Zašlými věky/U lože mistra z Prachatic/II.
| Zašlými věky — U lože mistra z Prachatic Josef Braun | ||
| I. | II. | III. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | II. |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 40–46. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Za malou chvíli objevil se ve dveřích ložnice otylý muž rumné tváře, plné sebevědomého výrazu. Těsný šat z drahocenných, pestrých suken, střižený obyčem burgundským, jenž v této zemi od nějakého času docházel právě obliby, jedva stačil údům i tělu kypícímu.
„Dobrého večera dejž Bůh!“ přál po německu, načež jako by se bezděky opravil, opakoval pozdrav svůj i po česku. Bylo znáti, že, ač jazyk německý hladčeji z úst mu plyne, přece českých rodičů byl syn. „Aj, nemocen, mistře kamenníku, nemocen!? Teď na podzim to není věru nic divného.“
A po těch slovech s vědomou blahosklonností pronesených přikročil k loži, podávaje nemocnému pravici svou a na div dlouho v ruce mistrově ji ponechávaje, jako by chtěl, aby mistr všimnul si stříbrného prošívání na rudém, v loktech a u ramene nadouvaném rukávci. Vyvinuv konečně masitou ruku svou ze dlaně mistrovy, dodal chvatně: „Zdá se, jako bys mne nepoznával.“
„Jak bych nepoznal,“ usmál se klidně mistr, kyna přívětivě hostu, aby se za malým stolem naproti loži postaveným usadil. „Jak bych nepoznal krajana, který v této obci tak vážen jest a úřad tak ctihodný zastává! Zvláště když mu i já vděčím za služby, které mi jakožto tlumočník ochotně prokazoval, kdykoli bylo mi s pány od města či od kapituly jednati. — Pravda, je to dávno; však jsi také sesílil od té doby hojně — a važ si toho.“
„Bodejť bych nevážil!“ zasmál se host, té doby písař městský obce této a proto ve Vídni obecně ‚Schreiber Hans‘ řečený. „Ostatně o mně můžeš dosti často doslechnouti,“ dokládal s pochlubou. „Však jsi snad slyšel, že jsem nedávno opět koupil dům na Lugecku naproti Řezenskému dvoru.[1] Ovšem, nalopotí se člověk dost a dost, než groš ku groši nastřádá. Víš, jako milému krajanu ti povím, že páni v rathouze beze mne by byli hluší, nevidomí i němí —“ a při těch slovech host — více bezděky než úmyslně — opatrně se ohlédl, avšak zpozorovav, že i stařena, jež mu prve otvírala, po svém zvyku zůstala v přední jizbě, pokračoval: „O věcech malých ať nedím nic. Ale přijdou apellací nebo dotazy právní tu z Klosterneuburgu, ondy z Tulnu či odjinud, a tu musím já smysly sebrati a pánům tak říkajíc rozsudky na jazyk pokládati. A žadatelé pak si libují, že do Vídně lepší jest odvolání, nežli do Jihlavy —“
„Ne nadarmo tu tedy říkají: Česká hlava, bystrá hlava, ale zarytá —“
„Nu, tu zarytost rád jiným zanechám,“ usmál se písař samolibě. „Nerad se sporuji. Mně to ani ke zdraví by nesloužilo. To první ale, totiž o té bystrotě, chci vždy na sobě osvědčovati. Ale to vše tu dím jen bezděky. Chtěl jsem jen říci, že ty o mně často můžeš doslechnouti, ale za to já o tobě málo kdy, a to, co z úst lidí městských přijde mi v sluch, nezní ti ku pochvale. Pravdu sobě mluvme a dobří sobě buďme. Já bývám mnohdy tuze upřímný. Často již jsem o tom přemýšlel, a ty se nebudeš horšiti, jestli ti mysl svou při této příležitosti cele vyjevím. Věř, to jen z upřímnosti a lásky krajanské a ku tvému prospěchu. Říká se o tobě, že prý se lidí zdejších z úmysla straníš, jako bys je všecky, bohaté i chudé, stejně nenáviděl, a to snad jen proto, že řečí německou mluví, a že ani ti, o kterých jsi věděl, že v života bězích bylo jim možno po česku se naučiti, jinak s tebou mluviti nechtěli, než po německu. Ne jeden z nich mi řekl, že aspoň tak budeš přinucen řeči zdejší se přiučiti, když ani žádný z těch zdejších lidí, kteří po česku umějí, nebude s tebou jinak mluviti než po německu. Ty pak místo, abys byl mezi ně povyšel a k nim se měl, uzavíráš se do domu svého. Málo je ti to zde ku chvále a měšci tvému mnoho ku škodě. Co jsi se už jen mně naplatil za tlumočení, kdykoli s pány jsi jednal! Kdybys aspoň latině uměl! — Ale tak se podobá, že již do své smrti jazyku zdejšímu se nepřiučíš, ač jsi ve Vídni prožil všechen mužný i starčí svůj věk a jméno tvé, mistra Jana, kamenníka z Prachatic, vysloviti musí s pochvalou i potomci, totiž aspoň ti, kteří ptáti se budou, kdo dokončil tu první překrásnou věži na kostele Svatoštěpánském —“
