Zašlými věky/U lože mistra z Prachatic/I.

Zašlými věky — U lože mistra z Prachatic Josef Braun
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 33–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V prostranné, vysoko sklenuté jizbě nevelikého domu od kamene vyvedeného a nedaleko Skotské brány města Vídně stojícího odpočíval na pohodlném, kamenovou koltrou opatřeném lůžku starý, bradatý muž.

Kalným sklem drobných tabulek ve dvou nevelikých, goticky zašpičatělých oknech padalo jasné světlo odpoledního slunce na rudé dlážky podlahy, kdež rýsoval se stín stejnoměrných, olověných koleček, ve kterých jednotlivé tabulky okenní byly zasazeny. Polou sedě a polou leže v poduškách tmavou koží potažených, zíral starý ten muž v ozářená okna, a velké, sivé jeho oko lesklo se zanícením, jako by toužil ven, v ten jasný, alpskými větry vyčištěný vzduch, užit někde o samotě, daleko za městskými hradbami a valy příjemné pohody, jaká v těchto dnech bývá již vzácností. Byloť o poslední sobotě v říjnu měsíci léta Páně 1438.

Avšak na procházku takovou nebylo dnes, teď, ani pomyšlení. Aspoň bledost a chorobná únava, zastírající pevné, výrazné tahy jeho přepadlého, hubeného obličeje od šedivé brady až k vrásčitému, vysokému čelu, stíněnému několika kadeřemi hustých dosud, ale šedivých již jeho vlasů, proudících volně až k ramenům, předpovídaly ještě nezbytný pobyt na lůžku.

Hluboké ticho rušeno bylo jen slabým praskotem ohně ve vedlejší jizbě rozdělaného a dveřmi dokořán otevřenými i sem v ložnici příjemné teplo šířícího. Teď se odtamtud ozvaly i tiché, plíživé kroky, a sivé oko nemocného spočinulo přívětivým pohledem na přižloutlé tváři vetché, shrbené stařeny po domácku zavinuté, ana s rukama sepjatýma úzkostlivě k němu se blížila.

„Jak jest, mistře?“ promluvila sípavým hlasem naklonivši se téměř až k samé tváři nemocného. „Kudy chodím, tudy se modlím za tebe.“ A kalné, vpadlé její oko pohlédlo na nemocného plno lásky a věrné oddanosti, ale i úzkosti a bázně před odpovědí nepříznivou.

„Buď Pánbůh pochválen, Baruše, každou chvíli lépe,“ odpověděl nemocný hlasem do té míry sesíleným, že bylo by lze jej až ve vedlejší jizbici zřetelně slyšeti. Bylo toho potřebí, neboť stařena na sluch hrubě byla nedostatečna. Nemocný patrně byl uvykl takto nedostatku stařeninu hověti, tak že ani nyní, na lůžku sesláblý trvaje, nevšímal si námahy, kterou mu příliš hlasité mluvení působilo.

„Ano, ano, vypadáš už dnes zcela jinak. Nemoc tě už pouští — však tě dost dlouho držela! Ještě dnes budu Mateři boží děkovati,“ kývala stařena radostně hlavou. „Však již jsem ji chtěla prositi, aby nemoc zlá z těla tvého na mne samotnu byla přenesena. Bůh to ví, že místo tebe, mistře milý, ráda bych zemřela! A mám se přec pod krovem tvým lépe, než kdykoliv v životě svém!“

Stařena, jindy skoupá na slovo, pojednou se rozhovořila, jistě samou radostí nad šťastným obratem v nemoci hospodářově. Jak by mu nyní nevypověděla všechno, co na mysli jí tanulo, když on několik dnů se smrtí zápasil!

„Aspoň tak bych ti oplatila,“ pokračovala, „žes mne se ujal, když synku mému v huti^[1] těžký kámen na prsa padl, až z toho, ta jediná podpora moje, smrti došel. Ty už, mistře a pane, nikdy o tom nemluvíš, ale já denně Mateři boží toho skutku tvého připomínám. Kam bych se byla děla? Ano, ano,“ kývala hlavou, „hrozno pomysliti! Lidé, co jsou našeho jazyka v tomto městě, nemohli by mne podpořit. Kde pak také — samý tovaryš, člověk dělný a chudý! Kdo nemá, nedá, protože nemůže. Ano, ano,“ a zase kývala hlavou, „co bych si byla počala? Rodná ves v Čechách za té dlouhé vojny byla rozvalena. A služby u měšťanů zdejších bych nenašla, že stará osoba jazykem zdejším hovořiti nedovedu. A kdyby Bůh nyní tebe, mistře, dříve nežli mne povolal, byla bych ještě hůře postavena. Tak jsem to za těch posledních dní všecko u sebe rozvažovala —“

„Však toho Bůh jistě nedopustí, už je mi zas dobře,“ přerušil ji mistr, a stařena dobře postřehla ve vážné jeho tváři výraz pevné důvěry.

