Ztracený svět/Hrůza v lese

Ztracený svět Arthur Conan Doyle
Náhle jsem se stal hrdinou	Hrůza v lese	Pohled, který nikdy nezapomenu

Údaje o textu
Titulek:	Hrůza v lese
Autor:	Arthur Conan Doyle
Původní titulek:	It was Dreadful in the Forest
Zdroj:	Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 209–232 Digitální knihovna SVK HK
Vydáno:	Praha: J. Hokra, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Weinfurter
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Řekl jsem již — anebo jsem snad neřekl, neboť moje paměť si se mnou v těchto dnech prapodivně pohrává — že jsem se nadýmal pýchou, když tři takoví muži, jakými byli moji soudruzi, mně děkovali, že jsem zachránil situaci, anebo alespoň pomohl z nejhoršího. S počátku jsem byl jako nejmladší ze společnosti a to nikoli jen věkem, nýbrž též zkušenostmi, povahou a věděním a vůbec vším, co činí uceleného muže, silně zastiňován. Ale teď jsem přicházel ke svému právu. Při této myšlence jsem se rozehříval. Ale běda, pýcha předchází pád! Tento malý ohníček spokojenosti sama sebou, k níž přistupovala ještě dostatečná míra sebedůvěry, měly mne ještě této noci přivésti k nejděsnější zkušenosti mého života, končící se otřesem, který ještě dnes svírá moje srdce, jakmile na něj vzpomenu.

Stalo se to takto: Byl jsem svým dobrodružstvím na stromě nenáležitě rozrušen a zdálo se mi, že jest naprosto nemožno, abych usnul. Summerlee byl na stráži a seděl skrčeně u našeho malého ohně, vypadaje jako podivná, hranatá postava. Držel svoji kulovnici napříč přes kolena, při čemž se jeho kozlí brada kývala sem a tam, jak klímal, skláněje únavou hlavu. Lord John, zahalený do jihoamerického ponča,^[1] které teď nosil, ležel tiše, kdežto profesor Challenger chrápal vrčivě a chřestivě, až se to ozývalo lesem. Měsíc v úplňku svítil jasně a vzduch byl svěží a chladný. Jaká by to byla procházka v takové noci! A pak mne náhle napadla myšlenka: »A proč bych nešel?« Kdybych se mohl tiše vyplížiti, kdybych snad mohl proniknouti až k ústřednímu jezeru a kdybych se snad vrátil ke snídaní s nějakými zprávami o onom místě — zda-li by mne v takovém případě nepovažovali za společníka ještě cennějšího? A když by pak Summerlee zvítězil se svou myšlenkou a nalezli bychom prostředky k uniknutí, mohli bychom se vrátiti do Londýna se svěžími a prvními zprávami o tajemství této planiny, do níž bych byl pronikl jako jediný ze všech lidí.

Myslil jsem na Klaudii a na její slova, »že nás hrdinské činy všude očekávají.« Zdálo se mi, že slyším její hlas, jak to kdysi řekla. Vzpomněl jsem také na Mc. Ardlea. Jaký by to byl třísloupcový článek v našem listu! A základ k mému životnímu štěstí by byl položen! Místo válečného zpravodaje při nejbližší velké válce by bylo v mém dosahu. Chopil jsem se jedné pušky — nábojů jsem měl beztoho plné kapsy — a pak, odsunuv trnité křoví od vchodu do naší ohrady, rychle jsem vyklouzl. Svým posledním pohledem jsem se přesvědčil, že Summerlee nemá o mém odchodu ani potuchy, neboť byl věru strážcem málo užitečným a dosud tu klímal před dýmajícím ohněm, jako nějaká podivná, mechanická hračka.

Neušel jsem ještě ani sto metrů a již jsem hluboce litoval svého ukvapení. Zdá se mi, že jsem někde v tomto svém vypravování učinil zmínku, že jsem nadán přílišnou obrazotvorností, abych mohl býti mužem skutečně odhodlaným, že však mám nepřemožitelnou obavu, abych nevypadal jako bázlivec. A to bylo právě pohnutkou a mocí, která mne hnala ku předu. Nedovedl jsem se prostě vrátiti s prázdnýma rukama. I kdyby mne moji soudruzi nebyli pohřešili, a kdyby nikdy nezvěděli o mé slabosti, zůstal by přece v mé duši jakýsi nesnesitelný pocit studu sama před sebou. A přece zase jsem se chvěl poznávaje svoje postavení, ve kterém jsem se octl a byl bych snad v onom okamžiku dal vše, co jsem měl, kdyby mne to mohlo čestně vyprostiti z této situace.

