Ztracený svět/Udály se nejpodivnější věci
| Ztracený svět Arthur Conan Doyle | ||
| Kdo by to mohl předvídati | Udály se nejpodivnější věci | Náhle jsem se stal hrdinou |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Udály se nejpodivnější věci |
| Autor: | Arthur Conan Doyle |
| Původní titulek: | The most Wonderful Things have Happened |
| Zdroj: | Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 129–163 Digitální knihovna SVK HK |
| Vydáno: | Praha: J. Hokra, 1925 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Weinfurter |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Staly se zde nejpodivnější věci, a dějí se stále nové a nové. Veškerý papír, který zde mám, záleží v pěti starých poznámkových knížkách a pak ještě v trošce odřezků. K tomu mám jenom jedinou stylografickou tužku. Avšak pokud budu moci hnouti rukou, budu pokračovati a vypisovati naše zkušenosti a dojmy, neboť jsme přece jedinými lidmi, ze všeho lidského pokolení, kteří mohou spatřovati takové věci a proto jest ohromně důležito, abych vše vylíčil pokud to mám v živé paměti a dříve než osud, který se zdá neustále hroziti, nás opravdu zahubí. Zdali by konečně mohl Zambo donésti tyto dopisy k řece, nebo mohl-li bych je snad já sám nějakým zázračným způsobem vzíti s sebou a vrátiti se, či snad konečně, zda-li nějaký odvážný cestovatel, který nalezne naši stopu bezpochyby s výhodou dokonalého létadla, nalezne tento svazek rukopisů — ve všech těch případech vidím, že to, co píši, jest určeno k nesmrtelnosti jako klasické vylíčení opravdových dobrodružství.
Ráno po onom dnu, kdy jsme byli činem bídného Gomeza zůstaveni na vysočině, začali jsme s novou řadou našich zkušeností. První událost nebyla taková, aby mně poskytla příliš příznivého domnění o místě, po kterém putujeme. Když jsem se probudil po rozednění z krátké dřímoty, padly moje oči na jakýsi neobyčejný zjev, který jsem spatřil na své noze. Moje spodky se trochu skrčily a tím se objevilo několik centimetrů mé kůže nad mými ponožkami. A na tomto místě ležela nějaká veliká, nafialovělá bobule. Jsa překvapen tímto pohledem, naklonil jsem se, abych ji sejmul, když k mé hrůze praskla mezi mým ukazováčkem a palcem a všemi směry z ní vystříkla krev. Můj výkřik ošklivosti přivolal oba profesory ke mně.
»Velmi zajímavé,« pravil Summerlee, skláněje se nad moje lýtko. »Bylo to ohromné klíště, které myslím, není dosud zařaděno.«
»První ovoce našich prací,« řekl Challenger svým pedantickým a hlučným způsobem. »Nemůžeme nic jiného než nazvati je Ixodes Maloni.[1] Nepatrná nepříjemnost, že jste byl bodnut, milý mladý příteli, nemůže vyvážiti slavnou výsadu, že vaše jméno bude zapsáno v nesmrtelných spisech přírodovědeckých — tím jsem si jist. Na neštěstí jste tento krásný exemplář rozdrtil v okamžiku, když se sytil.«
»Taková špinavá havěť!« vykřikl jsem.
Profesor Challenger zvedl v odporu svoje silné obočí a položil mi na rameno svoji tlapu, jako by mne chtěl uklidniti.
»Měl byste pěstovati vědecké oko a neodvislý vědecký rozum,« pravil, »Člověku filosofické povahy, jakým jsem sám, jeví se klíště se svým sosákem v podobě nožíku, a se svým nabubřelým břichem tak krásným dílem přírody jako páv, nebo třeba severní záře. Bolí mne, když vás slyším mluviti o něm způsobem tak znehodnocujícím. Avšak zajisté si dovedeme opatřiti nějaký jiný exemplář, budeme-li pilni.«
»O tom nepochybuji také,« pravil Summerlee zamračeně, »neboť jeden vám právě teď zmizel za límcem košile.«
Challenger se vymrštil do vzduchu a zařval při tom jako býk, při čemž rval šíleně svůj kabát a košili, aby je rozepjal. Summerlee a já jsme se smáli, takže jsme mu sotva mohli pomáhati. Konečně jsme obnažili jeho nestvůrnou hruď, která měřila podle krejčovské míry čtyřiapadesát palců v objemu.[2] Jeho tělo bylo pokryto černými chlupy, ze kteréžto džungle jsme vyňali putující klíště ještě dříve, než jej mohlo bodnouti. Avšak křoviny kolem nás byly plny tohoto děsného moru a proto nám bylo jasno, že musíme svůj tábor přenésti jinam.
