člověk, totiž ten, který leží vedle mne ve vlhké trávě, bude věděti, zdali jsem lhal.

Před námi ležel širý volný prostor — měřil v průměru asi sto metrů — byl pokrytý všude zelenou travou a nízkým kapradím, které rostlo až na samý okraj skalin. Kolem této mýtiny byl polokruh stromů s podivnými chatrčemi, vystavěnými z listí, nakupeného na sebe mezi větvemi. Nejlépe by to asi vysvětlilo porovnání, že to bylo hnízdiště, ve kterém však bylo každé hnízdo malým domkem. Vchody do těchto chatrčí a větve těchto stromů, byly oživeny hustými zástupy lidoopů, které jsem podle jejich velikosti považoval za ženské členy a děti tohoto kmene. Tvořily pozadí tohoto obrazu a všechny se dívaly se chtivým zájmem na stejný výjev, který nás samotné poutal a zároveň uváděl do zmatku.

Na volném místě a blíže okraje skalin se shromáždil zástup několika set těchto huňatých bytostí s rudou srstí, z nichž některé byly obrovské velikosti a všechny hrozné na pohled. Zavládala u nich jistá disciplína, neboť nikdo z nich se nepokoušel vystoupiti z řady, kterou tvořily. Před nimi stála malá skupina Indiánů — byli to lidé malého vzrůstu, chabých údů a rudé pleti, která se leskla v mocném slunečním světle jako leštěný bronz. Nějaký vysoký hubený běloch stál vedle nich se skloněnou hlavou a se založenýma rukama a jeho celé vzezření vyjadřovalo hrůzu a odpor. Nebylo možno se klamati, že tato hranatá postava náležela profesorovi Summerleeovi. Před touto zarmoucenou skupinou zajatců a kolem ní bylo několik lidoopů, kteří je bedlivě střežili, takže byl útěk nemožný. Dále zde byly odděleně od ostatních a blízko okraje skal dvě jiné postavy, tak podivné a za jiných okolností tak směšné, že přivábily moji pozornost. Jednou z nich byl náš soudruh, profesor Challenger. Zbytky jeho kabátu visely dosud v cárech s jeho ramen, ale košili měl úplně roztrhanou a jeho mocné vousy se slučovaly s černými chlupy, které pokrývaly jeho mohutná prsa. Někde ztratil klobouk a jeho vlasy, které za dobu našeho cestování vyrostly, mu poletovaly kolem hlavy v divokém nepořádku. Zdál se, že jediný den postačil, aby se proměnil z člověka, který stál na nejvyšším stupni moderní civilisace, v nejnebezpečnějšího divocha Jižní Ameriky. Vedle něho stál jeho vládce král lidoopů. Jak řekl lord John, byl tento chlap ve všech věcech skutečným obrazem našeho profesora, jenže barva jeho srsti byla místo černé rudá. Jinak to byla stejná krátká, široká postava, měl stejná mohutná ramena, stejný sklon paží do předu a stejné ježící se vousy mu spadaly na chlupatá prsa. Jenom nad obočím, tam, kde se sklánějící čelo a nízká zakulacená lebka lidoopa odlišovala v ostrém kontrastu od širokého čela a skvěle vyvinuté lebky Evropanovy — jenom tam jste mohli zpozorovati rozdíl. Ve všech jiných ohledech byl král lidoopů směšným napodobením profesora.

Vše to, k čemuž mně bylo třeba tak dlouhého času, abych to popsal, se vtisklo v moji paměť za několik vteřin. Ale pak jsme musili mysliti na zcela jiné věci, neboť se před námi počínalo rozvinovati skutečné drama. Dva lidoopi se uchopili jednoho Indiána, který stál ve skupině a vlekli ho až k okraji skalin. Poté zvedl král na znamení ruku. A lidoopové chytili onoho muže za nohy a za paže a houpali ho třikráte vzad a vpřed s velikou prudkostí. A potom se strašným rozkyvem mrštili ubohou obětí přes okraj srázu. Vymrštili ho s takovou silou, že než počal padati, vznesl se obloukem vysoko do vzduchu. Když zmizel s dohledu, přiskočilo celé shromáždění, kromě stráží k okraji srázu a pak nastala dlouhá pausa naprostého ticha, již přerušoval pouze šílený, radostný jekot. Lidoopi skákali kolem, mávajíce svými dlouhými, huňatými pažemi ve vzduchu a vyjíce nadšeně. Potom ustoupili od okraje, postavili se zase do řady a čekali na následující oběť.

