Ztracený svět/Viděli jsme veliké divy
| Ztracený svět Arthur Conan Doyle | ||
| Zde byli skuteční vítězové | Viděli jsme veliké divy | Průvod! Průvod! |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Viděli jsme veliké divy |
| Autor: | Arthur Conan Doyle |
| Původní titulek: | Our Eyes have seen Great Wonders |
| Zdroj: | Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 276–301 Digitální knihovna SVK HK |
| Vydáno: | Praha: J. Hokra, 1925 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Weinfurter |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Píši tyto poznámky den za dnem, ale doufám, že než skončím, budu moci říci, že našimi mraky konečně zasvitlo světlo. Jsme zde zajati beze všech známých nám prostředků, jak uniknouti a hořce proti tomu zuříme. Avšak dovedu si velmi dobře představiti, že by mohl nastati den, kdy bychom snad byli rádi, že jsme zde zdržováni proti své vůli a kdy snad spatříme ještě více divů tohoto zvláštního místa a zvířat, která je obývají.
Vítězství Indiánů a zničení lidoopů označovalo v našem dobrodružství jistý obrat. Od této chvíle byli jsme v pravdě pány vysočiny, neboť domorodci na nás zírali s jistou směsí strachu a vděčnosti, poněvadž jsme jim svou neobyčejnou mocí pomohli potříti dědičného nepřítele. Bezpochyby, že by byli rádi viděli odchod takových hrozných a nevyzpytatelných lidí, za něž nás považovali. Ale sami nám nemohli navrhnouti žádného prostředku, kterým bychom se mohli dostati dolů, na planinu. Pokud jsme mohli rozuměti jejích znamením, býval zde kdysi jakýsi tunel, kterým bylo možno sestoupiti dolů a jehož spodní východ jsme také dole viděli. Tímto tunelem, to bylo nepochybno, dostali se stejně lidoopové jako Indiáni v různých dobách nahoru a také Maple White i jeho soudruh užili téže cesty. Avšak teprve před rokem zde bylo strašlivé zemětřesení a hoření konec tunelu se propadl a úplně zmizel. Indiáni teď dovedli pouze potřásati hlavami a krčiti rameny, kdykoliv jsme jim dávali znameními na jevo, že bychom chtěli sestoupiti. Jest možno, že nemohou, ale také jest možno, že nám nechtějí pomoci, abychom se dostali odtud.
Ke konci vítězného polního tažení byli lidoopové zahnáni přes vysočinu (jejich nářek při tom byl děsný) a byli umístěni v sousedství indiánských jeskyň, kde budou nadále pokolením otrockým, jsouce střeženi svými pány. Byl to stejný, ale ovšem hrubý a původní případ, jako osud Židů babylonských nebo Israelských v Egyptě. V noci jsme slyšeli z lesních houštin protahovaný křik. To snad nějaký prvotní Ezechiel naříkal pro padlou velikost opičího města a snažil se nanovo přivolati jeho zašlou slávu. Od této chvíle měli býti jeho soukmenovci pouze nosiči vody a drvaři.
Dva dny po bitvě jsme se vrátili se svými spojenci přes planinu a utábořili jsme se na úpatí jejich skal. Byli by chtěli, abychom s nimi sdíleli pobyt v jeskyních, avšak lord John se tím nechtěl nijak spokojiti, maje na zřeteli úvahu, že kdybychom to byli učinili, byli bychom se vydali v jejich moc, jestliže snad měli nějaké zrádné úmysly.
Proto jsme si zachovali svoji neodvislost, a pro případ jakékoliv nahodilé potřeby jsme měli své zbraně připravené, ale při tom jsme zachovávali neustále přátelské vztahy. Také jsme nepřetržitě navštěvovali jejich jeskyně, kteréž byly velmi zajímavé, ačkoliv jsme nemohli nikdy rozhodnouti, zdali byly vytvořeny člověkem, nebo přírodou. Veškeré tyto jeskyně byly v jedné vrstvě a byly vyhloubeny v téže měkké skále, ležící mezi sopečným čedičem, který vytvořoval rudé skály kolem nich a tvrdou žulou, jež byla jejich základnou.
Jejich vchody byly asi osmdesát stop nad zemí, a přístup k nim byl umožněn všude dlouhým kamenným schodištěm, jež však bylo tak uzké a příkré, že po něm nemohlo vyšplhati žádné větší zvíře. Uvnitř byly tyto jeskyně teplé a suché, a rozprostíraly se v rovných chodbách různé délky do nitra kopce a jejich hladké, šedé zdi byly ozdobeny různými krásnými obrazy, provedenými zuhelnatělými třískami a představujícími různá zvířata vysočiny. A tak, kdyby i každý živý tvor byl z tohoto kraje zapuzen, nalezl by přece budoucí badatel na zdích těchto slují jasný a nepopíratelný důkaz zdejšího podivného tvorstva — dinosaurů, iguanodonů a ryboještěrů — kteří žili na zemi v době ještě tak nedávné.