Ale nejdříve bylo nutno domluviti se s naším věrným černochem, jenž se teď právě objevil na jehlanci s velikým počtem cínových krabic s kakaem a sušenkami, které nám házel. Ze zásob, jež zůstaly dole, si ponechal podle našich rozkazů tolik, aby s nimi vydržel dva měsíce. Indiánům zůstal zbytek jako odměna za jejich služby a jako náhrada za to, že donesou naše dopisy k Amazonu. O několik hodin později jsme je viděli kráčeti daleko na planině husím pochodem. Každý z nich nesl na hlavě uzlík a tak cestovali zpět po stezce, kterou jsme přišli. Zambo se usadil v našem malém stanu na úpatí jehlance a tam zůstal jako jediné naše pojítko s dolením světem.
A teď nám bylo rozhodnouti o našich bezprostředních podnicích. Odstranili jsme svoje ležení mezi křovinami, jež byly přeplněny klíšťaty a přenesli jsme je na malou mýtinu, jež byla obklíčena po všech stranách hustými stromy. Uprostřed mýtiny bylo několik plochých balvanů a na blízku byl výtečný pramen. Tam jsme se usadili v čistotě a pohodlí, a kuli jsme svoje první plány ohledně vpádu do tohoto nového území. Mezi stromovým lupením se ozývaly ptačí hlasy — zvláště nějaký pták, který podivně houkal, a jehož hlas byl nám nový — avšak kromě těchto hlasů zde nebylo nijakých známek života.
Naší první starostí bylo sestaviti jakýsi seznam našich zásob, abychom věděli, nač můžeme spoléhati. Pokud se týkalo věcí, které jsme sami přinesli a pak ještě těch, které nám Zambo poslal po provaze, byli jsme dosti dobře zásobeni. Nejdůležitější ze všeho bylo vzhledem k nebezpečím, která nás mohla obklopovati, že jsme měli sebou čtyry kulovnice a tisíc tři sta nábojů, jakož i brokovnici, avšak pouze jednostopadesát prostředních patron s broky. Ohledně zásob jsme měli dosti, aby nám stačily na několik týdnů. A měli jsme také dostatek tabáku a několik vědeckých přístrojů, počítajíc k nim veliký dalekohled a dobrou polní obzorku. Veškeré tyto věci jsme sebrali a položili na mýtinu a jako první čin z opatrnosti jsme uřízli naší sekerou a noži několik trnitých keřů, které jsme nakupili na sebe v kruh o průměru asi patnácti metrů. Toto místo mělo býti pro první dobu naším hlavním stanem, — naším útočištěm před náhlým nebezpečím a ochranou našich zásob. Nazvali jsme je ‚tvrzí Challengerovou’.
Bylo již poledne, než jsme se takto zajistili, ale teplota nebyla příliš tísnivou a všeobecný vzhled vysočiny ohledně temperatury i vegetace byl skoro umírněný. Buk, dub, ba i bříza, byly viditelny ve spleti stromů, která nás obkličovala. Jeden veliký strom gingkový, převyšující všechny ostatní, týčil svoje veliké větve a listí, podobné ženským vlasům, nad tvrzí, kterou jsme upravili. V jeho stínu jsme pokračovali ve své rozprávce a lord John, jenž se ujal v hodině činu velení, nám sděloval svoje názory.
»Pokud nás neuviděl nebo nezaslechl člověk nebo, nějaké zvíře, jsme bezpečni,« pravil. »Od chvíle, kdy zvědí, že jsme zde, počnou naše nesnáze. Dosud není známek, že by nás byli vypátrali. Proto jest pro nějakou dobu naším úkolem ukrývati se a slíditi po krajině. Jest nám třeba prohlédnouti si dříve naše sousedy, než je pozveme k návštěvám.«
»Avšak musíme přece postupovati,« odvážil jsem se poznamenati.
»Ovšem že, a to všemi prostředky, milý hochu! Budeme postupovati, ale s rozumem. Nesmíme nikdy jíti tak daleko, abychom se nemohli vrátiti ke své základně. A přede vším nesmíme nikdy, nepůjde-li o život nebo smrt, vypáliti ze svých ručnic.«
»Avšak vy jste včera vystřelil,« řekl Summerlee.
»Nu, nebylo jiné pomoci. Avšak vítr byl včera silný a vanul od nás. Není tedy pravděpodobno, že onen zvuk výstřelu by byl donesen příliš daleko na vysočinu. Mimochodem, jak nazveme toto místo? Domnívám se, že jest naší povinností, abychom je pojmenovali!«
Byly proneseny mnohé návrhy, více méně šťastné, ale rozhodným byl návrh Challengerův.
