Ztracený svět/Náhle jsem se stal hrdinou
| Ztracený svět Arthur Conan Doyle | ||
| Udály se nejpodivnější věci | Náhle jsem se stal hrdinou | Hrůza v lese |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Náhle jsem se stal hrdinou |
| Autor: | Arthur Conan Doyle |
| Původní titulek: | For once I was the Hero |
| Zdroj: | Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 163–209 Digitální knihovna SVK HK |
| Vydáno: | Praha: J. Hokra, 1925 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Weinfurter |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Lord John Roxton měl pravdu, když se domníval, že může býti kousnutí oněch děsných netvorů, kteří na nás útočili, doprovázeno nějakou otravou. Příštího jitra po našem prvém dobrodružství na vysočině, byli jsme stiženi, profesor Summerlee i já, velkými bolestmi, zimnicí a horečkou. A Challengerovo koleno bylo tak rozbité, že mohl sotva kulhati. Proto jsme se zdržovali po celý den v táboře a lord John se zaměstnával s trochou naší pomoci, kterou jsme mu mohli poskytnouti, zvyšováním a upevňováním trnitých plotů, jež byly naší jedinou obranou. Pamatuji se, že po celý tento den jsem byl pronásledován pocitem, jako bychom byli bedlivě pozorováni, avšak nemohl jsem uhodnouti kým a odkud.
Tento dojem byl tak mocný, že jsem jej sdělil s profesorem Challengerem, ale on mu nevěnoval další pozornosti a vysvětlil jej pouze mozkovým rozrušením, jež bylo způsobeno horečkou. Znovu a znovu jsem se rozhlížel rychle kolem s přesvědčením, že něco spatřím, ale viděl jsem jen temnou spleť našeho plotu, nebo smutnou a jeskyňovitou temnotu velikých stromů, klenoucích se nad našimi hlavami. A přece jen onen pocit, že nás něco pozoruje, a sice něco zlovolného a že jest nám to velmi na blízku, vzrůstal více a více a vždy mocněji v mé mysli. Vzpomínal jsem na indiánskou pověru o Kurupuri — a onom strašlivém číhajícím duchu lesů a dovedl jsem si zcela dobře představiti, jak jeho děsná přítomnost pronásledovala ty, kteří vnikli do jeho nejvzdálenějších a posvátných útulků.
Této noci (byla to třetí noc v Zemi Maple Whiteově) jsme prožili zkušenost, jež zanechala v našich myslích hrůzný dojem a již jsme byli pohnuti k díkům, že se lord John tak namáhal, aby náš útulek učinil pokud možno nepřístupným. Spali jsme všichni kolem svého uhasínajícího ohně, když jsme byli probuzeni — vlastně bych měl říci, že jsme byli vyděšeni ze spánku — řadou nejstrašlivějších výkřiků a jekotem, jakého jsem za celý život nikdy neslyšel. Neznám zvuku, ke kterému bych mohl porovnati onen úžasný hluk, který se zdál přicházeti z nějakého místa, vzdáleného několik set metrů od našeho tábora. Rvalo to uši tak jako řev píšťaly u lokomotivy, jenže takové pískání jest zvukem jasným, mechanickým a ostře vyznačeným a onen zvuk byl mnohem hlubší a zachvíval se jako největším napětím smrtelně úzkosti a hrůzy.
Zacpali jsme si uši rukama, abychom již neslyšeli tohoto nervy rozrývajícího volání. Studený pot mně vyvstal po celém těle a srdce mi usedalo oním strašným a smutným hlasem. Veškeré bolesti učeného života, veškeré jeho ohromující žaloby ke vzdálenému nebi, jeho nesčetné starosti — vše to zdálo se býti soustředěno a zhuštěno v onom jediném hrůzném a bolestném křiku. A pak pod tímto hlučným a vysokým zvukem, se ozval jakýsi jiný, přerušovaný, a hluboký prsní smích, vrčící, kloktání, naznačující veselost, které tvořilo prapodivný doprovod k onomu křiku, se kterým se mísilo. Toto děsné dueto trvalo tři nebo čtyry minuty, zatím kdy se veškeré listí kolem nás pohybovalo a šustilo vyletujícími a poplašenými ptáky. Potom vše náhle utichlo, právě tak, jako se to počalo. Dlouho jsme seděli mlčky a ve hrůze. Potom hodil lord John otýpku větví do ohně a jejich červená zář osvětlila rozčilené tváře mých druhů a zamihala se na velikých větvích, nad našimi hlavami.
»Co to bylo?« zašeptal jsem.
