Ze života chudých/2.

Ze života chudých Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 358–364. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ale matka nemocného Karlíka nebyla v lidnaté čtvrti jediná, kteráž u lékaře okresního pomoc hledala. Dvéře jeho byly obklopeny zástupem nuzných neduživců a nebo těch, kteří se o své neduživé starali.

Pan doktor ještě nebyl v přízemním pokoji, kdež ráno i odpůldne v určitou hodinu stesky a prosby sklíčené chudiny vysléchal.

„U všech sakra…!“ ozval se nyní mezi zástupem ramenatý drvoštěp v kožené kazajce. „Totě prazatracené čekání! Křeče mi ženu zatím přetrhnou, a já přijdu do díla posfaktum. Pak si pověsím žaludek na hřebík a nebo si ho naperu kamením.“

„V kolik pak hodin zde pan doktor bývá?“ ptala se vedle něho hubená holka se řádnou žloutenkou.

„I čert zná jejich regule!“ zabručel nedočkavý drvoštěp. „A pak — což jim záleží na bídě a psotě; to necinká tolary!“

„Tuhle je to — heh, heh! napsáno — heh, heh!“ zakašlala stará babka, okazujíc vyzáblým prstem na černou tabulku vedle dveří. „Kdo to umí číst — heh, heh?“

Někteří začali slabikovat; že to ale bylo německé, šlo to poněkud pomalu.

„I jděte domů a kupte si znovu slabikáře!“ ozval se mezi to hlasitěji asi patnáctiletý vejrostek v hadrovitých nohavicích, v roztrhaných rukávech a v krátkých botách, ovázaných špagátem. Místo čepice měl na hlavě vyžloutlý děravý šátek, kterýž mu i levé oko tak dalece ukrýval, že mu bylo velkou, temnozačervenalou modřinu jen dopola viděti. Za svého dětinství povaloval se na farní škole, pak byl nějaký čas na řemesle, potom běhal po hospodách se sirkami a nyní metl ulice.

„I jděte domů a kupte si znova slabikáře!“ nadýmal se nyní mezi ostatními a začal nápis o něco zběžněji koktati. Když byl ale hotov, nebylo tu osoby, kteráž by mu byla úplně rozuměla. Buďto neuměl nikdo německy — anebo tuze špatně četl; jen tolik vespolek srozuměli, že tu bývá doktor od půl deváté do půl desáté.

„No, to mu zatraceně uši zalehly!“ klel zase drvoštěp. „Půl deváté uhodilo — to jsem tu stál ještě sám.“

„Nebručte — nebručte, příteli! Doktor je svým pánem a nebude k vůli nám uši nastrkovat, kolik bije, když sedí u snídaně!“ prohodil starý, hubený krejčovský tovaryš, nohu o nohu oklepávaje a do zkřivených prstů dýchaje. „To já znám! — a dobře má; já bych byl také takový; nic zadarmo — a my neplatíme.“

„Neplatíme!“ namítala nádennice s vodnatelným životem. „Ale vždyť je tu zaplať pán Bůh — a pak slavná obec! Ale kdo neví, co to je, také na to nedbá — a kdo sedí v hodném kožichu, myslí, že je celému světu teplo.“

„Ba, to je to — heh, heh!“ dotvrzovala dušná stařice. „Člověk nevěří, dokud nezkusí; ale poslat takového Tomáše na čtyry neděle mezi nás — však ono by mu srdce změklo — heh, heh!“

„Zlatí lidičky, to je všecko pravda,“ ozvala se nyní až posud opodál stojící přistárlá panička v obnošeném pláštíku — na pohled vdova po malém úředníku — i přistoupla blíže; „všecko pravda; nesmíme ale zapomenout, že to doktor z dobré vůle dělá, když nám radu uděluje, a že je v Praze ještě více lidí, kteří na jeho radu čekají. Kdo ví, kde on teď —“

„Milá, zlatá paní!“ zarazil ji drvoštěp, „nechte si svou moudrost pro sebe. Však my víme, co víme, a držíme se písma.“

Při tom hodil hlavou, jakoby řekl: „Podívej se tamhle vedle dveří na tabulku…“

S bídou — a k tomu s bídou v nízkém, spustlém stavu je těžko pojednávati; ona je tvrdohlavá, ledoprsá, netrpělivá, když jí neumí člověk vyhověti. Ona má své zvláštní zdání, které všem jiným odporuje…

Vdova ustoupila zas nazpět a uchýlila se k matce nemocného pacholete, kteráž tu opodál v koutku stojíc, žádného účastenství v hrubém hovoru neměla. Mysl její byla doma, u ztrápeného dítěte, i viděla je a spínala pod šátkem ruce. Očí skoro ani nepozdvihla. Jenom chvílemi odpovídala roztržitě na otázky zaplašené hajitelky doktora.