Od chvíle, kdy jsme zvěděli, že obrovití iguanodonové byli svými majiteli chováni v krotkých stádech a že vlastně byli pouze chodícími zásobárnami masa, domnívali jsme se, že člověk si dovedl založiti i se svými primitivními zbraněmi na této vysočině svou převahu. Ale záhy jsme měli zvěděti, že tomu tak nebylo a že zde byl člověk jen trpěn. Bylo to třetího dne po rozbití našeho tábora, blíže indiánských jeskyň, když se odehrála tragédie. Challenger a Summerlee odešli toho dne spolu k jezeru, kde se zaměstnávalo několik domorodců za jejich vedení harpunováním několika velikých ještěrů. Lord John a já jsme zůstali v táboře, kdežto několik Indiánů bylo roztroušeno na travnatém úbočí před jeskyněmi, zabývajíce se různými pracemi. Náhle vznikl pronikavý, poplašný křik, při němž slovo »stoa« se rozléhalo ze sterých úst. Se všech stran pádili muži, ženy i děti, hledajíce v divém úprku úkryt a tísnili se na schodištích v šíleném spěchu a hleděli dosáhnouti jeskyní.
Vzhlédnuvše vzhůru, viděli jsme, že na nás kývají nahoře na skalách rukama a že nám naznačují, abychom se k nim přidružili v jejich útulku. Chopili jsme se oba svých opakovaček a běželi jsme, abychom viděli, jaké nebezpečí vlastně hrozí.
Náhle vyrazila z blízké lesní houštiny skupina asi dvanácti nebo patnácti Indiánů, kteří prchali, jako by jim šlo o život a jim v patách byly dvě z oněch hrůzných nestvůr, které zničily náš tábor a z nichž jedna mne pronásledovala na mém osamělém výletu. Svým tvarem se podobaly hrozným ropuchám a pohybovaly se neustálými skoky, avšak jejich velikost byla neuvěřitelná, neboť předstihovaly v tom největšího slona. Nikdy jsme jich před tím neviděli, leda v noci, neboť to jsou vskutku zvířata noční a vycházejí za dne jenom tehdy, když byla ze svých brlohů vyplašena, jako se stalo nyní. Stanuli jsme při pohledu na ně v úžasu, neboť jejich hrboly a bradavicemi pokrytá kůže měla zvláštní měnivé zbarvení, jako bývá u ryb a sluneční světlo na ně dopadalo při každém jejich pohybu se stále měnící se, duhovitou pestrostí.
Ale měli jsme málo kdy, abychom je mohli pozorovati, neboť v okamžiku dostihly uprchlíky a způsobily mezi nimi kruté krveprolití. Jejich metodou bylo vrhnouti se na každého z nich celou váhou svého těla a když zůstal ležeti rozdrcený a znetvořený, skočiti pak na jiného. Ubozí Indiáni ječeli strachem, ale třeba utíkali sebe více, byli před nelítostným útokem a děsnou hbitostí těchto potvorných zvířat bezmocni. Jeden za druhým klesal a v době, kdy jsem se svým společníkem mohl přispěchati k jejich pomoci, nebylo jich již ani půl tuctu naživu. Ale naše pomoc byla málo platna. A vlastně nás uvrhla do stejného nebezpečí. Ze vzdálenosti několika set metrů jsme vyprazdňovali nábojnice svých opakovaček, pálíce do zvířat kuli za kulí. Ale výsledek toho nebyl větší, než jako kdybychom na ně byli házeli papírovými kuličkami. Lenivá těla těchto plazů si nijak nevšímala ran a střediska jejich života, jimž chybělo jakékoliv mozkové ústředí, neboť místo toho měli roztroušeny v páteři nervové zauzliny, nemohla býti zasažena nijakou moderní zbraní.
Jedině se nám podařilo zastaviti jejich postup odvracením jejich pozornosti záblesky a hřměním našich pušek, čímž jsme poskytli stejně domorodcům, jako sobě, dosti kdy, že jsme mohli dosáhnouti bezpečně schodů, vedoucích do úkrytu. Ale tam, kde kuželovité výbušné koule dvacátého století byly bez účinku, dovedly působiti otrávené šípy domorodců, ponořené do šťávy nějakých jedovatých popínavých rostlin a poté zase do hnijící mršiny. Takové šípy účinkovaly ovšem nepatrně, jestliže byl lovec zvířetem napaden, neboť jejich působení bylo při lenivém krevním oběhu těchto zvířat velmi pomalé, takže než zvíře opustila síla, dohonilo zajisté svoje útočníky a přemohlo je. Ale teď, kdy nás oba netvorové pronásledovali až k samému úpatí schodiště, přiletěla se sykotem skutečná zavěj šípů s každého cimbuří skal nahoře. V minutě byla jimi obě zvířata jako opeřena, ale přece jen bez každé známky bolesti se namáhala v bezmocném vzteku vyšplhati a vylézti na schody, kterými by byla dospěla ke svým obětem. Ale vylezla neohrabaně jenom na několik metrů a pak zase sklouzla na zem. Konečně však jed účinkoval. Jedno zvíře vyrazilo bručivý sten a sklonilo svoji obrovskou, zavalitou hlavu na zem. Druhé skákalo kolem v kruzích stále širších s pronikavým a naříkavým křikem, potom kleslo a svíjelo se ve smrtelných křečích po několik minut a zůstalo konečně ztuhlé a nehybné ležeti.