»Měl bych pro ně jenom jediné jméno,« pravil. »Budiž nazváno podle průkopníka, který tuto zemi objevil. Budiž to Zemí Maple Whiteovou.«
A vysočina byla takto pokřtěna a tak jest také nazvána na mapě, jejíž vykreslení bylo mojí zvláštní úlohou. A s tímto jménem se objeví, jak doufám, také v atlasu budoucnosti.
Klidné proniknutí do Země Maple Whitea bylo teď naším nutným cílem. Měli jsme důkazy, které jsme spatřili na vlastní oči, že toto místo jest obýváno nějakými neznámými tvory a pak zde byl důkaz v Maple Whiteově náčrtníku, jenž naznačoval, že se nám mohou objeviti netvorové ještě hroznější a nebezpečnější. Že zde mohli býti také obyvatelé lidští a že byli povahy zlé, napovídala kostra, nabodnutá na bambusy, která by se na onom místě nebyla octnula, kdyby nebyla svržena s výše. Naše situace, když jsme zde tak uvízli bez možnosti uniknutí a v takové zemi, byla zajisté plna nebezpečí a zdravý rozum nám nařizoval všemožnou míru opatrnosti, jakou jen zkušenosti lorda Johna mohly navrhovati. Avšak bylo naprosto nemožno, abychom zůstali na okraji tohoto tajemného světa, když se naše duše chvěly netrpělivostí, abychom mohli do něho vniknouti a dosáhnouti jeho skrytého nitra.
Proto jsme zahradili u své ohrady vchod, vyplnivše jej různými trnitými keři a pak jsme opustili svůj tábor a své zásoby, obklopené tímto ochranným plotem. Po té jsme se vybrali pomalu a opatrně na další cestu do neznáma, sledujíce běh malého potoka, jenž tekl od místa našeho východiště, jako by nám chtěl vždycky sloužiti jako vůdce, až se budeme vraceti.
Sotva jsme vyšli, nalezli jsme stopy a známky, které poukazovaly, že nás opravdu očekávají divy. Po několika stech metrech cesty hustým lesem, v němž rostlo mnoho stromů docela mně neznámých, které však profesor Summerlee, jenž byl botanikem naší družiny, poznal jako druhy stromů jehličnatých a cykasovitých,[3][red 1] které však již dávno zmizely s tohoto světa, vstoupili jsme do oblasti, kde se potok najednou značně rozšířil, tvoře dosti rozsáhlé bahniště. Vysoké rákosí zvláštního tvaru rostlo hustě před námi a naši učenci nám pověděli, že jest to druh truskavce[red 2]. Tu a tam rostly z rákosí vysoké, kapraďovité stromy, které se prudkým větrem vesměs ohýbaly. Náhle se lord John, jenž kráčel napřed, zastavil se zdviženou rukou.
»Hleďte na tohle-« pravil. »Při svatém Jiří, to jest jistě stopa praotce všech ptáků!«
Viděli jsme před sebou ohromnou, tříprstou stopu, vtisknutou do bahna. Jakýsi tvor, ať byl čímkoliv a jakýmkoliv, přešel zde bahniště a vstoupil do lesa. Všichni jsme se zastavili, abychom si prohlíželi tuto nestvůrnou stopu. Byl-li to opravdu pták — a jaké zvíře by mohlo zanechati takové známky? — tu byla jeho noha o tolikrát větší nohy pštrosa, že jeho výška ve stejném měřítku musila býti ohromná. Lord John se bedlivě rozhlížel kolem a vsunul do své pušky na slony dvě nábojnice.
»Sázím svoje dobré, lovecké jméno,« pravil, »že tato stopa jest zcela čerstvá. Ono zvíře zde nešlo ani před desíti minutami. Pohleďte, jak ještě teď vniká voda do hlubších otisků! U Joviše! Hleďte, zde jest stopa mláděte!«
A bylo to pravda. Menší otisky stejného tvaru běžely souběžně s otisky velikými.
»Ale co říkáte tomuhle?« křičel profesor Summerlee vítězně, ukazuje na nějaký veliký tvar, který vypadal jako otisk pětiprsté lidské ruky a jenž se jevil mezi stopami tříprstými.