Tentokráte to byl Summerlee. Dva z jeho strážníků ho chopili v zápěstí a vlekli ho surově vpřed. Jeho tenká postava a dlouhé údy se vzpíraly a kmitaly jako u kuřete, když jest vlečeno z kurníku. Challenger se obrátil ke králi a mával před ním šíleně rukama. Žádal a prosil úpěnlivě za život svého soudruha. Ale lidoop ho odstrčil surově stranou a zavrtěl hlavou. Byl to jeho poslední vědomý pohyb, který na této zemi učinil. Kulovnice lorda Johna třaskla a král se svalil na zem roztáhnuv svoje huňaté rudé údy.

»Střílejte do nich, kde jest jich nejhustěji! Střílejte! Synáčku střílejte!« křičel můj soudruh.

V duši většiny nejobyčejnějších lidí bývají podivné rudé hlubiny. Svojí povahou jsem měkkého srdce a velmi často se mi zalévaly oči slzou, když jsem slyšel křičeti postřeleného zajíce. Ale tentokráte se mne zmocnila touha po krvi. Cítil jsem, že tu stojím a že vyprazdňuji jednu zásobnici patron a pak druhou, cítil jsem, že otvírám s cvaknutím závěr pušky, abych nabil poznovu a že jej pak zase zavírám, přičemž jsem výskal a křičel z pouhé divokosti a radosti nad tímto zabíjením. S našimi čtyřmi kulovnicemi jsme způsobili mezi lidoopy strašlivou spoustu. Obě stráže, které držely Summerleea padly a profesor se potácel s nejvyšším překvapením jako opilec a nemohl pochopiti, že jest volným. Husté zástupy lidoopů běhaly kolem ve zmatku a v údivu, odkud tato bouře smrti přichází nebo co znamená. Mávali rukama, činili posuňky, ječeli a klopýtali přes padlé. A pak jako s náhlým pudem se vrhli všichni ve vyjícím chumáči ke stromům, aby tam nalezli útulek, zanechavše za sebou mýtinu pokrytou svými kamarády, již byli postiženi kulemi. Jejich zajatci byli na okamžik opuštěni a stáli sami uprostřed mýtiny.

Challengerův chápavý duch poznal ihned situaci. Chopil pomateného Summerleea za paži a poté k nám oba běželi. Dva muži z těch, kteří je střežili, se za nimi vrhli a padli kulemi lorda Johna. My jsme pak pádili vpřed, na otevřené místo, našim přátelům vstříc, a když jsme se s setkali, vtiskli jsme každému z nich do ruky nabitou pušku. Ale Summerlee byl se svojí silou u konce. Již se jen potácel. A lidoopové se již počínali probírati ze svého panického strachu. Blížili se k nám houštinami a hrozili nás odříznouti. Challenger a já jsme běželi vedle Summerleea a podporovali jsme ho s obou stran, kdežto lord John kryl náš ústup, stříleje znovu a znovu, jakmile se někde ukázala z křovin šklebící se divá hlava. Asi dvě míle byla nám tato povykující zvířata neustále v patách. Potom jejich pronásledování ustávalo, neboť poznala naši sílu a nechtěla se již vydávati v nebezpečí nechybující pušky. Když jsme konečně dospěli do tábora, ohlédli jsme se a viděli jsme, že jsme sami.

Tak se nám alespoň zdálo. A přece jsme se klamali. Sotva že jsme zavřeli trnitými keři vchod do svého ležení, sotva že jsme si navzájem stiskli ruce a vrhli se pak vedle svého pramene, oddychujíce těžce, na zem, již jsme zaslechli dupot nějakých nohou a pak tiché žalostivé výkřiky, přicházející odkudsi před vchodem. Lord Roxton se vrhl vpřed s puškou v ruce a otevřel. Tam, ležíce na tváři, byly rudé malé postavy oněch čtyrech Indiánů, kteří zůstali na živu. Chvěli se strachem před námi a přece zase jen nás prosili o ochranu. Výrazným máváním rukou dával nám jeden z nich na jevo, ukazuje k lesům kolem, že jsou plny nebezpečí. Potom se vrhl vpřed a ovinul svoje ruce kolem nohou lorda Johna a položil na ně svůj obličej.

»Při svatém Jiři!« zvolal lord John, tahaje se u velikých rozpacích za vousy, »povídám — copak, u čerta, počneme s těmito lidmi? Vstaňte přece, hochu, a zvedněte obličej s mých bot!«

Summerlee tu seděl a cpal si trochu tabáku do své staré, dřevěné dýmky. »Musíme je zachrániti,« pravil. »Ale na moji čest, vyrval jste nás ze samého jícnu smrti! Byl to krásný kousek práce!«

»Obdivuhodný!« zvolal Challenger, »Obdivuhodný! A nejen my, jako jednotlivci, nýbrž veškerá evropská věda v celku vám dluhuje a vděčí hluboce za to, co jste učinil. Neváhám říci, že zmizení profesora Summerleea a mne by bylo zanechalo velmi značnou mezeru v moderním přírodopise. Vy a náš mladý přítel jste vykonali vskutku výtečný čin.«