»Zvíme to ráno,« řekl lord John. »Bylo to velmi blízko — snad ne dále, než kam sahá mýtina.«
»Dostalo se nám výsady, vyslechnouti předhistorickou tragédii, takovou, jaké se odehrávaly v rákosí na pokraji některé laguny z doby jurské, když větší drak se vrhl v bahništích na menšího,« pravil Challenger s hlubší vážností, než jaké jsem kdy u něho pozoroval. »Bylo to zajisté velmi dobře pro člověka, že v řádu stvoření přišel později. Vždyť v dřívějších dobách tu byly síly, kterým by nebyla mohla čeliti žádná odvaha ani žádný jeho nástroj. Co by mu byly pomohly jeho smyčka, jeho vrhací oštěp nebo šíp proti mocím, které se rozpoutaly dnešní noci? Vždyť i s moderní puškou by bylo proti takové nestvůře vše marno.«
»Myslím, že si svoji malou přítelkyni musím pověsiti na rameno,« pravil lord John, hladě svoji rychlopalnou kulovnici. »Ale ono zvíře by přece jen mělo se mnou dosti co činiti.«
Summerlee zvedl hlavu.
»Ticho!« zvolal. »Něco slyším-«
Z hlubokého ticha bylo slyšeti dutý, pravidelný dusot Byl to krok nějakého zvířete — byl to rytmus tichého, avšak těžkého klusu, odpovídající tlapám, jdoucím opatrně po půdě. Kroky se plížily pomalu kolem tábora a pak se zastavily blíže našeho vchodu. Pak jsme slyšeli tichý, sykavý zvuk, jenž se zvedal a padal — byl to dech onoho zvířete. Jenom náš slabý plot nás dělil od této noční hrůzy. Všichni jsme se chopili svých ručnic a lord John vytáhl malý keř, aby tím utvořil v plotě otvor.
»Při svatém Jiří!« zašeptal. »Myslím, že to vidím!«
Sklonil jsem se a zíral jsem otvorem přes jeho rameno. Ano, viděl jsem to též. V hlubokém stínu stromů jsem spatřil něco ještě temnějšího. Bylo to temné, nezřetelné a jako by to vyrůstalo ze země — byla to jakási krčící se podoba, ale plna divoké síly a hrozby. Nebylo to vyšší koně, ale nezřetelné obrysy napovídaly, že zvíře je velmi silné a objemné. A ono syčivé oddechování, tak pravidelné a plné, jako výfuk stroje, mluvilo o organismu nestvůrném. Jednou, když se to pohnulo, zdálo se mi, že jsem viděl záblesk dvou hrozných, zelenavých očí. Pak se ozval jakýsi nezřetelný šustot, jako by to lezlo blíže.
»Domnívám se, že to chce skočiti!« řekl jsem, natahuje kohoutek u své pušky.
»Nestřílejte! Nestřílejte!« zašeptal lord John. »Rána z pušky by byla v takové tiché noci slyšítelna na míle daleko. Ponechte si to jako poslední kartu.«
»Jestliže se to dostane přes plot, bude to naše zkáza,« řekl Summerlee a jeho hlas zachřestil, jak mluvil v nervosním smíchu.
»Ne, nesmí se to dostati přes plot,« zvolal lord John, »Ale střelbu si ponechte až do posledního okamžiku. Možná, že se mi s tím chlapiskem podaří něco jiného. V každém případě se o to pokusím.«
A to co chtěl lord John učiniti, bylo jedním z nejstatečnějších skutků, jaké jsem kdy u člověka viděl. Sklonil se k ohni, zvedl planoucí větev a v okamžiku proklouzl otvorem, který jsme v plotě udělali. Zvíře se přiblížilo se strašlivým vrčením. Ale lord John neváhal, nýbrž běže rychlými a lehkými kroky k nestvůře, udeřil hořícím dřevem do jejího obličeje. Na okamžik jsem měl jako vidění děsně masky, podobající se obrovské ropuše, pak bradavicemi pokryté a jako by malomocenstvím stižené kůže a široké tlamy, jež vypadala, jako by byla potřísněna čerstvou krví. V zápětí potom se ozval praskot podrostu a naše hrůzná návštěva uprchla.
»Myslil jsem si hned, že se bude báti ohně« řekl lord John se smíchem, když se vrátil a hodil svoji větev mezi oharky.
»Neměl jste se toho odvažovati!« volali jsme všichni.
»Nic jiného nám nezbývalo. Kdyby se byl dostal mezi nás, mohli jsme se vzájemně postřílet, když bychom ho byli chtěli skoliti. A jinak zase, kdybychom byli vypálili skrze plot a poranili ho, byl by se nám dostal velmi snadno na kůži. — A tu by byl s námi jistě konec. V celku si myslím, že jsme z toho vyšli velmi krásně. Ale co to vlastně bylo?«
Naši učenci zírali na sebe s jakýmsi váháním.
»Pokud se týče mne, nemohu ono zvíře nijak určiti s jistotou,« pravil Summerlee, zapaluje si dýmku od ohně.
