Zašlými věky/U lože mistra z Prachatic/III.
| Zašlými věky — U lože mistra z Prachatic Josef Braun | ||
| II. | III. | IV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 47–55. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
„Nemusilo by ale k takým slovům a k té nelibosti, jakou lid zdejší na tě nevraží, dojíti, kdybys byl hned před lety, jak jsi do Vídně přišel a tu se usadil, přestal považovati se za cizince a podle toho také k lidem zdejším se měl,“ pral živě písař. Aj, proč jsi k cechu kamenickému nepřistoupil? Je pravda, že žádný z těch parléřů a mistrů kamenických[1] v cechu zdejším nemůže měřiti se s umělostí tvou. Ale právě proto zdálo se, jako bys jen z pýchy byl k nim se nepřihlásil a jimi opovrhnul.“
„Hle, jak mne neznáš, milý krajane!“ mírně odtušil mistr. „Pýcha peklem dýchá — té u mne nikdy nebylo. Já sám říkávám často, že hloupost, pýcha a boží nemilost na jednom dřevě rostou. Chtěl jsem přistoupit k cechu jejich, ale žádal jsem, aby mne nechali v svědomí mém, bych nemusil chodit k jejich zpěvům a cechovním pobožnostem. Tu se na mne obořili, že k vůli mně, cizinci, pořádek a zvyky starobylé měniti nebudou. Jak jsem mohl přistoupiti? Měl jsem k vůli cechu zapírati svědomí svého? Víš, že dlouhá léta se mi za to mstili, hořkost nad hořkost z nepřátelského úmyslu mi působíce. Tajno snad tebe nezůstalo, že chtěli způsobiti, by mi stavba dómu Svatoštěpánského hned prvý rok byla odňata, ale když magistri fabriciae[2] na žádný způsob toho nechtěli učiniti, vymohli aspoň na rathouze, že nikde jinde stavěti nesmím, nežli na půdě, která pravomoci kapitoly podléhá. Tak i když dům sobě jsem vystavěti chtěl, musil jsem požádati kapitolu, aby mi pozemek sama vykázala.
To byly jen první pronásledky mistrů cechovních; jiných a větších mnoho následovalo.
Nedivím se jim, neboť vím, že mnoho mezi nimi bylo těch, kdož nevražili na to, že stavba dómu zdejšího mně — cizinci, Čechu — byla svěřena. Žel mi jen vyznati, že Wolf Jakub, vlastního zetě mého bratr, těch pronásledků cechovních hlavní byl strůjce. Víš, že magistri fabriciae, nežli stavbu započnou, zkoušejí mistry řemesla, kteří o vedení stavby se hlásí. Tak bylo i zde, a ze všech kamenníků magistři fabriciae jen nás dva, Wolfa a mne, vybrali, abychom buď se dohodli společně stavěti — věděli, že ve svazku příbuzenském trváme — anebo že znova musíme dílem na úkol vyvedeným osvědčiti umělost svou až do konečného vyjevení, u kterého z nás by větší byla. Chtěl jsem se s ním smluviti, on však nechtěl stavět společně. Spoléhal, že jeho vyvolí — znalť se dobře v řemesle, pobyv jako já za dlouhý čas u Petra Parléře při stavbě Svatovítské v Praze. Magistři fabriciae přiřkli však stavbu mně. Tu já znova mu nabízel společenství svoje. Zamítnul hrdě a od té doby v obci této všecky pikle, které proti mně byly strojeny, na větším díle od něho pochodily.
Přistoupil k cechu zdejšímu a odtamtud podnikal všecko pronásledování.