V lese bylo děsno a hrozno. Stromy rostly tak hustě u sebe a jejich větve, zarostlé lupením, se tak šířily, že jsem neviděl ani stopy měsíčního světla kromě toho, že tu a tam tvořily vyšší větve jakousi síťovitou spleť, odrážející se proti hvězdnaté obloze. Když moje oči trochu uvykly temnotě, poznal jsem, že mezi stromy byly různé stupně stínů — že některé z nich byly nezřetelně viditelny, kdežto mezi nimi a uprostřed nich byly stinné skvrny, černé jako uhlí, podobající se úzkým slujím před nimiž jsem se chvěl, když jsem kolem nich kráčel. Vzpomněl jsem na ony zoufalé výkřiky mučeného iguanodona — na onen strašlivý povyk, který se byl rozléhal lesy. Myslil jsem také na onen okamžitý pohled, který se mi naskytl na okamžik při světle pochodně, již držel lord John, na onu opuchlou, bradavicemi pokrytou tlamu, ze které kypěla krev. A teď právě jsem byl v lovišti tohoto netvora. Každým okamžikem se mohl ze stínů na mne vrhnouti — co chvíli mohla přijíti tato bezejmenná a děsná nestvůra. Stanul jsem a vyňav jeden náboj z kapsy, otevřel jsem závěr své pušky. Ale když jsem se dotkl páky, ulekl jsem se tak, že se mi skoro až zastavilo srdce. Vzal jsem totiž s sebou brokovnici a nikoliv kulovnici.

A zase se mne zmocnil popud, abych se vrátil. V tomhle byl dojista výborný důvod k mé omluvě — byl to důvod, kterým bych se byl nijak a před nikým neponížil. Ale tu zase moje pošetilá pýcha zápasila s rozumem. Nezdar mne nemohl — nesměl mne potkati. A pak přece i moje kulovnice by byla bezpochyby zcela neužitečnou, právě tak jako brokovnice, proti nebezpečí, které mne mohlo potkati. Kdybych se byl chtěl vrátiti do tábora, abych si vyměnil zbraň, mohl jsem sotva doufati, že bych tam vešel a zase odešel, nejsa spatřen. V takovém případě bych pak musil vysvětlovati a můj pokus by již nebyl zcela mým. Proto, po krátkém váhání jsem sebral svoji odvahu a pokračoval jsem ve své cestě, drže svoji nepotřebnou pušku pod paží.

Temnota v lese byla děsivou, avšak mnohem horší byla bílá, tichá záplava měsíčního světla a to na volné mýtině iguanodonů. Díval jsem se tam, jsa ukryt mezi křovím. Ale neviděl jsem ani jediné z oněch velikých zvířat. Bezpochyby smutná zkušenost, která jedno z nich potkala, zahnala je z jejich obvyklého pastviště. V zamlžené a jako stříbrem protkané noci jsem neviděl ani stopy po nějakém živém tvoru. Odhodlal jsem se tedy a přeběhl jsem rychle přes mýtinu a v džungli na druhé straně jsem se dal nanovo podél potoka, jenž mně byl vůdcem. Byl to společník veselý, bublal a šplýchal ve svém toku jako onen drahý potůček se pstruhy v mé domovině, ve kterém jsem za svého chlapectví lovíval za noci ryby. Jakmile jej budu sledovati, musím dojíti až k jezeru a když se jím budu říditi na zpáteční cestě, dojdu zase do tábora. Častěji jsem jej ztratil z dohledu pro husté a spletité křoviny, avšak nevzdálil jsem se od něho alespoň z doslechu, neboť pak mne vedl jeho šplýchot a bublání.

Když jsem postupoval trochu níže, stával se les řidčím a potom jenom křoviny, mezi nimiž rostly tu a tam vysoké stromy, nastoupily na místo lesa. Cesta mi ubíhala dosti dobře a mohl jsem viděti, nejsa sám spatřován. Šel jsem blízko kolem bažiny pterodactylů a když jsem se jí dosti přiblížil, tu vyletěl jeden z těchto velikých tvorů, chřestě se zvuky suchými a křehkými, kožnatými svými křídly — měřila v rozpětí od konce ke konci nejméně dvacet stop — vyletěl, pravím, odněkud blízko mne a vznesl se do vzduchu. Když letěl přes tvář měsíce, prosvítalo bílé světlo zcela jasně skrze jeho blanitá křídla a v onom tropickém světle vypadal jako létající kostra. Skrčil jsem se mezi křovinami k zemi, neboť jsem věděl ze své poslední zkušenosti, že toto zvíře by mně jediným svým výkřikem mohlo přivésti na krk několik set svých odporných soudruhů. Teprve, když se netvor někde snesl, odvážil jsem se plížiti se zase dále.

Noc byla neobyčejně tichá, ale přece jen jsem slyšel na svém pochodu jakýsi nepřetržitý, tichý a bručivý zvuk, jakési neustálé mručení a to někde před sebou. Tyto zvuky se při mém postupu stávaly hlasitější, až konečně byly patrně zcela blízko přede mnou. Když jsem se zastavil, tu onen zvuk trval dále a proto se mi zdálo, že vychází z nějakého nepohnutého místa. Znělo to jako parní kotel nebo jako bublání velikého hrnce. Záhy jsem přišel na místo, odkud to vycházelo, neboť jsem nalezl uprostřed malé mýtiny jakési jezírko — vlastně spíše rybník, neboť nebyl větší nádrže u fontány na Trafalgarském náměstí^[2] — jezírko bylo naplněno jakousi černou, smolovitou látkou a jeho povrch se zvedal a klesal ve velikých bublinách, utvořených plynem, jímž tyto bubliny praskaly. Vzduch kolem jezírka se chvěl horkem a půda kolem něho byla tak žhavá, že jsem se jí sotva mohl dotknouti rukou. Bylo mi zcela jasno, že onen veliký, sopečný výbuch, kterým byla pozvednuta celá tato podivná vysočina, před mnohými věky, nepozbyl dosud své síly. Zčernalé skály a balvany z lávy jsem již před tím viděl všude kolem, když jsem vyhlížel, jsa ukryt v bujném rostlinstvu, které vroubilo jeho okolí, ale tento asfaltový rybník v džungli byl prvou známkou, které se nám dostalo o skutečné činnosti na úbočích starobylého krateru. Neměl jsem však kdy vyšetřovati toto jezírko podrobněji, neboť jsem musil spěchati, chtěl-li jsem se za jitra vrátiti do tábora.