S vítězným pokřikem vyrazili pak Indiáni v zástupech ze svých jeskyň a pustili se do šíleného, vítězného tance kolem mrtvých těl. Byli naplněni bláznivou radostí, že byli zabiti zase dva z jejich nejnebezpečnějších nepřátel. Ještě této noci rozřezali a odstranili mrtvá těla, ne snad aby je jedli — neboť jed by byl ještě účinkoval — nýbrž proto, že by v mrtvolách vzniklo pařeniště morové nákazy. Avšak veliká srdce těchto plazů, z nichž každé bylo jako polštář, ležela zde dosud, a neustále pomalu bila zvedajíce se mírně a zase klesajíce svým hrůzným neodvislým životem. Teprve třetího dne ustala životní činnost nervových zauzlin a tyto strašlivé bytostí zůstaly v klidu.
Jednou až budu míti lepší psací stůl nežli plechovou krabici a dokonalejší psací nástroj než kousek opsané tužky a poslední roztrhanou notiční knížku, vypíši podrobnější zprávu o těchto Indiánech kmene Akkala — o našem životě mezi nimi a také o zběžném názoru, který jsme získali ohledně zvláštních poměrů v této báječné zemi Maple Whiteově. Doufám alespoň, že mne paměť neopustí, neboť pokud bude ve mně živého dechu, bude přede mnou státi každá hodina a každý čin této doby tak jasně a zřetelně, jako se nám jeví první, neobyčejné událostí z našeho dětství. Žádné jiné dojmy nemohou smazati ty, které jsou tak hluboko vryty v našem mozku. Až nadejde vhodná doba, popíší onu podivuhodnou, měsícem osvětlenou noc na velikém jezeře, když mladý ichthyosaurus[1] — podivná to bytost na hled zpola tuleň a zpola ryba, s očima po obou stranách svého rypáku, pokrytýma kostí a s třetím okem, umístěným na vrchu hlavy — když takový mladý netvor se chytil do indiánské sítě a málem nám převrhl člun, než jsme ho mohli dovléci ku břehu. Bylo to téže noci, kdy se vyřítil z rákosí zelený vodní had a unesl ve svých závitech kormidelníka na Challengerově loďce. Také Vám povím o onom nočním velikém a bílém tvoru, — až do dnešního dne nevíme, zdali to byl ssavec anebo plaz, — který žil v jednom ohavném bahnisku, jež leželo východně od jezera a jenž planul v temnotě slabou fosforečnou září.
Indiáni se tohoto zvířete báli tak hrozně, že se k onomu místu nechtěli přiblížiti a ačkoli jsme tam podnikli dvakráte výpravu a pokaždé jsme zvíře spatřili, nedovedli jsme se prodrati hlubokou bažinou, ve které onen tvor žil. Mohu říci jenom tolik, že byl větší krávy a že vydával nejpodivnější pižmový zápach. Také vám budu vyprávěti o velikém ptáku, který honil Challengera a pronásledoval ho jednoho dne až do skalního úkrytu. — Byl to veliký opeřenec, náležející k běžcům, mnohem větší pštrosa a měl hrdlo jako sup a hroznou hlavu, takže vypadal jako kráčející smrt. Když Challenger šplhal nahoru, aby se dostal do bezpečí, utnulo mu jediné divoké klofnutí ohnutým zobákem podpatek jeho boty tak, jako kdyby jej odřízl dlátem. Avšak alespoň tentokráte zvítězily naše moderní zbraně a onen veliký tvor, měřící od hlavy k nohám dvanáct stop — jmenoval se fororachus[red 1], jak nám sdělil náš udýchaný, ale jásající profesor — se svalil před puškou lorda Roxtona, se splašeným máváním křídel a kopaje nohami, při čemž se na nás díval svítícíma, krutýma a žlutýma očima. Kéž bych se dožil toho, abych viděl sploštělou, ohavnou lebku tohoto ptáka ve zvláštním výklenku mezi ostatními loveckými trofejemi v londýnském bytu našeho předního lovce. A konečně popíši také dojista toxodona, ohromné morče, deset stop dlouhé, s vyčnívajícími zuby jako dláta, které bylo zabito, když se napájelo za časného jitra na břehu jezerním.
Vše to jednoho dne popíši obšírněji a za těchto pohnutých dnů jsem si činil zběžné poznámky o překrásných letních večerech, když jsme lehávali, s hluboce modrou oblohou nad hlavami, v dobrém přátelství mezi vysokou travou u lesa a když jsme se divili podivnému ptactvu, jež nad námi poletovalo a neznámým, novým tvorům, kteří vylézali ze svých doupat, aby nás pozorovali, při čemž se nad námi skláněly větve keřů, obtížené chutným ovocem, a pod námi rostly podivné a krásné květiny. Anebo zase za dlouhých, měsícem osvětlených nocí, kdy jsme leželi u světélkujícího povrchu velikého jezera a pozorovali s podivením a hrůzou veliké čeřící se kruhy vzniklé po náhlém vyšplouchnutí některé fantastické obludy anebo zase zelenavý záblesk jevící se hluboko ve vodě, a náležející nějakému podivnému tvoru, žijícímu v žaláři temnoty. Takové jsou výjevy, jimiž se bude moje mysl a moje pero zaměstnávati podrobně některého budoucího dne.