Ale, že všeho krom Boha do času, i on ustal, když — znáš to nepohodnutí moje s kapitolou — před několika lety jsem se stavby po ukončení hlavní věže dobrovolně vzdal. Vím dobře, že hlavně on na mne magistry fabriciae i všechnu kapitolu ve sporu tom podpichoval, ale od té doby zmizel z Vídně a snad Bůh již mysl jeho osvítil, a on lituje, že mi kdy tak bez příčiny ubližoval. Ovšem, ani potom jsem do cechu již nevstoupil. Nepohřešoval jsem nikdy té společnosti. Žiju ve svém domku jako hlemýžď v skořepině rok od roku. Já nejlépe v tiché samotě umím ducha svého zabaviti — nikoli jako oni hlučným zpěvem a kratochvílí o kvartále, ale pozdvižením mysli k Bohu v pobožném rozjímání anebo v práci, když knihy užitečné sobě přepisuji, či nárysy budov, které ovšem sám nikdy již nevystavím, sobě vytvářím —“
„O Wolfu Jakubu mohu tobě zprávu podati,“ prál písař, překládaje pohodlně tlusté svoje nohy. „Jsi jeho příbuzný, a člověk cizí více o něm věděti má nežli ty? Doslechl jsem bezpečně, že tvého nebožtíka zetě bratr tráví ve svatém Havle,[3] víš, v tom klášteře znamenitém nedaleko Kostnice. Tam řídí huť kamenickou, a velké a rozsáhlé opravy na kostele i klášteře samotném ještě za dlouho jej tam zdrží. Snad jsi se o tom také dověděl, že sám papež o to se přičiňuje, aby slavný ten klášter nového rozkvětu se dočkal, a jistě se mu podaří, neboť, jak slýchám, znova zástupy mládeže ze všech končin, i od nás z Rakous, tam se na učení ubírají. Ale prosím tebe, mistře kamenníku, jak se stalo, že jsi právě s tímto člověkem, totiž s Wolfem, krevně se spřátelil? Sám jsem rád ho nevídal. Byl Němec kovaný, a ač po česku znal, přece z řeči té a z nás Čechů tu v městě, kdykoli jen se dalo, úštěpky si tropil. Stalo se, že ani mne neušetřil —“ a jako by se vzpamatoval, že více vyjevuje, nežli je potřebno, písař dodal s pohrdáním: „Ovšem, tehdy byl jsem tu nováčkem, dnes by se věru na mne neodvážil —“
„V huti při stavbě Svatovítského chrámu v Praze bylo dosti lidí cizích, Němců zejména,“ odpověděl mistr. „Mezi nimi byl i tento Wolfův Jakub a starší jeho bratr Štěpán. Měl jsem dceř jedinou a o tu Štěpán Wolf požádal. Ač Němec, nebyl zlý, ani hrubý, po česku uměl a dceři mé v něm zalíbilo. Nechtěl jsem odpírati. A jak se vzali, v tom pozdvihly se v Praze i po Čechách ty veliké bouře o víru, stavba na Svatovítském chrámu zastavena a my uchýlili jsme se sem do Vídně. A když konečně znamenitá stavba Svatoštěpánská byla mně svěřena, rozhodl jsem se, trvale zde se usaditi. Žel, že dceři mé nebylo dáno dlouhého věku. Když jedinému synkovi jejímu bylo šest let, Bůh ji povolal —“
„Dobře, žes na toho chlapce vzpomněl,“ děl písař s opravdovou zvědavostí. „Říkají zdejší o tobě, že jsi necitelný a tvrd ku vlastní krvi své. Jak prý pacholík otce pozbyl, tys jej k sobě vzal a trestal a mořil proto, že prý dítě jazykem otce svého raději hovoří, nežli matčiným. Až prý chtěl Wolfův Jakub soud o to zvednouti, aby pacholík od tebe vzat a k němu, do jeho rodiny, dán byl. Ty, jak jsi toho doslechl, raději jsi poslal hocha do světa, abys neměl ho ty ani tvůj nepřítel. Prodávám, jak jsem koupil, snad se nad upřímností mou nepohoršíš —“
„Bajka to utrhačná,“ děl klidně mistr kamenník a jen jeho oko živě se zalesknuvší prozrazovalo vnitřní hnutí spravedlivého hněvu, který i nyní jako vždycky s křesťanskou trpělivostí snažil se potlačiti. „Jinak bylo s pacholíkem. Když máti jeho — moje dcera — zemřela, zůstal u otce, který starší sestru svou, ovšem Němkyni, k opatrování domácnosti své zavolal. Tak to chodilo šest let, až i Štěpán Wolfův z dopuštění božího dříve, než bylo lze se nadíti, zemřel. Ale chlapec nebyl dobře opatřen již od té doby, co máti jeho zemřela. Otec, jako by na protivu mstivému a příkrému bratru svému Jakubu, byl člověk slaboch, dobrotisko. Chlapec byl od malička jako jiskra, rostl jako z vody, a s ním i bujnost lehkovážná, jež takého dítěte lehko se přichytí. Otec jej netrestal, teta nesměla — jak mělo to dítě prospívati!?