Byla to cesta strašlivá a pokud mne pamět neopustí, zůstane hrůzně zapsána v mé mysli. Plížil jsem se přes veliké, měsícem osvětlené mýtiny, ale ve stínech na jejich okrajích. Po té jsem kráčel opatrně džunglí, zastavuje se s tlukoucím srdcem, kdykoliv jsem slyšel — a bylo to velmi často — praskot lámajících se větví, když kolem kráčelo nějaké divé zvíře. Chvílemi se tu a tam vztyčovaly veliké stíny, ale jenom na okamžik a pak zase mizely — byly to veliké, tiché stíny, které se zdály číhati s lupičským úmyslem a plížiti se kolem na měkkých nohách. Jak často jsem se zastavoval s úmyslem, že se vrátím a přece zase pokaždé zvítězila moje pýcha nad strachem a hnala mne dále, abych dosáhl svého cíle.

Konečně (podle hodinek jsem se přesvědčil, že byla jedna hodina z rána) jsem viděl v průsecích džungle lesknoucí se vodu a o deset minut později jsem již stál v rákosí na březích ústředního jezera. Měl jsem neobyčejnou žízeň a proto jsem se položil na zem a napil jsem se několika dlouhými doušky jeho vody, jež byla svěží a chladná. Byla tam široká stezka, na níž jsem pozoroval velmi mnoho stop. Byla blízko u místa, kam jsem přišel takže jsem ihned poznal, že jest tam napájedlo zvířat. Zcela blízko vody byl veliký, osamělý balvan z lávy. Vylezl jsem na něj a když jsem se položil na jeho vrchol, měl jsem všemi směry výborný rozhled.

První věc, kterou jsem spatřil, mne naplnila překvapením. Když jsem popisoval rozhled s vrcholu onoho velikého stromu, zmínil jsem se, že jsem rozeznával na vzdálených skalách množství černých skvrn, které se mi zdály jako vchody do jeskyň. A teď, když jsem se díval na tytéž skály, spatřil jsem ve všech směrech okrouhlá světla, jevící se jako rudé, ostře ohraničené skvrny, podobné lodním střílnám ve tmě. Na okamžik jsem se domníval, že to tak svítí láva, rozžhavená nějakou sopečnou činností, ale to bylo nemožno. Každá vulkanická činnost by se děla zajisté někde dole v dutinách a nikoliv vysoko mezi skalami. Jaká domněnka mi tedy zbývala? Bylo to sice podivuhodné, ale přec tomu musilo tak býti. Ony rudé skvrny musily býti světelným odrazem ohňů, hořících v jeskyních — ohňů, které mohly býti rozdělány jedině rukou lidskou. Byly tedy na vysočině lidské bytosti! Jak slavně se moje výprava vydařila! To bylo přece jenom novinkou, kterou jsme mohli přinésti do Londýna!

Velmi dlouho jsem tak ležel a pozoroval jsem tyto rudé, míhající se světelné skvrny. Domnívám se, že byly ode mne vzdáleny asi deset mil, ale i na tuto vzdálenost jsem mohl pozorovati, jak se chvílemi míhaly anebo jak se zatemňovaly, když někdo před nimi přecházel. Co bych byl nedal za to, kdyby mi bylo bývalo možno dolézti až k nim, nahlédnouti tam a přinésti pak svým soudruhům nějakou zprávu ohledně vzhledu a povahy tohoto kmene, který bydlil na místě tak podivném! Pro tuto chvíli nebylo o mém objevu pochybnosti a přece zase bylo jisto, že nebudeme moci opustiti této vysočiny abychom nezvěděli dříve něco určitého ohledně této okolnosti.

Jezero Klaudino — moje vlastní jezero — leželo přede mnou jako rtuťová plocha, odrážejíc měsíc, jenž svítil jasně nad jeho středem. Bylo mělké, neboť na mnohých místech jsem pozoroval nízké písčiny, vynořující se z vody. A všude na jeho povrchu jsem viděl známky života. Někdy to byly pouhé kruhy nebo čeření vody, někdy záblesk nějaké veliké ryby se stříbrnými boky, jež se vymrštila do vzduchu a jindy zase ohnutý, břidlicovitě šedý hřbet nějakého plovoucího netvora. Také jsem spatřil na jedné žluté písčině jakéhos tvora, podobného veliké labuti s nemotorným tělem a s dlouhým, ohýbajícím se krkem, batolícího se na pokraji vody. Náhle se však vrhl do jezera a po nějakou dobu jsem viděl jeho zahnutý krk a vymršťující se hlavu, jak se mihaly nad vodou. Potom se zvíře ponořilo a již jsem ho nespatřil.

