Zašlými věky/„Masnice“/II.
| Zašlými věky — „Masnice“ Josef Braun | ||
| I. | II. | III. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | II. |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 106–114. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Zatím v domě s Krejslíkovským sousedícím na Panském place odbýval se kvartál počestného cechu šlojéřek. Prostranná přízemní světnice byla všecka naplněna paními i pannami, které obíraly se záležitostmi cechu svého při dobrém cukrpánu, bábě mandlové a jiných pochoutkách uchystaných starou paní cechmistryní Ryvcovou, v jejíž domě od delšího času všecky schůze cechovní se odbývaly. Byloť záležitostí cechovních tuze mnoho, ale řečí o nich ještě více. —
Stará paní Ryvcová, první cechmistryně, ctihodná a rozšafná osoba přisládlé, nyní zaruměněné tváře s tučným podbradkem v objemném kortukalu, stále hlavou potřásající, takže každou chvíli zablýskal se zlatý „šmelc“, jímž paninské zavinutí vlasů svých měla propleteno, nestačila od samého schůzky počátku konejšiti a napomínati, aby jednak nebylo „řečí mnohých a zbytečných“, ale aby se mluvilo „ne všecky najednou, ne se špičkami a útržky, ne křiklavě a s přehlušením druhých —“
Ale s tímto napomínáním bylo jako by hrách na stěnu házela. Byloť tu v té prostranné klenuté síni popatřiti na rety rozličného stáří a krásy: některé uvadlé a nevábné, jiné malinové, zrovna tak k líbání — ale za nimi všemi stejně břitcí se nacházeli jazykové.
Toliko Dorotka Konvářovic sedící tamto v rohu nedaleko dveří, dnes jedva že si ve všeobecném řečňování omočila. Však jen ji vizte, tu pannu poněkud obstarožnou, s růžovým pentlíkem ve vlasech, v modravém živůtku spjatém u krku vlnivým, bělostným okružím, s přibledlou, trochu vyhublou tváří, jež mohla dříve hezkou jmína býti, pokud ji nestínil jakýsi pohrdavý, sebevědomý a při tom přece nahořklý výraz, s tím malým nosíkem, jenž každou chvíli v jakémsi opovržení se přikrčil a s očima modrýma, pichlavýma, v nichž stále jako by hněv a mrzutost se jiskřily.
Neměla Konvářovic Dorotka druhdy o nápadníky nouze — ale, jak byla „vysokomyslná“, vybírala, každému něco věděla, až konečně nápadníků touže měrou ubývalo, čím panně let přibývalo, a zvláště když u paní mateře, vdovy po Konváři, kromě ponebního domu více statku tušiti se nedalo. Její družky škodolibě už měly za jisté, že „zbude“ — věděla o tom, kterak jí to přejí, a ze vzdoru, aby se tak nestalo jim k tajné radosti, chovala se k panu Masníkovi, když ondy podivná náhoda je sblížila, tak, že mládenecké svobodě páně Masníkově hrozilo vážné nebezpečí. Není sice člověk švarný a dokonce nevypadá tak, jak vyběračná panna druhdy si ženicha svého představovala — ale konečně v tomto věku, dlužno sobě samé to přiznati, žádná pětatřicítiletá panna lepšího muže přáti by si nemohla. Není „pitevník“, jenž by v hospodách rád trunčil — a takových panna Dorotka tuze nenáviděla, neboť útlému jejím nosíku páchnul z nich na dálku hříšný pivní nápoj. Není hadač a svárlivec, a na tom zase panně tuze záleží, neboť ona chce být paní v domě a pan Masník bude jistě poslouchati. A konečně: on jest jeden z nejbohatších a nejváženějších sousedů horských. Toť bude závisti mezi známými, mezi přátely i nepřátely — toto pomyšlení naplňovalo pannu Dorotku převelikou blažeností. K vůli této „pomstě“ nad škodolibými svými přítelkyněmi byla by si vzala mládence ještě staršího, dvakrát tak tlustého a mohl by mrkati ještě více než pan Masník…
A panna Dorotka již nepochybovala, že si brzo zavije hlavu „po paninsku“. Prohlédnula brzy pana Masníka, poznala, kterak jednati, aby přiměla tohoto nerozhodného, jakéhokoli odporu neschopného dobrácká k velikému činu: jednala sama rázně a rozhodně. Dala mu na srozuměnou, že takto potají scházeti se s ním nadále nechce a nemůže už k vůli své a jeho dobré pověsti, kdyby některé všetečné oko je vyšpehovalo. Chce mu býti místo potajné milenky raději věrnou a ctnou manželkou — a to brzo, ne sic dnes, ale jistě již od příští schůzky. Ta měla býti dnes. Panna Dorotka neměla ani jediné příčiny pochybovati, že pan Masník přijde a příchodem svým přinese jí — ruku svou. Jaké bylo však její zklamání, když na pana Masníka marně čekala!
