Ze života chudých/3.
Ze života chudých Josef Kajetán Tyl | ||
2. | 3. | 4. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 3. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 364–367. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Okolo i vnitř podloubí na drůbežním trhu panuje za ranních hodin veliký, hlučný život. Tu se smlouvá a prodává, volá a vadí, kleje a prosí — tu je smíšenina těch nejrozmanitějších postav: vykrmené drůbežnice a hubené selky, řemeslnice v klobouku a úřednice v prostém čepečku, mladí hospodští a staří hospodáři — potom chátra obojího pohlaví, toulaví prodavači a žebráci. To se míhá, dere a tlačí řadami rozstavených nůší, krosen a trakařů se živou i mrtvou drůbeží, s vejci, tvarohem a máslem všeho způsobu.
Zvláštní a stálé denní figury v tomto strakatém množství jsou tak nazvané pečenářky nebo polivkářky — ženy velké důležitosti, neboť vedou péči o žaludek nejen všech prodavačů v tomto vůkolí, nýbrž poskytují také úlevu hladovým, ježto přicházejí z končin vzdálených.
Avšak jméno pečenářky čili po pražsku: prátlářky není pro tyto ženy dosti významné, ačkoli jaksi důstojné — tím méně název polivkářky; žádné z nich nepodává úplný obraz o jich živnosti. Není to pouhá pečené ani pouhá polívka, co svým hostům předkládají — to by byl obmezený, špatný průmysl.
Ta tu má arci v ohromném, odrátovaném hrnci polívku s nudlemi, jež vypadají jako bělavé žížaly, a ta tam pyšní se pekáčem na tenko nakrájené vepřoviny — ob den je u ní také zajíc nebo husa k dostání; ale jiná tu sedí také s mísou lojem maštěného hráchu a s kuthanem bramborů: ještě jiná vykládá smažené nožičky, pak osrdí a odpadky rozličného masa s hnědozelenavou omáčkou, a opět jiná zve k plné ošatce vdolků s povidly a syrečkem, na nějžto ještě něco žlutavého nakapá, co má slouti omastkem. Při tom nesmíme zapomenouti, že je zde onde také hrnce viděti, v nichžto jakási temně zažloutlá tekutina vře, kterouž prodavačka na svou čest dobrou kávou nazývá. Jsou-li kupovači také toho mínění — to nevíme; ale skoro bychom tomu věřili; alespoň se dá o tom soudit podle chuti, s jakovou se malých hrnečků drží, do nichžto jim kavárnice za dva krejcary nebo za groš nalívá.
Kdo se u těchto kuchyní na pouhé boží ulici ještě nezastavil, neví, jak člověk vypadá, když mu něco jak náleží chutná. Ale podívejte se tuhle na toho ubožáka, pocestného řemeslníka v chatrném fráčku a v letních pruhovaných spodkách — vítr fičí, až prsty křehnou — on tu stojí nakřivený s ohnutýma kolenama, trochu pošlapává, v levici drží malou misku, v pravici plechovou lžíci a nabírá polívku, souká, srká — a najednou má misku prázdnou. Ani se toho nenadál. Teprv se chce rozpomínat — ale hostinská mu bere již opět nádobu z ruky (zaplatit si dala ovšem dříve) a plác! — krcne na ni lžíci bramborové kaše. Že misku neopláchla, samo sebou se rozumí; stará popelářka také na to nehledí. Jeť ráda, že nemusí mezi zástupem strávníků dlouho čekati.
Na tomto podloubí, skoro pod prostředním obloukem, sedá paní Naninka — pečenářka, jež toho titulu zasluhuje. Její nůše je největší a na jejích dvou pekáčích zavání den jak den něco pečitého pro vzácnější strávníky; na velké míse má při tom ještě pokaždé čočku, fizole, brambory nebo jinou zásobu pro žaludky nižší třídy, nežli jsou velkých překupnic a mluvných dohazovaček.
Je to velká, silná žena asi čtyřiceti let. Masité, osmahlé tváře její lesknou se zdravím. Jinak ale není na nich skoro žádný duševní výraz pozorovati.
