Zašlými věky/„Masnice“/III.
| Zašlými věky — „Masnice“ Josef Braun | ||
| II. | III. | IV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 115–127. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Asi týden po tom v mazhauze při obědování pravil Jeronymovi zamračený otec: „Ty, zase jsem doslechnul o nočních toulkách a výtržnostech —“
„A kdo ti mohl co říci?!“ vzepjal se Jeronym uraženě, ale hrklo v něm pořádně. Věděl, že pan otec mluvívá sic málo, ale nikdy ne nadarmo. „Bůh mne chraň, já ne — ničeho nevím —“
„Mlč!“ okřikl jej pan rychtář po otcovsku. „Víš asi lépe než já. Mluvil jsem s Masníkem a pozoroval jsem, že vy školáci z první a druhé klassí jste mu něco vyvedli, co mu asi dvakrát po chuti nebylo —“
„My?! Já?! Nemožno!“ vrtěl zdlouha hlavou Jeronym. „A řekl ti, otče, co mu kdo provedl?“
„Neřekl. Nechce prý žalovati. Není žalobníka, nebude soudce. Nechám to projíti. Ale věz, Jerko, to ti povídám,“ a hlas páně rychtářův povážlivě se zaostřoval, „přistihnu-li tě někde nočně za králkou a regrací, bez milosti budeš v šatlavě ne-li v dusíku.[1] Jen si to dobře pamatuj!“
Jeronym se usmál. „Oh, toho dobrotiska,“ prál si v duchu, mysle na Masníka. „Nechtěl ani žalovati — nepřál nám trestu.“
Večer téhož dne přišed do „tovaryšstva“ k Bakalářovům, vyprávěl za tepla o dnešní otcovské lekci na výsost chvále dobráčka Masníka, že mlčel a nežaloval.
„Myslím, že mlčel také proto, poněvadž se bál, že by se mu škodolibí lidé ještě posmívali,“ namítnul Holíkův Krištof.
„Ať tak či onak,“ odtušil Jeronym, „jisto, že už se ničeho báti nemusíme. Jako když to padne do vody!“
„Ale což šlojéřky?!“ namítal Krištůfek.
„Mlčí a budou mlčeti jako když zamaže,“ prál Jeronym. „Teta jim zapečetila ústa cechovním tajemstvím. To by si špatně posloužily, aby tak o sobě pověděly, že pozdě na noc jejich kvartál navštívili mužští. Byla by to skvrna na cechu, a na ten nedají za živý svět ničeho dopustiti. Tetě, když se mne druhý den ptala, kdo ten umouněnec byl, řekl jsem, že jeden z mendiků,[2] kterému jsme šaty vycpali a začernili ve tváři, aby paní a panny měly větší veselost. Myslím do dnes, že za toho zpěvu a hluku urburéře v něm snad ani jediná nepoznala.“
„A přece jedna,“ vmísil se do hovoru starý Bakalářovic, jenž o všech kouscích mladých svých hostů věděl. „Vyzvěděl jsem to pod pečetí největšího tajemství od Babuše Konvářovic, která tajně, jak to ty služebné vždycky umějí, u dveří vyslechnula, když jejich panna vysoce se zaříkala, že pana Masníka ani do nejdelší smrti vidět nechce, a že mu to nedaruje. Kde pak — hodit na ni přede tváří celého cechu pantoflátko jako škopek —“
„No, takové nebylo,“ smáli se, „to už ta Babuše hodně si zalhala — a také nehodil je schválně. Padlo ovšem na Dorotku, a jest dobře tak, neboť Masník je zachován stavu mládeneckému a nám —“
„Však jsme to chtěli,“ dokládal Jeronym vyprázdniv svůj korbelík. „Ale víte co, braši, za to, že pan Masník je tak hodný a dobrácký, že se ani drobátko mstít nedovede, pojďmež mu na jeho svátek o svatém Janě Křtiteli zazpívat. Udobří se jistě na nás docela, a tadyhle starý, až se nám nebude dostávat, bude jako vždycky dříve místo od nás od něho přijímat záplatu —“
„Dobrá! Znamenitý nápad!“ souhlasili hlučně mládenci. „Řekněme konrektorovi a do týdne s námi nacvičí nové kantum, — to pěkné, které loni k rektorovu svátku sám složil —“
Umluveno, vykonáno.