»Wealdenské hlíny!« volal Challenger jako u vytržení. »Viděl jsem je ve wealdenských hlínách[red 3]. Jest to zvíře, které kráčí vzpřímeně na nohách tříprstých a které se někdy opře svojí pětiprstou přední tlapou o zem. Není to pták, můj drahý Roxtone — není to pták.«
»Jest to snad čtyrnohý dravec?«
»Ne! Je to plaz — je to dinosaurus.[4] Nic jiného by nemohlo zanechati takové stopy. Asi před devadesáti lety pomátly takové stopy jednoho ctihodného doktora ze Sussexu. Ale kdo by mohl na celém světě doufati — ano doufati — že se mu naskytne takovýto pohled?«
Jeho slova umlkla v šepotu a všichni jsme stanuli bez hnutí a jako zkamenělí překvapením. Sledujíce ony stopy, opustili jsme bahnisko a prošli jsme clonou podrostu a stromů. Za ní byla otevřená mýtina a na té bylo pět nejpodivnějších tvorů, jaké jsem kdy spatřil. Krčíce se pod keři, mohli jsme je zcela pohodlně pozorovati.
Bylo jich, jak jsem řekl, pět — dva byli dospělí a tři mláďata. Jejich velikost byla obrovská. I ta mláďata byla veliká jako sloni, kdežto obě zvířata dospělá byla mnohem větší všech tvorů, které jsem posud viděl. Měla kůži zbarvenou jako břidlice a pokrytou šupinami jako u ještěrky a kde na ni dopadalo sluneční světlo, tam se jejich kůže leskla. Všech pět zvířat sedělo skrčeně, opírajíce se o své široké, mocné ohony, a o své obrovské tříprsté zadní nohy, kdežto svými menšími pětiprstými, předními nohami strhávala větve, na nichž se pásla. Nevím, jak bych vám vypodobnil jejich zjev jinak a lépe, než když řeknu, že vypadala jako obrovští klokani, dvacet stop výšky, ale s kůží jako černí krokodilové.
Nevím, jak dlouho jsme tam zůstali, bez hnutí zírajíce na toto podivuhodné divadlo. Silný vítr vál proti nám a byli jsme dobře ukryti, takže nebylo nebezpečí, že budeme prozrazeni. Každé chvíle si mláďata pohrávala kolem svých rodičů neobratnými poskoky, při nichž tato veliká zvířata se vymršťovala do vzduchu a dopadala pak na zem s tupými nárazy. Síla starých zvířat zdála se býti neomezená, neboť jedno z nich, když nemohlo jaksi dosáhnouti větve plné listí, rostoucí na dosti vysokém stromě, položilo svoje přední tlapy kolem kmene a zlomilo strom jako kdyby to byla sazenice. To se zdálo dokazovati, jak jsem se domníval, nejen obrovskou sílu jeho nesmírně vyvinutých svalů, ale také nedostatečnou velikost jeho mozku, neboť celá tíha stromu padla na zvíře, načež vyrazilo řadu pronikavých výkřiků, podobných štěkotu, čímž ukázalo, že třeba bylo tak veliké, byly přece jen jisté hranice toho, co dovedlo snésti. Bezpochyby si zvíře touto nehodou myslilo, že jest v sousedství nějaké nebezpečí, neboť pomalu odskákalo do lesa, jsouc sledováno svou družkou a třemi ohromnými mláďaty. Viděli jsme ještě mihati se lesknoucí se břidlicovitou kůži těchto zvířat mezi kmeny stromů a jejich hlavy, kývající se vysoko nad podrostem. Potom nám zmizela s dohledu.
Pohleděl jsem na své soudruhy. Lord John tu stál jako na stráži s prstem položeným na spoušti své sloní pušky a z jeho vášnivých očí vyzírala zářivě jeho lovecká duše. Co by byl nedal za to, kdyby měl jednu takovou hlavu, aby ji mohl umístiti mezi dvě skřížená vesla nad krbem ve svém bytě v Londýně! Ale jeho rozum mu přece jenom bránil, neboť veškeré naše další výzkumy všech divů této neznámé země záležely na tom, aby naše přítomnost zůstala jejím obyvatelům zatajena. Oba profesoři byli pohříženi v tiché vytržení. Ve svém rozčilení se bezděčně uchopili za ruce a stáli tu jako dvě malé děti před nějakým zázrakem. Challengerovy tváře se šířily v andělském úsměvu a Summerleeův výsměšný obličej změkl na okamžik v samý údiv a úctu.
