Ze života chudých/4.

Ze života chudých Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 368–374. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nevědomky běžela nešťastná matka domů. Nevýslovnou bázní hnalo ji to k loži nemocného dítěte. Bylo to poprvé, kdežto se počínala strachovati, že by mohla jediný a poslední svůj poklad ztratit. Až posud odrážela se tato myšlénka o její náramnou důvěru.

V zimničném zanícení, s prudce tlukoucím srdcem vrazila do dveří. Stará poctivá sousedka seděla se svou punčochou ještě na posteli, — ale dýchala si již do přetuhlých rukou. V sedničce točila se zima.

Skoro hltavě padl zrak matčin na nemocného. Pacholík tu ještě ležel, jak ho byla opustila; ještě mu tváře semtam prokvítaly — ještě se mu leskly oči tím sklenným paleskem.

„Nic se nepřihodilo?“ ptala se matka udýchaně.

„Nic,“ odpověděla stará trochu mrzutě, „jen že bych byla málem překřehla.“

„Odpusťte, panno Baruško!“ prosila žena letitou hlídačku, „že jsem se opozdila. Musela jsem na doktora čekat…“

„Nu — čekat musí každý člověk,“ prohodila stařena, vstávajíc a k odchodu se chystajíc. „Proto jsme na světě; jen když to něco pomůže.“

„Ach — ono by to snad pomohlo!“ zaúpěla matka a odlevila nyní hlasitým pláčem stísněnému srdci svému, „pomoc by byla; ale já ji nemohu zaplatit. Vždyť jsem pouhá žebračka!“

Nikdy nebyla ubohá žena význam těchto slov tak bolestně pocítila jako v tomto okamžení. Byloť jí při tom, jakoby jí mělo srdce puknouti.

„I nu, nu —“ začala ji stará panna těšiti. „Vždyť není tak zle, aby nebylo zas dobře. Pomyslete, že jste mladá — že můžete pracovat — a při práci se člověk nikdy neztratí.“

„Ale co mám dělat se svým dítětem?“ ptala se matka polozoufanlivě. „Mám je nechat zahynout? Mohu je opustit a hledět si vezdejšího chleba? Anebo mohu nechat duši u něho, aby je hlídala, a vymořené tělo do díla zapřáhnout? Já činila, co poctivá vůle činiti může, dokud síly stačily! Že jsem onemocněla, za to nemohu — já pracovala — já prodala a zastavila, bez čeho jsem býti mohla — teď nemám… ničeho.“

„Mohla bych vám snad pěti groši pomoci?“ ptala se letitá panna, stojíc již u samých dveří. „Více nemám.“

„Ó děkuji vám — děkuji, panno Baruško!“ prohodila žena ve svém zanícení s jakousi hořkostí. „Mně nepomůže pět grošů — mně nepomůže nic — nic více na tomto světě — nežli hrob vedle mého dítěte.“

S hlasitým štkáním vrhla se při tom na postel, přes nemocného pacholíka. Stará panna zavrtěla hlavou a odešla.

V nevýslovné bolesti ležela matka dlouhou chvíli přehnuta na chatrném loži. Nevědělať o sobě. Míra hoře jejího byla tuze veliká, tak že všechen jiný pocit v ní utonul. Plakala, ale ohlas pláče jejího zanikal v chatrné pokrývce.

Konečně ji vytrhla z tupé nečinnosti zima. Začínaloť jí v chladné sedničce mraziti. Otřásla se — a zvolna vstala.

Oko její utkvělo na pacholíku. On se nehýbal. Zdálo se, že spí. — Ledové odhodlání, kamenná zoufalost ulehla si do duše i na tváře její.

V tom se opět zimou na celém těle zachvěla, zuby jí zadrkotaly. Tiše pohledla kolem, a zrak její pozastavil se u poslední rozviklané židlice. Přikročila k ní — vzala z koutu starou sekýrku, vyšla na předsíň a v malé chvíli vrátila se s přehoušlí drobně rozštípaného dříví.

Za několik minut praskala suchá židlice v kamínkách.

Matka stála zase nad pacholíkem — a srdce její začalo se zase živěji pohybovati; tepleji začala jí krev žilami prouditi.

„Ta kamenná duše!“ promluvila po chvíli sama k sobě, „tonekřesťanské srdce! Dokud jsi kvetlo, ubohé poupátko, to uměla s tebou hrát — to uměla slibovat: ale když má přispěti, abys nezvadnulo… to se necitelně obrací. A kdyby to neměla —“ mluvila dále, a oči se jí rozjiskřily divným plamenem a otočily se na druhou stranu po staré almaře; prsa počala se jí nepokojně dmouti a podivný, nikdy nepocítěný oheň projel jí od hlavy až do paty, „ale ona to má — ona má mnohem více — ona by mě mohla šťastnou učinit a dítě moje zachránit… a nic by při tom neutrpěla…“

I přistoupila blíže k almaře. Oči její spočívaly na ní s divou žádostivostí.