Naši mládenci z tovaryšstva zůstávali nyní ve Vysokokostelské škole dlouho po „čtení“ přes čas, aby se nacvičili.
Však jim to pak skutečně šlo až srdce bralo, když zapěli o svatém Janě v mazhauze Masníkovského domu, nežli se hospodář ničeho netušící do kostela mohl vybrati:
„Příteli náš, svátek slavíš,
v hlučném kvasu, veselí —
přijmi přátel vinšování,
milý Pánbůh kéž tě chrání“ — atd.
Oko Masníkovo, když do kruhu zpívajících mládenců vešel, se zalesklo, na dobrácké jeho tváři objevilo se zase dvé důlků a opět po svém způsobu několikráte prudce zamrknul — tentokráte jistě radostí.
„Ale vy jste přece jen dobří, hodní blázínkové! To mne těší, to mne těší, že jste si na mne vzpomněli!“ chválil je a tiskl všem upřímně ruce ve své baculaté dlani, když pozpívali a když mu byl Jeronym jménem všech krátké „vinšoování“ přednesl.
„Pozval bych vás všecky, abyste se mnou poobědvali,“ usmíval se, mrkaje, „ale to víte, že přijde panstvo z Vlaského dvora a vás mnohých páni rodiče. Za to přijďte na kollací (svačinu) a setrváme pak déle mezi sebou. To víte, vždyť jen mezi vámi, naší milou mládeží, je mně vždycky nejvolněji. Teď si na to zavdejte trochu vínka —“
A mluvil to všecko takovým srdečným, bodrým hlasem, že když potěšení mládenci z Masníkovského domu na Koňský trh se vyhrnuli, byl by přísahal každý z nich, že dobrácký urburéř na svou návštěvu šlojéřského cechu dávno zapomněl. Ten, kdo by byl přísahal nejdříve, byl sám Jeronym rychtářovic.
Odpůldne, někdy k osmnácté hodině, sešli se mládenci ke kollací.
Masník jako dobrý a zdvořilý hospodář vítal je hned u dveří obvyklými slovy:
„Vítám vaše hodnosti a ve všem službu svou povolně hotovou připovídám —“
Kulatá, ruměnná jeho tvář zářila dnes slavnostním úsměvem a úbor jeho svátečním vyšňořením: krátký kabátec z tmavého damašku, tmavé, jen na kolena sahající poctivice, aksamítové střevíce a bělostné okruží, kolem něhož těžký, zlatý řetěz se houpal — zkrátka pan Masník vypadal lépe a onačeji, než mnohý vladyka z okolních tvrzí, který vysoce si zakládal na svém „vyšším urození“.
A jak je přivítal a k dlouhánskému, celou délku prostranného večeřadla zaujímajícímu stolu usadil, poodešel do vedlejší jizby a za mžik přiváděl mezi mládence dívčinku svěží a pěknou jako májový květ.
Přicupala po boku strýce spokojeně oddychujícího a mrkajícího takovým lehounkým, upejpavým krůčkem, jako by se vznášela; spatřivši tolik mládenců měřících ji udiveným, jiskřícím pohledem, všecka se zarděla v hlaďounké svojí tváři a sklopila velké modré své oči v ostychu polo panenském, polo ještě dětském, jako by byla učinila každá dívčinka jejích let chovaná od dětství v pobožnosti a dobrém mravu u své paní mateře a nepoznavší dosud hlučnějších společností. Nebylo jí zajisté nad šestnácte let.
Mezi studiosy dosud hlasně hovořícími nastalo rázem hrobové ticho. Všecky oči upjaly se na ten svěží a vábný zjev dívčiny, které nemohly lépe slušeti ty blankytové šaty zakryté z části pestrým fěrtouškem na tři dlaně drahým šmolcem vyšitým, ten bělostný límec od něžného krčku až na ramena sahající, a nade všecko pak v bohatých vrkočích zlatých vlasů panenský pentlík jako by koruna rozložený a drobnými perličkami se lesknoucí. Rázem jako by všichni mládenci byli zapomněli na kýžené vděky bohaté hostiny, na dobrá vína i na „kejklsoky“ nově nastudované, jimiž hospodáře dnes ku konci hostiny chtěli pobaviti.