»Tohle přece nikdo nepopře-« zvolal nakonec. »Co tomu řeknou v Anglii?«
»Můj drahý Summerlee, povím vám s největší pravděpodobností, co v Anglii řeknou,« pravil Challenger. »Řeknou tam, že jste prohnaným lhářem a vědeckým podvodníkem, právě tak, jako vy a jiní jste to řekli mně.«
»A když uzří fotografie?«
»Řeknou, že jsou padělané, Summerlee! Řeknou, že jsou hrubě padělané!«
»A když uzří ukázky z těchto tvorů?«
»Ach, tady bychom je chytili! Malone a jeho nečistí soudruzi z redakce by nám přece jen mohli provolati slávu. Dne dvacátého devátého srpna — to jest onen den, když jsme spatřili pět živých iguanodonů[5] na mýtině v Zemi Maple Whiteově. Napište si to do svého deníku, milý, mladý příteli, a pošlete to svému pokoutnímu listu.«
»A buďte zároveň připraven, že za to dostanete na pamětnou podpatkem boty od svého šefa,« pravil lord John. »Z londýnské zeměpisné šířky vypadají tyto věci trochu jinak, milý hochu. Jest na světě velmi mnoho lidí, kteří o svých dobrodružstvích mnoho nevypravují, poněvadž nemohou doufati, že by jim bylo uvěřeno. A kdo je může za to kárati? Vždyť jest jisto, že za dva měsíce bude se nám i toto zdáti pouhým snem. Co jste řekl, že to bylo?«
»Iguanodoni,« pravil Summerlee, »Jejich stopy nalézají se všude na hastingských písčinách, v Kentu a v Sussexu. Jižní Anglie se jimi hemžila, dokud tam bylo dostatek šťavnaté a dobré zeleně, aby mohli žíti. Ale poměry se změnily a zvířata vymřela. Zde se však zdá, že se poměry nezměnily. A proto zde tato zvířata žijí.«
»Dostanu-li se odtud živ a zdráv, musím si s sebou odnésti alespoň jednu takovou hlavu,« řekl lord John. »Panečku, jsem jist, že by byl mnohý z oněch chlapů v Somali-Ugandě[6] sezelenal krásně jako hrášek, kdyby byl něco takového spatřil! Nevím, co si o tom, milí přátelé, myslíte, ale napadá mi, že jsme zde neustále na ledě velmi tenkém.«
A já jsem měl tentýž pocit, jako by kolem nás zavládalo tajemství a nebezpečí. V temnotě mezi stromy se zdála číhati neustále nějaká hrozba a když jsme se dívali do jejich stinného lupení, vnikala nám do srdce neurčitá hrůza. Jest sice pravda, že tito nestvůrní tvorové, které jsme právě viděli, byli zvířaty hřmotnými, ale neškodnými, u nichž nebylo pravděpodobno, že by někomu ublížila. Ale nevěděli jsme, jací jiní tvorové, přeživší věky, mohli býti v tomto světě divů — jaké zde mohly býti divé a útočné hrůzy, připravené vrhnouti se na nás ze svých doupat buď ve skalách nebo v podrostu. Vím velmi málo o životě předhistorickém, avšak pamatuji se zřetelně na nějakou knihu, kterou jsem četl a v níž se mluvilo o tvorech, kteří by se mohli živiti našimi lvy a tygry, jako kočka myšmi. Což kdybychom se setkali v těchto lesích Země Maple Whiteovy s tvory podobnými!
A bylo naším osudem, že již tohoto dopoledne, bylo to naše prvé dopoledne v této nové zemi — jsme měli zvěděti, jaká podivná nebezpečí kolem nás číhají. Bylo to dobrodružství odporné a takové, že na ně myslím velmi nerad. Jestliže, jak řekl lord John, nám zůstane v paměti mýtina iguanodonů jako sen, tu zajisté nás bažina pterodactylů bude vždycky strašiti jako noční můra. Dovolte mi, abych vypravoval přesně, jak se vše událo.
Postupovali jsme lesy velmi pomalu, a sice s části proto, že lord John vyzvídal před námi jako skaut, než nám dovolil jíti dále, a za druhé proto, že při každém druhém kroku jeden nebo druhý profesor s výkřikem podivu klekal na zem buď před nějakou rostlinou nebo hmyzem, který se mu objevil jako zcela nový druh. Tak jsme cestovali asi dvě nebo tři míle, držíce se neustále po pravé straně čáry, kterou nám naznačoval potok, když jsme došli mezi stromy na prostor dosti otevřený. Pás podrostu vedl vzhůru ke změti skal — celá rovina byla poseta balvany. Šli jsme pomalu k těmto skalám, a sice mezi křovinami, které nám sahaly o něco nad pas když jsme náhle zpozorovali jakýsi podivný a tichý štěbetavý a pískavý zvuk, jenž plnil vzduch neustálým hlukem a jenž se zdál přicházeti z nějakého místa bezprostředně před námi. Lord John zvedl ruku na znamení, abychom se zastavili a pak běžel rychle, skláněje se při tom, k čáře, utvořené skalinami. Viděli jsme, že se dívá přes první balvany a že činí posuňky úžasu. A pak tam stál bez hnutí a zíral jako by na nás zapomněl, tak byl uchvácen pohledem, který se mu naskytoval. Konečně nám pokynul, abychom přišli za ním, ale držel ruku zdviženou na znamení opatrnosti. Jeho celé chování mně způsobilo pocit, že máme před sebou něco podivuhodného, ale nebezpečného.