Ale záhy byla moje pozornost připoutána od těchto vzdálených věcí ku předmětům bližším a k tomu, co se dělo u mých nohou. Dvě zvířata podobná velikým pásovcům, přišla k napajedlu a posadila se na okraji vody, při čemž jejich dlouhé, mrštné jazyky se mihaly jako rudé stuhy, jak vodu chlemtala. Obrovský jelen s rozvětvenými parohy, nádherný tvor, který kráčel jako král, přišel pak k vodě s laní a dvěma kolouchy a napájel se vedle pásovců. Nikde na zemi nežijí již takoví jeleni, neboť sobi a losi, které jsem viděl, by mu sotva dosahovali k ramenům. Náhle však výstražné zařičel a zmizel se svojí rodinou v rákosí a také pásovci se uchýlili někam do úkrytu. A teď přicházela stezkou nějaká nová, nejvýš ohyzdná nestvůra.

Na okamžik jsem se divil, kde že jsem viděl tuto netvárnou obludu, tento ohnutý hřbet s trojhrannými třásněmi, táhnoucími se po zádech, a tuto zvláštní ptačí hlavu, již držel blízko u země. Pak jsem si vzpomněl. Byl to stegosaurus — právě takové zvíře, které Maple White nakreslil do svého zápisníku a tak je zachoval. Vždyť bylo prvním předmětem, který přivábil pozornost Challengerovu! Zde tedy byl — možná, že to byl tentýž kus, se kterým se setkal americký umělec. Země se otřásala pod jeho strašlivou tíží a tichou nocí se ozývalo jeho polykání vody. Celých pět minut byl tak blízko u mé skály, že kdybych byl napřáhl ruku, mohl jsem se dotknouti ohyzdných, kývajících se ostnů na jeho hřbetě. Potom se zvíře kývavým chodem vzdálilo a zmizelo mezi balvany.

Podívav se na hodinky, viděl jsem, že jest půl třetí a svrchovaný proto čas, abych se vydal na cestu domů. Ohledně směru, kterým bych se měl dáti, jsem nebyl v nijakých nesnázích, neboť po celou cestu jsem měl potok po levé ruce a věděl jsem, že se vlévá do ústředního jezera na vzdálenost hození kamenem od balvanu, na kterém jsem ležel. Vykročil jsem tedy ve výborné náladě, neboť jsem cítil, že jsem vykonal dobré dílo a že přinesu svým soudruhům pěknou snůšku novinek.

Nejpřednější ze všech mých zpráv byla ovšem ta, jež se týkala mého objevu ohnivých jeskyň a jistoty, že jsou obývány nějakým poloopičím pokolením. Avšak kromě toho jsem také mohl mluviti o svých zkušenostech u ústředního jezera. Mohl jsem dokázati, že tam bylo plno podivných tvorů a kromě toho jsem viděl několik pozemních zvířecích tvarů, s jakými jsme se dříve nesetkali a pozoroval jsem jejich původní život. Cestou jsem uvažoval, že jen málo lidí na světě prožilo noc tak podivnou a že také málo kdo mohl za jedinou noc přidati tolik nových zkušeností k lidskému vědění.

Lopotil jsem se cestou vzhůru, uvažuje v mysli o těchto věcech a dospěl jsem k jednomu místu, které bylo asi na půl cestě domů, když se moje pozornost obrátila k mému postavení, jakýmsi zvláštním hlukem, jejž jsem slyšel za sebou. Znělo to jako zpola vrčení a zpola mručení, znělo to tiše, hluboce a nejvýš hrozivě. Bylo jisto, že jest mi na blízku nějaký podivný tvor, ačkoliv jsem nic neviděl. Avšak přece jen jsem více přidal do kroku. Ušel jsem asi půl míle když jsem náhle zaslechl, že se onen zvuk opakoval, stále za mnou, ale teď hlasitěji a ještě hrozivěji než dříve. Srdce mi přestávalo bíti, když mně mozkem probleskla jistota, že toto zvíře, ať bylo jakékoli, mne pronásleduje. Kůže po celém těle mne zamrazila a vlasy se mi při této myšlence ježily. Že se tyto obludy mohly vzájemně trhati na kusy, to bylo částí jejich podivného zápasu o život, avšak, že by se mohly vrhnouti na moderního člověka, že by mohly stopovati a zúmyslně honiti vládnoucí lidskou bytost, bylo myšlenkou hrůznou a ohromující. Vzpomněl jsem si zase na krví potřísněnou tlamu, kterou jsme viděli při svitu pochodně lorda Johna, jako nějakou hrůznou visí z nejhlubšího kruhu Danteova pekla. S chvějícími se koleny jsem se zastavil a díval jsem se ustrašenýma očima za sebe na cestu osvětlenou měsícem. Vše bylo klidno jako v krajině jež se zjevuje ve snu. Nic jiného jsem neviděl kromě stříbrných mýtin a černých skvrn, jež tvořily keře. A pak se ozval z tohoto ticha nanovo onen tichý hlas, tak nepřátelský a hrozivý, ono hrdelní krokání nebo kuňkání, ale mnohem hlasitěji a blíže než dříve. Teď jsem již neměl pochybnosti. Něco se hnalo po mě stopě a každou minutou se mi to přibližovalo.

