Ze života chudých/9.
| Ze života chudých Josef Kajetán Tyl | ||
| 8. | 9. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 9. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 390–392. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Venku se zase chumelilo a vítr k tomu hvízdal. Začínalo se přitmívati.
V chudobném příbytku necitelné pečenářky a osamělé matky hořely dnes dvě tlustější svíčky a kamínka vypouštěla lahodné teplo. Hřmotná žena, upachtěním rozehřátá, prostírala si na stůl a chystala večeři, připravenou po mnohém brumlání a nevrlém osupování. Při tom šoupala těžkými křampály, bouchala dveřmi, šramotila stolem a židlicí — všecko na znamení svého pohoršení, že jí nechtěla sklíčená matka po vůli být a černou rybu ustrojit. Za to si umínila, že ji na jiný způsob poškádlí — že se jí ani nevšimne a mluvnou sousedku k večeři pozve.
Ale matka neměla dnes mysl na takovéto věci tělesné. Seděla u svého stolečku, jejž si byla k pelesti přistavila, a došívala rubáš. Jedním okem hleděla na šití — druhým na své drahé dítě. To leželo čistě umyto tak tišena posteli, jakoby nejkrásněji spalo; vedle postele ležela sprostá, žlutá rakev.
Zhubenělé tváře matčiny byly jaksi nepřirozeně červené. Oči se jí leskly. Pospíchala se šitím — konečně byla hotova.
Nyní začala umrlé dítě oblíkat. Útlounké články slabého tílka se jí podávaly, jakoby v nich ještě život byl. Brzo tu leželo v rakvi natažené, v dlouhé bílé košilce, u krčku růžovou mašličku, ručinky na prsou složeny, mezi nimi křížek, na hlavě z růží věnec, okolo sebe malované obrázky.
Na druhé straně v malé sedničce skvěl se zatím bílým ubrusem prostřený stolík a na něm se leskla velká bílá mísa s čistými talíři, v prostřed mosazný svícen s tlustou svíčkou. Na podlaze, na kusu střípku hořely dva františky; vedle talířů čekaly na stejný osud červené třínohé svíčičky.
A hlučně otevřely se dvéře a přes práh vešli pečenářčini hosté — vedlejší vdova, hokynářka, s dvěma dětmi. S radostným pokřikem přiskočili mladí nezbednici divoce ke stolu a když je matka odehnala, přihrnuli se k posteli.
„Podívejte se — podívejte se — tu leží umrlec! Ah! ten má hezké obrázky!“
„Jdete stranou?“ rozkřikla se matka, a ohlížela se, kde by na ně co popadla. Nejraději byla by nějaké polínko do ruky dostala. Pak se obrátila k pečenářce a hodíc hlavou po umrlém dítěti, ptala se: „Tohle zde tak zůstane?“
„Jestli vám to překáží…?“
„Mně ani dost málo. Nevěděla bych také proč? Tělo jako tělo. Já se už vyspala vedle umrlých. Já myslila jen, nemá-li paní Kačenka dnes nic jiného dělat, nežli to němé pouzdro hlídat?“
„I nechtě ji!“ ušklebila se pečenářka. „Kdo chce kam, pomozte mu tam. Jak si kdo ustrojí, ať papá! Sedněte, paní kmotra! Malým dáme talíře tuhle na truhlu.“
A brzo kouřila se z mísy horká rybí polívka — brzo cinkaly čtyry lžíce a vedle talířů hořely červené svíčičky.
Na druhé straně ale stavěla mlčící matka u hlavy umrlého dítěte pěkný smrkový stromek, s pěknými výdymkami a mašličkami, s pozlacenými švestkami a malovanými obrázky; a kolem po větvičkách zapalovala tenké voskové svíčičky.
Bylo to veselé — srdcem lomcující podívání! Radost a smutek, život a smrt naproti sobě — ten obsah veškerých dnů vezdejších.
Hluboko vtiskl se tento štědrý večer v paměť ubohé matky.