Avšak, budete se tázati, k čemu nám prospěly tyto zkušenosti a tento průtah, když jsem se měl vlastně se svými soudruhy starati ve dne v noci a vymýšleti nějaký prostředek, kterým bychom se mohli navrátiti do zevního světa? Odpovídám k tomu, že mezi námi, nebylo ani jediného, kdo by k tomuto cíli nepracoval, že však naše práce byla marná.
K jedné skutečnosti jsme však velmi rychle dospěli. Byla to okolnost, že Indiáni nechtěli učiniti nic k naší pomoci. V každém jiném směru byli našimi přáteli — skoro bych mohl říci, našimi oddanými otroky — ale když jsme navrhli, aby nám pomohli zhotoviti, a přenésti nějaké prkno, které by překlenulo propast, anebo když jsme si přáli, aby nám dali řemeny nebo lianové provazy, z nichž by bylo možno uplésti lano, které by nám pomohlo, setkali jsme se s dobromyslným, avšak neoblomným odmítnutím. Obyčejně se smáli, mrkali očima a potřásali hlavami. A tak to skončilo vždy. Ba i sám starý náčelník nám vycházel vstříc se stejným, zatvrzelým odmítnutím a pouze Maretas, onen mladík, kterého jsme zachránili, se díval na nás významně a řekl nám posuňky, že ho souží okolnost, že naše přání jsou zamítána. Již od našeho velikého vítězství nad lidoopy se na nás dívali jako na bytosti vyšší, nadlidi, kteří měli v rourách svých podivných zbraní vítězství a věřili, že pokud u nich zůstaneme, bude je doprovázeti štěstí. Každému z nás byla dobromyslně nabídnuta malá žena s rudou koží, spolu s vlastní jeskyní, jestliže jenom zapomeneme svého národa a zůstaneme navždy na vysočině. Až potud se dělo vše po přátelsku, třebaže naše přání byla od těchto jejich tužeb velmi daleko. Ale měli jsme plnou jistotu že naše skutečné plány o sestupu musíme přísně tajiti, neboť jsme měli dosti příčin k obávám, že by se mohli na konec pokoušeti zadržet nás mocí.
Přes nebezpečí, hrozící dinosaury (které není veliké, kromě v noci, neboť jak jsem snad řekl již dříve jsou to většinou noční zvířata), byl jsem za třech posledních týdnů dvakráte u našeho starého tábora, abych se tam setkal s našim černochem, jenž byl stále ještě pod skalním útesem na stráži. Namáhal jsem chtivě svoje oči, dívaje se přes velikou planinu, v naději, že někde v dálce spatřím pomoc, o kterou jsme prosili. Avšak dlouhé roviny poseté kaktovými stromy, se rozkládaly stále jen až ke vzdálené čáře rákosové houštiny prázdné a pusté.
»Teď již přijdou záhy, massa Malone. Než uplyne ještě týden, vrátí se Indiáni a přinesou provaz a pomohou vám dolů.« Takovým radostným výkřikem mne vždy uvítal náš výtečný Zambo.
Když jsem se vracel ze své poslední návštěvy, zažil jsem zvláštní zkušenost, jež mne donutila, abych po celou noc zůstal vzdálen svých soudruhu. Vracel jsem se právě po cestě velmi dobře známé a došel jsem na jedno místo, vzdálené as míli od bažitny pterodactylů, když jsem spatřil blížiti se k sobě nějaký neobyčejný předmět. Byl to muž, jenž kráčel uvnitř jakéhos lešení, udělaného z ohnutých třtin, takže jím byl na všech stranách uzavřen, jako ve zvonovité kleci. Když jsem se k němu přiblížil, byl jsem ještě více překvapen spatřiv, že jest to lord John Roxton. Když mne viděl, vylezl ze spoda své zvláštní ochrany a přistoupil ke mně se smíchem, avšak přece zase, jak jsem si myslil, s jistým zmatkem ve svém chování.
»Nuže, mladý příteli,« pravil »kdo by si byl pomyslil, že se s vámi zde setkám?«
»Co to, pro pána, tropíte?« tázal jsem se.
»Byl jsem na návštěvě u našich přátel, pterodactylů« odpověděl mi.
»Ale proč?«
»Nemyslíte, že jsou to zajímavá zvířata? Ale nejsou společenská! Chovají se k cizincům, jak se jistě pamatujete, hrubě a ohavně. A proto jsem si sestrojil toto lešení, které jim zabraňuje, aby mne přílišně netísnila svojí pozorností.«
»Ale co vlastně v té bažině hledáte?«
Díval se na mne s otázkou v očích a při tom jsem četl na jeho tváři jistou váhavost.
»Nemyslíte, že také jiní lidé kromě obou profesorů, by chtěli něco vypátrati?« řekl konečně. »Studuji ta krásná zvířátka. To vám musí postačiti.«
»Ovšem, bez urážky,« řekl jsem.
Jeho dobrý rozmar se vrátil a on se zasmál.