Stál jsem, jako bych byl ochrnut, zíraje dosud upřeně na cestu kterou jsem prošel. A najednou jsem to spatřil. Zpozoroval jsem mezi keři, daleko na druhém konci mýtiny, kterou jsem právě přešel, jakýsi pohyb. Nějaký veliký stín se vynořil z houštiny a vyskočil do jasného měsíčního světla, Řekl jsem »vyskočil« zúmyslně, neboť ono zvíře se pohybovalo jako klokan, vyskakujíc ve vztýčené posici na svých silných, zadních nohách při čemž drželo přední nohy zahnuté před sebou. Bylo ohromné velikosti a síly jako vztyčený slon, ale jeho pohyby, přes to, že bylo tak mohutné, byly nejvýš mrštné. Na okamžik, kdy jsem spatřil jeho tělo, jsem doufal, že jest to nějaký iguanodon, o nichž jsem věděl, že jsou neškodní. Ale ačkoliv jsem byl v celku velmi nevědomý, viděl jsem záhy, že to byl tvor zcela jiný. Místo útlé hlavy, podobné hlavě jelení, jakou měl tento veliký, tříprstý býložravec, mělo toto zvíře hlavu širokou, podobnou ropuše a stlačenou jako byla ta, která nás v našem táboře tak poplašila. Jeho divý křik a strašlivá energie při jeho pronásledování mne přesvědčily, že jest to dojista některý z oněch masožravých dinosaurů, nejstrašlivějších zvířat, která kdy chodila po naší zemi. Když ono veliké zvíře doskočilo na zem, skleslo vždy na své přední tlapy a asi po každých dvaceti metrech se dotklo nosem půdy. Větřilo tak moji stopu. Někdy se zdálo, že se na okamžik klame. Ale pak zase moji stopu nalezlo a blížilo se mně skokem velmi rychle po cestě kterou jsem prchal.

I teď ještě, když pomyslím na onu noční obludu, vyvstává mi na čele pot. Co jsem měl počíti? Svoji nepotřebnou brokovnici jsem držel v ruce. Ale jak by mně mohla pomoci tato zbraň? Rozhlížel jsem se zoufale kolem po nějaké skále nebo stromě, ale byl jsem právě v džungli, plné keřů, kde nebylo nic vyššího v dohledu, kromě nějakého mladého stromku a při tom jsem ještě věděl, že onen netvor za mnou by mohl zlomiti obyčejný strom jako třtinu. Moje jediná možná záchrana byla v útěku. Nemohl jsem ovšem dosti rychle běžeti přes nerovnou a rozervanou půdu, ale když jsem se díval v zoufalství kolem sebe, spatřil jsem nějakou velmi dobře znatelnou a udupanou stezku, která běžela napříč přede mnou. Takových stezek jsme spatřili na svých výpravách již několik. Byly to cesty, po nichž se pohybovala různá divoká zvířata. A na takové cestě jsem se snad mohl zachrániti, neboť jsem byl rychlým běžcem a při výtečném tělesném stavu. Odhodiv tedy svoji nepotřebnou pušku, pustil jsem se do běhu a urazil jsem půl míle tak rychle jako nikdy před tím v životě. Údy mne bolely, prsa se mi dmula a cítil jsem, že mi praská hrdlo nedostatkem vzduchu, ale přece jen, tuše za sebou onu hrůzu, jsem běžel dále a dále. Konečně jsem stanul, neboť jsem se již sotva mohl pohnouti. Na okamžik jsem se domníval, že jsem se zvířete zbavil. Stezka za mnou byla zcela tichá. Ale náhle, s praskáním zlomených větví a s dupotem obrovských nohou a těžkým oddechováním nestvůrných plic, se zjevilo zvíře za mnou nanovo. Bylo mi již docela v patách. Byl jsem ztracen.

Že jsem jen byl takovým šílencem a zdržoval se tak dlouho, než jsem se dal na útěk! Až do této chvíle mne netvor pronásledoval, jsa veden pouze čichem, a jeho pohyby byly pomalé. Ale teď, jakmile jsem počal utíkati, mne skutečně viděl. A od toho okamžiku mne štval, jsa veden zrakem, neboť cesta mu ukazovala, kudy jsem ubíhal. Když pak dospěl na začátek cesty, vymršťoval se za mnou velikými skoky. Měsíční záře svítila na jeho veliké, vyboulené oči, na řadu obrovských zubů v jeho otevřené tlamě a na lesknoucí se drápy, které měl na svých krátkých a silných předních nohách. S výkřikem hrůzy jsem se obrátil a pádil jsem divoce po stezce. Za mnou však zněl hluboký a těžký zvuk dechu tohoto netvora, vždy hlasitěji a hlasitěji. Jeho mocný dupot byl již takřka vedle mne. Každým okamžikem jsem očekával, že pocítím na zádech jeho tlapu. Ale náhle něco třesklo — pak jsem padal prostorem a vše kolem bylo náhle obklopeno temnotou a tichem.

