Ze života chudých/5.
Ze života chudých Josef Kajetán Tyl | ||
4. | 5. | 6. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 5. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 374–377. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
V malé, nuzné sedničce bylo teplo — alespoň tepleji, než kdy jindy. Vedle kamínek leželo ještě několik otýpek, a vedle postele stál hrneček se zbytkem chlebové polévky.
Nemocný pacholík nehrál již prsty, nepozvedal ruce, ani tak hlasitě nemlaskal. Tiše tu ležel; hlavinka byla trochu k prsoum skloněna, tváře zase bledé, oči hluboko vpadlé, nosejček jaksi špičatěl, rtíky sesinalé byly pootevřeny.
Nikdo tu ale právě není, jenž by to mohl pozorovat. Matka sedí na podlaze, hlavu majíc o postel opřenu, a dřímá. Nevyspání, zima, pak zas teplo a polívka, do níž byla za groš piva zavařila — to všecko ji konečně tak přemohlo, že se nemohla spaní ubránit. Vědělať ale, že nezaspí.
Tu dobu vracela se obyčejně spolunájemnice z trhu, a jejím příchodem doufala zase procitnout.
Byly tři hodiny odpoledne. Obloha visela plna sněhu, v úzké ulici počínalo se již stmívati. V sedničce bylo pološero.
Tu zarachotil zámek a do dveří hrnula se paní Naninka s nůší na zádech. Byla trochu veselejší mysli, nežli ráno.
„Aj, podívejme se!“ zahrčela, sotva že přes práh kročila a neobyčejné vytopení ucítila. „Tuť musí být někdo na kvartýru, kdo má strejčka v Podskalí. He?“
Žena dřímající procitla.
„Co je? co je?“ ptala se dychtivě, rychle vstávajíc a po dítěti se ohlížejíc.
„Že musíte mít plný dřevník,“ prohodila pečenářka jaksi káravě. „Vždyť je tu jako v peci.“
„Samou radosti jsem se přebrala —“
„Radostí?“
„Ach ano, paní Naninko!“ odpovídala dobrosrdečná žena, zapomínajíc, že se jí byla druhá nedávno tak bolestně dotknula. „Jen si pomyslete: medicinu jsem dostala a ještě k tomu zlatník.“
„Tak?“ vyvalila pečenářka oči. „Nu, mnoho štěstí! To mi můžete hned dva dvacetníky na srážku svého dluhu dát.“
„Ach, prosím vás, milá paní Naninko!“ řekla žena, „mějte ještě strpení! Z toho zlatníku vám nemohu dát ani krejcaru — vždyť ho musím pro Karlíčka uchovat. Bůh dá, že mu bude brzo líp, a pak mu budu musit přilepšit. Beztoho jsem už pět grošů vydala.“
Mezi těmi slovy byla k ní ochotně přistoupila a pomáhala jí nůši sundavat.
„Nechte jen, nechte, paní Kačenko!“ děkovala pečenářka, když byla její pomocí ruce z popruhů vymknula, „však já si sama pomohu. Tak! — Z toho zlatníku mi tedy nemůžete nic dát?“
„Ale považte jen, k vůli mému dítěti! Ráda bych mu přece trochu polévky udělala.“
„Tak? Tedy může Karlíček už polévky jíst? I podívejme se, jak se ty nemoci obracejí. Dnes ráno bych byla řekla…“
Při tom přistoupila k posteli. Oči její padly na dítě a ústa umlkla. Pak zakroutila hlavou, podívala se na doufající matku a potom zas na dítě.
Ztrápená žena se pohledu jejího zděsila.
„Proč vrtíte hlavou?“ ptala se jí s nově propukající úzkostí.
„Nevím —“ otálela pečenářka s odpovědí, „buďto mě šálí večerní šero — anebo… inu, slovem: váš Karlíček se mi nelíbí.“
„Že se vám…? Umučení Páně! vždyť předce tu drahou medicínu užíval. Dvakrát jsem mu ji vlila do hubičky…“
„Ale vy bláhová osobo! co pak myslíte opravdu, že mohou ti pánové něco dokázat, když je mu souzeno, aby umřel?“
„Aby umřel?“ zkřikla matka celá ztrnulá a drala se k němu tak dychtivě, jakoby ho svou přítomností ochrániti mohla. „Ne, ne — mé dítě nesmí umříti!“
„Nu, když myslíte!“ pokrčila žena rameny; „a máte-li s Pánem Bohem kontrakt; ale já vám radím, abyste se na všecko připravila, jakož i nábožné matce sluší. Já vím také, co to je: dítě pochovat! — ale proto jsem se přece nikdy proti Pánu Bohu nezpouzela.“
„Oh, vždyť já se nezpouzím!“ úpěla matka, a horké slzy jí kanuly po tváři — „já se nezpouzím! ale pevně na boží milost spoléhám!“
„Ale jak pak, když je to dítěti souzeno, aby umřelo?“ namítala jí pečenářka poněkud rozhorleně. „Co chcete potom? Chcete, aby Bůh k vůli vám zázraky dělal? Okažte raději, že jste dobrá křesťanka… nebo, to vám povídám… Karlíček do rána nevydrží.“
„Spasiteli na výsostech!“ zkřikla žena pronikavě a skácela se na postel.
„No, no — jenom se nelekejte!“ chtěla ji pečenářka potěšit; nešťastná matka ji ale neslyšela, neboť ležela ve mdlobách. „Paní Kačenko, dejte si povědít… Jak? také bez sebe? No, tohle by bylo hezké nadělení na štědrý večer, abych tu tak dvě mrtvá těla měla. He! mějte pak rozum, paní Kačenko! ať toho broučka ještě neumačkáte!“
Ale bázeň její stran dvou mrtvol byla přenáhlena. Mrákoty na smyslech ubohé matky se brzy opět rozplynuly. S hlubokým povzdechem otevřela sklíčená žena oči — vzchopila se, hleděla okamžik vůkol sebe, jakoby se byla z těžkého sna protrhla. Najednou jí zavzněly slova pečenářky ještě jednou v uších, oči její padly na pacholíka a slzy jí vyhrkly na tváře.
„Ó můj Karlíčku! můj Karlíčku — neopouštěj mě!“ bědovala, k samému se sklánějíc, a pak i na podlahu klekajíc, jen aby co nejblíže u něho býti a ruce své přes něj položiti mohla. „Poslyš, mé zlaté děťátko… mé živobytí… ó měj slitování, Spasiteli na nebesích! — a ty, milosrdná Rodičko boží, oroduj za mne! Nedej, aby mé drahé dítě zahynulo! Já ho vychovala v bolestech a trápení, v bídě a nedostatku — ale byli to dnové radosti proti těm, které bych musela tráviti bez něho… ó!… nedopusť na mne, abych zoufala!“
Paní Naninka vrtěla hlavou.