Časem poslal jej tatík ke mně či přivedl jej sám — a tu jsem s hrůzou pozoroval, že dítě nezbedné nejen na matku svou, ale i na řeč její zapomíná. Ovšem, s dětmi německými skotačíval, doma teta Němkyně a otec mluvil naň také jen svým rodným jazykem. Mluvíval po česku druhdy jen s manželkou svou a se mnou — obojí z nutnosti.
Když jsem zle na to toužil, že dítě ani se mnou, s dědem svým, pomalu se nesmluví, říkal lehkomyslně, že chlapec zde ve Vídni nikdy jazyka českého nebude potřeben, a kromě toho že pacholík sám nerad již po česku hovoří.
Jak měl rád česky hovořiti, když u dětí německých, s nimiž se bratřil, viděl taký odpor proti chudým dětem českým a když — to později jsem zvěděl — otcův bratr Jakub, kdykoli s hochem se setkal, takto s ním mluvíval: ‚Co jsi, Jiříku? Němec, viď — však jsou Češi z polovice žebráci a z polovice kacíři a zločinci.‘
Když otec zemřel, vzal jsem hocha k sobě. Oh, těch hořkých chvil, kdy dítě jediné dcerky mé, živoucí její obraz, shledal jsem zbujné, vzdorovité, rozhýčkané a, což nejhoršího bylo, že napomínání má marna byla, poněvadž česky již téměř nadobro zapomněl. Těžká to s ním byla práce! Trestal jsem jej přísně za každou nezbednost, a chlapec nerozumný strýci někde na ulici si jednou stěžoval, jak jej utiskuji. Pak v bujnosti ulevoval, ale česká řeč nechtěla mu do hlavy ni na jazyk. Jedva že po dlouhém čase některým slovům rozuměl! A já bych byl tak rád jej k šlechetnosti a k pravdě naváděl, tím raději, čím více času k tomu jsem měl, an jsem od stavby ustoupil, a čím více jsem znamenal, že v dítěti jest dobré srdce po matce i schopností dost, ale chybným vychováním všecko utlumeno. A česky mu nešlo a nešlo.
V ten čas dověděl jsem se, že přítel můj z mladosti, Jan Staňkův, také parléř, přes všecky bouře válečné provádí stavby v jižních Čechách. Chlapec sílil jako mladý smrček, i pomyslil jsem dáti jej do vlasti své k Janu Staňkovi na učení řemeslu, a aby jazyku mateře své se přiučil. Chlapec těšil se jako všechny děti, že pozná cizí kraj, a snad také proto, že znikne přísnosti dědovy. Neslevil jsem mu nikdy ničeho a trestal přísně. Sebral jsem věrného tovaryše, jenž z Vídně do Čech se chtěl vrátiti, napsal list na Jana Staňkova, že mu dávám chlapce svého na pět let, jakož obyčejem jest, do učení, a aby jej přísně držel — připojil jsem do opasku tovaryše pět kop za učení a vypravil jsem je s Pánem Bohem. A hle, ten chlapec, když mne měl opustiti, usedavě naříkal a sliboval, pokud uměl, že bude hodným v daleké zemi. Dobré jeho srdce promluvilo.
Tak za ten krátký čas, co pobyl pod střechou mou, se změnil. Pět let právě o svatém Havle minulo — čekám tedy vnuka svého každou chvíli a vím, že mi pak bude ku radosti a potěše dnů mých posledních —“