A pak na nás zasvitl s jeho tváře jeho starý otcovský úsměv. Ale evropská věda by byla bývala trochu překvapena kdyby byla mohla viděti toto svoje vyvolené dítě, tuto naději budoucnosti s jeho rozcuchanou, neučesanou hlavou, s jeho obnaženou hrudí, jak tu stál v roztrhaných šatech. Pak se posadil a drže mezi koleny krabici s konservovaným masem, vzal si veliký kus studené, australské skopoviny. Indián naň pohleděl a pak s lehkým výkřikem se skrčil zase na zem a nanovo objal nohy lorda Johna.

»Jen se nebojte, můj dobrý hochu,« pravil lord John a pohladil huňatou hlavu, která se skláněla před ním. »Nemůže snésti vašeho zjevu, Challengere! A, při svatém Jiří, nedivím se tomu. Vždyť jest vše v pořádku, milý hochu, — je právě takovým člověkem jako my všichni.«

»To máte pravdu, pane!« zvolal profesor.

»Nu, jest to pro vás štěstí, Challengere, že jste trochu neobyčejný. Kdybyste byl neměl trochu té podobnosti ke králi — —«

»Na mou čest, lorde Johne Roxtone, dovolujete si příliš mnoho.«

»Nu, vždyť jest to pravda.«

»Prosím vás, pane, abyste změnil předmět hovoru. Vaše poznámky nepatří k věci a kromě toho jsou nesrozumitelné. Teď máme před sebou otázku, jak naložiti s těmito Indiány? Jest přece jasno, že bychom je měli doprovoditi domů, kdybychom jen věděli, odkud jsou.«

»V tom není nijakých obtíží,« řekl jsem. »Žijí v jeskyních za ústředním jezerem.«

»Náš mladý přítel ví, kde žijí. A domnívám se, že je to odtud dosti daleko.«

»Dobrých dvacet mil,« řekl jsem.

Summerlee si hluboce vzdychl.

»Pokud se týče mne, nedostal bych se tam nikdy. Vždyť dojista slyším dosud, jak ta zvířata vyjí v našich stopách.«

Pokud ještě mluvil, zaslechli jsme z temných úkrytů lesů, ale zdaleka, štěbetavý křik lidoopů. Indiáni propukli nanovo v tiché štkaní strachem.

»Jest nutno, abychom se dali na pochod, a to rychle!« řekl lord John. »Vy, mladý příteli, pomůžete Summerleeovi. A tito Indiáni ponesou zásoby. Pojďte tedy — nežli budeme spatřeni.«

Za méně než půl hodiny jsme došli do svého úkrytu v houštinách a tam jsme se skryli. Po celý den jsme slyšeli rozčilené volání lidoopů směrem k našemu starému tábořišti, ale nikdo z nich nám nepřišel do cesty a unavení uprchlíci rudí i bílí se mohli oddati dlouhému spánku. K večeru jsem dosud dřímal, když mne někdo zatáhl za rukáv. Vzhlédnuv, spatřil jsem vedle sebe klečeti Challengera.

»Píšete si deník o těchto událostech a bezpochyby, že také doufáte v jeho uveřejnění, pane Malone,« pravil velmi vážně.

»Jsem zde pouze jako novinářský zpravodaj,« odpověděl jsem.

»Ovšem. A možná, že jste slyšel několik zpozdilých poznámek lorda Johna Roxtona, které se zdály naznačovati, že byla jakási — podobnost — —«

»Ano, slyšel jsem je.«

»Netřeba mně prohlašovati, že každé uveřejnění takové myšlenky — každá lehkovážnost, se kterou byste se snad odvážil vyprávěti to, co se stalo — by byla nejvyšší urážkou mé osoby.«

»Zachovám se ve všem podle pravdy.«

»Pozorování lorda Johna jsou obyčejně přeplněna obrazotvorností, takže by u něho mohly vzniknouti velmi pošetilé názory ohledně úcty, kterou jeví kmeny nejníže stojících divochů, k lidem povahy důstojné a vznešené. Chápete, co tím míním?«

»Úplně.«

»Ponechávám tuto věc vaší šetrnosti.« Po dlouhé přestávce dodal:

»Král oněch lidoopů byl opravdu bytostí nesmírně vznešenou — byla to osobnost neobyčejně krásná a rozumná. Nebylo vám to nápadné?«

»Ano, byl tvorem velmi pozoruhodným,« řekl jsem. Po té profesor, se značnou úlevou v mysli, se nanovo položil, aby pokračoval ve svém spánku.

---

1. Jména dvou typů fossilního (předpotopního) člověka. Pozn. překl.