Když jsem se probudil ze svého bezvědomí, — myslím, že trvalo pouze několik minut — pocítil jsem nějaký strašlivý a pronikavý zápach. Napřáhnuv ve tmě ruku, dotkl jsem se něčeho, co se zdálo hmatu jako veliký kus masa, kdežto moje druhá ruka sáhla na velikou kost. Nad sebou jsem viděl kruh hvězdnaté oblohy, což mne přesvědčilo, že ležím na dně hluboké jámy.

Pomalu jsem se zvedl na nohy a pak jsem se ohmatával. Byl jsem od hlavy do paty všecek ztrnulý a tělo mne bolelo, ale mohl jsem pohybovati veškerými svými údy a všechny moje klouby se ohýbaly. Když jsem vzpomněl na okolnosti, které doprovázely můj pád a když je můj zmatený mozek pochopil, pohleděl jsem v hrůze do výše, očekávaje, že spatřím onu strašlivou hlavu odrážeti se od blednoucí oblohy. Avšak po obludě nebylo ani stopy a také jsem neslyšel shora žádného zvuku. Pak jsem počal choditi volně kolem, hmataje ve všech směrech, abych zvěděl, jaké jest to podivné místo do něhož jsem se tak včasně sřítil.

Jak jsem již řekl, byla to jáma se stěnami tyčícími se v ostrém úhlu a s rovným dnem o průměru asi dvaceti stop. Její dno bylo pokryto velikými kusy masa a většina jich byla v posledním stupni hniloby. Ovzduší tam bylo otravné a hrůzné. Když jsem chvíli šlapal a klopýtal přes tyto kusy zdechlin, došel jsem náhle k něčemu tvrdému a přesvědčil jsem se, že ve středu dutiny byl vztýčen jakýsi kůl. Byl tak vysoký, že jsem rukou nemohl dosáhnouti jeho vrcholu a zdálo se mi že jest pokryt mastnotou.

Náhle jsem si vzpomněl, že mám v kapse plechovou krabičku s voskovými zápalkami. Škrtnuv jednou z nich, mohl jsem konečně poznati, do jakého místa jsem to spadl. Ohledně jeho povahy nemohlo býti pochybnosti. Byla to past — a byla zhotovena lidskou rukou. Kůl uprostřed byl asi devět stop vysoký a na hořením konci byl zaostřený a černal se sraženou krví oněch tvorů, kteří se na něj nabodli. Zbytky, roztroušené kolem, byly kusy obětí, jež byly rozřezány, aby byl kůl volný pro ty, které se do jámy sřítí v budoucnu. Vzpomněl jsem si, jak se Challenger vyjádřil, že na této vysočině člověk nemůže žíti, poněvadž by se svými slabými zbraněmi nemohl obstáti proti netvorům, kteří se tu potulovali. Ale teď bylo zcela jasno, jak to bylo možno. Domorodci, ať byli jacíkoliv, měli ve svých jeskyních s úzkými vchody útulky, do nichž velicí ještěři nemohli vniknouti. A kromě toho mohli se svými vyvinutými mozky líčiti takovéto pasti, pokryté větvemi a zřízené na zteskách, kudy zvířata chodila aby je tak ničili přes veškerou jejich sílu a obratnost. Člověk byl vždycky pánem přírody.

Sklánějící se stěny této jámy nebyly takové, aby po nich obratný muž nemohl vyšplhati, avšak váhal jsem dlouho, než jsem se odvážil na dosah onoho hrůzného tvora, který by mne byl málem zničil. Jak jsem mohl věděti, zdali snad někde nečíhá, za nejbližší skupinou křoví, čekaje, až se zase objevím? Avšak dodal jsem si srdce, vzpomenuv si jedné rozmluvy mezi Challengerem a Summerleem, jež se týkala zvyků těchto velikých ještěrů. Oba profesoři souhlasili v tom, že tyto nestvůry byly skutečně jako bez mozku, že v jejich malých lebečních dutinách nebylo místa pro nějakou jiskru rozumu a že jestliže zmizely z ostatních částí světa, stalo se tak jistě pro jejich vlastní hloupost, která jim znemožňovala, přizpůsobiti se měnícím se okolnostem.

Kdyby na mne ono zvíře teď někde čekalo v záloze, znamenalo by to, že dovedlo pochopiti, co se se mnou stalo, a to by zase dokazovalo nějakou sílu, která dovede spojovati příčinu s výsledkem. Bylo tedy zajisté pravděpodobnější, že takový tvor bez mozku, který jednal jedině podle nejasných, loupežných pudů, se asi vzdal své honby, když jsem zmizel a po krátké chvíli překvapení, bezpochyby odešel, aby si hledal oběť novou. Vylezl jsem tedy na okraj jámy a rozhlížel se. Hvězdy bledly a obloha se jasnila a chladný ranní vítr vál příjemně do mého obličeje. Neviděl jsem, aniž jsem slyšel něco podezřelého, takže jsem soudil, že zde po mém nepříteli není ani stopy. Pak jsem pomalu vylezl z jámy úplně, a posadil jsem se na chvíli na zem, jsa hotov skočiti nanovo do svého útulku, kdyby se objevilo nějaké nebezpečí. Potom, jsa ubezpečen naprostým tichem a vzrůstajícím světlem, sebral jsem veškerou svou odvahu a kradl jsem se zpět stezkou, kterou jsem přišel. Když jsem přešel kus cesty, zvedl jsem svoji ručnici a krátce potom jsem dospěl k potoku, jenž mi byl vůdcem. A tak ohlížeje se mnohokráte ustrašeně, jsem spěchal k domovu.