»Tím, že se zdraháte zadati si, jevíte pouze docela vhodnou vědeckou zdrželivost,« pravil Challenger velice s patra. »Pokud se týká mne, nechci jít dále a řeknu všeobecně, že jsme dnešní noci byli ve styku s nějakým tvarem masožravých dinosaurů.[1] Již dříve jsem vyjádřil svoji předtuchu, že něco podobného asi žije na této vysočině.«
»A také nesmíme zapomenouti,« poznamenal Summerlee, »že jest jistě velmi mnoho předhistorických tvarů, které se nám nezachovaly ani ve zbytcích. Bylo by ukvapeností, domnívati se, že bychom dovedli pojmenovati vše, co se nám zde asi naskytne.«
»Toť správné. Při nejlepším se můžeme pokusiti pouze o roztřídění z hruba. Zítra nám asi pomohou některé další zřejmé důkazy, abychom mohli zvíře nějak určiti. Teď však nemůžeme učiniti nic jiného, nežli pokračovati ve svém přerušeném spánku.«
»Ale nikoliv beze stráže,« pravil lord John rozhodně. »V krajině, jako jest tato, nesmíme se vydávati náhodám. V budoucnu bude každý z nás bdíti střídavě po dvě hodiny.«
»Je-li tomu tak začnu s tím sám a dokouřím si při tom svou dýmku,« řekl profesor Summerlee a od té chvíle nadále jsme již nikdy nespali beze stráže.
Ráno netrvalo dlouho a objevili jsme příčinu onoho děsného povyku, který nás v noci probudil. Mýtina iguanodonů byla jevištěm strašlivého krveprolití. Z louží krve a ohromných kusů masa, rozházených všemi směry po zeleném drnu, jsme se domnívali zprvu, že zde bylo zabito několik oněch zvířat, ale když jsme zbytky prohlédli bedlivěji, poznali jsme, že veškeré tyto kusy masa pocházejí jenom z jediného tohoto neohrabaného netvora, který byl doslovně roztrhán na kusy, nikoliv snad nějakým zvířetem větším, ale za to mnohem zuřivějším a divočejším iguanodona.
Naši dva profesoři se usadili a pohřížili se do svých důkazů, prohlížejíce kus po kuse, které jevily vesměs známky litých zubů a obrovských pazourů.
»Náš úsudek zůstává neustále ještě sporný,« řekl profesor Challenger, drže na koleně veliký kus bělavého masa. »Tyto známky by se shodovaly s přítomností nějakého tygra s mečovitými zuby, jehož zbytky dosud nalézáme v kamenném náhrnu našich jeskyň. Avšak zvíře, které jsme skutečně viděli, bylo zajisté větší a náleželo k řádu plazů. Osobně bych se domníval, že to byl allosaurus.«[2]
»Nebo Megalosaurus,« řekl Summerlee.
»Ovšem. Mohl by to býti každý větší masožravý dinosaur. Mezi nimi lze najíti nejhroznější ukázky zvířecího života které kdy byly prokletím země nebo ozdobou některého musea.« A zasmál se hlučně nad svým vlastním nápadem, neboť ačkoliv měl Challenger velmi málo smyslu pro humor, přece jenom nejhrubší vtip z jeho vlastních úst ho pohnul k výbuchu vlastního ocenění.
»Čím méně hluku, tím lépe,« řekl lord John úsečně. »Nemůžeme věděti, kdo nebo co zde je na blízku. Kdyby se sem mělo to chlapisko zase vrátiti ke snídani a přistihnouti nás zde, tu bychom se mnoho smáti nemohli. Ale mimochodem, jaká jest to známka tuhle na iguanodonově kůži?«
Na temné, šupinaté břidlicově zbarvené kůži, kdesi nad ramenem, byla zvláštní černá kruhovitá skvrna po nějaké hmotě, jež vyhlížela jako asfalt. Nikdo z nás nedovedl uhodnouti, co by to znamenalo, ačkoliv Summerlee projevil názor, že přede dvěma dny viděl něco podobného u jednoho z mláďat. Challenger neřekl nic, ale vypadal nafoukle a důležitě, jako by něco říci mohl, kdyby chtěl, takže se ho lord John otázal konečně na jeho náhled přímo.
»Jestliže vaše lordstvo mi milostivě dovolí otevříti ústa, budu šťasten, když budu moci vyjádřiti svoje mínění,« pravil profesor, čině se, aby jeho hlas zněl pokud možno výsměšně. »Nejsem zvyklý, aby kdo se mnou zacházel způsobem, který jak se zda jest obyčejný u vašeho lordstva. Nevěděl jsem, že jest nutno žádati vás o dovolení, než se zasměji nevinnému žertu.«
A teprve když vyslechl omluvu, ponížil se náš nedůtklivý přítel tak dalece, že se dal upokojiti. A když se pak jeho pobouřené pocity uklidnily, oslovil nás se svého sedadla na poraženém stromě delší řečí, mluvě, jak bylo jeho zvykem tak, jako by podával nejzávažnější výklad třídě, čítající tisíc posluchačů.