»Ano, bez urážky, mladý příteli. Chci chytiti pro Challengera nějaké takové ďábelské kuře. To jest jedním z mých cílů. Nikoliv, vaší společnosti nepotřebuji. V této kleci jsem v bezpečí, ale vy nikoliv. Nejdéle za soumraku budu v ležení.«
Pak se obrátil a já jsem ho opustil, kráčejícího se svou neobyčejnou kleci kolem sebe, lesní cestou.
Jestliže bylo chování lorda Johna v této době podivné, tu bylo chování Challengerovo ještě podivnější. Mohl bych skoro říci, že se zdálo, jako by měl nějakou neobyčejnou poutavost pro Indiánky a že vždycky s sebou nosil dlouhou širokou, palmovou větev, kterou je zaháněl, jako by byly mouchami, jestliže naň svou pozorností přílišně dotíraly. Viděti ho tak kráčeti jako operetního sultána s jeho vladařským žezlem v ruce, při čemž se mu jeho černé vousy ježily a prsty na jeho nohou se při každém kroku vztyčovaly, v patách se zástupem velkookých indiánských děvčat, oděných ve skrovné zástěry, zhotovené ze stromově kůry — toť jedním z nejgrotesknějších obrazů, které si přinesu s sebou. Pokud se týče Summerleea, byl úplně zaneprázdněn hmyzem a ptáky, žijícími na planině a ztrávil veškerý svůj čas (kromě toho že značná jeho část byla věnována plísnění Challengera, poněvadž nás dosud nevyvedl z našich obtíží), očišťováním a úpravou svých exemplářů.
Challenger měl ve zvyku odcházeti každého jitra a vracel se pak chvílemi s výrazem důležité vážnosti jako člověk, nesoucí plnou váhu velikého břemene na ramenech. Jednoho dne nás vedl s palmovou větví v ruce a se zástupem svých zbožňovatelek za sebou do své ukryté dílny a zasvětil nás do tajemství svých plánů.
Jeho dílna byla na malé mýtině uprostřed palmového háje. Zároveň tam byl také jeden z těch vroucích bahnitých gejzírů, které jsem byl již popsal. Kolem jeho okraje bylo roztroušeno množství řemenů, nařezaných z iguanodonovy kůže a oškrabaný žaludek z jednoho velikého ryboještěra, jací žili v jezeru. Tento veliký pytel byl na jednom konci sešit a na druhém konci byl ponechán jenom velmi malý otvor. Do tohoto otvoru bylo zasunuto několik bambusových stvolů a druhé konce těchto stvolů byly spojeny s kuželovitými hliněnými nálevkami, v nichž se shromažďoval plyn, unikající v bublinách bahnem gejzíru. Ochablý měch se počal záhy, ale velmi pomalu rozpínati a jevil takový sklon k pohybu do výše, že Challenger připevnil provazy, jež jej držely, ke kmenům okolních stromů. Asi za půl hodiny se utvořil dosti veliký vak, naplněný plynem a trhání a napínaní řemenů dokazovalo, že jest schopen pozoruhodného vznosu. Challenger, jako šťastný otec, dívající se na svého prvorozence, stál tu a usmíval se a hladil si svoje vousy s tichou spokojeností a zíral na tento výtvor svého mozku. Byl to Summerlee, jenž první přerušil mlčení.
»Snad nás nechcete v této věci snésti dolů? Jak, Challengere?« pravil mrzutě.
»Ba chci, můj drahý Summerlee, a chci vám poskytnouti takový důkaz její síly, že až to uvidíte, nebudete ani chvíli váhat svěřiti se jí. Tím jsem jist!«
»Něco takového byste mohl ihned pustiti z hlavy,« řekl Summerlee s rozhodností. »Nic na světě by mne nepřemluvilo, abych se dopustil takového bláznovství. Lorde Johne, doufám, že nebudete přihlížeti k takovému šílenství?«
»Nazval bych to zatroleně důmyslným,« řekl náš lord. »A velmi rád bych viděl, jak to bude pracovati.«
»To také uvidíte,« řekl Challenger. »Po několik dní jsem napínal mohutnost svého mozku k rozřešení záhady, jak máme sestoupiti s těchto skal. Přesvědčili jsme se, že slézti nemůžeme a že tu také není tunelu. Také nemůžeme sestrojiti nějakého mostu, kterým bychom přešli na vrchol jehlance, se kterého jsme se sem dostali. Jak jsem měl tedy najíti prostředků, které by nás dopravily dolů? Před krátkou dobou jsem prohlásil k našemu přítomnému mladému příteli, že se z gejsírů vyvinuje volný vodík. Zatím přirozeně následovala myšlenka na balon, Připouštím ovšem, že jsem byl poněkud v nesnázích a obtížích, jak nalézti obal, který by plyn obsahoval, avšak pozorování ohromných vnitřností těchto plazů mně poskytlo rozřešení oné záhady. Vizte teď výsledek!«
Při tom položil jednu ruku na prsa své roztrhané kazajky a druhou rukou pyšně ukazoval.
Tou dobou se vak s plynem nadýmal již dosti kulatě a mocně trhal svými provazy.
»Minul jste se s rozumem!« zavrčel Summerlee.