Proč nepřišel? Co se stalo?
Rozhodl se snad, že již do smrti zůstane věren mládeneckému stavu svému? Nemožno, vždyť přece tak upřímně se usmíval, když naposled při rozloučení podotýkal, jaká to je radost, když člověk má doma hospodyňku tak moudrou, jako je panna Dorotka, a ženušku tak věrnou, jakou by prý ona jistě dovedla býti! Vždyť se všecek rozplýval, když mu panna dovolila, aby ručku její v masité své dlani podržel a několikráte stiskl! Či by ji dovedl klamati? To by nepřišel na pravou! — A zlobivá mysl panny Dorotky při tomto pomyšlení již již se jitřila. Než ještě není rozhodnuto. Snad přišli panu Masníkovi nějací přespolní hosté vzácní, pro něž nemohl z domova, či snad onemocněl! Však se panna zítra nějakým způsobem doví pravdy…
Nebylo tedy divu, že pana Dorotka dnes ve všeobecném „řečňování“ žádného podílu nebrala. Byla by se s těžkými starostmi svými z této schůze šlojéřské již dávno vybrala domů, ale jako vždycky, tak také dnes chtěla vyčkati až konce, vědouc dobře, že o každé, která dříve odchází, rozpředou ostatní, které ve schůzi zůstanou, klepavý rozhovor…
Zatím paní a panny záležitosti cechovní vyřídivše, počaly důvěrnou rozprávku o věcech běžných v městě, a že sladké víno skořicové, které v hojné míře na útraty cechovní pokladny bylo k pamlskům přijednáno, činilo jazyky hbitějšími, rozprávka stávala se vždy hlučnější a pronikavější, tím více, poněvadž i ctná paní cechmistryně neměla nyní práva ni vůle hluk mírniti.
Ale rázem jako by uťal, všecka ústa i ústka slavného cechu oněměla, neboť otevřely se dvéře a ku hojnému překvapení a údivu všech přítomných vhrnulo se do síně aspoň na patnáct veselých mládenců, a ti smělým, veselým slovem začali zpívati jako druhdy malí školáci po sousedech na „rekordací“[1] chodící:
„Nesem vám ho, nesem
s radostí a s plesem,
nechcete-li žádná,
pomoc je tu snadná.
Chcete-li ho některá,
věřte, dneska z večera
trunčil mnoho s námi — —“
A jak toto „předzpívání“ doznělo, vhrnuli se do jizby ještě čtyři — a hle probůh, kdo je to na jejich ramenou v širokých damaškových poctivicích, bez kabátu, v ukrutánském širáku na hlavě, v obličeji všecek uhlím k nepoznání začerněn?!