»Ohledně oné známky,« pravil »jsem nakloněn souhlasiti se svým přítelem a kolegou, profesorem Summerleem, že ony skvrny jsou po asfaltu. Poněvadž jest tato vysočina svou povahou útvarem naprosto sopečným a poněvadž jest asfalt hmotou, kterou spojujeme s podzemními silami, nemohu pochybovati že se zde nalézá ve stavu tekutém, a že tato zvířata s ním nějak přišla do styku. Ale mnohem důležitější záhadou jest otázka, týkající se existence onoho masožravého netvora, který zanechal svoje stopy na této mýtině. Víme zhruba, že tato vysočina není větší prostředního anglického hrabství. Na tomto uzavřeném prostoru žije pospolu nespočetnou řadu let jistý počet zvířat většinou to typů, které ve světě dole již dávno vyhynuly. A tu jest mi ovšem zcela jasno, že v tak dlouhé době by se každý domníval, že zvířata masožravá, která se rozmnožovala neomezeně, by musila vyhubiti svoji zásobu potravin a že by buď byla nucena změniti svoje masožravá zvyky, anebo zemříti hladem. Ale jak vidíme nestalo se tak. Proto se můžeme pouze domnívati, že rovnováha přírody jest zachovávána nějakým jiným omezováním, které stlačuje počet těchto lítých tvorů. Jedním z nejzajímavějších úkolů, jež očekávají naše rozřešení, jest objeviti, jaké jest toto omezení a jak působí. Odvažuji se říci již napřed, že nám bude v budoucnosti poskytnuta příležitost ku bližšímu studiu masožravých dinosaurů.«
»A já se odvažuji tvrditi, že se nám nenaskytne,« poznamenal jsem.
Profesor zvedl jenom svoje silné obočí, asi tak, jako když učitel slyší nezávaznou poznámku ničemného chlapce.
»Možná, že má profesor Summerlee v záloze některá pozorování, která by chtěl říci,« pravil pak. A poté sestoupili oba učenci společně do řídké vědecké atmosféry, ve kteréž možnosti nějakých změn ohledně poměrů plození byly porovnávány s úbytkem zásob potravin, jako omezení v zápasu o život.
Tohoto rána jsem nakreslil mapu celé části vysočiny, a pak jsme šli dále, vyhýbajíce se bažině pterodactylů a držíce se více na východ od potoka, místo na západ. V tomto směru byla krajina dosud hustě zalesněna a to s takovým podrostem, že náš postup se mohl díti jen velice zvolna.
Zdržel jsem se až dosud jenom u hrůz Země Maple Whiteovy, avšak tato krajina měla ještě jinou stránku. Po celé dopoledne jsme kráčeli mezi nejkrásnějšími květinami, z nichž, jak jsem pozoroval, byla většina barvy bílé nebo žluté. A jak naši profesoři vykládali, byly tyto barvy prvotními odstíny pozemských květů. Na mnohých místech byla jimi půda úplně pokryta a když jsme kráčeli dále, boříce se po kotníky do tohoto podivuhodného, měkkého koberce, vdechovali jsme omamující vůni těchto rostlin skoro až k omdlení, tak byla prudká a sladká. Obyčejná evropská včela bzučela tu všude kolem nás. Mnoho stromů, kolem nichž nám bylo jíti, mělo větve obtíženy ovocem, z něhož nám byly některé odrůdy známé, ale jiné zase zcela nové. Pozorujíce, které ovoce bylo nazobáno ptáky, vyhnuli jsme se nebezpečí otravy a tak jsme přičinili ke své zásobě chutnou změnu.
V džungli, kterou jsme procházeli, bylo velmi mnoho ušlapaných stezek kudy chodila divoká zvířata a na místech bažinatějších, viděli jsme množství zvláštních stop, čítajíce v to i stopy iguanodonovy. Jednou jsme pozorovali v jakémsi háji několik těchto velikých pasoucích se tvorů a lord John se svou polní obzorkou v ruce nám mohl oznámiti, že někteří z nich jevili také skvrny asfaltové, ačkoliv zase na jiných místech, než byla ta kterou jsme vyšetřovali ráno. Co by tento zjev znamenal, nedovedli jsme uhodnouti.
Spatřili jsme mnoho menších zvířat, jako dikobrazy, jednoho šupinatého mravencojeda a divokého vepře pestré barvy a s dlouhými, ohnutými tesáky. Jednou jsme spatřili průsekem mezi stromy v jakési vzdálenosti holé úbočí zeleného pahorku na němž kráčelo nějaké veliké tmavohnědě zbarvené zvíře, pohybujic se dosti rychle, že jsme nemohli říci, co by to bylo. Ale kdyby to byl jelen, jak se domníval lord John, musil by býti tak veliký, jako oni nestvůrní, irští losi, kteří bývají čas od času vykopáváni v bažinatých krajích mé vlasti.
Ale od oné tajemné návštěvy, která platila našemu tábořišti, vraceli jsme se tam vždy s jakýmisi zlými předtuchami. A tak i tentokráte. Ale dnes jsme nalezli vše v pořádku. Tohoto večera jsme měli veliký rozhovor o své nynější situaci a o budoucích plánech. Tuto rozmluvu musím popsati trochu rozsáhleji, poněvadž vedla k něčemu novému, čím jsme mohli získati dokonalejší poznání Země Maple Whiteovy, než by bylo možno po několikanedělních výzkumech. Rozhovor zahájil profesor Summerlee. Po celý den si stýskal a teď, po nějaké poznámce lorda Johna, co počneme příštího dne, dostoupila jeho zahořklost vrcholu.