Ale lord John byl veškerou touto myšlenkou uchvácen. »Že jest to chytrý staroch?« zašeptal ke mně. A pak řekl hlasitě k Challengerovi: »A co bude s loďkou?«
»O loďku budu pečovati ihned. Již jsem si učinil plán, jak bude zhotovena a připevněna. Zatím vám chci prostě ukázat, jak bude můj přístroj schopný unésti váhu každého z nás.«
»Snad nás všech?«
»Nikoliv. Jest totiž části mého plánu, že sestoupíme jeden za druhým, jako padákem a balon bude vždy vytažen zpět a to prostředky, s kterými nebudu míti přílišných obtíží. Jestliže unese váhu jednoho z nás a spustí ho pomalu dolů vykoná můj přístroj vše, co od něho požadujeme. Teď vám ukáži jeho schopnost v tomto směru.«
Pak přinesl čedičový balvan, dostatečné velikosti, který byl uprostřed upraven tak, že k němu bylo lze snadno přivázati provaz. Byl to onen provaz, který jsme s sebou byli přinesli nahoru na vysočinu, když jsme ho byli použili při svém výstupu na skalní jehlanec. Byl přes jedno sto stop dlouhý a ačkoliv byl tenký, byl přece jen velmi pevný. Profesor připravil jakýsi kožený límec, z něhož viselo mnoho řemenů. Tento límec připevnil na balonovou báň a visící s něho řemeny byly dole spojeny, takže tlak každého závaží se musil rozšířiti na dostatečnou plochu. Poté jsme připevnili čedičový balvan k řemenům a provaz jsme nechali viseti s balvanu a otočili jsme ho třikráte kolem profesorovy paže.
»Teď vám budu demonstrovali mocnou sílu svého balonu,« řekl Challenger s úsměvem radostného očekávání. A jedva to řekl, přeřízl nožem různá pouta, která přístroj držela.
Nikdy předtím nebyla naše výprava tak blízká nebezpečí naprostého zničení. Sploštělá blána vyrazila s ohromnou rychlostí do vzduchu. V okamžiku byl Challenger zdvižen a tažen vzhůru. Měl jsem právě dosti kdy, abych mohl objati oběma rukama jeho pás, když se počal vznášeti, ale sám jsem byl ihned na to unášen do vzduchu také. Lord John se mne chopil za nohy a sevřel mně, je jako pasť na chytání krys. Ale přes to jsem cítil, že i on pozbyl půdy pod nohama. Na okamžik jsem měl jakési vidění čtyř dobrodruhů, vznášejících se jako věnec uzenáčů nad zemí, kterou prozkoumali. Avšak na štěstí byly hranice napětí, kterému mohl provaz odolati, ačkoliv zde zjevně nebylo žádného omezení, ohledně zdvižné síly onoho pekelného přístroje. Zaslechli jsme ostré prasknutí a hned na to jsme byli na hromadě, na zemi, a kolem nás byly závity provazů. Jakmile jsme zase mohli vstáti, spatřili jsme daleko nad sebou na modré obloze temnou skvrnu kde čedičový balvan unikal svojí cestou.
»Výtečné!« zvolal neohrožený Challenger a třel si svoji pohmožděnou paži. »Nejvýš uspokojivý a důkladný pokus! Takového výsledku jsem nemohl ani předpokládati! Pánové, za týden, to vám slibuji, bude připraven druhý balon, a můžete se spolehnouti, že bezpečně a pohodlně vykonáte první oddíl své cesty k domovu.«
Až potud jsem napsal veškeré předcházející události, podle toho, jak se sběhly. Teď však končím svoje vypravování ve starém táboru, kde Zambo tak dlouho čekal a veškeré naše obtíže a všechna nebezpečí jsou již za námi jako sen. Zůstaly na vrcholu rudých úskalí, tyčících se nad našimi hlavami. Sestoupili jsme bezpečně, ačkoliv způsobem neočekávaným a vede se nám dobře. Za šest týdnů nebo za dva měsíce budeme zase v Londýně a možná, že tento dopis Vás nestihne o mnoho dříve než sami přibudeme. Naše srdce již touží a naše duše již letí vstříc našemu mateřskému městu, v němž žije tolik našich drahých.
Právě onoho večera, kdy se přihodilo naše nebezpečné dobrodružství s Challengerovým po domácku urobeným balonem, se na nás usmálo štěstí. Řekl jsem již, že jedinou osobou, která nám prokazovala jakési známky sympatie při našich pokusech dostati se dolů, byl mladý náčelník, jehož jsme zachránili. On jediný nás nechtěl proti naší vůli zdržovati v cizí zemi. Tolik nám alespoň svými výraznými posuňky sdělil. Onoho večera, jakmile se setmělo, přišel dolů do našeho ležení, a dal mně (z nějaké příčiny prokazoval vždycky svoje pozornosti mně, snad proto, že jsem mu byl věkem nejbližší), malý svitek stromově kůry, a ukázav pak slavně nahoru, na řadu jeskyň, položil si prst na rty na znamení tajemství a odplížil se zase mezi svůj lid.
Vzal jsem onen kousek kůry ke světlu ohně a pak jsme jej společně prohlíželi. Byl u velikosti asi čtvereční stopy a na jeho vnitřní straně byla řada čar v podivném uspořádání, které zde napodobuji:
Byly pěkně provedeny dřevěným uhlím na bílé ploše, a na prvý ráz mně připomínaly jakousi hrubou řadu not.