Náhle však se něco událo, co mně připomnělo moje nepřítomné soudruhy. V jasném a tichém ranním vzduchu zazněl náhle v dálce ostrý a tvrdý zvuk jediného výstřelu z pušky. Zastaviv se, naslouchal jsem, ale nic dalšího jsem neslyšel. Za okamžik jsem se poděsil myšlenkou, že snad upadli do nějakého nebezpečí, ale pak mne napadlo prostší a přirozenější vysvětlení. Bylo teď jasné denní světlo. Zajisté, že zpozorovali moji nepřítomnost a domnívali se, že jsem zabloudil v lesích a vypálili onu ránu z pušky, aby mne vedla domů. Jest sice pravda, že jsme se rozhodli se vší přísností nestříleti, avšak zdálo-li se jim, že jsem snad v nebezpečí, tu by zajisté neváhali, a překročili by toto naše pravidlo. Bylo teď třeba, abych spěchal co nejvíce, a pokud mi jen bylo možno a abych je uklidnil.

Byl jsem však unaven a vyčerpán a proto můj postup nebyl tak rychlý, jak jsem si přál. Ale konečně jsem došel na místa, která jsem znal. Zde bylo bahniště pterodactylů po mé levé ruce a tamhle přede mnou byla mýtina iguanodonů. Teď jsem byl již v posledním pásu stromoví, který mne dělil od Challengerovy Tvrze. I vykřikl jsem vesele, abych zahnal jejich obavy. Ale v odpověď na tento můj výkřik nezaznělo volání z tábora. Při tomto zlověstném tichu se mi srdce sevřelo. Zrychlil jsem krok a dal jsem se do běhu. Přede mnou se objevila ohrada právě tak jak jsem ji opustil, ale branka byla otevřena. Vběhl jsem dovnitř. V chladném ranním světle se naskytl mým očím děsivý pohled. Náš majetek byl rozházen v divokém nepořádku po zemi, moji soudruzi zmizeli a blíže kouřícího se uhlí po ohni byla tráva potřísněna rudě ohyzdnou louží krve.

Byl jsem tak ohromen tímto náhlým uleknutím, že jsem musil na nějakou dobu ztratiti rozum. Mám jakousi nejasnou vzpomínku, tak jako se pamatujeme na ošklivý sen, že jsem pádil kolem po lesích, všude blíže prázdného tábora, volaje šíleně své soudruhy. Ale z tichých stínů se neozvala odpověď. Děsná myšlenka, že bych jich snad neměl již spatřiti, že bych mohl býti opuštěn zcela sám na tomto hrůzném místě, bez možných prostředků, abych mohl sestoupiti do světa dole a že bych mohl žíti a zemříti v této příšerně krajině, to vše mne dohánělo k zoufalství. Byl bych si rval vlasy a rozbil zoufale hlavu. Teprve teď jsem poznal, jak jsem si uvykl spoléhati na svoje soudruhy, na vážnou sebedůvěru Challengerovu a na velitelskou a podivínskou chladnokrevnost lorda Roxtona. Bez nich jsem byl nemohoucí a bezmocný jako dítě ve tmě. Nevěděl jsem, kam se mám obrátiti nebo co nejdříve podniknouti.

Po nějaké chvíli, ve které jsem seděl ve zmatku, jsem se rozhodl, že se pokusím vypátrati, jaké to asi bylo náhlé neštěstí, které moje soudruhy potkalo. Veškeré nespořádané vzezření našeho tábořiště ukazovalo, že se zde udál nějaký útok a výstřel z pušky označoval dojista dobu, kdy se stal. Poněvadž byla vypálena jenom jediná střelná rána, dokazovalo to, že bylo v okamžiku po všem. Pušky ležely dosud na zemi, a jedna z nich — byla to puška lorda Johna — obsahovala v komoře vypálenou patronu. Pokrývky Challengerova a Summerleeova napovídaly, že v oné době oba spali. Skříně s náboji a s potravinami byly rozházeny kolem v divokém nepořádku, spolu s našimi nešťastnými fotografickými přístroji a kasetami, ale nic z nich nechybělo. Na druhé straně zmizely však veškeré vybalené zásoby — a pamatoval jsem se, že jich bylo značné množství. Byla to tedy zvířata a nikoliv domorodci, která učinila tento vpád, neboť zajisté poslednější by zde nebyli ničeho zanechali.

