Ze života chudých/8.

Ze života chudých Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 386–390. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A opět nastalo zimní jitro, den před vánocemi — slavný, radostný den před narozením Páně, a matka pacholíkova sedí zase v nuzné sedničce vedle postele, na holé, skoro černé podlaze a dřímá, může-li se úplné seslábnutí ducha i těla a mrákota všech smyslů dřímotou nazvati.

Tváře její jsou strašlivě bledé a přepadlé —jako o deset let od včerejška sestárlé. Sedí tu s hlavou hluboce sklopenou, obraz náramného žalu. A nad ní, na posteli, na holém chatrném slamníku leží pacholík, rovně natažený, s přitlačenýma očima, ruce na prsou křížem přeložené.

Vedle ní leží rozevřený sáček, a okolo něho několik nových dvacetníků.

Na viklavé židli u pelesti visí pomačkané kartounové šaty. Je na nich viděti, že dlouhý čas v uzlíku ležely.

Ranní šero tiskne se již úzkým okem do světničky. Chvíli je všecko ticho.

Najednou se ozvaly na předsíni pádné kroky, a do dveří vešla pečenářka s mísou svítku. Přicházela z kuchyně.

I spatřila nešťastnou matku, zavrtěla hlavou, postavila mísu na stůl a přistoupila k podřimující.

„Já řku!“ promluvila hezky hlasitě a chtíc ji tím spíše probudit, šťouchla ji nohou do nohy, že by se byla slabá žena málem skácela. Při tom otevřela oči a upřela je na pečenářku, jako na neznámou postavu.

„Já řku, paní Kačenko!“ mluvila ona dále. „Nebudete vstávat? Modré šaty jsem vám už vyndala, abyste si mohla doktora i kostel oběhnout, pak ale, myslím, že bude nejlépe, když vezmete rozum do rukou a pomyslíte: Co je tam, to je tam! Dnes je štědrý večer, a my ho můžeme spolu hezky v bázni boží ztrávit. Já dám pečenou rybu — vy můžete zatím černou připravit a knedlíky zadělat, nežli se navrátím. Kus vánočky přinesu a pár jablek mám už doma.“

Ubohá matka hleděla na ni, jako by jí nerozuměla, pak se tiše vzchopila, nedala jí odpověď, obrátila se k posteli a sepnuvši ruce, položila je na prsa. Tak tu stála hodnou chvíli a hleděla na mrtvolu.

Nejprvnější a nejkrutější nával bouře v duši její byl se minulou noc vyzuřil a zůstavil v ní zmrtvělé ticho — hlubokou pustotu. I hleděla na dítě své, na to milované, se vší láskou chované a hlídané, hleděla na ně, an tu leželo jako z růže zavátý list — a neplakala. Pramen slz jejích zdál se býti vysušen; ale měkké srdce její bylo sevřeno neskonalou, němou žalostí.

„Nu, jakž je, paní Kačenko!“ ozvala se zase pečenářka nedostávajíc žádnou odpověď, „jakž je? Postaráte se o večeři? Já to musím vědět.“

„A moje dítě?“ ptala se matka tiše.

„Ale co pak máte ještě pořád se svým dítětem? To je u Pána Boha a bude mít veselejší svátky, nežli zde na zemi. Pod večer je uklidíme do dřevníku —“

„Ne, ne!“ zvolala žena, jednou rukou umrlého pacholíka zastírajíc, jakoby ho někdo jižjiž odnášeti chtěl, „mé dítě zůstane na mé posteli, dokud mi ho neodnesou do kaple. Já budu svátky u něho slaviti.“

„Vy jste —!“ rozhorlila se pečenářka, mísu se svítkem nevrle do nůše tisknouc; „ale ne, nebudu se zlobit. Nerada bych si ten dnešní den zkazila. Dělejte si, co chcete; ale já myslila, že mi dnes k vůli všemu tomu, co jsem pro vás učinila, trochu pomůžete. No, jak se vám líbí. Však já se ohlídnu po ochotnější osobě. Za čtrnácte dní jí uděláte místo. To víte beztoho, že jsem vás se čtrnáctidenní výpovědí k sobě vzala. No — tak pak mi alespoň tu nůši na záda vzít pomozte!“ doložila k své řeči, když nemohla ze samé nevrlosti popruh nalézti.