»To, co bychom měli počíti dnes, zítra a vůbec vždy« pravil, »jest najíti nějaký způsob, jak bychom se dostali z pasti, do které jsme padli. Všichni se namáháte duševně, jak bychom se mohli dostati dále do této krajiny, ale já pravím, že bychom se mohli raditi, jak bychom přišli odtud.«
»Jsem překvapen, pane« vyhrkl Challenger, hladě si svoje majestátní vousy, »že se může nějaký muž vědy poddávati tak nízkému smýšlení. Jste přece s námi v zemi, která nabízí horlivému přírodozpytci tolik, pohnutek, že takových nebylo od počátku světa a vy navrhujete, abychom ji opustil dříve, než nabudeme něčeho více než pouhou povrchní známost tohoto místa a všeho, co obsahuje. Doufal jsem od vás něčeho lepšího, profesore Summerlee.«
»Vzpomeňte si jen,« řekl Summerlee kysele, »že mám v Londýně velikou třídu studujících, kteří jsou teď vydáni na milost a nemilost mých nejvýš nedostatečných zástupců. Tím jest moje situace poněkud jiná než vaše, profesore Challengere, poněvadž, pokud vím, nebylo vám nikdy svěřeno nějaké zodpovědné dílo výchovné.«
»Máte pravdu,« pravil Challenger. »Cítil jsem vždy, že by to bylo svatokrádeží, odvraceti mozek, schopný nejvyššího, vlastního bádání k předmětům méně důležitým. A proto jsem také se vší přísností odporoval každému školnímu určení.«
»Na příklad?« tázal se Summerlee s úšklebkem, ale lord John si pospíšil změniti směr hovoru.
»Musím zde říci,« pravil, »že se domnívám, že by bylo opravdu věcí velmi bídnou, vrátiti se do Londýna dříve, než poznám toto místo poněkud lépe, než jak se stalo až dosud.«
»A já bych se nikdy neodvážil vstoupiti do redakce svého listu a přijíti ke starému Mc. Ardlerovi,« řekl jsem. (Zajisté, že mi odpustíte upřímnost této zprávy, pane?) »Neodpustil by mi nikdy, kdybych opustil takovou krajinu, dosud neprobadanou. A kromě toho, jest to marné, mluviti o tom, neboť pokud sám vidím, nemůžeme dolů, i kdybychom chtěli.«
»Náš mladý přítel vyplňuje několik samozřejmých duševních mezer rozumem zcela obyčejným a prvotním,« poznamenal Challenger. »Zájmy jeho žalostného povolání jsou nám ovšem nezávažny, avšak, jak poznamenává, nemůžeme dolů nijakým způsobem a proto jest to pouhým mařením energie, když o tom mluvíme.«
»Naopak, mařením energie jest činiti cokoliv jiného,« zavrčel Summerlee, drže dýmku v ústech. »Dovolte, abych vám připomněl, že jsme sem přišli s určitým posláním, jež nám bylo svěřeno na schůzi přírodovědeckého ústavu londýnského. Toto poslání záleželo v tom, abychom dokázali pravdu údajů profesora Challengera. Tyto údaje, jak musím připustit, můžeme teď podepsati. A proto jest naše práce zřejmě dokonána. Pokud se týče podrobností, které zbývá na této vysočině doplniti, jsou tak ohromné, že pouze veliká výprava se zvláštní výzbrojí, by mohla doufati, že se s nimi bude moci měřiti. Kdybychom se snad chtěli pokusit vykonati to sami, bylo by asi jediným výsledkem, že bychom se s důležitou daní vědě, kterou jsme již získali, nikdy nevrátili. Profesor Challenger vymyslil prostředky, jimiž jsme se na tuto vysočinu dostali, když se zdála býti nepřístupnou. Myslím, že bychom se teď zase mohli dovolávati jeho dobré vůle, aby použil stejného důmyslu a pomohl nám dolů, do světa, ze kterého jsme přišli.«
Přiznávám se, že když Summerlee prohlásil tento svůj názor, napadlo mně, že jest naprosto rozumný. I sám Challenger byl dotčen úvahami, že by názory jeho nepřátel nebyly nikdy vyvráceny, když by potvrzení jeho údajů nedošlo nikdy k těm, kteří o nich pochybovali.
»Záhada sestupu jest na prvý ráz strašná,« pravil, »ale přece nemohu pochybovati, že ji lze rozumem rozřešiti. Jsem hotov souhlasiti se svým kolegou, že delší pobyt v Zemi Maple Whiteově by byl nyní věcí, ke které nelze raditi a že záhy nám bude čeliti otázce našeho návratu. Avšak nechci naprosto odejíti dříve, dokud neprohlédneme alespoň povrchně tuto krajinu a dokud nebudeme moci s sebou vzíti alespoň zběžný nárys její mapy.« Profesor Summerlee trochu netrpělivě zafuněl.
»Ztrávili jsme dva dlouhé dny výzkumy« pravil,» a přece nejsme moudřejší ohledně zeměpisu tohoto místa než jak jsme byli s počátku. Jest jasno, že tato krajina jest hustě zalesněna a bylo by třeba několika měsíců, kdybychom ji chtěli proniknouti a poznati vztahy jejich vzácných části. Kdyby zde bylo nějaké ústřední hory, byla by věc jiná. Ale pokud vidíme, sklání se krajina všude určitým směrem čím dále jdeme tím jest pravděpodobnější, že se nám nedostane všeobecného rozhledu odnikud.«
V tomto okamžiku jsem obdržel jakés vnuknutí.
