Ze života chudých/7.

Ze života chudých Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 382–386. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Kam se ta lehkomyslná osoba jen zatoulala!“ hrčela pečenářka v malé sedničce. „Celá jako bezhlavá — beze všeho povážení!“

A masitá její postava míhala se při tom v pološeru slabého kahance jako rozložitý strom, když jím vítr otřásá.

„Inu prosím vás, paní Naninko!“ ozvala se na to jaksi omlouvavě druhá osoba — byla to šedesátiletá panna, sousedka, jež tu zase nemocného hlídala; „prosím vás, vždyť je matka přece jenom matka.“

„To máte pravdu — ačkoli nevím, co vy tomu rozumíte…“

„Ob, člověk má také srdce, a měl také své žalosti, zatlačil také oči svým milým osobám…“

„A já snad ne? Oho, panno sousedko! já zatlačila oči svým vlastním dětem, a vím tedy, co to je, když to začne u srdce hrýzt… ale proto může člověk předce své smysly podržet. Co je souzeno, to je souzeno a to člověk nezjinačí, i kdyby si hlavu strhnul. Proto nebude konec světa, až jí pán Bůh to pouzdro vezme. Může se za to ještě pomodlit.“

„Proč pak?“ ptala se letitá panna, jakoby pečenářčiným slovům věřiti nechtěla.

„Proč pak! proč pak!“ rozhorlila se žena, „proto, že by z ní spadlo břemeno — že by si mohla jak náleží oddechnout. Teď není žena, není vdova — není pranic, má dítě na krku — a je mladá osoba, mohla by ještě k něčemu přijít. Beztoho bude mít co dělat, nežli staré rány zahojí! To je nějakých dluhů! Já jsem jen žádostivá, jak já k svým penězům přijdu!“

Mezi tím přistoupila k svému stolu, rozsvítila grošovou svíčku a shasla kahanec. Vedle stolu stála konev s vodou a třemi leklými rybami. Živý kapr házel sebou na veliké míse; ten byl na zejtřek pro ni — ostatní do trhu.

„Tu pět grošů — tam pět grošů, to je hned půl zlatého a zlatý — člověk ani neví jak!“ mluvila pečenářka dále, velikým nožem z ryb šupiny seškrabujíc. „Oh — dluh je snadno udělán, ale zaplacení se táhne na dlouhé lokte.“

„No, vždyť máte zaplaťpánbůh,“ prohodila Baruška, „kdyby bylo nejhůře —“

„Tak? zaplaťpánbůh?“ utrhla se paní Naninka nevrle. „Mohu při tom tuhle kus ryby usmažit? Mohu to prodat? Mohu vás na to pozvat? Zaplaťpánbůh je hezká věc, ale člověk při ní nestloustne. Co komu, to komu; co ti půjčím, to mi navrať — co ti dám, to si nech; ale k dávání jsou jiní lidé na světě.“

„Arci, arci, ale každý to neumí; musí to být něco těžkého. Tím větší tedy zásluha.“

„Tu si můžete zejtra na modro zadělat,“ mumlala pečenářka; „já bych měla raději své peníze.“

„A já myslím, že přijde svým časem všecko zas do pořádku. Kačenka byla vždycky pořádná osoba…“

V tom se začalo dítě na posteli ozývat. Vydávalo temné, sténavé zvuky, že to znělo jako: „Maminko!“

„Aha, už ji volá!“ prohodila pečenářka, na okamžik v práci ustanouc. „Už nebude dlouho dělat!“

V tom vrazila matka do dveří. Tváře její byly zimou a vnitřním pohnutím začervenalé; oči se jí jiskřily.

„Pán Bůh rač dát dobrý večer!“ pozdravila vespolek kvapnými slovy. „Co dělá můj Karlíček?“

Dychtivě přikročila k posteli a sklonila se k nemocnému.

Krev její byla zbouřena, ale jediným pohledem na dítě ustydla jako na mrazu. Tak bledý, tak přepadlý nebyl ještě miláček její nikdy. A nebo to bylo poloviční světlo tenké svíčky, co ho tak podivnou barvou polilo?

„Karlíčku! má dušičko!“ volala žena novou hrůzou sevřena, „otevři očinky! Matinka je tady!“ ale volání její bylo nadarmo. Pacholík tu ležel bledý, žlutý, s očima hluboce vpadlýma, s rtoma přimodralýma, ležel, ani se nehýbal, nestejné, prudké a hlasité dýchání dávalo svědectví, že zhasíná.