Jestliže to však byla zvířata, anebo snad jediné hrůzné zvíře, co se stalo s mými soudruhy? Kdyby to bylo nějaké zvíře divoké, které je snad rozsápalo, tu by zajisté zůstaly nějaké zbytky. Bylo sice pravda, že zde byla ona ohyzdná, krvavá louže, jež vydávala svědectví o násilí a takový netvor, jaký mne pronásledoval za noci, byl by mohl svoji oběť odnésti tak snadno, jako kočka myš. V tom případě jej snad ostatní sledovali a pronásledovali. Ale pak by zajisté vzali sebou také svoje ručnice. A tak čím více jsem se namáhal uhodnouti svým zmateným a unaveným mozkem, co se událo, tím méně jsem nalézal nějaké rozumné vysvětlení. Hledal jsem ve vůkolí v lese, ale neviděl jsem nijakých stop, které by mne dovedly k nějakému závěru. Jednou jsem zabloudil a jenom náhodným štěstím jsem po celohodinném bloudění nalezl zase tábor.

Náhle mne napadla jedna myšlenka, která uvedla do mého srdce trochu útěchy. Nebyl jsem přece jenom na světě tak zcela sám. Dole, na úpatí skály a tak blízko, že mne mohl slyšeti, čekal věrný Zambo. Šel jsem tedy k okraji vysočiny a zíral jsem dolů. Zajisté, seděl tam na svých rohožkách vedle ohně v malém svém tábořišti. Avšak byl jsem velice překvapen, když jsem spatřil, že před ním sedí ještě nějaký druhý muž. Na okamžik moje srdce poskočilo radostí, neboť jsem si myslil, že některý z mých soudruhu se dostal bezpečně dolů. Avšak druhý můj pohled tuto naději rozčaroval. Slunce svítilo vycházejíc, na kůži tohoto druhého člověka a viděl jsem, že jest rudá. Byl to Indián. Vykřikl jsem hlasitě a zamával jsem kapesníkem. Zambo ihned pohleděl do výše, pokynul rukou a pak se chystal vylézti na jehlanec. Za krátko stál naproti mně a tak blízko, že mohl vyslechnouti s hlubokým smutkem příběh, který jsem mu vypravoval.

»Jistě je odnesl ďábel, massa Malone,« pravil, »Vy dostati se, pane, do země ďábla a on vás všechny vezme. Nechte si raditi, massa Malone, a pojďte dolů rychle, jinak vás vezme také.«

»Ale jak bych mohl dolů, Zambo?«

»Vezměte si liany se stromů, massa Malone. Hodíte je sem. Já je připevniti k pařezu a vy míti pak most.«

»Pomýšleli jsme na to. Ale není zde lian, které by nás unesly.«

»Pošlete pro provazy, massa Malone.«

»Koho bych mohl poslati a kam?«

»Pošlete do indiánských vesnic, pane. Mají dosti kožených provazů v indiánských vesnicích. Indián tamhle dole, pošlete ho.«

»Kdo je to?«

»Jeden z našich Indiánů. Druzí ho bili a vzali mu jeho mzdu. Vrátil se k nám. Je teď ochoten vzíti s sebou psaní, přinésti provaz — jest ochoten ke všemu.«

Donésti psaní. Proč ne? Možná, že by mohl přivésti pomoc. Alespoň by v každém případě zajistil to, aby naše životy nebyly zmařeny pro nic, a aby zprávy o všem, co jsme pro vědu získali, došly ke sluchu našich přátel v domovině. Měl jsem již dva hotové dopisy připraveny, které čekaly, aby byly odeslány. Den ztrávím tím, že budu psáti dopis třetí, čímž svoje zkušenosti vypíši až do konce. A Indián může pak moje zprávy donésti do světa. Nařídil jsem proto Zambovi, aby přišel zase večer a pak jsem ztrávil tento bídný den v opuštěnosti, vypisováním svých dobrodružství, jež jsem zažil předešlé noci. Napsal jsem také lístek, který měl býti dán kterémukoliv bílému obchodníkovi nebo kapitánovi některého parníku, s nimiž by se snad Indián setkal s prosbou, aby se postaral, aby nám byly poslány provazy, poněvadž na tom záleží spása našich životů.

Tyto listiny jsem hodil večer Zambovi a s nimi také svoji tobolku, která obsahovala tři anglické sovereigny.^[3] Tyto peníze měl dáti Indiánovi a k tomu mu měl slíbiti dvakrát tolik, jestliže se vrátí s provazy.

Teď tedy pochopíte, milý pane Mc. Ardle, jak Vás mohla stihnouti tato moje zpráva a zároveň zvíte také pravdu, kdybyste snad již nikdy neslyšel o svém nešťastném zpravodaji. Dnes v noci jsem příliš unaven a příliš stísněn, abych mohl přemýšleti o jakýchkoliv plánech. Ale zítra musím přemýšleti, abych došel k nějaké cestě, jak by bylo lze zůstati ve stycích s tímto táborem a zároveň hledati v okolí nějaké stopy po mých nešťastných přátelích.

---

1. Bavlněný plášť. Pozn. překl.
2. Velké náměstí v Londýně, pojmenované po mysu u Gibraltaru, kde se proslavil anglický admirál Nelson, vítězstvím nad loďstvem francouzsko-španělským roku 1805. Na náměstí stojí Nelsonova socha. Pozn. překl.
3. Anglická zlatá mince, rovnající se asi našim 165 korunám. Pozn. překl.