»Ať jest to cokoliv, přísahal bych, že jest to pro nás velmi důležité,« pravil jsem. »Viděl jsem to na jeho tváři, když mi to podával.«
»Jestliže jsme totiž nenarazili na nějakého primitivního humoristu,« poznamenal Summerlee, »což by mohlo býti, podle mého mínění, jedním z nejprvnějších vývojových stupňů u člověka.«
»Jest jasno, že jest to nějaké písmo,« pravil Challenger. »Vypadá to jako hádanka o ceny,« poznamenal lord John natahuje krk, aby se mohl také podívati. Náhle však vztáhl ruku a chopil se oné hádanky.
»Božínku!« zvolal, »myslím, že to již mám. Náš mladý přítel hádal dobře ihned na poprvé, podívejte se! Kolik známek je na té kůře? Osmnáct. Nuže, rozpomenete-li se, jest také osmnáct otvorů nad námi ve skalním úbočí.«
»Ukazoval na jeskyně, když mně to podával,« pravil jsem.
»Dobrá, tím jest to potvrzeno. Tohle jest mapa jeskyň! Jest jich osmnáct v řadě a některé jsou krátké a jiné hluboké a jiné se rozvětvují, právě tak, jak jsme je viděli. Je to mapa a zde jest jakýsi křížek. K čemu jest ten křížek? Jest umístěn tak, že označuje jednu jeskyni mnohem hlubší než ostatní.«
»Jeskyni, která vede na veskrz,« zvolal jsem.
»Domnívám se, že náš mladý přítel záhadu rozřešil,« pravil Challenger. »Kdyby snad jeskyně nevedla skrze skály, nechápal bych, proč onen člověk, jenž má každou příčinu smýšleti s námi dobře, by k ní chtěl upoutati naši pozornost. Jestliže však vede na veskrz a jestliže vychází na přiměřeném místě na druhé straně, tu bychom nemusili sestoupiti hlouběji než asi sto stop.«
»Sto stop!« zavrčel Summerlee.
»Dobrá – náš provaz je mnohem delší než sto stop,« vykřikl jsem. »Dojista bychom se dostali dolů.«
»A co by bylo s Indiány v jeskyni?« namítal Summerlee.
»V žádné z jeskyň nad našimi hlavami není Indiánů,« řekl jsem. »Užívají jich jako mlatů a zásobáren. A proč bychom nešli ihned nahoru, abychom toto území prozkoumali?«
Na vysočině roste jistý druh smolnatého stromu — náš botanik je označil jako druh andské jedle — jehož dřeva používají Indiáni vždycky jako pochodní. Každý z nás zvedl takovou větev a pak jsme se dali na cestu po schodech, zarostlých travou, k oné zvláštní jeskyní jež byla v kresbě označena. Jak jsem již řekl, byla prázdná, kromě velikého počtu ohromných netopýrů, kteří při našem postupu nám poletovali kolem hlav. Poněvadž jsme nechtěli přivábiti pozornost Indiánů ke svému počínání, klopýtali jsme dále potmě, až jsme prošli několika zatáčkami a vnikli jsme na značnou vzdálenost do jeskyně. Pak jsme konečně rozsvítili svoje pochodně. Byla to pěkná suchá chodba, s hladkými, šedými stěnami, pokrytými symboly domorodců se zakřiveným stropem, jenž se nám klenul nad hlavami a s bílým třpytícím se pískem pod nohama. Spěchali jsme zvědavě dále, až jsme se konečně s hlubokým zamručením hořkého zklamání musili zastaviti. Před námi se objevila kolmá, skalní stěna bez jediné rozsedliny, kterou by mohla proklouznouti třeba myš. Zde jsme nemohli nijak uniknouti.
Stáli jsme tak se zarmouceným srdcem, zírajíce na tuto neočekávanou překážku. Nebyla zde výsledkem nějakého otřesu, jako se stalo s oním vystupujícím tunelem. Konečná stěna vypadala přesně tak, jako stěny postranní. Tato jeskyně byla a bývala vždycky slepou uličkou.
»Na tom mně nesejde, milí přátelé,« řekl nepřekonatelný Challenger, »máte dosud můj pevný slib balonu.«
Summerlee si těžce vzdychl.
»Nejsme snad v nepravé jeskyni?« poznamenal jsem.
»Darmo veškeré uvažování, mladý příteli,« řekl lord John ukazuje prstem na mapu. »Jest to sedmnáctá od pravé strany a druhá od levé. Jest zcela jisto, že jsme v jeskyni označené.«
V tom jsem pohleděl na značku, na kterou ukazoval prstem a vyrazil jsem radostný výkřik.
»Myslím, že to mám! Pojďte za mnou! Pojďte za mnou!«
Pak jsem spěchal cestou, kterou jsme přišli s pochodní v ruce zpět.