„Karlíčku!“ volala matka třesoucím se hlasem ještě jednou, i stála nad ním s rukama úzkostně sepnutýma. Tíseň duše její zrůstala každým okamžikem. Oči její byly na dítě upřeny jako ve sloup, aby i nejmenší pohnutí jeho vystihly.

„Pro umučení boží!“ zvolala nyní úpěnlivě, „panno Baruško, podejte sem světlo, aby mě spíše uviděl —“

„Ale nedělejte, jako byste byla dnešní!“ ozvala se nyní u svých ryb hřmotná pečenářka, lhostejně po ní hlavu otočíc. „Či myslíte opravdu, že světlo něco pomůže, když se začínají oči zakalovat?“

„Jak to myslíte…?“ ptala se matka, a slova jí zmírala na rtech.

„Nu, jak to myslím,“ obrátila se žena, v jedné ruce dlouhý nůž, v druhé kus ryby, „já si myslím, co vidím, a povídám, co myslím. Bolest a nářek pro dítě je slušná věc, musí mít ale svou jistou míru. Co jde přes šňůru, je zbytečné, a protož myslím, abyste vzala rozum do ruky —“

„Ah!“ vpadla jí matka do řeči, „vy myslíte, že mi — dítě umře?! Ne, ne, tomu nevěřím! Nač by mi bylo nebe pomoc poslalo, kdybych jí své ubohé dítě zachovati nemohla? K čemu bych měla peníze,“ mluvila dále, rychle ze záňadří plný sáček vyndávajíc, „kdybych mu nemohla pomoc zjednati?“

„Aj!“ podivila se pečenářka a vyvalujíc oči, přistoupila s přívětivým ušklebnutím. „Paní Kačenka má — a snad — stříbro v tom pěkném pytlíčku?“

„Mám — mám! Jen mi zjednejte pomoc — jen mi poraďte léky — ó mluvte!“

„Já myslím, zlatá osobo!“ promluvila nyní stará panna prostosrdečně, „že to musíte všecko do rukou božích odevzdat —“

„Všecko, všecko!“ dotvrzovala pečenářka určitě. „Co je komu určeno, to je určeno a na tom se nedá vlas zjinačit. Buďte ráda, že máte peníze, alespoň si budete moci o svátcích pohovět a se mnou pořádnost udělat, to stojí také za něco.“

„Ale Rodičko boží!“ bědovala matka, „já mluvím o svém dítěti, prosím o pomoc, a vy máte jen světský mamon na mysli!“

„To je nyní hlavní věc,“ řekla žena. „Vy jste se dost dlouho namořila, já dost dlouho načekala —“

„Ó tedy si vezměte krev mou!“ zvolala matka vášnivě, „a zaplaťte si trojnásobně, co jste pro mne učinila! Ale jen také pomozte — já nemohu být živa bez svého dítěte, a stříbro je pouhá pleva v rukou mých, nemohu-li mu za ně nové zdraví zjednati.“

I hodila měšcem na podlahu až to zacinkalo, a sama se vrhla na nemocného, nejsladším hlasem ho volajíc! Ale pacholík se nehýbal… neodpovídal… nedýchal… a matka políbila studené čelo…

Zděšena sebou trhla, vzchopila se, přiskočila ke stolu, vzala s něho tenkou svíčku, navrátila se zase k posteli a s třesoucí rukou svítila si na dítě. To tu leželo s otevřenou hubičkou — rty mělo sesinalé, okoralé, oči vpadlé… po celé tváři zažloutlý nádech smrti.

Matka strašlivě zkřiknula, pustila svíci na lože a sama vedle něho sklesla.

„I pro živé rány!“ zvolala pečenářka, která byla nůž i rybu honem odložila, pohozený měšec hbitě zvedla a nyní ho potěžkávala, „ta osoba nás ještě vypálí!“

Stará panna otočila se však honem k posteli, popadla svícen, ale samým kvapem také svíčku zhasila. V malé sedničce byla teď úplná tma.

„Tak! to jsme to hezky vyvedly!“ řekla pečenářka, „já nemám doma kusa sirky! Musíte mi nějakou půjčit, panno Baruško.“

„I můj Bože, s radostí!“ odpověděla stará panna, dohmatala se ke dveřím a vyšla rozsvítit. Pečenářka ale rozevřela kvapně sáček, vysypala peníze do hrstě a začala je zběhlými prsty přepočítávat. Poznalať hned, že jsou to samé dvacetníky.