„Pravda, že do smrti své jazyku zdejšímu se nepřiučím,“ děl mistr Prachatický mírně. „A proto přece doufám spasenu býti, neboť jsem si svědom, že neopominul jsem toho snad z nenávisti k lidu zdejšímu. Znám u sebe, že všichni lidé. ať jazyka a víry jakékoli, synové a obrazy boží jsou. Vždyť přece víš, že jedinou dceru svou dal jsem Němci k snětí manželskému. Víš také, že nejsem první a mním, že snad nebudu posledním z těch Čechů, kdož za všechen svůj věk ve Vídni pobyli a přece jazyku zdejšímu se nepřiučili. Znáš to, že byly časy, kdy lidé jazyka našeho z Čech i z Moravy se tu zakoupili, obchodem či živností zbohatli, víš také, že nejen těchto bohatých, ale i chudých lidí dosti v obci zdejší bývalo, kteří jinak nerozprávěli, než po česku. Chudí bohatým sloužili a bohatí chudým, tak že obojí na všem s dostatek se opatřili, aniž Němců, či aspoň znalosti jejich jazyka potřebovali.
Podobně bylo druhdy i s Němci po Čechách, jen že přistěhovalí Němci ve vlasti naší i práva a obce své vlastní zaváděli, a Čechové zdejší rádi obci vídeňské u věcech obecních se podvolili. Ovšem, obyvatelé zdejší nebyli zlé vůle proti cizím přistěhovalcům a vděk jim bylo, že obec vzrůstá. Nejeden Němec před druhými tím se pochluboval, že mohl s Čechy po česku rozprávěti. Ale víš, že od té doby, co Čechové ve vlasti své pro pravdu se pozdvihli a pak proti všem národům okolním slavně ji uhájili, ovšem s velikou pohromou poražených, i Čechové zde ve Vídni usazení neznikli té nenávisti obecné, která mezi národy vůkolními proti všemu, což českého jest, se rozšířila. A nadiv jest mi a žel, že právě ti nejbohatší z Čechů zdejších, kteří obce a lidu jejího hrubě v ničem nejsou potřební, tak nemužně se chovají, že se zdá, jako by litovali, že nad kolébkou jich matka po česku mluvívala. Stydí se za to, stydí, milý písaři! Člověk český nesmí se k nim hlásiti jako ke krajanům svým, aby jej s hrubou neodbyli.“
„Těm se nediv, mistře kamenníku,“ horlivě odpořil písař. „Oni zůstali cizími těm všem věcem náboženským, pro něž Čechové ve vlasti se pozdvihli. Vidí také, že obec zdejší přece jen německá jest, a pečliví jsouce jen živností a obchodů svých, nechtějí malou lodičkou proti velikému proudu plovati a nelibosť i zášť zdejšich proti sobě popouzeti, v čemž jako každý člověk rozumný je pochvaluji —“
Mistr kamenník zavrtěl hlavou.
„Prospěch živností, obchodů a měšce nechodívá ruku v ruce s čistým svědomím, které jediné ku spasení vede. Ten pak již nemá, svědomí takého, kdož člověk český je a přece rce: ‚Nejsem z vás a neumím po česku.‘ V hrdlo lže a zapírá českou mateř svou jako Petr Krista mezi žoldnéři. Ovšem, což budeme o tom hovořiti, když mysli naše v té věci tak různý jsou! Jen řku, příteli milý, kterak není vina moje, že jazyku zdejšímu jsem se nepřiučil. Vystačil jsem vždycky na všech cestách po vlasti, ba i mimo ni s řečí svou přirozenou. Hlava moje i jazyk můj odjakživa málo měly k tomu schopnost cizí řeči se přiučiti. Každý z nás lidí něčemu lehčeji a jinému nesnadněji se učí — ty snad rozličné řeči od mladosti dobře jsi chápal, já zase o věcech stavebních. Nediv se proto, řeknu-li, že znám z řeči té všeho všudy pět, šest slov, jež jsem tady ve Vídni již pochytil. A ani ta nejsou podle toho, abych byl k řeči zdejší náklonnost pojal: vím jen, jak se řekne po německu kacíř, zarytec a některá podobná, jimiž mně Vídenští přezdívali a jistě dosud přezdívají —“
A mistr trpce se usmál.
- ↑ Dosud Regensburgerhof zvaný, v němž ve středověku řezenští kupci své sklady mívali.