Trpící matka jí tiše pomohla — a pečenářka odešla bez dalšího pozdravení do trhu.

Opuštěná, teď i z přístřeší vyhostěná matka sebrala svůj sáček, přepočítala peníze, rozmyslila se a začala pak přes židli přehozené šaty prohlížet. Od poctivé sousedky vypůjčila si rozviklanou cihličku, ohřála ji a vyžehlila své kartounky. Pak se celá umyla, učesala, šaty a šátek co možno nejlépe na sobě urovnala, všecko velmi mírně, oči od svého dítěte takměř ani neodvracejíc.

Když byla hotova, klekla u něho, pomodlila se a vyšla, aby si zařídila, co bylo k nejprostšímu pohřbu potřeba.

Zpáteční cesta ji vedla přes veliké náměstí, na němžto se hlučný, pohyblivý, mnohotvárný život prostíral. Ten ji vytrhl poněkud z hlubokého zamyšlení a oživil pustotu srdce jejího.

Tu stály ty rozmanité krámy a kotce, okolo nichž léta minulá se svým milým pacholíkem obcházela, někdy mu krejcarovou hračku kupujíc, někdy se ale na budoucí časy těšíc, až bude moci odrostlejšímu celé jesličky zjednati. Letos byl by té významné hračce, tomu zbožnému dárku, již rozuměl; ale… tu ležel studený, s očima zavřenýma, s ustálým srdéčkem, a hračky celého světa nebyly by ho mohly potěšit.

Ale skrze matčinu duši táhly bolnosladké upomínky jako ochlazující vánek skrze sprahlou květnici — a srdce její začalo živěji tlouci, začalo okřívati… a slzy jí vstoupily do očí. Dnes měla peníze — dnes mohla pěkné velké jesle a zelený stromek s pentlemi a cukrovými věcmi zjednati, dnes mohl jejímu jedináčku Ježíšek hojně nadělit: ale dnes musela matka jenom na jeho rubášek mysliti.

I myslila naň, ale myslila také na to, že by s ním ten poslední štědrý večer ještě utěšeně ztráviti mohla! Myšlénky truchlících matek bývají podivné.

Ještě jednou vrhla se před sochou nejbolestnější matky na kamenný stupeň a pozdvihla ducha svého k vroucí modlitbě. Nedbala na chladný vítr, který jí údy v lehkém šatě mrazil; nedbala na okolní hlučný život; modlila se, a veliký mír, křesťanské odevzdání se do rukou nejvyšších, probouzel se v duši její.

Nebyla to obyčejná, paměti vštípená a ledabyle odříkávaná modlitba, ježto se jí lehkým šeptem z třesoucích se rtů vinula; to bylo prosté, nelíčené, nehledané rozprávění duše její, to byla veliká, odlehčující zpověď.

„Všechny moje prosby, moje doufání bylo nadarmo — dítě mé umřelo, a já nevím, co si počnu. Ach, nyní poznávám, že jsem hřešila — nyní to cítím, Panno nejsvětější — z veliké, pozemské lásky k muži zapomněla jsem na hlas boží v srdci svém — nyní to poznávám — metla boží mě vytrhla z mého omámení. Ach, oroduj za mne, Matko boží — pohledni na mne, Slitovníče, okem milosrdným — vždyť jsem již dosti utrpěla — dítě mé leží mrtvo, plod hříchu mého je zrušený a jiného nevím, co bych byla spáchala — čím bych byla takovou míru hněvu tvého zasloužila. Ale nepovažuj to za hrdost — ne, ne! já jsem hříšná osoba — vím to; ale já nevěděla, že mohu láskou hřešiti. Ó slituj se již jedenkráte! — nechceš-li mě za mužem a dítětem lásky mé zavolati, tedy osvěť mysl mou, abych se ti zalíbila — a posilni srdce mé, aby nepuklo. Já se oddávám do tvých rukou — nalož se mnou dle své moudrosti a pilnosti…“

Potom vstala a nakoupila věcí ku pohřbu — kus bílého plátna na rubáš, růžovou pentličku, malý křížek, několik obrázků a dělané kvítí na věnec; nakoupila ale také — hračky k štědrému večeru.