Ano, jest to pan Masník! Té smělé nezvedenosti mladých opovážlivců! Když se zvědové vrátili s bezpečnou zprávou, že pan rychtář jest nyní „ponůckou“ až na dolejším městě, a Jeronym byl hotov se svými „rytmy“, házeli barety svoje vzhůru do Masníkových oken, aby dobráčka vzbudili. A když, bruče, vykouknul ven, strhli pokřik, že chytili zloděje — a dověrný pan Masník tak, jak byl všecek rozespalý, natáhnuv na sebe jen svoje poctivice, běžel supě a funě dolů takovou rychlostí, div lýčené svoje pantofle neztratil. Ale jak byl venku, zrádná mládež vyzvedla ho na ramena a všichni v největším trysku ubíhali na Panský plac — a po cestě ještě několik těch nezvedenců zaskočilo k „Undrláku“ pro uhlí a začernivše opovážlivě jeho tvář, vtiskli mu do oči veliký širák, který jim ložíř tam ponocující zapůjčil.
Oh, ubohý pane Masníku, žes kdy sobě s takými nezvedenci jakého přátelstva začínal! — Slyš, jak zpívají o tom, kterak jsi s nimi dnes jako dobrý kumpán na šenku Bakalářovic popíjel — — však ne, pan Masník neposlouchá, jen jaksi strnule, ba, ať je slovu odpuštěno, pitomě oči vyvaluje. Ale to trvalo jen několik okamžiků, než pan Masník probral se nadobro ze své rozespalosti, úžasu, hněvu, omámení, jež mu kalilo pohled a stiskalo rty. Poznal s hrůzou, kde se nachází. Z jeho zaťatých rtů vyrazil řev plný hněvu a zloby, ale nadarmo, nebylo jej slyšeti, mládenci zpívali sborem — a jejich píseň zněla o tom, že prý pan Masník nezná ničeho milejšího, nežli s mládeží sobě poseděti:… A hle, jak pan Masník divoce očima zakoulel, jako by se v tom mírném, dobrém člověku šelma probudila, až jeho bělmo v té počerněné tváři se zalesklo — oh, hrůza, vidí tamo Dorotku, které dříve si nepovšimnul…
Teď již všecky paní i panny se smějí, poznavše, že v těchto okolnostech nic moudřejšího učiniti nemohou — jen ona ne, Dorotka od Konvářů! Však jej dobře poznala, toho lichometníka, však má dost bystrý vtip, aby viděla, že za touto králkou a regrací, tak nevinnou na pohled, skrývá se chytrost Masníkova, jenž všecko toto sám spuntoval a i tu písničku těm nezvedencům poradil, aby panna ani za mák nemohla již pochybovati, kolik uhodilo, když pan Masník dnes večer raději u korbelíku seděl… Všecka pýcha a kousavá zloba panny Dorotky probudila se silou dvojnásobnou — jak se tedy panna mohla smáti?
Zatím pan Masník silou hroznou zalomcoval sebou, aby se vymknul zpívajícím mládencům, avšak ti jej drželi jako v kleštích. Na nohou zbyla mu jen jedna trepka — druhou po cestě ztratil — nyní, aby se osvobodil, škubal zuřivě nohama, hází, seká jimi jako do jaternic, v tom, té hrozné, neuvěřitelné nehody! — zánovní „pantoflátko“ hodně veliké a tlustě podšité, smeklo se nešťastníku z nohy, prudce sebou házející, a letí, letí zrovna do nedalekého rohu, přímo na Dorotku — —
Ubohý pan Masník zavřel bezděky oči… a v témže okamžiku, ač píseň ještě nebyla ukončena, uznali mládenci za moudré z cechovní schůzky se kliditi s touže rychlostí, se kterou byli se sem přihrnuli…
Stalo se všechno za tiché a hvězdné májové noci přede dnem Božího vstoupení l. P. 1530 na Horách Kutných.
- ↑ O rozličné platy na školu chodívala mládež upomínat sousedstvo dům od domu zpívajíc, obyčejně dvakráte do téhodne, což slulo rekordací.