Konečně zacinkaly na schodech klíče, a zpívajíc přiběhlo mladé služebné děvče již dávno vytopený pokoj otevřít.

Zástup zapomněl na stesky, rozjasnil tváře a hrnul se za děvčetem do dveří, jakoby na něj za prahem spasení čekalo — a předce nezáleželo to celé spasení v ničem jiném, nežli v trochu teple! — ale ovšem — teplo! — jak blahoznivé slovo ve sluchu tolika tisíců, kteří ho skoro nikdy nezakusí, kteří si o něm jen jako o zlatých jablkách v pohádce povídají!

Pokoj byl prostranný; podle stěn táhly se dlouhé lavice, ku předu tisklo se několik seslí. V okamžení bylo všecko plno, a za malou chvíli nebylo celý zástup ani poznati. V lahodném teple převrátil se celý jeho rozmar; místo mračen svítilo sluníčko. Ach, ta tvrdohlavá, ledoprsá, netrpělivá bída snadno se spokojí — jen když něco dostane!

Jediná matka nemocného pacholíka a vdova úřednice zůstaly venku. První bezpochyby ani zimu necítila a druhá se nyní ostatních štítila.

Za malou chvíli po služce vrzaly po schodech volným krokem boty, a konečně objevil se toužebně čekaný lékař. Byl to muž v nejlepších letech — spíše mladší nežli starší — s kulatou, přívětivou tváří, s hravýma očima, v širokém tureckém županu; na hlavě mu seděla červená, hedbávná čepička se zlatým třapcem.

Zdál se býti dobré mysli; neboť se usmíval, jakoby šel do veselé besedy. Cigáro v malé stříbrné trubce mu výborně chutnalo.

V průjezdě spozoroval sklíčenou matku. Znalť ji — a přál jí; neboť nepřicházelo k němu osoby, kteráž by byla tak velikou důvěru v jeho umění skládala, jako matka nemocného pacholíka. Ona sama blížila se k němu rychle, ale poníženě, a políbila mu ruku.

„Ach, dobrého zdraví, matičko!“ uvítal ji lékař. „Jak se vede? Co dělá náš malý pacient?“

Matka se neostýchala a začala stav dítěte svého popisovati. Lékař se na chvilku zastavil, pak šel volným krokem do pokoje; ona vypravovala dále a šla v patách za ním. On poslouchal a sedl si na měkkou lenošku ke stolu; ona ještě pořád vypravovala. On si prohlídl péra — ona konečně umlkla. On nabral plná ústa kouře a velmi uměle ho jako anglickým dýmníkem zas vypustil — ona čekala na odpověď.

„Milá matko!“ spustil nyní doktor, s lahodným úsměvem cigaro zase do úst bera, „buďte ráda, že to s vaším malým tak dopadlo, a děkujte Pánu Bohu, že máte již po starostech!“

„Není-li pravda, milostpane?“ zajásala matka, ježto v lékařově odpovědi uskutečnění svého doufání nalezala — a tváře její oživily se lehounkým, u ní tak vzácným ruměncem. „Mě to napadlo hned tu chvíli, že se mé dítě už pozdraví.“

„Milá matko!“ usmál se doktor pořád ještě v dobrém rozmaru, ale nemohl se při tom jakési rozpačitosti ubránit, „tak já to nemy… to jest…“ — doložil mnohem vážněji — „my jsme všickni v rukou božích a vy si dáte dozajista povědít, že to bude při vašem nynějším potřebném stavu pravé ulehčení, když vaše dítě…“

„O ne, proto jsem Boha neprosila, aby mi ho pozdravil!“ vpadla mu žena do řeči. „Pro své dítě necítím žádného nepohodlí, pro ně bych mohla žebrat; ačkoli mě Bůh až podnes před tím krokem uchránil; ale abych měla někoho na světě, koho bych mohla z celé duše milovat — pro svou mateřskou lásku vzývala jsem nebe, aby mi ho zachovalo.“

„Všecko hezké,“ pokyvoval doktor hlavou, „láska mateřská je věc nad míru krásná… ale — teď, milá ženo! jděte s Pánem Bohem domů, a těšte se myšlénkou, že bude zas všecko dobře.“