Když jsme se připlížili k němu, pohleděli jsme přes skály. Viděli jsme před sebou jakousi prohlubeň, která snad byla v dávných dnech některým z menších sopečných kráterů této vysočiny. Měla podobu mísy a na jejím dně, asi na sto metrů od místa, kde jsme leželi, byly kaluže se stojatou vodou, pokrytou zelenavou pěnou, a na březích těchto rybníčků rostly sítiny. Toto místo bylo i samo o sobě dosti příšerné, ale jeho obyvatelé z něho činili jakýsi výjev podobný ‚Sedmi Kruhům’ Danteovým.[7] Bylo to hnízdiště pterodactylů. Viděli jsme jich zde shromážděno před sebou na sta. Celé dno této kotliny kolem vody se hemžilo jejich mláďaty a odpornými matkami, sedícími na kožnatých, žlutavých vejcích. A onen zarážející hluk, kterým byla naplněna všechna atmosféra, přicházel od těchto lezoucích a křídly mávajících spoust ohyzdných plazů, kteří zároveň vysílali pekelný, děsný a stuchlý zápach, jímž jsme téměř omdlévali. Ale nahoře na balvanech seděly po jednom veliké, šedé a jako zvětralé kusy, které vypadaly spíše jako vyschlé mrtvoly, než opravdoví živí tvorové. Byli to strašní samečkové, naprosto nehnutí, kromě toho, že jejich rudé oči se koulely a že chvílemi chňapli svými zobáky, jež se podobaly železům na krysy, po nějaké vážce, letící kolem. Jejich veliká, blanitá křídla byla zavřena sklopením jejich předních nohou, takže tam seděli jako obrovské babizny, zahalené v ošklivé šátky barvy pavučin, z nichž vyčnívaly jejích zuřivé hlavy. Neméně než tisíc velkých i malých těchto nečistých zvířat lezlo tu v kotlině před námi.
Naši profesoři byli by zde rádi zůstali v úkrytu celý den, tak byli uchváceni touto příležitostí, když mohli studovati život z dob předhistorických. Ukazovali na ryby a mrtvé ptáky, ležící všude kolem mezi skalinami a dokazující, jakého druhu byla potrava těchto zvířat a slyšel jsem, jak si navzájem blahopřejí, že mohli takto vysvětliti otázku, proč kosti těchto létacích draků nalézáme v takovém množství na určitých, ohraničených místech, jako v zeleném pískovci v Cambridgi, neboť teď bylo dokázáno, že tato zvířata žila pospolitě jako alky.
Avšak konečně Challenger, chtěje dokázati jistý svůj názor, kterému Summerlee odporoval, vystrčil hlavu přes balvan a tím málem způsobil zkázu nás všech. V okamžiku na to vyrazil nejbližší sameček pronikavý pískavý křik a rozepjav svá kožnatá křídla, o průměru dvaceti stop, vznesl se do vzduchu. Samičky a mláďata se skrčily k sobě u vody, kdežto celý kruh stráží vyletěl řadou a vznášel se pak pod oblohou. Byl to podivný pohled spatřiti takto nejméně sto těchto tvorů ohromné velikosti a ohyzdného vzezření, kroužiti jako vlaštovky rychlými údery svých křídel, pohybujících se jako nůžky nad našimi hlavami. Ale záhy jsme poznali, že se dlouho nesmíme zdržovati zíráním na toto divadlo. Nejdříve letěla tato veliká zvířata ve velikých kruzích, jako kdyby se chtěla ujistiti, v jakém rozsahu jim hrozí nebezpečí. Potom se jejich let snížil a kruh se zúžil, až konečně svištěla kolem našich hlav a suchý, šustivý třepot jejich velikých křídel barvy břidlicové plnil vzduch takovými zvuky, že jsem si vzpomněl na letiště za dne dostihů.