„Ano, ano, kdo by se pak také ujal těch ubohých dětí tovaryšských!“ pokračovala Baruše a oko její vlhlo slzami bezděčné radosti. „Kdo by je všechny shromažďoval jako otec všech jich pod krovem svým a u vlastního stolu? Kdo by je krmil, kdo by jim tu vypravoval o svaté víře i o všech takových věcech, které hodnému dítěti nad zlato jsou prospěšny? Kdo by je takto opatroval mezi tím, co otcové i matky jejich v městě za denní chléb se musí lopotiti! Ano, ano, jako ten lid Faraonův v Ejptě! Rostly by chudinky jako strůmky v lese. Děti zdejší nehrají s nimi. Mají je v povržení nejen pro chudobu jejich, ale i pro řeč českou. Kdybys věděl, mistře, jak zle matky české naříkají na útisky a pronásledky. které dětem jejich trpěti jest po ulici od mládeže zdejší, zvláště za těch několik posledních dní, co pro tvou nemoc nemohly sem přijíti! Zaskočily sem také již některé z těch chudých mateří ptát se na pěstouna dětí svých. Řekla jsem, až nemoc tvá poleví, že vzkážu, aby děti zas poslaly. Chtěly také na své oči spatřiti mistra kamenníka. Ale já žádnou nevpustila. Pak by chtěly všecky, přišli by i muži a děti, a neměl bys chvíle pokojné. Mohla by se i nemoc tím zhoršiti. Děla jsem jen, aby sečkaly, až se uzdravíš, pak že zde v čase nedělním do našeho velikého mazhauzce třeba všechny i s muži a dětmi svými přijíti mohou, jako již chodívali. Budou prý se modliti, aby to hodně brzo bylo. A hle, Bůh vyslyšel tu modlitbu; však se ji zajisté modlili všichni, kdož v tomto městě jazyka českého jsou —“

„Ti všichni se zajisté nemodlí,“ zavrtěl s bezděčným úsměvem hlavou mistr kamenník. „Vždyť již nejednou jsem ti řekl, že bys našla lidi českého jazyka nejen mezi tovaryši v huti a lidem dělným, ale i mezi bohatci v nákladných domech ‚na Příkopech‘, v ulici u Červené brány a leckde jinde —“

„Ale když k těm chudý člověk hlásiti se nesmí jako ku krajanům svým, a —“

„Přijde-li nyní kdokoli, Baruše,“ přerušil stařenin odpor mistr kamenník, jen jej připusť k mému loži. Však doufám v Boha, že do pondělka povstanu. Pravím ti, že musím povstati. Co z té nemoci ve mně zbude, přemohu. Což si nevzpomeneš, proč?“ a vážná tvář nemocného mistra náhle se ozářila úsměvem plným naděje i vnitřní rozkoše. „Oh, jak je mi volně, sladko a svěže, vzpomenu-li, že on přijde! Což nevíš, že tu již může býti každou hodinou? O svatém Havle dostal list tovaryšský, a tomu už je plných deset dnů. Ty nevěříš, že přijde? Oh, uvidíš, tento týden, zítra, dnes tu může býti. On přijde, on přijde! Či tys nevzpomněla?“

„Na tvého vnuka Jiříčka?“ zvolna pronesla stařena. „Jak bych —“

„Ovšem na Jiříčka, na synka dcery mé, na moji potěchu, na moji naději!“ všecek vzrušen, v radosti zrovna dětinské přerušil ji mistr. „Ale nebude to již Jiříček, který často v chlapecké svévoli tebe i mne pozlobil. To již bude Jiřík, tovaryš díla kamenického. Pacholíkem odešel, mládencem se vrátí. Oh, Baruše, již nebude nám z toho žel, že nemůžeme skorem s ním se smluviti, když on jen německy a my jen česky rozprávíme. Za pět let učení v Čechách jistě se naučil dobře česky! Ale ještě jiného při tom vážím. Když tak dlouho mezi Čechy prodléval, nemohl nepoznati té svaté pravdy, pro kterou mistr Jan smrtí mučedlnickou dokonal a pro kterou pak mstitelé jeho světem otřásli. Slyš, Baruše, pokládám to za jisté: on bude s námi jednoho jazyka, jedné víry a jednoho svědomí tak, jak náleží krvi krve mé, synu mé dcery. Bude znáti pravdu, a já mu ukážu, na kterých cestách nejlépe ji bude plniti. Oh, toho štěstí neskonalého, až přijde, uvidí toto svaté znamení svědomí mého, které jsem tuto na stěně za jeho nepřítomnosti vytvořil, a až řekne: ‚To jest i mojí víry vyznačení. Nemohl jsem zastříti očí svých světlu pravdy. I já přijal jsem, děde můj, v Čechách pod obojí.‘“ —

A mistr kamenník mávnuv suchou, žilnatou pravicí svou nad hlavu, kdež na stěně nad ložem jeho zříti bylo kalich díla vypuklého, dodal se zrakem zimničně planoucím:

„Zdaliž nevrátí se ještě síla mužná do mých prsou? Zdaliž neomládne moje pravice, aby jej pevně mohla uvésti do šlépějí mých? Zdaliž nebude pak po nich kráčeti i tehdy, až i já oči na věky uzavru, a byť mu zloba, zášť a nenávisť lidí zdejších, jako mně, v cestu spravedlivou metaly hloží a kamení!?“

A na starci, jakož mluvil slovy, která nasvědčovala, že často a mnoho čítá v bibli, jevilo se nyní, kdy vyslovoval největší touhu a naději života svého, totéž zanícení, kterým mistr vždycky se nadchnul, kdykoli delší dobu nad biblí se kloníval.

„Bůh to všecko dej, jen —“ zakývala stařena, a nežli mohla dokončiti, přerušil ji zase hlas mistrův.

„Zdá se mi, že venku někdo klepá. Jdi, otevři a již nezavírej. Vpusť sem každého, kdo přijde. Vždyť ti povídám, že by mohl to býti i Jiřík, ano, on, Jiříček —“

---

1. Rozuměj v huti kamenické, kteréž v těch časech zařizovány u každé větší stavby, a tedy i ve Vídni při stavbě dómu Svatoštěpánského.