„A — což nebude už žádné medicíny potřeba? Včerejší láhvička mi došla.“

„No, tedy ji budem opakovat, ačkoliv by ta včerejší mohla býti také poslední.“

„Poslední? — a mohla bych se na to spolehnout, že se mi dítě bez medicíny uzdraví?“

„Když to řeknu — tedy to řeknu!“ odbýval ji doktor již trochu nevrle. „Rád každému posloužím, ale nerad kde zbytečné výlohy dělám. Něco vám předepíši — ale jak povídám — myslím, že mluvím s rozumnou ženou — a že je líp, když vás na všecko připravím — zejtra nebude vašeho chlapce už nic víc bolet.“

„Pak mu uděláte křížek, odnesete ho do kaple a bude po dření!“ ozval se teď nedočkavě surový drvoštěp. „Či jste opravdu tak na rozum padlá, že jemnostpánu nerozumíte? No, to přijďte ke mně, já vám to vyložím. Moje první škvrně si také tak hrálo, nežli odešlo. Mělo vodu v hlavě. Ba jen už jděte a nezdržujte nás ostatní; my máme také své trampoty.“

Se svislou bradou, s prodlouženýma tvářema, s vypoulenýma očima — obraz náramného zděšení — stála nešťastná matka při slovech tak nešetrně a bez obalu mluvícího drvoštěpa. Pak vyrazila ze sebe prudký vzdech úzkosti a oči její otočily se dychtivě po tvářích vždy k ní laskavého lékaře.

Ten okřikl drvoštěpa a ohlížel se po ostatních hostech; ale nic nevysvítalo z tváří jeho, co by bylo slovům drvoštěpovým odporovalo, ježto byly ubohou matku jako smrtící meč projaly. Nyní věděla nešťastná žena, co doktor myslil! Ale mateřská její láska byla silnější nežli víra v lidské umění.

„Ne, ne, vy se mýlíte!“ zvolala vášnivě. „Mé dítě neumře — vy jste je neviděli a popsání mému nerozuměli — pro milosrdenství boží — milostpane — pojďte se mnou —“

„Hned?“ ptal se doktor, hozením hlavy na zástup čekajících poukázav.

„Chcete-li uchovat dva lidské životy,“ mluvila žena dále, ani jeho úsměšku ani netrpělivosti ostatních si nevšímajíc, „můj a mého dítě — pojďte — a nebo mi něco předepište, co dozajista pomůže — ať je to sebe dražší — já si to zaplatím. Zapomeňte na okamžení, že jsem chudá žena, a vymyslete si něco, jako pro bohatého člověka.“

„Ale bláhová osobo!“ okřikl ji lékař dobrosrdečně — ale ona mu nedala domluvit.

„Nesmějte se mi, jemnostpane!“ prosila, „já to slýchala v hodných domech, kde jsem sloužila, že každému něco jiného předpisujete. Jak pak by mohly za nás bídáky takové medicíny platit, jako se boháčům dávají.“

„Vy jste blázen, milá ženo!“ rozhněval se nyní lékař opravdu, „a kdybych nevěděl, že z vás bolest matky mluví, dal bych vám jinou odpověď! Život člověka — buďsi on boháč nebo otrhanec — je stejně drahý poklad v rukou lékaře — to si pamatujte, abyste jinde nezavadila!“

Mezi řečí byl se již však také péra uchopil a psal recept.

„Tu tedy něco máte, moudrá osobo!“ odšoupnul pak list popsaný od sebe. „Dejte si to udělat — ale jak jste sama chtěla: za své peníze!“

„Zaplať vám to nebeský otec, milostpane!“ zvolala žena, sáhla dychtivě po listu, políbila lékaři ruku, a jakoby v hrsti již neklamné pojištění dětského života držela, spěchala kvapnými kročeji k nejbližší lékárně.

Prudce vrazila do skleněných dveří. S podivením pohlédl na ni provisor, an ho nelibě ze čtení nového Sue-ova románu vytrhla. Žena si toho ale nevšimla.

„Poníženě prosím,“ řekla unavena sotva dechu popadajíc a recept mu podávajíc — „hezky brzo… a co to bude stát?“

Provisor se podíval na recept a počítal. Pak řekl:

„Čtyřicet krejcarů.“

Žena se poněkud lekla. Vědělať, že se tu počítá ve stříbře.

„A kdy to bude hotovo?“ ptala se trochu malomyslně.

„Za půl hodiny.“

„Za půl hodiny — dva dvacetníky!“ opakovala žena mimovolně a spěchala opět z lékárny.