Ze zašlých dob (Vilímek)/Jan Neruda

Údaje o textu
Titulek: Jan Neruda
Autor: Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj: VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 94–95.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Neruda
Související články ve Wikipedii:
Jan Neruda

Přistupuji ke vzpomínce velice smutné, pro její vzrušivost stále a stále odkládané…

Po 20 let, od r. 1872 do r. 1891, uveřejňoval jsem na první straně „Humoristických Listů“ velké podobizny zasloužilých mužů a žen českých i slovanských doby tehdejší i časů minulých, takže jich bylo už na 1000. A bezmála všechny provázel Jan Neruda životopisným feuilletonkem, v němž s obejitím suchoparných dat zrcadlila se zas duševní podoba vyobrazených.

Jako starý žurnalista věděl Neruda, že časopis, má-li vyjíti v pravý čas, musí také včas dostati své příspěvky. Proto byl dochvilným v zasílání článků i mně, o něž jsem ho nikdy nemusil upomínat. Ulekl jsem se tudíž nemálo, když v sobotu dne 22. srpna 1891 odpoledne mi Nerudova hospodyně přinesla od něho lístek se stručným sice, nicméně žurnalisticky starostlivým obsahem: „Můj milý! S neděle na mne nepočítej. Jsem těžce nemocen. Tvůj Jan Neruda.“

Ujednav už před obdržením toho dopisku se svým illustrátorem Fr. Kolárem, že k vůli obrázkům příštího čísla sejdeme se v sobotu večer o 7. hodině v tehdejší plzeňské pivnici na Perštýně, sestavil jsem rychle návrhy jich a vzal je hned s sebou na cestu k Nerudovi, k němuž mne přímo popohánělo neodolatelné puzení.

Vstoupiv do Nerudovy malé ložnice, tážu se hned na prahu: „Co je ti, Jene?“ „Zle mi je,“ odpověděl smutně, podávaje mi z postele ruku. O Nerudovi bylo známo, že je velice choulostivým a opatrným na své zdraví. Proto domníval jsem se, že je to pouze jakýsi strach před něčím snad domýšleným, a konejšil jsem ho, ale marně. „Ne, ne,“ odporoval, „tentokráte schyluje se to se mnou kvapem už ke konci; tak porouchané vnitro lékaři spravit nemohou.“ Bylo mně až úzko při takovém jeho přesvědčení o nutném již skonu.

Abych mu nepřitížil prozrazením vlastních pocitů svých, požádal jsem ho za svolení, bych směl odskočit na hodinku ke Kolárovi, a jakmile budu s ním hotov, že přijdu hned zas, abych mu posloužil, bylo-li by mne k něčemu třeba. „Tak přijď,“ řekl na rozloučenou.

Když jsme s Kolárem spořádali obrázky, vyzval jsem ho, aby šel se mnou k Nerudovi. Odřekl mi prosebně, ježto prý takové scény nemůže vidět. Šel jsem tedy sám. U Nerudova domu na Židovské zahradě setkali jsme se před 8. hodinou s Ig. Herrmannem, jenž přicházel z „Nár. Listů“ přeptat se, jak Nerudovi je. Vešli jsme spolu do vnitř. V kuchyni seděla hospodyně a usedavě plakala. Bylo už po všem. Za tu hodinku! A u Nerudova lože stál jeho lékař dr. Michl a pořád ještě mu zkoumavě kladl ruku na prsa, jakoby ani nechtěl věřit, že to vzácné srdce už nebije. Já pak mohl jsem prokázat příteli místo jiných služeb teď už jenom tu, že jsem obešel redakce ostatních denníků se zprávou také pro ně bolestnou.