Náhodou jsem zvedl oči k obrovskému sukovitému kmenu stromu gingkového, jenž nad námi rozkládal svoje větve. Bylo jisto, že jestliže jeho kmen přesahoval svou tlouškou všechny ostatní, bylo s jeho výší právě tak. A byl-li okraj vysočiny opravdu nejvyšším bodem, proč by nemohl tento mohutný strom býti jakousi strážní věží, ovládající celou krajinu? Vzpomněl jsem si, že již od svého dětství, když jsem běhal jako chlapec po písku, dovedl jsem vždy směle a dovedně šplhati na stromy. Moji soudruzi mohli nade mnou vynikati na skalách, ale pokud se týče těchto větví, věděl jsem, že je předčím. Kdybych se jen mohl postaviti na nejnižší postranní větve tohoto obrovského stromu, tu by bylo opravdu podivné, abych nedovedl vyšplhati až k jeho vrcholu. Moji soudruzi byli touto myšlenkou potěšeni.
»Náš mladý přítel,« pravil Challenger, nadýmaje červená jablka svých tváří, »dovede prováděti akrobatické produkce, jež by byly nemožny muži vzezření pevnějšího, ačkoliv také asi více imponujícího. Schvaluji jeho rozhodnutí.«
»Při svatém Jiří, milý příteli, chopil jste se toho za pravý konec-« řekl lord John, poklepávaje mi na zádech. »Nedovedu si vůbec představiti, proč nikdo z nás na to nepomyslil již dříve! Zbývá nám jen sice asi hodina denního světla, ale vezmete-li si s sebou zápisník, budete moci přece jen načrtati hrubý nárys této krajiny. Jestliže postavíme tyto tři bedničky se střelivem ke stromu, vysadím vás velmi brzy na spodní větve.« Stál na bedničkách, kdežto já jsem přistoupil ke kmenu a lord John mne pak pomalu zvedal. V tom však přiskočil profesor Challenger a vysunul mne svojí velikou rukou tak mocně a náhle, že mi bylo, jako by mne na strom přímo vystřelil. Chopiv se oběma rukama větve, zachycoval jsem se namáhavě svýma nohama, až jsem se konečně dostal nejprve tělem a pak koleny na haluz. Tam rostly tři skvostné větve vedlejší, jako veliké hříčky žebříků, právě nad mojí hlavou. A pletivo pohodlných větví bylo mezi nimi, takže jsem šplhal vzhůru s takovou rychlostí, že jsem záhy ztratil půdu z dohledu, a neviděl jsem pod sebou nic, než listí. Tu a tam jsem se musil zastaviti a jednou jsem se musil asi na osm nebo deset stop smýkati po jednom výhonku, ale přes to jsem výborně postupoval a objemný hlas Challengerův se mi jevil u veliké dálce pode mnou. Avšak onen strom byl opravdu ohromný. A když jsem pohleděl vzhůru, nespatřoval jsem posud, že by mně lupení nad hlavou řídlo. Pak jsem dospěl k nějakému hustému, keřovitému chumáči listí, který se mi zdál jako cizopasnou rostlinou, vyrůstající z větve, po které jsem lezl. Naklonil jsem hlavu za onen chumáč, abych viděl, co jest za ním. Ale tím, co jsem spatřil, byl bych překvapením a hrůzou skoro spadl se stromu.
Ve vzdálenosti jedné nebo dvou stop byl přede mnou nějaký obličej, dívající se na mne! Bytost, které ona tvář náležela, se krčila za chumáčem cizopasné rostliny, a vyzírala za ním v témž okamžiku, kdy jsem to činil i já. Byla to tvář lidská — nebo alespoň se podobala spíše obličeji lidskému než-li některé známé opici. Byla to tvář dlouhá, bledá a pokrytá puchýřky; nos byl sploštělý a spodní čelist vyčnívající. Kolem brady se ježily hrubé vousy. Oči, jež seděly pod hustým a širokým obočím, byly zvířecí a divoké a když onen tvor otevřel ústa, aby na mne zavrčel jako v kletbě, zpozoroval jsem, že má zakřivené, ostré a šelmovité zuby. Na okamžik jsem viděl v oněch zlých očích nenávist a hrozbu. Ale pak, jako blesk, se v nich objevil výraz nepřemožitelného strachu. Pak se ozval praskot zlámaných větviček a onen tvor zmizel dolů v zelenou spleť. Zachytil jsem zrakem ještě na okamžik chlupaté tělo, podobné narudlému vepři a pak vše zmizelo uprostřed vířícího listí a větví.
»Co se děje?« křičel na mne Roxton z dola. »Není snad něco v pořádku?«
»Viděli jste to?« volal jsem, drže se rukama větve a cítě, jak se mi veškeré nervy zachvívají.