„Vím to dobře,“ mluvila sama k sobě třesoucíma se rtoma, „v pravém koutě má žlutou truhličku — a v ní plnou hrst stříbrných peněz — ona je zdravá a silná… mé dítě ale…“

Ještě krok — a již stála u staré almary; ode dávno věděla, jak se i bez klíče otvírá. Již vztahovala ruku… v tom se začal pacholík pohybovati a temné zvuky ze sebe vydávati.

Žena sebou trhla — obrátila se a poslouchala. Pacholík pohyboval ještě ústy… pomalu začínaly zvuky býti srozumitelnější… konečně bylo po malých přestávkách slyšeti: „A — neuvoď — nás — v pokušení — ale zbav nás…“

Nevědomky odříkávalo pachole Otčenáš, kterýž mu byla matka již vštípila.

Ale jako tříhranný meč projela slova nevinného prosebníka duši nešťastné matky. Zachvělať se jako smrtelnou hrůzou — zkřikla — klesla na kolena, sepnula křečovitě ruce na prsou a modlila se: „Neuvoď nás v pokušení!“

Hodnou chvíli klečela takto skroušeně v kající postavě.

Proudem valily se jí horké slzy po tvářích a podivný, blaživý mír přicházel do srdce jejího.

Konečně se vzchopila. Oči její byly oživeny — ňádra opojena novou důvěrou. Přistoupila k posteli, sehnula se k dítěti a políbila je na čelo.

„Ó ty můj strážný andělíčku!“ zašeptala při tom z hlubokosti duše své, a zrak její utkvěl zpytavě na tvářích jeho. Chtělať na nich čísti dosvědčení toho, co tak pevně doufala. „Ty moje vadnoucí růžinko — ó že tě nemohu krví svou zalíti, abys občerstvena hlavičku svou zase napnula! Že ti nemohu teplého místa ve svých ňádrech vyhrabati — že tě nemohu těmito sesláblýma rukama zachytnouti, abys neklesala a neopadávala! Ale ubohá matka tvá je chudá děvka, a nevyslyší-li Pán volání její, nemůže ti ničeho poskytnout.“

S rukama sepnutýma stála nad pacholetem. Nová, neobyčejná myšlénka zmáhala se v duši její. Cítilať přehluboce, že musí ještě nějak síly své napnouti, aby dítěti přispěla. „Jdi žebrat!“ znělo to v ní temným, celou útrobu přerývajícím hlasem, „jdi žebrat!“

Žena se zachvěla a na čelo jí vstoupil horký pot. Dychtivě ohlížela se kolem, jako by tu odněkud pomoc kynouti mohla. Ale nikde nebylo již kusá nábytku, nebylo kusa šatu… nebylo ničeho, co by ještě bylo mohlo do rukou židových nebo do zastavárny putovat.

Najednou přikročila ku své staré odřené truhlici na kulatých nohách a otevřela víko na viklavém kování.

Do polovic bylo prázdno; chatrná ženská košile, ještě chatrnější spodní sukně a zástěrka, dva, tři šátky, několik čistých kousků dětského prádla, soukenná bundička, menší a větší karkule — to bylo celé hospodářství v této nuzné schráni.

Žena se počala v té směsici dychtivě přehrabávati.

Nevyndala kus po kuse, ale převracela všecko na ruby. Na dně leželo několik vybledlých pentlí, pouzdro z modlitební knihy, v něm rozličné papíry, jak se zdálo: psaní a jiné písemnosti, na nichžto si majetnice zakládala něco, v koutku stála malá červená škatulka.

Té se uchopila a otevřela ji. Tu byla malinká soška Panny Marie, jakož ji poutníci přátelům na památku ze Svaté Hory přinášejí, tu byla mosazná náušnice s falešným kamínkem, několik knoflíčků — a prsten, tenký, zlatý kroužek. Ten vzala rychle do ruky a přitiskla ho k ústům.

„Ty jediný jsi mi pozůstal, svědku blažených dnů!“ mluvila pak v sladkobolestných vzpomínkách na prsten pohlížejíc. „Na tobě zakládala se moje víra, tebe jsem ukrývala před hltavýma rukama chudoby, tebe jsem šetřila — ó budiž mi nyní vykupitelem z nouze největší. Pro své dítě pustím tě do rukou cizích, ne pro sebe, ó ne! — já bych mohla nad hrobem státi! ty bys nepřišel ode mne!“

Mezi tím strčila kroužek na prst, zavřela truhlu a uspořádala zas na sobě poněkud svůj chatrný šat. Pak přikročila k posteli, shýbla se k dítěti, políbila je na čelo a udělala mu křížek.

„Anděl strážce té opatruj, mé děťátko!“ řekla se slzavýma očima, přistavila z naprotější strany k posteli dvě židle, ačkoli se nebylo co nadíti, že bude dítě tak nepokojné, aby mohlo ze svých drchniček spadnouti; pak vyšla tichým krokem ze sedničky a zavřela dvéře na klíč.