Jak se ocitlo toto svěží poupě zde, pod střechou funivého, tlustého starého mládence?
Však pan Masník s dobráckým svým úsměvem v několika okamžicích rozřešil tuto hádanku, která, nevyslovena, všem současně na mysli tanula.
„To je naše Apolenka, milí mládenci,“ usmíval se, ana dívčina se stydlivě ukláněla, pýříc se ještě více, „totiž tak naše,“ vysvětloval pohodlně, „poněvadž je dcerka sestřenice mé Evičky, co má pana Jakuba mydláře v Kolíně. Chtěl jsem, aby všickni na tento můj svátek přijeli ke mně, nemám už na širém světě jiných příbuzných. Poslal jsem do Kolína schvalně hospodyni, aby mi to neodřekli. Ale místo, aby byli přijeli všickni, poslali jenom Apolenku. Ta v Hoře ještě nebyla. Však se ti bude, děťátko, líbit,“ obracel se se strýcovskou něžností k dívce, „u nás je veselo jako v Praze, tito mládenci, naši páni studiosi a moji milí přátelé, o kterých jsem ti už vypravoval, ti to dosvědčí —“
Ale panna, nežádajíc a nečekajíc tohoto svědectví ani nepozdvihla svých oček a sedala na pokyn strýcův po jeho levici. Po pravici jeho usadil se Jeronym jakožto studiosů vůdce a z přátel jeho nejmilejší. Ale podivno, zdálo se, že dívčin lepý zjev účinkoval nejvíce právě na něho. Neboť když měl stříbrnou číšku drahého moku „na villichkum“ (na přivítanou) vyprázdniti, chvěla se mu v ruce a hlas se mu při prvním slově nějak zachvěl.
A při hostině — Jeronym za to nemohl — jeho tmavé jiskřící oči bezděky co chvíli točily se na levo, kde za tučným podbradkem páně Masníkovým vykukovala kulatá, něžně krojená bradička a bělounké hrdlo sličné dívčinky, sedící po levici hospodářově. Jak rád byl by nyní čestné svoje místo po pravici hospodářově zaměnil za místo v protější řadě, aby seděl proti ní a dosyta se jí do tváře mohl nahleděti!
Jeronymovi nějak nechutnalo, ač jeho druhové jedli, pili s plnou chutí a také do rozprávky pouštěli se hlučněji a nenuceněji, neboť ostych z přítomnosti mladičké panny již je přecházel, zvláště když i ona hlásek svůj dala slyšeti nejednou odpovědí na strýcovy otázky — neboť žádný z mládenců neodvážil se přímo k panně promluviti. Byl by jistě vedl Jeronym při tabuli hlavní slovo, byly by nejbystřejší vtipy a nejveselejší nápady pocházely z jeho úst — ale podivno, cítil se teď tak divně stísněn přítomností panny Apolenky, bál se pojednou, kdyby se mu nějaký vtip nezdařil, že by ona v duchu se mu vysmála či jej politovala — a to by raději do země se propadl. Přenechal tedy hlavní slovo Krištůfkovi Holíkovic, sám mlčky, ale dychtivě lapaje každou otázku, kterou pan Masník k dívčině vznesl, aby mohl zároveň naslechnouti i její odpovědi, pronášené hláskem, který zněl, jak se zdálo Jeronymovi, jako by na stříbrné struně se hrálo…
Apolenka ovšem neměla ani nejmenšího tušení, jaký vliv má přítomnost její na rychtářovic studiosa; za to druhové jeho dobře si toho povšimnuli.
čas zatím valně pokročil, venku již pirgláčkem odzvonili a rozmar mladých hostí stával se růžovějším.
V té chvíli zvednul se hospodář a po něm i jeho svěřenka. S dobráckým svým úsměvem vysvětloval hostem, že už čas, aby panna sobě odpočinula, že se bude ještě s jeho hospodyní hodinku modliti, jako doma vždy s mateří to činí, proto že ji odvádí a za chvíli přijde sám, aby ten svátek s mladými přátely svými „dodržel“.
Panna se již na odchodnou ukláněla, s ostychem poněkud menším než když byla sem vstoupila, a chtěla se strýcem odejíti — v tom však přistoupil k ní Jeronym. Nemohl si odepříti, aby aspoň nyní na pannu nepromluvil.