»Zde« řekl jsem, ukazuje na několik zápalek na zemi, »zde jsme rozsvítili. pochodně.«
»Zajisté.«
»Dobrá tedy, jeskyně jest označena jako sluj, která se rozvětvuje. A ve tmě jsme přešli ono místo, kde se tak děje, dříve, než jsme zapálili pochodně. Když se budeme vraceti, nalezneme po pravé straně ono delší rameno.«
A bylo tomu tak, jak jsem řekl. Neušli jsme ještě ani třicet metrů a již se před námi tyčil veliký černý otvor ve zdi. Vešli jsme tam a přesvědčili jsme se, že jsme v chodbě mnohem větší než prve. Spěchali jsme jí s bezdechou netrpělivostí několik set metrů vpřed. A pak náhle jsme spatřili v černé tmě klenutí jež se táhlo před námi, jakýsi záblesk tmavočerveného světla. Dívali jsme se tam s překvapením. Jakási plocha klidného plamene zdála se uzavírati chodbu a zamezovati nám cestu. Spěchali jsme tam. Ale nevycházelo odtamtud ani zvuku, ani tepla, ani se nic nehnulo, nýbrž jenom tichá a veliká světelná záclona zářila před námi, postříbřujíc celou jeskyní a proměňujíc písek v drobné drahokamy a až teprve když jsme přišli blíže, zpozorovali jsme, že ono světlo má zaokrouhlený okraj.
»Při svatém Jiří, vždyť je to měsíc!« zvolal lord John. »Přátelé, prošli jsme na druhou stranu! Jsme na druhé straně!«
A byl to opravdu měsíc v úplňku, svítící přímo do otvoru, který zel na druhé straně skal. Byla to malá puklina, ne větší obyčejného okna, ale byla ke všem našim úmyslům dostatečně veliká. Když jsme natahovali krky oním otvorem, viděli jsme, že sestup zde nebyl příliš obtížný a že rovná půda nebyla pod námi příliš hluboko. Nebylo divu, že jsme tohoto místa zdola nepozorovali, poněvadž se nahoře skály nakláněly a poněvadž výstup na tomto místě se zdál býti tak nemožným, že odstrašoval od bližšího pátrání. Přesvědčili jsme se, že s použitím svého provazu můžeme slézti dolů a pak jsme se s radostí vrátili do ležení, abychom provedli přípravy pro následující večer.
Vše, co bylo nutno podniknouti, musilo býti provedeno rychle a tajně, neboť ještě v této poslední hodině by nás byli mohli Indiáni zadržeti. Svoje zásoby jsme chtěli zůstaviti na místě a jedině svoje pušky a náboje jsme chtěli vzíti s sebou. Ale Challenger měl jakási neohrabaná zavazadla, která si vřele přál vzíti na cestu s sebou, a zvláště jednu věc, o které teď nechci mluviti a která nám dala více práce, nežli vše ostatní. Den se vlekl pomalu, ale když nastávala temnota, byli jsme již připraveni k odchodu. S velikou námahou jsme vynesli svoje věci nahoru a pak, ohlédnuvše se rozloučili jsme se posledním dlouhým pohledem s touto podivnou zemí, jež, jak se obávám se stane záhy obyčejnou a bude kořistí lovce a podnikatele. Ale každému z nás byla tato země krajinou kouzelných snů a romantiky, zemí ve které jsme se mnohého odvážili, kde jsme mnoho trpěli a mnohému se naučili — byla to naše země a tak ji budeme vždy rádi nazývati. Po naší levici svítily sousední sluje svými červenavými ohni do temnoty. Pod stráněmi dole slyšeli jsme zvedající se hlasy Indiánů, kteří se smáli nebo zpívali. Vzadu byl dlouhý pás lesů a uprostřed, zaříc nejasně v temnotě, bylo veliké jezero, otčina podivných nestvůr. A právě, když jsme se tak dívali, pronikl k nám zcela jasně temnotou vysoký, řičivý výkřik, volání některého příšerného zvířete. Byl to opravdu vhodný hlas Země Maple Whiteovy, jež se s námi loučila. Pak jsme se obrátili a vnikli jsme do jeskyně, kterou vedla naše cesta k domovu.
Za dvě hodiny později jsme byli my, naše zavazadla a vše, co jsme měli na úpatí skalin. Nehledě k zavazadlům Challengerovým, neměli jsme obtíží. Nechavše veškeré věci na místě, kde jsme sestoupili, vydali jsme se ihned na cestu do Zambova ležení. Za časného jitra jsme tam došli, ale ke svému úžasu nenalezli jsme tam jednoho ohně, nýbrž hned celý tucet. Záchranná výprava sem právě přišla. Bylo tam dvacet Indiánů z řeky, s provazy, tyčemi a vším potřebným ku překlenutí propasti. Alespoň, až se zítra vydáme na zpáteční cestu k Amazonu, nebudeme míti obtíží při nesení svých zavazadel. A tak končím toto vypravování pokorně a s díkem. Naše oči viděly veliké divy a naše duše se tím, co viděly, očistily. Každý z nás se stal po svém způsobu lepším a hlubším člověkem. Možná, že až dospějeme do Pary, zastavíme se tam, abychom se znovu upravili. Učiníme-li to, půjde tento dopis o jednu poštu napřed. Jinak dojde do Londýna téhož dne jako já. V obou případech doufám milý pane Mc. Ardle, že Vám záhy budu moci potřásti rukou.
- ↑ Ryboještěr dávnověku. Pozn. překl.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.