»Dejte se k lesu a držte se pohromadě,« volal lord John, zvedaje svoji pušku, »Ta zvířata mají v úmyslu něco zlého.«
V okamžiku, když jsme chtěli ustoupiti, sevřel se kruh nad námi tak, že hroty křídel nejbližších se dotýkaly skoro našich tváří. Bili jsme po nich pažbami svých pušek, avšak nemohli jsme udeřiti do ničeho pevného nebo poranitelného. Náhle však vyrazil z onoho břidlicovitě zbarveného svištícího kruhu dlouhý krk a strašlivý zobák se po nás rozehnal. Po něm následoval jiný a jiný. Summerlee vykřikl a chytil se rukou za tvář, z níž mu tekla krev. Sám jsem pocítil v týle jakési bodnutí, jehož nárazem jsem takměř omdléval. Challenger upadl a když jsem se sehnul, abych ho zvedl, obdržel jsem od zadu novou ránu a padl jsem na profesora. V témž okamžiku jsem slyšel třesknutí sloní pušky lorda Johna a vzhlédnuv, spatřil jsem, že se zmítá jedna nestvůra s přeraženými křídly na zemi, při čemž na nás chrlila ze široka otevřeného zobáku sliny a vyrážela chraptivé skřeky a její vyboulené krví podlité oči, přispívaly k tomu že vypadala jako nějaký ďábel ze středověkého obrazu. Její druzi se po náhlém třesku výstřelu vznesli výše a kroužili nad našimi hlavami.
»Teď,« křičel lord John, »teď běžme, abychom zachránili životy!«
Klopýtali jsme podrostem a právě, když jsme doběhli ke stromům, vrhly se na nás tyto harpyje poznovu. Summerlee byl sražen, ale chopili jsme se ho a zvednuvše ho, prchali jsme mezi stromy. Pro tuto chvíli jsme byli v bezpečí, neboť jejich veliká křídla neměla dosti místa rozepnouti se mezi větvemi. Když jsme smutně kulhali domů stlučení a poražení, viděli jsme je ještě dlouho létati u veliké výši pod hluboce modrou oblohou nad svými hlavami, a vznášeti se v kruzích, při čemž nebyly větší lesních holubů, ale jejich oči zajisté stopovaly dále náš ústup. Konečně, když jsme došli do hustého lesa vzdali se další honby a již jsme jich neviděli.
»Tohle jest velmi zajímavou a přesvědčující zkušeností,« pravil Challenger, když jsme stanuli vedle potoka, ve kterém si koupal oteklé koleno. »Dostalo se nám výjimečně dobrého poučení, Summerlee, ohledně zvyků rozzuřeného pterodactyla.«
Summerlee si utíral s rány na čele krev, kdežto já jsem si obvazoval zranění po ošklivém klofnutí, v týlním svalu. Lord John měl na rameně roztržený kabát, ale zuby zvířete se při tom sotva dotkly jeho kůže.
»Není to tak zlé,« pokračoval Challenger, »když náš mladý přítel utržil pouze lehké klofnutí, a když lord John unikl s trochu roztrženým kabátem. Já sám jsem byl sražen křídlem, které mne udeřilo do hlavy a tak máme pozoruhodný důkaz o různých metodách jejich útoků.«
»Ale s našimi životy bylo již na mále,« pravil lord John vážně, »a nedovedl bych si věru představiti horší smrti než skončiti takovým nečistým plazem. Lituji, že jsem vypálil ze své pušky, ale u Joviše, nic jiného mi nezbývalo!«
»Kdybyste toho byl neučinil, nebyli bychom zde,« řekl jsem s přesvědčením.
»Snad nám z toho nevznikne žádná škoda,« odpověděl. »Zajisté, že v těchto lesích se ozve velmi často hlasitý praskot lámajících se nebo padajících stromů, což se zajisté podobá ráně z pušky. Avšak teď, jste-li také mého mínění, zažili jsme pro dnes již dosti rozčilení a učinili bychom nejlépe, když bychom se vrátili do tábora k naší skříni s lékařskými potřebami a použili trochu karbolové kyseliny. Kdož ví, jaký jed mají tato zvířata ve svých odporných čelistích?«
Avšak zajisté nezažil nikdo od počátku světa takového dne, jako my. Měloť nás očekávati ještě další překvapení. Když jsme sledovali tok potůčku, došli jsme konečně na svou mýtinu a spatřivše trnité hrazení svého tábora, domnívali jsme se, že jsou naše dobrodružství skončena. Avšak než jsme se mohli uložiti k odpočinku, bylo nám přesvědčiti se o jiném. Branka Challengerovy Pevnůstky byla nedotčena, její hrazení nebylo prolomeno a přece jen zde byla za naší nepřítomnosti nějaká návštěva a to tvora podivného a silného. Nebylo zde nijakých stop, které by nám prozradily jeho povahu. A jenom svislé větve ohromného gingkového stromu nám napovídaly, jak asi ona bytost přišla a odešla. Za to však jsme měli zjevný důkaz o jeho zlovolné síle ve stavu našich zásob. Byly rozházeny v nepořadku po zemi, a jedna plechová krabice s masem byla rozbita na kusy, aby onen tvor mohl vytáhnouti její obsah. Jedna bednička s náboji byla roztříštěna na třísky a jedna mosazná nábojnice ležela vedle, roztrhaná na kusy. A nanovo se zmocnil našich duší nejasný pocit hrůzy, takže jsme se dívali kolem sebe ustrašenýma očima do temných stínů, v nichž mohla kdesi číhati nějaká děsná bytost. Jak rádi jsme byli, když jsme slyšeli volající hlas Zamba a když jsme přistoupili na okraj plošiny, viděli jsme ho seděti a usmívati se na vrcholu protějšího jehlance.