„Panno ctná,“ děl hlasem, v prvním slově poněkud nejistým, ale hned po té klidným a sebevědomým, dvorně při tom se kloně, jistě neodmítneš, když za soudruhy své i za sebe vzdám ti dík, žes mezi nás vešla a společnost naši ozdobila. A že mluvím právě a že dík všech náš je upřímný, rač dovoliti, abychom všickni na tvoji poctu si připili —“
A studiosové jako by jim všem z duše mluvil, v okamžení povznášeli číšky dobrého malvazí na poctu panně, která překvapena a zapýřena mlčky se ukláněla.
„Děkuji ti, Jeronymku, na místě Apolenky,“ usmíval se pan Masník, „to víš, ona je ještě mladičká, neumí to tak švarně povědíti, jako ty, a já to ovšem také tak nesvedu — jsem zas příliš starý. — Však o vás doma poví, že jste hodní a způsobní mládenci —“
A jak s pannou ze dveří do sousední jizby se vybral, zamrkal pan Masník prudce a děl sám k sobě polohlasně: „Blázínek —“ Jistě myslil na Jeronyma; neušly panu Masníkovi kosé pohledy a zamlklost rychtářovic synka při hostině.
Ale pravá zábava teprve se rozproudila, když pan Masník se do večeřadla vrátil. Nebylo tu panny, nebylo ohledu, proč veselosti uzdu klásti.
Pili, připíjeli, rozprávěli příběhy žertovné, prováděli kejkle podivné, na ramena sobě se stavíce, dělali pitvorné stínové obrazy na stěně, až pan Masník samým smíchem druhdy za břicho se popadal.
Hodin a veselosti přibývalo a vína ubývalo. Ale nikomu nechtělo se pomysliti na odchod. Časné letní jitro šeřilo se již modravým zábřeskem nad horskými střechami, když konečně pilo se „ve jménu svatého Jana Dlijana“, to jest na rozchodnou —
„Ale poslouchejte, mládenci,“ ozval se náhle pan Masník, živěji nežli se dalo nadíti při tak pozdní hodině a tak mnohé číšce, kterou vyprázdnil, „už mne mnohokrát napadlo, když jste v tom městě našem taková veselá mládež, že tu přece pro vás něco schází, co v jiných městech zlatá mládež dávno už má —“
A vida, kterak panicové hledí naň s úsměvem trochu soustrastným, že mluví divně a nesrozumitelně, poněvadž víno jazyk mu obtěžkalo, dodal ještě živěji: „Nu, nesmějte se pod kůží, blázínkové, povídám vám na mou věru, že to zde pro vás tuze schází. A jinde to už všude mají, člověk nepotřebuje jít ani do Heidelberku či jinam do pekel horoucích až do Říše. V Kolíně i leckde jinde po městech v našem království to neschází —“
A odfuněv přidal ještě: „Neptejte se, co myslím, ale hádejte. Od čeho jste studiosi! Ale ne, blázínkové, dnes už máte hlavy trochu těžké a já s vámi. To však vám na čest a víru teď slibuji, že vám to v naší obci zařídím já na svůj náklad — pro památku a na důkaz upřímného přátelství svého a smýšlení věrného k vám. Nic se zatím neptejte, co to bude, řku vám, že to bude klenot znamenitý pro vás a všecky veselé mládence, kteří po vás budou. Nu, co říkáte?“
Unáčení (podnapilí) mládenci jedním hlasem zajásali. Však se pan Masník jistě zahoditi nedá — bude to jistě nějaký klenot opravdivý a znamenitý.
„Vivat, Masnicius!“ volali jeden přes druhého. „To si zapamatujeme!“
„Slovo s to,“ prál Masník a oči mu jen svítily, když prudce zamrkal, „do týdne klenot bude ve vašem užívání —“
A teprv když byli na zdraví štědrého a nevyrovnatelného hospodáře znova a znova připili, vyhrnuli se mládenci z domu Masníkovského na tichý, pustý Koňský trh, kdež se bylo již pomalu rozednívalo. Všickni byli, jak říkával starý Bakalářovic, „ne unáčeni, ale na rozumu dokonale umáčeni“. Však přece jeden nebyl tak namožen — Jeronym. Modré oči panny Apolenky nedaly mu dnes veselosti tak se podati a vína užívati…