»Slyšeli jsme jakési prasknutí, jako kdyby vám sjela noha. Co to bylo?«
Byl jsem tak uděšen náhlým a neobyčejným zjevem tohoto opičího člověka, že jsem váhal, nemám-li zase slézti, abych svoji zkušenost sdělil se svými soudruhy. Ale byl jsem již tak vysoko na velikém stromě, že se mi zdálo pokořujícím, vrátiti se bez provedení své úlohy.
Po dlouhé přestávce, když jsem zase nabral dechu, a také odhodlanosti, pokračoval jsem ve svém výstupu. Jednou jsem se postavil na uschlou větev, a visel jsem po několik vteřin za ruce, ale v celku byl můj vzestup věcí snadnou. Znenáhla jsem viděl, že lupení kolem mne řídne a podle větru, který mi vanul do tváře, jsem poznal, že jsem již nad všemi stromy, rostoucími v okolním lese. Avšak rozhodl jsem se, že se nebudu dříve rozhlížeti, dokud nevystoupím na nejvyšší bod, a proto jsem šplhal dále, až se nejvyšší větev ohýbala pod mojí váhou. Tam jsem se potom usadil do pohodlné vidlice a ubezpečiv svojí rovnováhu, viděl jsem, že mám před sebou nejpodivuhodnější panorama této zvláštní krajiny, ve které jsme se octli.
Slunce stálo právě nad západním obzorem a večer byl neobyčejně jasný a tichý, takže jsem pod sebou viděl celý rozsah vysočiny.
Jevila se mi z této výše v obrysu oválním, v délce asi třiceti mil a v šíři asi dvaceti. Všeobecný útvar krajiny se podobal mělké nálevce, jejíž veškeré strany se skláněly k dosti velkému jezeru uprostřed. Obvod tohoto jezera mohl měřiti asi deset mil. A jeho vody vypadaly ve večerním světle hluboce zelené a krásné, jsouce lemovány na březích rákosím. Na jeho povrchu vyčnívalo několik žlutých písčin, které zářily v měkkém slunečním světle barvou zlatou. Mnoho dlouhých, temných předmětů, které byly příliš velké, abych je mohl považovati za alligatory a příliš dlouhé, aby byly čluny, leželo na okraji těchto písčitých skvrn. Svým dalekohledem jsem mohl docela zřetelně viděti, že jsou to živí tvorové, ale jakého by byli druhu, nedovedl jsem si představiti.
Od oné strany vysočiny, na které jsme byli, táhla se k ústřednímu jezeru zalesněná úbočí, přerušovaná tu a tam mýtinami, v délce asi pěti nebo šesti mil. Skoro u svých nohou viděl jsem mýtinu iguanodonů a o něco dále byl mezi stromy průsek, jenž označoval bahniště pterodactylů. Ale na straně protilehlé poskytovala vysočina vzezření zcela rozdílné. Tam se opakovaly čedičové skály, stojící na straně zevní, také uvnitř, tvoříce tak hradbu, asi dvě stě stop vysokou, pod níž se rozkládaly zalesněné stráně. Na úpatí těchto rudých skal jsem viděl svým dalekohledem v jisté výši nad zemí velký počet temných děr. Domníval jsem se o nich, že jsou to otvory do jeskyň. U jednoho takového otvoru jsem viděl lesknouti se něco bělavého. Ale nemohl jsem rozeznati, co by to bylo. Seděl jsem tak, kresle mapu krajiny, dokud nezapadlo slunce a dokud nebylo tak tma, že jsem již nedovedl rozeznávati podrobností. Pak jsem sestoupil ke svým soudruhům, kteří mne na úpatí stromu očekávali s velikou nedočkavostí. Najednou jsem se stal hrdinou výpravy. Myšlenka na onen vzestup napadla mne samotného a sám jsem ji vykonal. A teď jsme měli mapu, která nám uspořila celoměsíční slepé tápání neznámým nebezpečím. Všichni moji soudruzi mně slavnostně potřásali rukou. Ale než se pustili do rozhovoru o podrobnostech mé mapy, musil jsem jim vypravovati o svém setkání mezi větvemi s lidoopem.
»Je tam po celou tu dobu, co jsme zde,« pravil jsem.
»Jak to víte?« tázal se lord John.
»Poněvadž nebylo ani chvíle, abych neměl onoho pocitu, že nás něco zlého pozoruje. Zmínil jsem se o tom vám, profesore Challengere.«
»Náš mladý přítel mi řekl něco podobného. A on jest také jediným z nás, jenž jest nadán keltickou povahou, která ho činí schopným a citlivým k takovým dojmům.«
»Celá nauka o telepatii — —«[3] začal Summerlee, nacpavaje si dýmku.