Běžela do lékárny.

U samého vchodu se zastavila a nahlídla do ní skleněnými dveřmi. Kromě provisora a mládence nebylo v ní živé duše. To právě chtěla.

Rychle tedy otevřela a vešla. Srdce jí tlouklo, na čele jí vyvstával pot.

„Poníženě prosím,“ obrátila se k provisorovi, skládajícímu papír na prášky a hledícímu při tom pilně do románu, kterýž ležel vedle něho na stole; „poníženě prosím, je ta moje medicína hotova?“

Provisor na ni pohleděl — znalť ji už, poněvadž tam po celý čas nemoci dítěte svého chodila; ale neodpověděl a sáhnuv k vážkám, pošoupl lahvičku s tmavou tinkturou ku předu.

Ubohá žena si přála míti lék již v ruce a býti s ním ve svém nuzném příbytku!

„Já si to dala napsat pro své nemocné dítě,“ jala se bojácně mluviti, nevědouc ještě, jakým způsobem se k cíli dostane; „bude to bezpochyby poslední medicína, jakž mi pan doktor sliboval…“

„Tedy si to jen vezměte a jděte s Pánem Bohem!“ odbýval ji provisor.

„Ob, což je ono o to,“ promluvila opět sklíčená matka, netroufajíc si ani oči pozvednout, „ale musím dáti čtyrycet krejcarů, není-li pravda?“

„Čtyrycet krejcarů!“ řekl provisor krátce.

„Ale já je nyní nemám,“ dodala si matka srdce, a živěji řinula se jí od toho okamžiku slova ode rtů; dělo se to strachem, aby o lék nepřišla. „Peníze v tu chvíli nemám, ale mohu zde, jemnostpane, něco nechat, co má větší cenu, nežli čtyrycet krejcarů — a co si zase vyplatím, jakmile k penězům přijdu.“

„Jste, milá ženo, blázen?“ ozval se nyní mládenec místo provisora, kterýž se nad požadováním chudé osoby tak divil, že takměř ani odpovědít nemohl.

„Ještě nejsem, ale ví Bůh! že do zbláznění daleko nemám,“ řekla žena skoro vášnivě, „nebude-li brzo pomoci. Tuhle mám prsten po svém nebožtíkovi — po otci mého dítěte — je to prsten svatební, nemocí a bídou přišla jsem o všecko: tuto jedinou památku jsem uchránila, ale teď ji musím dáti z rukou, třeba se i štěstí ode mne na věky obrátilo, jako se stává, když si neumí člověk svatebního prstenu vážiti. V zastávárně mi na to nic nepůjčí — a také se nemohu zdržovat — ale on je vskutku dražší, nežli láhvička této medicíny… ó prosím, prosím, podržte ho zde zatím, nežli budu moci zaplatit!“

„Ale co pak vám napadá!“ odbýval ji mládenec nevrle. „Co pak myslíte…“

„Nic nemyslím, nic, jemnostpánové, co by se vás mohlo dost málo nemile dotknouti!“ vskočila mu žena řeči. „Já myslím jenom na svou potřebu — a na to, že snad ještě dobrotivé srdce naleznu, kteréž chudobě uvěří. Nemyslete si, že vám zde prstýnek dlouho nechám, ó ne, toho se nebojte! Vždyť nemám po otci dítěte svého už pranic jiného, nežli ten kroužek a… ránu v srdci, která se nikdy nezhojí. Ach, víte-li, pánové, co to obnáší: přijmouti od někoho prsten svatební, koho milujem, tedy pochopíte, že vám ho zde nenechám.“

„Nedávejte ho ani z ruky, ale vezměte svou medicínu a běžte k svému nemocnému dítěti!“

Tak se ozval za ní náhle cizí hlas, a když se žena kvapně ohlídla, spatřila před sebou čistě ošaceného člověka mužných let a přívětivých tváří. Podobal se zámožnému měšťanu. Ve své horlivosti nebyla pozorovala, že vešel brzo po ní do lékárny a že slova její zaslechl.

Radostný červánek přeletěl jí přes tváře. Rychle přistoupila k cizinci a políbila mu ruku jeho, dřív nežli to mohl zabránit.

„Nechte, nechte, milá osobo!“ odbýval ji neznámý poněkud v nesnázi nad takovýmto důkazem vděčnosti, „a vezměte si honem lék. Pánové dovolí, abych za vás pořádnost udělal.“

„Ó prosím, pane z Bězděky!“ uklonil se mládenec s lahodným úsměvem; „nám to udělá potěšení…“

„Že k penězům přijdete?“ usmál se také nenadálý dobrodinec. „Nu, tím způsobem stane se nám tedy všem nějaké potěšení. Tu máte, tu máte, milá ženo!“ obrátil se pak zase k ostýchavé ženě, „a nezdržujte se daremně!“

S těmi slovy vecpal jí sám lahvičku do rukou, a překvapené ženě sklouznul při tom ještě stříbrný peníz do dlaně.