Dnes tu sedí paní Naninka jaksi mrzutě. Trh je sice dobrý, hlučný — vždyť je před svátky; ale každý si hledí ještě svého krámu a nezpomíná na jídlo. A paní Naninka má dnes přece kapitální husu a k tomu vepřovinku — že se srdce směje! I dohlíží také pořád na velkou pánev s uhlím, na nížto pekáče stojí, a podfukuje, odstavuje, natřásá nádoby — a v tom spočívá největší díl pečenářského umění, aby maso ani nevychladlo, ani tuze nevysmahlo, ale až dosaváde není všecko nic plátno. Ani denní ani cizí strávníci se ještě nedostavují.
V tom k ní přikročila matka nemocného dítěte. Ubohá žena byla ráda, že ji nalézá samotnou, alespoň se její bledé tváře poněkud vyjasnily.
„Pán Bůh rač pozdravit, paní Naninko!“ promluvila k ní poněkud ostýchavě.
„Co je?“ trhla sebou pečenářka, trochu nevrle hlavu od svých pekáčů pozvednouc. „A, jste vy to? Co dobrého?“
„O něco bych vás poníženě prosila —“ začala matka hlasem skroušeným.
„Oč pak, oč pak?“ spustila žena, když tato poněkud vázla. „Nedělejte dlouhé prambule; zde nemám kdy vaše lamentace poslouchat.“
„Pan doktor předepsal mému Karlíčkovi medicínu,“ dodala si matka srdce, „která bude mít dozajista dobrý účinek…“
„Nu? — a co je mně do toho?“ ptala se paní Naninka, kdyžto matka zas poněkud váznouti začala. „Buďte ráda, je-li váš doktor takový divotvorec! Já pro svou osobu nedám za ty doktorské moudrosti ani co by za nehet padlo.“
„Ale já musím za ně dát, má zlatá paní Naninko!“ osmělila se opět sklíčená žena, „protože mám k lidské moudrosti důvěru a že musím o své dítě pečovat.“
„I s Pánem Bohem — dejte si za ni, co chcete!“ prohodila pečenářka tónem, z něhož jasně zvučelo, že zná její hroznou chudobu. „Já nebudu vaši kasu prohlížet.“
„Ach, neposmívejte se nešťastné ženě, která se důvěrně k vám utíká!“
„Ke mně? — důvěrně? — co pak by to bylo?“ prohodila pečenářka, lhostejně do uhlí foukajíc.
„Že nyní ani krejcaru nemám — toť víte; ale Bůh je milosrdný a posilní zase ruce moje a otevře srdce lidské, a já splatím každému, kdo mi co dobrého učinil. Teď ale musím zaplatit drahou medicinu… a proto vás, drahá paní Naninko, poníženě prosím — abyste mi ještě dva dvacetníky půjčila.“
„Cože?“ otočila se po ní pečenářka od svých pekáčů a bok si podepírajíc, hleděla jí na okamžik do očí. Zdálo se, že jí žena s prosbou právě vhod přichází, neboť si mohla na něčem své zlé rozmary vypustit. „Já řku — pominula jste se s rozumem? — ještě dva dvacetníky? — víte-li pak, co to už dělá, co jsem vám —“
„Vím, vím! má drahá paní Naninko!“ prosila matka ustrašeně, „jenom tak před lidmi nekřičte!“
„Jak? — i vy nestydatá — vy mi budete poroučet, abych o své právo nekřičela?“ dala se pečenářka ještě hlasitěji slyšeti. „Je to poděkování za mou dobrotu? Netrpím vás u sebe říkajíc jenom pro zaplaťpánbůh? Nenechala jsem vám stranu podle kamen k vůli vašemu škvrněti? A vy mi budete poroučet —“
„Já nic neporoučím —“ spínala matka ruce, „ale pro živé rány Kristovy vás prosím, abyste mi jenom ještě jedenkráte pomohla…“
„Nic — nic — ani vindrou vám nepomohu,“ sápala se rozjitřená sprosťačka, „darmo se rouháte! Jděte mi raději s očí — a čím dřív tím líp i z kvartýru, rozumíte — má zlatá panno Kačenko?“
Matka bolestně zkřikla a stáhla si rychle šátek hloub před čelo, jakoby chtěla zarděné líce a dva prameny slz ukrýti.
„Bůh vám to odpusť!“ zaštkala úpěnlivě a zoufajíc kvapila zpáteční cestou. Nohy se pod ní třásly, div nesklesla.