»Vše jest v pořádku, pane Challengere, vše jest v pořádku!« volal. »Já zůstati zde, nebát se. Naleznete mne vždy, když mne budete potřebovati.«
Jeho poctivý, černý obličej a stejně také ohromný rozhled před námi, jenž nám dovoloval přenésti se v duchu na polovinu zpáteční cesty k toku Amazonu, dopomohly nám k novému přesvědčení, že jsme opravdu ještě na této zemi a ve dvacátém století a že jsme nebyli nějakým kouzlem přeneseni na kterousi nehotovou planetu, jež jest dosud ve svém prvotním a nejdivějším stavu. Jak nesnadno bylo představiti si, že fialová čára na dalekém obzoru byla blízko oné veliké řeky, po níž jezdily veliké parníky a u níž lidé rozmlouvali o nepatrných záležitostech života, kdežto my, připoutáni zde mezi tvory dávnověku, jsme se tam mohli jen dívati a toužiti po všem tom, co onen svět, teď tak vzdálený, znamená!
A ještě jedna vzpomínka, spojená s tímto podivuhodným dnem, mi zbývá, a s ní chci ukončiti tento dopis. Oba profesoři, jejichž nálada se zajisté zhoršila utrpeným poraněním, upadli do sporu, zdali zvířata, která na nás útočila náležela k rodu pterodactylů nebo dimorphodonů. Z toho vznikla prudká slova. Abych nemusil naslouchati jejich hádce, odešel jsem trochu stranou a posadiv se na padlý kmen stromu, kouřil jsem. V tom ke mně přistoupil lord John.
»Povídám, Malone« pravil, »pamatujete se na ono místo, kde byla ta zvířata?«
»Velmi zřetelně.«
»Nevypadalo to jako sopečný kráter?«
»Ovšem že,« odpověděl jsem.
»Všiml jste si půdy?«
»Byly tam skály.«
»Ale kolem vody — kde rostlo rákosí?«
»Byla tam taková modravá země. Vypadalo to jako hlína.«
»Ovšem. Tedy sopečná prohlubeň, plná modré hlíny.«
»Co tím chcete říci?« otázal jsem se.
»Ach, nic, nic,« pravil. A vrátil se zase k místu, odkud se rozléhaly hlasy hádajících se mužů vědy v dlouhém duetu, při čemž vysoký, skřípavý hlas profesora Summerleea se zvedal a padal za doprovodu zvučného basu Challengerova. Nebyl bych si ani vzpomněl na poznámku lorda Johna, kdybych byl v téže noci nezaslechl ještě jednou, jak si k sobě mumlá: »Modrá hlína — hlína v sopečném kráteru!« Byla to poslední slova, která jsem slyšel, než jsem únavou usnul.
- ↑ Klíště Maloneovo. Poznámka překl.
- ↑ Jeden anglický palec se rovná 2,54 cm. Pozn. překl.
- ↑ Rostliny cykasovité jsou stromy se spěřenými, velikými listy, jež jsou v mládí ztočeny spirálně jako u kapradin. Podobají se palmám a rostou v krajinách tropických. Fossilní se objevují již v útvaru kamenouhelném. Poznámka překl.
- ↑ Předpotopní obrovský ještěr. Poznámka překl.
- ↑ Velcí ještěři z křídového útvaru, kteří chodili po zadních končetinách. Podle vědeckých dohadů vznikli z nich předci dnešního ptactva. Pozn. překl.
- ↑ Africké území. Pozn. překl.
- ↑ Dante Allighieri, slavný italský básník středověký, jehož pře ním dílem je trojdílná epická báseň „Božská Komedie“. Sedm kruhů jest popisováno v oddílu „Peklo“. Pozn. překl.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.