»Jest příliš veliká, abychom mohli o ní teď hovořiti,« přerušil ho Challenger rozhodně. »Povězte mi teď,« dodával s tváří biskupa, rozmlouvajícího se žákem nedělní školy, »pozoroval jste snad, zdali onen tvor mohl postaviti palec přes dlaň?«
»Nikoliv.«
»Viděl jste u toho tvora ohon?«
»Ne.«
»Byla jeho noha chápavá?«
»Nemyslím, že by byl mohl uprchnouti tak rychle mezi větvemi, kdyby se byl nemohl zachytiti také nohami.«
»V Jižní Americe jest, jestliže mne neklame paměť — buďte tak laskav, profesore Summerlee, a tuto moji poznámku přezkoušejte — asi třicetšest druhů opic, ale veleopice jsou zde neznámé. Je mi však jasno, že v této krajině žijí a že exemplář viděný, není druhem osrstěným, podobným gorille, kterého nenalézáme nikde, kromě v Africe, nebo na dalekém Východu.« (Když jsem se díval na profesora, chtěl jsem již podotknouti, že jsem viděl jeho blízkého příbuzného v Kensingtonském museu.) »Typ zde žijící jest bezvousý a bezbarvý a tato posled- nější známka poukazuje ke skutečnosti, že tráví svůj život v ústraní, na stromech. Nutno však rozhodnouti otázku zdali se blíží více opici nebo člověku. V poslednějším případě by mohl snad býti oním tvorem, kterého nevzdělaní lidé nazvali článkem chybícím.[4] Rozřešení této záhady jest naší bezprostřední povinností.«
»Nic takového neuznávám,« řekl Summerlee úsečně. »Teď, když jsme rozumností a činností páně Maloneovou« (nemohu jinak, než uváděti jeho vlastních slov!), »obdrželi mapu, jest naší jedinou a bezprostřední povinnosti abychom se dostali živi a zdrávi z tohoto děsného místa.«
»K masným hrnkům vzdělanců,« zavrčel Challenger.
»Ke kalamářům vzdělanců, pane. Naším úkolem jest popsati to, co jsme viděli a ponechati další výzkumy jiným. Všichni jste s tím souhlasili, než nám pan Malone přinesl mapu!«
»Dobrá,« pravil Challenger, »připouštím, že budu klidnější mysli, když budu míti jistotu, že výsledek naší výpravy bude odevzdán naším přátelům. Ale dosud nemám ani ponětí, jak se dostaneme z tohoto místa. Přes to jsem však nestál nikdy před úkolem, kterého by můj vynalézavý mozek nedovedl rozřešiti a slibuji vám, že zítra obrátím svoji pozornost k otázce, jak bychom mohli odtud sestoupiti.«
A tak jsme konečně o této záležitosti dosáhli shody. A ještě toho večera jsme vypracovali při svitu ohně a jedné svíčky prvou mapu tohoto ztraceného světa. Každá podrobnost, kterou jsem byl zhruba naznačil na své strážní věži byla vkreslena na svém místě. Chalengerova tužka se vznášela nad prázdnou, velikou plochou, která označovala jezero.
»Jak pak je nazveme?« tázal se.
»Proč se nechcete uchopiti příležitosti, abyste mohl svoje jméno zvěčniti?« řekl Summerlee se svým obyčejným přídechem kousavosti.
»Doufám, pane, že moje jméno bude míti jiné a osobitější nároky na vděk potomstva« odpověděl Challenger vážně. »Každý nevědomec dovede si zabezpečiti svoji bezcennou památku, když svým jménem označí nějakou řeku nebo horu. Takového pomníku mně není třeba.«
Summerlee se chtěl právě chystati s potměšilým úšklebkem k nějakému novému útoku, když si lord John pospíšil se svým zakročením.
»Jest přece na vás, milý hochu, abyste jezero pojmenoval,« pravil. »Viděl jste je první a při svatém Jiří, budete-li chtíti, pojmenovati je »Jezerem Maloneovým«, tu nemá k tomu nikdo lepšího práva!«
»Každým způsobem! Ponechme našemu mladému příteli, aby jezero pojmenoval,« řekl Challenger.
»Pak tedy,« řekl jsem a myslím, že jsem se při tom zarděl, »je pojmenujme ‚Jezerem Klaudie’.«
»Nemyslíte, že by byl nazev ‚Ústřední jezero’ příhodnější?« poznamenal Summerlee.
»Dával bych přednost Jezeru Klaudie.«
Challenger na mne pohleděl soustrastně a potřásl výsměšně svou velikou hlavou, jako by mého návrhu neschvaloval. »Chlapci zůstanou vždycky chlapci,« řekl, »Budiž tedy, Jezero Klaudie.«
- ↑ Předpotopní ještěři, dělící se na mnoho tříd. Obyčejně byli obrovských forem. Pozn. překl.
- ↑ Allosaurus i megalosaurus náležejí do třídy dinosaurů. Stehenní kost megalosaurů z jury a křídy evropské, indické, jihoamerické a australské měřila 1 metr délky. Pozn. překl.
- ↑ Slovem telepatie se rozumí přenášení pocitů a myšlenek z člověka na člověka bezděčně nebo zúmyslně. Jak bylo mnoha moderními učenci dokázáno, může se tak díti na největší dálku, beze všeho hmotného spojení. Pozn. překl.
- ↑ Totiž chybící článek ve vývoji tvorstva mezi člověkem a opicí, který dosud nalezen nebyl. Pozn. překl.